Strčit protivníkovi ruku do kalhot a chytit je za dolní okraj je jediný způsob, jak uchopit kluzké tělo soupeře.

Strčit protivníkovi ruku do kalhot a chytit je za dolní okraj je jediný způsob, jak uchopit kluzké tělo soupeře. Zdroj: Vladimir Pomortzeff

Zápasníci se potírají olivovým olejem, a to dokonce i pod kalhotami. Za pár dnů šampionátu vyplýtvají stovky litrů oleje hrazeného sponzory.
Zápasníci se potírají olivovým olejem, a to dokonce i pod kalhotami. Za pár dnů šampionátu vyplýtvají stovky litrů oleje hrazeného sponzory.
Jeden z nejmladších účastníků ukazuje za doprovodu policie zlatý řetěz – trofej pro vítěze, který si ji bude moci ponechat jeden rok.
Během zápasu mají muži na sobě pouze tradiční kožené kalhoty zvané kispet, které mohou vážit až 13 kilogramů. Vzadu mají nýty vyraženo jméno bojovníka.
Během zápasu mají muži na sobě pouze tradiční kožené kalhoty zvané kispet, které mohou vážit až 13 kilogramů. Vzadu mají nýty vyraženo jméno bojovníka.
12
Fotogalerie

Fotoreportáž Vladimira Pomortzeffa: Pěkně mastní borci šampionátu Kırkpınar

Tradiční olejové zápasy jsou v Turecku po mnoho staletí jedním z nejpopulárnějších sportů. Utkání borců pomazaných od hlavy po paty olivovým olejem se vždy těší velké pozornosti diváků a jejich vítězové se stávají národními hrdiny.

První velký turnaj v olejových zápasech se odehrál na poli Kırkpınar (čti kyrpynar) někdy v polovině 14. století. Během následujících 650 let byly tyto zápasy zrušeny jenom několikrát a pokaždé z velmi vážného důvodu, zpravidla kvůli válce. Nyní je šampionát Kırkpınar oficiálně uznán jako nejstarší nepřetržitě konaná sportovní soutěž na světě. Na začátku 20. století, kdy se v důsledku balkánských válek stalo historické pole Kırkpınar řeckým územím, se turnaj dvakrát přestěhoval. Od roku 1924 se šampionát koná každé léto začátkem července na ostrově Sarayiči (čti sarajiči) tvořeném dvěma rameny řeky Tundža (Tunca) na okraji tureckého města Drinopolu (Edirne).

Čtyřicet pramenů

Tradice olejových zápasů (turecky yalš güreš, čti jály gýreš) vznikla zřejmě ještě v raných dobách osmanské říše, kdy vojáci přátelsky zápasili mezi sebou během dlouhých válečných tažení. Starodávná legenda známá z osmanských kronik vypraví, jak ve 14. století čtyřicet vojáků pod vedením Sulejmana Paši (turecky Süleyman Paša) poprvé překročilo Bospor a vylodilo se na evropském břehu. Na cestě zpátky po úspěšném tažení proti byzantské říši se jednoho dne utábořili v blízkosti vesnice Samona a začali jako vždy zápasit. Většina zápasů brzy skončila, jenom dva bojovníci, bratři Selim a Alí, ještě nemohli určit, kdo je silnější. Souboj trval celou noc a skončil smrtí obou soupeřů vyčerpáním. Oba bratři byli pohřbeni společně na poli, kde zápasili a zemřeli.

Po několika letech se turečtí vojáci vrátili na toto místo a objevili u hrobů bratrů prameny. Na počest čtyřiceti vojáků bylo toto místo pojmenováno Kırkpınar, což znamená v překladu „čtyřicet pramenů“. Pravě na tomto poli se v polovině 14. století odehrál první velký turnaj v olejových zápasech. Nyní se historické pole Kırkpınar nachází na území Řecka.

Pravidla zápasu

Původně se olejové zápasy konaly bez časového omezení. Utkání obou borců skončilo v okamžiku, když se jednomu z pehlivanů (olejových zápasníků) podařilo položit soupeře na lopatky nebo zvednout ho nad hlavu. Zápas tak mohl klidně trvat několik hodin, nebo dokonce dní. V roce 1975 však byla schválena nová pravidla, podle kterých obyčejný olejový zápas může trvat pouze 30 minut a zápas o titul bašpehlivana (turecky bašpehlivan, tedy vítěz šampionátu Kırkpınar) nejvýš 40 minut. Pokud ani poté není znám vítěz, zápas se prodlužuje o dalších 10 nebo 15 minut a vítěze určí rozhodčí na základě počtu bodů. Vítěz finálového zápasu šampionátu Kšrkpšnar je považován za mistra Turecka v olejových zápasech a dostává spolu s titulem bašpehlivana také berana a zlatý řetěz (turecky altšn kemer, čti altyn) o hmotnosti téměř 1,5 kilogramu vyrobený ze 24karátového zlata. Zlatý řetěz je však putovní trofej a na rozdíl od berana zůstává vítězi jenom na dobu jednoho roku.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2012.