Nejdřív studium, pak láska. To zavedlo Irenu Menšíkovou do Turecka. Jak vnímá zemi na rozhraní Evropy a Asie a jak se jí tu žije? A má tajný tip na turistický výlet?
Jak dlouho v Turecku žijete a co vás tam původně přivedlo?
Do Turecka jsem se poprvé stěhovala před více než šesti lety, v roce 2014, na Erasmus do hlavního města Ankary. Studovala jsem žurnalistiku a Turecko mi přišlo jako zajímavá země, o které se mi bude dobře psát, což se potvrdilo. Nakonec jsem místo původního jednoho semestru zůstala celý rok a pobyt si prodloužila ještě o letní stáž. Od té doby jsem se do Turecka pravidelně vracela, věnovala jsem mu celou diplomovou práci a spoustu článků a na přelomu let 2019/2020 jsem se rozhodla přestěhovat sem znovu, tentokrát za přítelem.
Čím se tam zabýváte?
Působím jako novinářka na volné noze a o témata z Turecka nemám nouzi. Chtěla jsem ale mnohem více po zemi cestovat, objevovat a psát „z terénu“, nejen od obrazovky počítače. To mi bohužel překazila pandemie koronaviru, a tak tyto plány musím ještě na nějaký čas odložit. Turecko ale rozhodně není nudná země, a to ve všech směrech, a tak je stále o čem psát.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Nerada házím celý národ do jednoho pytle, přece jen Turků je přes 83 milionů a rozhodně nejsou jeden stejný jako druhý. Poznala jsem sice spoustu místních, i tak si ale netroufám tvrdit, že bych měla všechny Turky prokouknuté. Člověk, který vyrůstá v obrovské metropoli jako Istanbul, má jinou mentalitu než Turek z vesnice na východě země. Nicméně oproti Čechům jsou Turci rozhodně hlasitější a temperamentnější. Taky si hodně zakládají na dobrých rodinných vztazích, rodina je na prvním místě, a i když od ní někdy bydlí daleko, tak si alespoň často volají. Líbí se mi taky, jaký mají místní vztah ke starým lidem, jak si jich váží, a to nejen svých prarodičů, ale kohokoliv, kdo je starší než oni.
Různí se životní styl místních od našeho?
Hodně záleží, jestli mluvíte s Turkem z velkého města, jako je Istanbul nebo Ankara, anebo s někým z jihovýchodu země. Jiný životní styl mají pak i lidé na Turecké riviéře a liší se od svých spoluobčanů od Černého moře. Životní styl místních je oproti Česku rozhodně pomalejší, a to i v hlavním městě Ankaře. Obědové pauzy mají většinou hodinu a půl a nechybí u nich čas na turecký čaj v malé skleničce. Nespěchá se ani na schůzky, na což jsem si už zvykla, a na sraz s kamarády tak raději nechodím na čas, abych moc dlouho nečekala. Život Turků se od našeho liší taky v tom, že místní mnohem častěji chodí do restaurací na večeře i obědy. Více se potkávají s rodinou a kamarády, jednoduše se rádi druží a nevyhledávají tolik čas o samotě.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
První dny v Turecku to byla určitě šílená městská doprava, limit ve městě je 82 km/h (tolerance je 90 km/h) a chodcům se zpravidla nezastavuje. I na to už jsem si ale zvykla a silnici přecházím bez zaváhání. Při příjezdu mě taky překvapilo, že málokdo v téměř šestimilionové Ankaře mluví anglicky. Donutilo mě to ale začít se učit turecky. Příjemně mě překvapila pohostinnost místních. Ta se sice více projevuje mimo velká města, i v Ankaře jsem ale několikrát dostala čaj zdarma. Nedávno mě zarazilo, že v okolí Ankary vzniká skvělé turecké víno. Turecko bylo původně kolébkou vinařství (prvním vinařem byl údajně Noe) a vyrábí se tady vynikající víno z místních odrůd, jako je Kalecik Karasš nebo Hasandede. Doporučuju vyzkoušet.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Se současnou politickou situací, ale to ani spousta místních. Vadí mi i to, jak se tady skoro vůbec netřídí odpad a plýtvá se jídlem. V poslední době ale vzniklo pár start-upů a organizací, které se s tím snaží bojovat, tak snad se jim to podaří.
Chybí vám něco z domoviny?
