Dawson City vzniklo na nejhorším možném místě pro město. Kdo rozumně uvažující by postavil ulice a domy na kusu zmrzlé mokřiny, navíc tak blízko říčním břehům, že by se přes ně přehnaly jarní záplavy? Ale zlatokopecké kempy si umístění nevybírají podle zdravého rozumu. Jejich polohu určuje zlato.
Obchodník Joe Ladue nechal ostatní, ať se pachtí za zlatem. Jeho zájem se soustředil na pozemky u ústí Klondiku. To byla půda, která stála za všechno zlato Bonanzy. Na pusté místo nálezu zlata přišel jen pár dní po objevu žlutého kovu v roce 1896 a je považován za zakladatele města Dawson City. Hromadil dřevo a stavěl. Nejprve velký obchod, potom dům pro sebe, který sloužil jako hospoda. To byly první budovy v táboře zlatokopů, kterému Ladue hned taky našel jméno - Dawson City. Pojmenoval je po G. M. Dawsonovi, vládním geologovi.
V následujícím roce 1897 neměl ještě nikdo z venkovního světa o existenci „Dawsonu“ ani o zlatu, které ho živilo, nejmenší potuchy. Ze začátku tu byla zoufalá nouze o všechno - od hřebíků po ženy. Papír na psaní či něco ke čtení chyběly úplně. Sůl byla tak vzácná, že se vyvažovala zlatem. Jediná vejce pocházela od dvou slepic a jedno vejce stálo dolar. Prádelna byla tak drahá, že většina mužů nosila svoje košile tak dlouho, jak jen to bylo možné, a pak je zahodila. Jediné, čeho tu byl dostatek, bylo zlato. Žádná jiná obec na světě neměla tolik potenciálních milionářů, ale všichni její obyvatelé žili v horších podmínkách než poslední podruh. Točily se tu velké peníze, ale nevydělávali je ani tak zlatokopové jako majitelé barů a hostinců. Někteří z nich tu strávili jen pár měsíců, ale odcházeli s desítkami i stovkami tisíců dolarů v kapse.
Když zpráva o této zapadlé končině, kde se údajně stačí jen shýbnout a sbírat zlaté nugety, dorazila v roce 1897 do civilizovaného světa, nastalo hotové davové šílenství. Tisíce mužů, ale i žen prodaly, co měly, opustily své domovy a vydaly se na strastiplnou a dlouhou cestu za zlatem. Když následujícího roku na jaře konečně desítky tisíc lidí přišly do města, vše se rázem změnilo a Dawson se stal největším městem na severoamerické pevnině na západ od Winnipegu a na sever od Seattlu. Ceny pozemků dosáhly závratných výšek. Sjeli se sem největší dobrodruzi světa. Prostitutky se tu shromáždily v tak obrovském počtu, že je jízdní policie vykázala do ohrazeného prostranství na druhém břehu řeky, kterému se říkalo Všivárna. Přes řeku tam vedl most z dlouhatánské klády zavěšené na lanech a málokterému zlatokopovi se most zdál natolik nebezpečný, aby se po něm neodvážil přejít.
Zlato, za něž se dostalo tak málo, klouzalo hladce z ruky do ruky a bleskově střídalo pány. Pro nově příchozí už tu ale nebylo místo k těžbě, a tak zlatá horečka ještě téhož roku opadla a s ní i sláva Dawson City. Za pár let už město mělo jen pár tisíc obyvatel.
Hrob se zápisníkem
Doby, kdy tu žilo padesát tisíc lidí, jsou tedy už dávno pryč. Nyní čítá stálý počet obyvatel něco kolem třinácti set, a přesto je toto město vyznačeno na každé mapě světa - tak málo je Yukon obydlen. Pokud samozřejmě nepočítáte turisty, kterých tu je v sezoně jako much. To se nás ale netýká, teď tu potkáváme jen místní.
Vypadá to, že se tu toho od dob zlaté horečky příliš nezměnilo. Stále tytéž dřevěné chodníky, v prašných ulicích zchátralé domy s falešnými štíty, staré salony z dob dávno zašlé slávy a na řece Yukon zakotvený parník S. S. Keno. Vedle toho všeho je tu i „originální“ srub spisovatele Jacka Londona. Ten původně stál na řece Stewart, kde ho objevili lovci. Na zadní stěně srubu našli Londonův podpis a pravá Londonova kabina byla na světě. Prokázalo se, že srub je opravdu původní a že v něm slavný spisovatel zřejmě strávil svůj rok na Yukonu. Londonovo rodiště Oakland v Kalifornii se ale také dožadovalo práva mít jeho originální kabinu. Co teď? Řešení přišlo vskutku šalamounské. V 60. letech byl srub rozebrán a s použitím původních klád byly zhotoveny dvě přesné repliky. Při pohledu dovnitř si nedovedu představit, že bych v tomhle srubu strávila tuhou yukonskou zimu. Stavení je veliké asi tři krát tři metry a vevnitř toho moc není.
