nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Kulturní genocida. Tak označují Kurdové hlavní cíl výstavby druhé největší přehrady v Turecku

Lenka Hrabalová19. května 2020 • 07:40
Kulturní genocida. Tak označují Kurdové hlavní cíl výstavby druhé největší přehrady v Turecku
foto: Lenka Hrabalová

Unikátní památky starobylých měst na území tureckého Kurdistánu v posledních letech mizí nebo jsou nenávratně poškozovány. Nyní čeká definitivní konec starobylé městečko Hasankeyf. Jak se zde žije těsně před zánikem?

Nad městem se snáší tma, kterou osvětlují stovky barevných světel z restaurací, zatímco středověké ulice pomalu mizí. Po celodenním horku lidé konečně vyrážejí ven. Na břehu Tigridu se rozpalují grily, zaměstnanci restaurací roznášejí coca-coly a obyvatelé Hasankeyfu, sedící na plastových židlích, si brouzdají nohy v řece a kouří vodní dýmky. Na druhém břehu je jejich město den za dnem pohlcováno přehradní zdí, která za několik měsíců spolkne všechny domy a donutí je řeku navždy opustit. Uchráněn těchto změn bude jen slavný „Hrad“.

Mezi jeskynními lidmi

Hasankeyf neboli Skalní pevnost je městečko, jehož historie sahá daleko do doby bronzové. Za celá staletí ji poznamenali Římané, Byzantinci a generace různých muslimských dynastií. Ti všichni zde pomohli utvořit zcela unikátní kulturní krajinu: dnes tu můžeme na malé ploše najít ruiny mostu z 12. století, nádherné mešity a mauzolea, ale také především Hrad. Komplex nad městem zahrnoval citadelu a jeskynní sídelní areál pro desetitisíce lidí. Celé okolí Hasankeyfu, rozsáhlé pískovce podél řeky, ale také skalnaté podhůří nad městem je v podstatě „vydlabané“ a v minulosti se zde bezpochyby nacházelo velké a pulzující město. Ačkoliv je toto jeskynní město už opuštěné, až na jednu či dvě jeskyně, stále působí impozantně. To vše ale za pár měsíců zcela zmizí.

„Voda bude sahat až tam po ty červené body,“ ukazuje mi můj průvodce Ahmed, „stavějí tady přehradu. Celé město skončí pod vodou. Bude to prý osmnáct metrů nahoru.“ Rozhlédnu se kolem. Červená značka se nachází na stěnách nejvýše položených domů, vysoko nad hladinou řeky. Všechno bude pryč.

Město a řeka

Ty nejvzácnější památky, jež mohly být zachráněny, například mauzoleum Zejnal Beje, byly prostě a jednoduše odvezeny pryč a postaveny k novému městu, o několik kilometrů dál. Jiné, jako například dvě mešity, byly zality betonem a pohřbeny navěky. Kolem samotného Hradu pak turecká vláda staví masivní opevnění, které by tuto největší památku mělo uchránit, ačkoliv její dolní polovinu zcela zakryje. V budoucnu se sem prý bude jezdit na lodičkách. Já si sem, dva měsíce před nuceným vysídlením všech obyvatel, ještě zašla pěšky. V pět ráno, abychom se vyhnuli stavebním dělníkům.

„V minulosti tady, na Hradě, žilo až čtyřicet pět tisíc lidí,“ vypráví Ahmed. „Ve dvacátém století se ale město začalo zmenšovat, lidé si stavěli domy, a v roce 2012 nám to bylo dokonce přikázáno vládou. Velká část lidí odešla, někteří zůstali a budou přesídleni do nového Hasankeyfu, tam na kopci.“ Ukazuje do dálky. V prašném oparu se rýsuje nové, sterilní město s rovnými ulicemi a paneláky.

Jeho rodina odešla až s příkazem vlády. Jejich jeskynní dům je ale pořád tak, jak ho nechali. V díře pod kamenem mají schovaný klíč, a jsem tedy pozvána dovnitř. Překvapuje mě pohodlí – tohle rozhodně není primitivní jeskynní bydlení, jak by se mohlo zdát. Kuchyň, pokoje, okna s překrásným výhledem. Lepší než mnoho domů, které jsem navštívila jinde v Kurdistánu.

Dlouhé, točité schody byly hlavním přístupem k vodě pro tisíce místních. Bohužel, dnes už nová přehradní zábrana schody téměř skryla, takže tento architektonický skvost můžeme ocenit jen na starých fotografiích. Ale představte si stovku metrů vysokou stěnu, jež chránila Hrad, vytesanou a upravenou lidmi, a v ní točité schody s několika vytesanými okny, která ústí u břehu Tigridu. Neuvěřitelné!

Kulturní válka?