Kromě rodiny a kamarádů je to určitě dobré pivo. To turecké sice není špatné, horší je to s uměním ho načepovat. Turci nemají rádi na pivu pěnu, mají totiž pocit, že piva dostali méně, a jsou pak naštvaní. Párkrát jsem viděla, jak Turek vrátil barmanovi pivo, protože mělo moc pěny. Moje české srdce při tom zaplakalo.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Místní trhy se zeleninou a ovocem. Zeleninu jsem před příjezdem do Turecka skoro nejedla. Do trhů, které probíhají jednou týdně, jsem se ale zamilovala a každou sobotu se těším, až na ně zase vyrazím. I když za těch šest let potraviny včetně zeleniny podražily, pořád jsou oproti Česku levné, a hlavně vždycky výborné. Líbí se mi, jak se tady jí sezonně, a těším se vždycky na sezonu fíků a pak na sezonu kaki a granátového jablka. Lilků a paprik kupuju vždycky několik kil, patří totiž skoro do každého tureckého jídla. Také oceňuju, že lidé ve službách jsou většinou příjemní a ochotní. A i přes rychlost aut a hlučnost ve městě mi každodenní život v Turecku přijde pomalejší, a tím i klidnější a pohodovější.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Moji známí Česko znají a spousta z nich naši zemi navštívila. Pokud byli v Praze, tak si nikdo z nich nenechal ujít Muzeum Franze Kafky. Kafku Turci zbožňují, mají ho v povinné četbě na školách, v Ankaře máme několik podniků, které se jmenují „Kafka“, a v Turecku vychází dokonce časopis, který se jmenuje Kafka Okur (Kafka Čtenář). Kromě Prahy často místní znají i Český Krumlov a Karlovy Vary. Když se zmíním, že jsem z Česka, tak Turci vzpomínají buď právě Kafku anebo levný alkohol. Posledně se mě ptal pán v řeznictví, odkud jsem, a na Česko reagoval s nadšením, že prý má moc rád guláš. Dokonce věděl, v čem se liší od toho maďarského.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Turci rádi cestují po vlastní zemi, i proto, že do Evropy potřebují víza, a ne do každé země je snadné je získat. Navíc Turecko je krásné a obrovské, spousta místních ho nestihne za celý život prozkoumat. Známí z Ankary jezdí na začátku léta nebo na podzim (když nejsou velká vedra) na Tureckou riviéru. Bohatší rodiny pak mívají u moře rovnou letní sídlo, do kterého se přesouvají na dva až tři měsíce. V posledních letech si Turci oblíbili i zimní dovolené na horách. V zemi je několik velkých lyžařských středisek, z Ankary se jezdí například do střediska u vyhaslého vulkánu Erciyes, který je vysoký 3917 metrů a lyžuje se tam v 2200 metrech. Pokud vyrážejí do zahraničí, tak obvykle cestují po evropských městech a dovolené bývají spíše kratší. Většina Turků má totiž jen dva týdny dovolené za rok.
Jakých pět míst byste ukázala své kamarádce z Česka, která v Turecku ještě nebyla?
Nejde vybrat jen pět! Určitě by ale nesměla chybět Kappadokie, její „měsíční krajina“ a skalní města, nebo minerální jezírka na „bavlněné hoře“ Pamukkale a nedaleké antické město Efes. Samozřejmostí je Istanbul, ten je pro mě jedním z nejoblíbenějších měst, která jsem navštívila. Krásný je taky Olympos na Turecké riviéře, kde je nádherná příroda a skvělé vyžití pro lezení na skalách. Za návštěvu stojí taky města Gaziantep a Sanlšurfa na jihovýchodě země, i kdyby jen kvůli skvělé místní kuchyni. To už je víc než pět míst, a to jsem rozhodně nezahrnula všechno.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Oblíbených míst mám v Turecku opravdu hodně, jedno z nich je ale určitě Kappadokie. Pojí se s ní i jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Vstala jsem o půl páté ráno a z terasy hotelu sledovala, jak se nad údolím jeden po druhém vznášejí horkovzdušné balony a zpoza skalních útvarů začínají prosvítat první paprsky slunce.
Vaše oblíbené místní jídlo?
Ali nazik - tento pokrm pochází z „města jídla“ Gaziantepu a je to jehněčí na pyré z grilovaného lilku, smíchaného s jogurtem. Podává se s grilovanou zeleninou a čerstvým chlebem. Jehněčí maso se obvykle dusí na olivovém oleji s cibulí, pastou z červené papriky a pastou z rajčat. Z dezertů mám nejradši baklavu s pistáciemi a katmer, což je v podstatě křupavá palačinka plněná pistáciemi a velmi hustou a tuhou smetanou. Podává se se zmrzlinou z kozího mléka, která překvapí tím, že vám k ní přinesou vidličku a nůž. Je hodně tuhá, ale rozhodně vynikající.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Turecka a jeho obyvatel?
Skvělé jídlo, čaj, hluk, láska k Atatürkovi, pohostinnost.
