Vysoké daně, přísná omezení a zákony, neskutečně stoupající náklady na bydlení, ucpané dálnice, požáry a záplavy, politické klima… To vše stojí už několik let za exodem obyvatel z Kalifornie, z nichž někteří si vytvářejí svébytné komunity stranou od lidí.
Podle oficiálních statistik žije na ulicích Los Angeles padesát tisíc bezdomovců (neoficiálně až 90 000). Řada bývalých „Angelenos“ se k nim odmítla přidat a posunula se do Sonorské pouště nedaleko bývalého „hlavního města světa rajčat“ Niland, necelých 300 kilometrů od centra hollywoodských snů. Tamní bývalou vojenskou základnu námořní pěchoty z dob druhé světové války nikdo nechce. Ani stát Kalifornie, natož federální vláda. Není divu. Z vojenských ubikací zbyly jenom betonové základy a nedaleká, doposud aktivní dělostřelecká střelnice. Navíc se pozemek nalézá na křižovatce dvou seizmických zón: San Andreas a Imperial. Možná i proto ho dnes okupují umělci, dobrodruzi a vizionáři, kteří se sem přesunuli daleko od vytoužených představ života v továrně na sny.
Jízda z Hollywoodu sem vede čtyřproudovou dálnicí, povětšině uzavřenou v protihlukových zdech. Ještě před Palm Springs je nahradí upravené trávníky a palmové háje. Asfaltová silnice s číslem #111 potom vede podél kdysi oblíbených a dnes apokalyptických resortů Salton Sea. Nakonec dojde i na polní cestu upozorňující na prašnost s požadavkem na pomalou jízdu a ohled na zdejší komunitu.
Město v poušti
Po zvládnutí dvou železničních přejezdů za hlavní ulicí v Nilandu se v dáli objevuje skoro dvacet metrů vysoký umělý kopec v sytých barvách, jakoby vystřižený z populárního animovaného seriálu rodiny Simpsonových. Jmenuje se Salvation Mountain (hora Spásy) a je neoficiálním vstupem do Slab City. S jeho výstavbou začal Leonard Knight v roce 1984. Ke stavebním materiálům patřily balíky slámy, vepřovice, větve stromů, pneumatiky, tabule skla a množství barev. Vše, co našel ležet v poušti a odhozené v místních skládkách odpadů.
Za Salvation Mountain se nachází úžasná scenérie, která se Disneylandu v ničem nepodobá. Ani reklamy turistických kanceláří se o ní příliš nezmiňují. Neoficiální město a obydlená plocha pouště plná křovin a prašných cest o rozloze 600 akrů s výhledem na Čokoládové pohoří je domovem desítek kempů vytvořených ze stovek pojízdných i nepojízdných rekreačních vozidel, vysloužilých školních autobusů, neobvyklých konstrukcí ze dřeva a celtovin. Oddělují je jen pneumatiky a někde i drátěné ploty.
„Bydlet v Los Angeles si mohou dovolit jen boháči,“ tvrdí Paul, jeden z místních obyvatel s dredy na hlavě, a vysvětluje: „Pronájem dvoupokojového bytu v Los Angeles dnes stojí nejméně 1900 dolarů měsíčně. Tady si mohu dovolit žít za méně než desetinu.“ Co to znamená? Užívat si život bez placení pronájmu, pozemkových daní a účtů za energie. Většina restrikcí ani regulací zde neplatí, včetně omezení hlučnosti, nahoty a stavebních předpisů. Vypadá to, jako by obyvatelé Slab City žili v posledním svobodném místě v Americe bez politické korektnosti a policie. Nemají žádné zákony a řídí se jenom podle kódu sousedských vztahů „žít svobodně a neomezovat ostatní“. Dveře se tady nezamykají, k posezení u ohniště není potřeba pozvání a voda k vyprahlým ústům se nabízí zadarmo, stačí jen o ni požádat.