Když Hrad opouštíme, dělníci už pracují. Místní mají vstup na stavbu zakázaný, tak se na ně provinile usmíváme. Ahmed se s některými pozdraví a pak říká: „Jsou to samí Turci. Žádný Kurd by tady nikdy nepracoval. Proč bychom si ničili vlastní město?“

Ano, Hasankeyf je kurdské město a turecká vláda je s Kurdy na štíru. Místní věří, že je projekt přehrady Ilisu, mimochodem druhé největší přehrady v Turecku, zaměřen právě na vykořenění Kurdů z jejich domovů. Někteří o tom dokonce mluví jako o kulturní genocidě. Turecká vláda byla ze zahraničí (a svými investory) varována o negativním vlivu na místní kulturu, nicméně projekt byl schválen. Přehrada tak vzniká za kritiky mezinárodního společenství a bez jeho podpory. Bohužel, za velmi malého reálného protestu.

Samozřejmě, Hasankeyf nebude jediné místo pohlcené přehradou. Desítky a stovky kurdských vesnic a měst, polí a památek budou navždy ztraceny. Přidají se tak k přibližně třem tisícovkám dalších vesnic v oblasti, jež Turecko nechalo vylidnit v boji proti Kurdské straně pracujících (PKK), kterou považuje za teroristickou organizaci. Trestáni jsou touto politikou ale primárně kurdští vesničané. Prázdné vesnice lemují silnice v celé oblasti a jsou smutnou připomínkou minulých generací, jež tady žily. Podle odhadů bylo násilně vystěhováno bezmála čtyři sta tisíc lidí.

Turecká válka proti PKK je v regionu tureckého Kurdistánu nehynoucí. Večer je často slyšet stíhačky. Hranice Iráku nejsou daleko a právě zde Turecko útočí na militantní separatisty, ukrývající se v horách iráckého Kurdistánu. Bohužel, v horách je i celá řada kurdských vesnic, jejichž obyvatelé těmito častými útoky trpí a ztráty na životech se počítají v desítkách. I dále od hranic můžete najít pozůstatky tureckého bombardování. Na benzínku v Akre Turci omylem hodili střelu v květnu. Naštěstí nebyl nikdo zabit. Tyto incidenty jsou ale na denním pořádku a lidé o nich mluví jen s pokrčením ramen. Někteří pak s poznámkou, že turecký režim jednou padne a situace všech Kurdů se zlepší.

Prázdné hradby

Na severozápad od Hasankeyfu leží Diyarbakır, hlavní město severního Kurdistánu. Kdyby Kurdové měli vlastní stát, jeho centrum by leželo právě zde. Diyarbakır („Měděná země“) mě okouzlil krásou svých památek. Zjevně se historicky jednalo o velmi důležité město a jeho dějiny sahají tisíce let zpátky. Místní jsou na to patřičně hrdí a krásná moderní muzea se věnují bohatým dějinám města i celého regionu, které sahají tisíce let zpátky. Viditelný je ale jen malý zlomek památek, ty ovšem stojí za to.

Vedle nádherných mešit jsou zde kostely a bohaté obchodnické domy, přičemž díky „recyklaci“ kamene můžete v zástavbě z 16. století najít desítky korintských sloupů ze starého Řecka. Kulturní směs je tady zcela výjimečná. Celé historické centrum, takzvaný Sur, obklopují masivní hradby, jež jsou prý druhou největší zdí světa. Hned po té Velké čínské. Procházka pod nimi je nesmírně malebná, i když lehce zdrcující.

Podél východní strany Sur, hned za hradbami, vede vycházková cesta parkem, s výhledem na hradby a Tigris. Krásné chodníčky se vinou pod hradbami a stoupají k několika branám, vedoucím do starého města. Těchto několik bran je ale zablokovaných betonovými panely. Sur má totiž i svou temnou stránku.

V srpnu 2015 místní separatisté z PKK po dlouhém vyjednávání s Tureckem vyhlásili částečnou autonomii na Turecku, což vedlo ke třem měsícům střetů mezi nimi a vládou. Brutální střety vedly k vysídlování, mrtvým, ale také ke zničení dalších částí historického centra. Uvádí se, že bylo zničeno až 450 historických budov. Poničení historického centra rozpoutalo nový, revitalizační projekt, který zahrnoval i vybagrování východní části starého města, včetně vyvlastnění stále obývaných domů a jejich nahrazení moderní zástavbou.

„Můj dům je přímo na hranici nové zástavby,“ vypráví mi Omar nad sklenkou čaje. „Bylo pěkné bydlet tady, v centru. Teď to mám ale hodinu jízdy. Všem rezidentům nabídli po nuceném odstěhování finanční kompenzaci. Jenže když tvůj dům měl hodnotu například sto tisíc, dali ti sedmdesát. Navíc, v nové čtvrti budou domy stát kolem dvou set tisíc a to si málokdo bude moci dovolit,“ povzdechne si.

