Zelený ráj jménem Brazílie aneb Za přírodním bohatstvím a krásou pátého největšího státu světa | Reflex.cz
nahoru

Zelený ráj jménem Brazílie aneb Za přírodním bohatstvím a krásou pátého největšího státu světa

Roman Nemec9. ledna 2020 • 07:20
Zelený ráj jménem Brazílie aneb Za přírodním bohatstvím a krásou pátého největšího státu světa
foto: Roman Nemec

Brazílie, největší stát Jižní Ameriky, je neodmyslitelně spojována s Amazonským deštným lesem. Ale kromě hustého tropického deštného lesa, který pokrývá téměř polovinu země, má i další jedinečné přírodní poklady. Připravte se na horko pouště i vlhkost džungle, zážitky budou stát za to a možná budete i připraveni na lov.

Na jihozápadě země, při hranicích s Bolívií, se rozprostírá Pantanal, největší mokřady na světě. Střední Brazílii dominuje biom „cerrado“ s nekonečnou savanou a lesy. Na severovýchodě leží step „caatinga“, z jedné strany omývaná Atlantským oceánem a posetá zelenými skvrnami tropické džungle. Jihovýchodní Brazílie hostí Atlantský les, méně známý než Amazonie, ale o 20 milionů let starší. Pokrývá velké pohoří Serra do Mar, které kopíruje většinu jihovýchodního pobřeží. V jižní části země se střídají pastviny s mokřadem a unikátními borovými lesy. Z východu je Brazílie ohraničena více než sedm tisíc kilometrů dlouhým pobřežím a Atlantským oceánem. Je zdrojem obživy, ale i odpočinku na více než 2000 plážích.

Během našich toulek poznáme záhadnou poušť na severovýchodě, kterou následně vystřídají hluboké kaňony a hučící vodopády v národním parku nedaleko města Salvador a zavítáme do dolního povodí mohutné řeky Rio Negro v Amazonii, kde se budeme plavit na palubě tradiční dřevěné lodi.

Rybářská víska v deltě

Městečko Barreirinhas, vzdálené čtyři hodiny autem od São Luís, hlavního města státu Maranhão, je v červenci, v hlavní sezóně, plné života. Místní vábí turisty na poznávací výlety do nedaleké pouště. My jsme se spolehli na služby cestovní kanceláře Alternativas a teď nás doprovází průvodce António. Dohodneme podmínky treku a sbalíme si lehký batoh: dvě trička, sluneční brýle, opalovací krém s UV 60, dva litry vody a chemický přípravek na úpravu vody.

Na dřevěném molu na břehu řeky Preguiça posedávají rybáři, kteří se chystají vyplout do Atins, rybářské osady na břehu moře. Nalodíme se do 6metrového dřevěného člunu, který drží pohromadě snad jen silou vůle těchto starých mořských vlků. Za hypnotizujícího bublání motoru se plavíme po proudu řeky. Během jediné zastávky si prohlédneme vysoký maják, který nabízí panoramatický pohled na línou řeku, bílé duny či nekonečný oceán.

V Atins ležícím v deltě řeky tvoří hlavní ulici jen bílý písek rozfoukaný větrem. I přes příjemný mořský větřík nám sálající teplo dává zabrat. Tato idylická rybářská víska, donedávna nepoznaná turismem, působí klidně a její prostí obyvatelé jen nesměle pohlížejí na cizince. Dnes se zde dá zajít na večeři do rybí restaurace i na italskou pizzu a ubytovat se v luxusních ekologických penzionech. Avšak vyspat se dá i za sedm eur se snídaní v některém z hostelů v houpací síti. Atins je vychytaných místem pro sportuchtivé kitesurfaře převážně z Evropy. Telefonní signál, a tedy i internet častokrát vypadává, a tak je možné dokonale vypnout a jen relaxovat u vody nebo na dunách při západu slunce.