V historii městečka nechybí ani kinematografie, hudební klipy od Coldplay, Kesha a řada dokumentů. V roce 2007 tady Sean Penn natočil film Útěk do divočiny. „Cítím se zde dobře,“ přiznává sprejer Greg, „přestože nejsem rezident. Jezdím sem často o víkendech s celou rodinou. Užíváme si svobody a možnosti umělecké tvorby, bez omezení a cenzury.“
Kdo tu žije?
Populace Slab City se liší podle ročních období. V zimních měsících dosahuje díky dočasným návštěvníkům ze států Unie a Kanady až pěti tisíc. V letních čtyřicetistupňových vedrech spadne na polovinu. Není tady elektřina, voda ani nemocnice. Chybějí nákupní centra a benzinové stanice. Jen solidně vystavěný kostel připomíná víru v bezstarostné přežití na konci světa. V Slab City existují i kouzelné společenské projekty. Turistům se nabízí možnost nadýchat se atmosféry svobody, a přitom přenocovat v hostelu anebo Airbnb obydlí, jímž je dřevěná bouda na kolech. Poplatky za noc se pohybují od 10 do 30 dolarů podle vybavení a počtu osob. Voda se dováží v průmyslových kontejnerech. Oheň k ohřátí vody nebo jídla zajišťují propanové vařiče a elektřina je závislá na slunečních panelech a benzinových generátorech. Kulturu obstarává Cornelious Vangová, knihovnice v Lizard Tree Library. Nabízí vypůjčení knih bez zápisu a kreditních karet. Kouzelným klíčem je tu heslo „dobrovolný poplatek“ podobně jako za vychlazené osvěžení v podobě koly, piva anebo whisky. Návštěvník Peter z Arizony to nadšeně během přiťuknutí se mnou komentoval: „Jediná knihovna na světě, kde si můžeš objednat panáka!“ Součástí je i venkovní kino.
V městečku dobrodruhů nechybí ani internetová kavárna a zvířecí hřbitov. Televizi tady skoro nikdo nevlastní. Proto jsou její obrazovky jen součástí velké zdi v South Jesusu na výstavišti uměleckých kreací. Spolu s vyzdobenými auty, zříceným letadlem a dalšími projekty se jedná o kouzelnou tvořivost otevřenou od východu slunce až do západu. Kurátor Wizzard ochotně provází návštěvníky. Nabízí odborné informace, zábavné formulace a doporučení, za něž by se nemuseli stydět ani jeho kolegové v Louvru.
Nedaleko je „koncertní sál“. O víkendech se na něm střídají místní muzikanti při rokenrolových a country westernových show. Všude kolem jsou táborová ohniště s rozpadajícími se, ale pořád dostatečně pohodlnými gauči a židlemi. Slouží ke společenským akcím a soutěžím, jako je vaření chilli i jiných oblíbených pokrmů bez michelinských hvězd.
Přijďte k nám!
Zdejší komunita je zcela neorganizovaná, a tak sem každý může přijet a ubytovat se. Kriminalita se nedá srovnat s americkými velkoměsty. „Nic nelegálního nepodporujeme,“ tvrdí oficiální webová stránka East Jesus. To se týká nejen drog, zbraní, ale i nelegální emigrace z Mexika. Státní hranice je jen 70 km vzdálená. Možná i proto jsou tu tak oblíbené přezdívky. „Můžu mluvit s majitelem?“ zeptal jsem se nevinně po zazvonění kravským zvoncem na ohradě před vstupem do hostelu. „Proč? Jste bounty hunter?“ vyštěkl na mě concierge Dan. Majitel White Horse nebyl přítomen. Podobně jako Terrible Jim, Biker a ostatní v jiných objektech, kteří neradi mluví s novináři.
Naštěstí pastor Patrick McFarland se tady modlí za společenství ztracených duší, vyhnaných do pouště rozpadající se civilizace, která odmítla Boha. Věří, že se jen jedná o jiný způsob zaplacení duchovní ceny s nadějí na záchranu lidstva.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