Vylidněné Kurdistány

Má pravdu. Nové revitalizované centrum se už rýsuje za hradbami, zástavba je moderní a nabízí pohodlné bydlení v historickém centru města. Noví obyvatelé budou jistě dobře situovaní. Na nové domy je vyhlídka právě z hradeb města, jež jsou volně přístupné. Ze všech stran na nich pak visí plakáty tureckého prezidenta Erdoğana, neúnavného bojovníka proti Kurdům. Překvapuje mě, že ty plakáty nezmizely hned první noc. Když se prezident objevil v televizi v lobby mého hotelu, několik lidí začalo na jeho obraz syčet.

Severní Kurdistán, jak sami Kurdové tuto oblast nazývají, má cestovatelům rozhodně co nabídnout. Nádherná města a laskavé lidi v prvé řadě. Jeho osud je ale ve hvězdách. Hasankeyf a Diyarbakır nejsou jediná města, jež přicházejí o své památky, kulturu a obyvatele. V letech 2015 a 2016 byl ozbrojenými střety a bombardováním poškozen Nusaybin. Město s prý nejstarší univerzitou světa, založenou v roce 350, bylo těžce poničeno. Světem proletěla fotografie obrněných aut a zničených budov, dekorovaných tureckými vlajkami. Podobný byl i osud Silvanu či Siirtu. Tato města a s nimi i další přišla o cenné historické památky a řadu svých obyvatel. Mezi nimi i stovky žen a dětí – zástupci OSN si stěžovali, že co se těchto mrtvých civilistů týče, nikdy neproběhlo žádné vyšetřování.

Když člověk přejede hranice tureckého Kurdistánu do toho iráckého, krajina zůstává stejná, ale města se změní. Turecko se může chlubit nádhernými památkami, ale jeho východní soused už ne. Dekády vlády Saddáma Husajna, a zejména 80. léta zdevastovaly celou krajinu. Saddám v malém regionu zničil přes 4000 vesnic, jež byly tak prastaré jako ty turecké. Moderní kurdské vesnice jsou teď nudné ytongové a cihlové zástavby. Historicky mezi oběma zeměmi velký rozdíl není, osídlení je tu stejně prastaré, moderní dějiny ale udělaly své. Turecký kurdský region je mnohem rozsáhlejší a současná turecká vláda zdaleka není stejná jako Saddámův režim, nicméně destrukce zde probíhají ve velké míře a kurdský svět se pomalu mění. Kurdové sami ale nepřestávají snít a doufat ve změny k lepšímu.


Kurdové

Jeden z nejpočetnějších národů bez vlastního státu. Obývají oblasti ve východním Turecku, v severní Sýrii, Iráku a západním Íránu a usilují o vznik nezávislého státu, ale ne takového, který by zahrnoval „všechny“ Kurdistány. Například v Iráku funguje autonomní oblast Kurdistán (KRG) s vlastní vládou, rozpočtem a vízovými podmínkami. O podobnou entitu se snaží Kurdové v Sýrii pod názvem Rojava. Kurdové mluví celou řadou dialektů, jsou mezi nimi sunnitští i šíitští muslimové, ale také křesťané, zoroastriáni či jezídi (ačkoliv se většina jezídů za Kurdy nepovažuje). Země „Karda“, na niž se Kurdové často odvolávají, je doložena už v sumerských textech ze 3. milénia př. n. l.


Cestování Kurdistánem

  • Byť se to nemusí zdát, cestování Kurdistánem je bezpečná záležitost. Já sama jsem projela íránský, irácký i turecký Kurdistán stopem a nikdy jsem se necítila ohrožená. Zejména díky příslovečné kurdské pohostinnosti. Jsou ale i jiné možnosti: v Íránu funguje dobrá hromadná doprava – autobusy i sdílené taxíky –, v Iráku zejména sdílené taxíky a v Turecku už je to jako v Evropě. Od městské hromadné dopravy přes tu dálkovou. Kromě Iráku existují samozřejmě i noční autobusy a vlaky, jimiž se dá ušetřit čas. Největší zážitek jsou ale vždy místní lidé, kteří cestovatele zvou k sobě domů, pohostí ho a rádi mu povyprávějí o své zemi. Nezáleží na společenské vrstvě, od zemědělců a uprchlíků po právníky a členy ozbrojených sil, ti všichni vás přivítají s otevřenou náručí.
  • Cenově nejvíc překvapí Irák, proti němuž je v Turecku a Íránu (zejména) velmi draho. Z praktických informací pak taky může zaujmout, že irácký Kurdistán (KRG) nepožaduje víza. Na tuto cestu víza potřebujete jen do Íránu a to jde snadno elektronickou cestou. Trochu „otrava“ je pak pohyb mezi hranicemi, ale nejedná se o nic, co by člověk obrněný trpělivostí nezvládl. Na Blízký východ se bez trpělivosti ani nehodí odjet…

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Lenka Hrabalová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země