Trek v poušti Lençóis Maranhenses

Naše třídenní pouť přes duny začíná pochodem podél pobřeží do první oázy – Canto do Atins, kterou proslavily grilované obří krevety. Ve 2.30 ráno nás budí průvodce António. Jako snad v každé poušti i zde se putuje v noci a během dopoledne, kdy slunce ještě tak nepálí. Po několika hodinách přijdeme k zelenému jezírku, které se před námi přímo zázračně vynořilo. Voda je po pás, takže ho přebrodíme a ještě se skvěle osvěžíme průzračnou tyrkysovou vodou. Z nedaleké obří duny se pak rozhlížíme po pouštní krajině a pozorujeme písek, hnaný větrem sem a tam. Je to jak mlčky sledovat přesýpací hodiny, jak plyne čas.

Krátký stín, který vrhá naše skupinka, prozrazuje poledne. Horko už je nesnesitelné. Po devíti hodinách putování přicházíme do oázy Baixa Grande. Shodíme batohy pod přístřeškem z palmového dřeva a listů, kde je zavěšena jedna houpací síť vedle druhé. Koruny vysokých palem vrhají velký stín, ve kterém odpočívají kůzlata. Podává se vydatné jídlo „galinhada“, domácí slepičí perkelt s rýží a drobenkou z manioku. Chvíle oddechu trávíme hraním kulečníku.

Plně zotavení, opět pod rouškou noci, vyrážíme na celodenní pouť zpátky. Po zkušenosti z předešlých dní si zujeme sandály a kráčíme naboso. Poušť nám učarovala. Sice putujeme ve skupince, ale přece jen každý z nás je ponořen do svých myšlenek. Vítr neúnavně rozfoukává písek a tentokrát nám rovnou do tváře. Sluneční brýle a šátek či tričko přes obličej se hodí. Míjíme jednu dunu za druhou, jezírko za jezírkem a zdá se nám, že to nikdy neskončí.

Po návratu do Barreirinhas nás spolkne cessna a z ptačí perspektivy si při letu do São Luís nejlépe uvědomíme velikost a unikátnost tohoto místa, kde snad za každou dunou je skryto jezírko zbarvené do odstínů zelené, modré či vyprahlé hnědé barvy.

V kraji diamantů

Dálkový autobus nás ze Salvadoru veze do městečka Lençóis, jedné ze vstupních bran do národního parku Chapada Diamantina. Najdete tu deštný les, savany cerrado i step caatinga. Za svůj název vděčí monumentálním stolovým horám a těžbě diamantů na konci 19. století. Jeho největší poklady se ale ukrývají v hlubokých kaňonech a jeskyních v podobě čirých potůčků, řek a hučících vodopádů. Bujná vegetace na většině území se musí umět vypořádat s dlouhým horkým a suchým obdobím, a proto mnohé keře či stromy uchovávají cennou vláhu v kožovitých listech a chrání se ostny či trny. Rostou tu pestrobarevné orchideje, obrovské bromélie a z rozmanité fauny tu přebývá jaguár nebo mravenečník velký.

Na jednu noc se ubytujeme v penzionu Sossego a naplánujeme si šestidenní pochod do vesničky Vale do Capão. Vyrážíme časně ráno a po pár hodinách jsme u kaskády Ribeirão do Meio. Potoky a řeky jsou tak čisté, že je možné se z nich napít. Co tak se ochladit v jejích vodách a vyzkoušet si přírodní skluzavku? Slunce tu zapadá už kolem šesté, a tak bivakujeme. Zkoumáme okolí tábořiště. Pod skaliskem číhá jako dlaň velký jedovatý pavouk – palovčík brazilský. O naši večeři projevuje zájem jedovatá ropucha obrovská.

Sporadicky značená turistická trasa vede další dny přes keři porostlé planiny, náhle se prudce svažuje do rokle, křižuje bystrý potok a opět se sápe strmým úbočím. Vyplatí se dopřát si odpočinek, doplnit tekutiny a kochat se panoramatickým výhledem na fascinující krajinu nebo pozorovat hbité ještěrky při lovu vážek. Na konci třetího dne se utáboříme nedaleko vodopádu Cachoeira do Palmital, v jehož studených vodách smýváme únavu z celého dne.

Záhadné zmizení vodopádu Fumaça

Celodenní výlet přes vyschlé koryto potoka a hustý porost směrem k vodopádu Fumaça skončil zvláštním překvapením. Na místě, kde obvykle burácí voda padající z výšky 380 metrů, se ozýval jen bzukot poletujícího hmyzu. Po chvíli zkoumání vysoké skalní stěny jsme zahlédli jemný opar vody, která ani neměla dost sil dopadnout na dno rokle. Ale obrovské bromélie, barevní pavouci či poletující modré vážky byly odměnou.

Šestý den opouštíme tábořiště na břehu řeky Capivara a ze dna kaňonu se sápeme prudkým svahem kopce Serra do Macaco. Slunce nám nelítostně praží na hlavy. Během častých zastávek se nám naskýtají ohromující pohledy na azurově modrou oblohu a na velký kaňon, který po tisíciletí prohlubovala řeka Capivara. Po nastoupaných 400 m a pochodu po náhorní planině se ocitáme na vrchu vodopádu Fumaça, což v překladu znamená kouř. Koryto řeky je také skoro bez vody, což vysvětluje záhadné zmizení vodopádu. Zlatavé paprsky zapadajícího slunce osvětlují stěny kaňonu a hustě zarostlé dno je ponořeno do soumraku, ze kterého se nevysvobodí až do následujícího dne.

V povodí Černé řeky

Amazonie je biologicky nejrozmanitější místo na Zemi. Tento největší deštný les hraje klíčovou roli v regionálních i globálních uhlíkových cyklech a klimatu. Povodí řeky Amazonky a její fascinující příroda jsou domovem pro téměř jednu třetinu druhů flóry a fauny a obsahují téměř čtvrtinu pozemských zásob sladké vody. Na jejím území žije více než 300 indiánských kmenů, které udržují malý nebo žádný kontakt s vnějším světem. Každý, kdo byl v Amazonii, vám řekne, že nic se nevyrovná zvukům noční džungle.

Nacházíme se v jejím srdci, na břehu mohutné řeky Rio Negro, která od nepaměti formuje nesčetné ostrůvky národního parku Anavilhanas, druhého největšího sladkovodního souostroví na světě. Nad Mirante do Gavião, necelé tři hodiny autem od metropole Manaus, právě vychází slunce zvěstující krásný den. Jde o ekologickou lodge, která nápaditou architekturou, připomínající trup dřevěné lodi s kýlem vzhůru a rozhlednou čnící nad ním jako stěžeň, dokonale ladí se svým okolím a také odráží zručnost místních tesařů, kteří se proslavili stavbou říčních lodí.

Opravdu jen pár kroků nás dělí od břehu řeky Rio Negro, do jejíž černých vod se s chutí noříme. Má stálých 28 stupňů a díky přirozené kyselosti je zároveň účinným repelentem proti komárům. Nalodíme se na typickou amazonskou dřevěnou loď Jacaré Açu a za tropického deště vyplujeme do zeleného labyrintu souostroví. Přes naše hlavy, z jednoho břehu na druhý, přelétají poplašení barevní ptáci a v tmavých vodách zpozorujeme růžové říční delfíny. Vyvrcholením dneška je tříhodinový pochod primárním pralesem k jeskyním Madadá v doprovodu domorodce. Naučná procházka je středně náročná a dá se zvládnout i v teniskách, nicméně je třeba být připraven na pořádný liják. Náš průvodce Karapuru se v džungli perfektně vyzná. Ukazuje nám stromy či léčivé rostliny, liánu cipó, ze které se dá pít, předvádí výrobu nástrojů a loveckých zbraní. Ukazuje nám i mraveniště zavěšené na stromě. Bere mou ruku a pokládá ji na ně. Pobouřená mravenčí armáda zmateně postupuje mým předloktím a jejich kousnutí mě jemně pálí. Roztírá je po mé kůži, takže jejich výrazný pach maskuje ten můj lidský. „Teď si už připraven na lov,“ vysvětluje a těší se z mého údivu.

Na noc si zavěsíme hamaky na kmeny stromů v zaplaveném lese „igapó“. Kolem se probouzejí noční lovci a zdejší kakofonie zvuků nás zcela okouzlí. Mezitím nám na lodi posádka v malé lodní kuchyňce připraví vynikající večeři z čerstvé ryby tucunaré a nechybí ani lahodný dezert z místního ovoce açaí. Avšak den ještě nekončí! Posílení naskáčeme do dřevěného člunu a jde se na „lov“ aligátorů. Není třeba je dlouho hledat, stačí jim posvítit baterkou do očí, které se rozsvítí červeně. Náš domorodý průvodce vydá tajemný hrdelní zvuk a hned dostává odpověď. Skočí do tmavé vody sahající po pás a po pár krocích a rychlém výpadu spokojeně drží pevně v rukou svůj úlovek – metrového aligátora. Jakmile si ho všichni prohlédnou, opět ho vracíme do vody, jeho domova.

Obohaceni o jedinečné zážitky se vracíme do našich každodenních životů. Cítíme, že nádhera brazilské přírody i srdečnost jejích obyvatel se uložily hluboko do našich srdcí a paměti. Jsme odhodláni podporovat rozvoj odpovědného ekoturismu, který napomáhá znát a chránit přírodu, naše společné dědictví.


Amazonie v ohrožení

Nemohu nereagovat na alarmující situaci v tomto úžasném ekosystému, který jsem sám vícekrát navštívil.

Amazonský deštný les je největším deštným lesem na světě, je živou zásobárnou uhlíku, a aktivně tak přispívá ke zpomalování globálního oteplování. Je domovem více než tří milionů druhů rostlin a živočichů, jejichž velká část je endemická, a také domovem přibližně jednoho milionu domorodých obyvatel, kteří v naprosté harmonii s ním dokázali žít po tisíciletí.

Tento ekosystém, takzvané zelené plíce světa, vyprodukuje 20 procent kyslíku na celé Zemi, je obrovskou zásobárnou pitné vody a díky hustému porostu, který produkuje vlhkost a následně deště, zároveň ochlazuje rovníkovou oblast Jižní Ameriky. Vodou v podobě řek či dešťů zásobuje velkou část kontinentu.

Ano, požáry jsou typickým jevem v období sucha a celý svět o nich ví již po desetiletí, s větší či menší snahou jim zabránit. Dá se říci, že jejich původ je skoro výlučně zapříčiněn lidským faktorem. Kácením stromů, pálením z důvodu získání pastvin pro dobytek a těžbou nerostných surovin, tedy komodity, o které má zájem celý svět. A každoročně násilně zahynou indiáni ve snaze chránit svůj domov.

Mezi srpnem 2017 a červencem 2018 jen samotná Brazílie ztratila skoro 8000 km2 pralesa, skoro 1 miliardu stromů. Aktuální vláda aktivně podporuje rozvoj na úkor konzervace a ochrany přírodního dědictví lidstva. Nicméně i takový soběstačný ekosystém má svůj bod zvratu a jeho překročením započne neodvratitelná zkáza. Za jakou cenu chceme pokračovat? Prales se promění na savanu, později na poušť jako v Africe, uhlík se dostane do ovzduší, kde akceleruje globální oteplování a ohrozí zdraví milionů lidí. Změní se dešťový systém a počasí. Je na čase přestat stavět Amazonii do středu ekonomických a geopolitických zájmů, ale dívat se na ni jako na dědictví nás všech. S tím souvisí i naše plná odpovědnost za jeho zachování pro další generace.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Roman Nemec




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země