Dalším uznávaným literátem spojeným se zlatou horečkou byl básník Robert Service, známý jako „bard severu“, jehož srub stojí opodál a je mnohem luxusnější.
Povinná zastávka je i na hřbitově přímo nad městem, kde jsou hroby slavných postav z historie Dawson City. Náhrobní desky i kříže jsou často dřevěné, a nápisy na nich tudíž jen těžko čitelné. Mě ale zajímá hrob jediný. Už zdálky je vidět díky české vlajce, která se na něm třepetá. Když přijdeme blíž, uvidíme těžkou botu, která stojí na plastové krabici skrývající deník. Tady leží hrob slavného českého polárníka Jana „Eskyma“ Welzla, který v Dawson City nedobrovolně strávil konec života. Až mě překvapí, jaký má pěkný a pečlivě udržovaný hrob. Deník je plný zápisků podobných nadšenců, jako jsme my dva. Také do deníku něco napíšu a odcházím s podivnou náladou. Knihy o dobrodružstvích Jana Welzla jsem v dětství doslova hltala. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu stát nad jeho hrobem.
Čecha potkáš všude
Zpátky ve městě jsme potkali Čecha Mikyho. Žije tu už dvacet čtyři let. Utekl za komunistů, nejdřív do Vancouveru, kde pobyl dva roky, a pak sem. „Zkoušel si tady taky těžit zlato?“ tykáme mu. Už dávno odvykl vykání. „Jasně, že jsem to zkoušel,“ přisvědčuje, „měl jsem pár claimů. Tenkrát to stálo asi deset dolarů za claim. To byla taková nudle asi dvě stě stop dlouhá, kde jsi mohl těžit. Ale to víš, když jsme neměli stroje, vydělali jsme tak dolar za hodinu.“ Teď dělá Miky přes krátké yukonské léto sezonní práci, jako skoro každý nejen tady, ale i mnohde jinde na Yukonu. „Mám po okolí pár srubů, kam se ženou jezdíme na zimu lovit, a vždycky se tak na dva měsíce letíme někam zahřát, většinou do jihovýchodní Asie,“ popisuje. Napadá nás, zda se město za dobu, co tu žije, nějak změnilo. „Ani ne. Jen silnici nám sem vydláždili, spadlo pár baráků… To je tak všechno,“ vzpomíná krajan.
Rozhodli jsme se využít zdejšího přívozu přes řeku Yukon, který město zadarmo provozuje. Na druhém břehu se totiž nachází „hřbitov“ starých kolesových parníků. Ty jsou ale bohužel v notném rozkladu. Večer se necháme převézt zpátky a jdeme se bavit do ulic. Navštěvujeme kasino Diamond Tooth Gerties, pojmenované po slavné tanečnici z doby zlaté horečky Gertie Lovejoy. Přezdívalo se jí Diamond Tooth, chtěla se totiž odlišit od ostatních, a proto si mezi přední zuby nechala vsadit diamant.
Průvodce městem nás přesně instruuje: „Výhry v kasinu jdou na obnovu města, tak se do toho dejte a prohrajte balík!“ Pustíme se tedy do hry a vesele v ruletě prohráváme. A nejsme sami. Vypadá to, že tu prohrává každý. Kdysi do kasin a salonů chodili své těžce vydobyté zlato utrácet zlatokopové a dnes tu turisté utrácejí dolary.
Těžba na Bonanze
Stojíme u slavného potoka Bonanza. Stojíme tam, kde bylo roku 1896 nalezeno ono první bohaté naleziště zlata. Stojíme na počátku zlaté horečky, na počátku jednoho z velkých dobrodružství lidstva. Mám z toho zvláštní pocit. Aleš tu také zkusí štěstí, ale s naší pánvičkou tu toho moc nevyloví. Většina zlata už je dávno pryč. O kus dál stojí připomínka éry průmyslové těžby zlata, takzvaný Dredge No. 4, což je název pro těžební plovoucí rypadlo, které před sebou těžilo zlatonosný písek, uvnitř jej promývalo vodou na rohožích, ve kterých se zlato zachytávalo, a za sebou vysypávalo hlušinu. Díky svým obrovským rozměrům bylo schopno přetěžit deset tun zeminy za minutu a tím vytěžit velké množství zlata. Rypadlo těžilo zlato až do roku 1960, nyní je národní kulturní památkou a přístupné veřejnosti.
Na prozkoumávání je toho spousta a člověk si snadno představí, jaké to tu kdysi bylo. Stojí tu množství rozpadlých kabin, kde kdysi žili zlatokopové. Dokonce vidíme, jak tu pár nadšenců těží ještě postaru! Drží v rukách rýžovací pánve naplněné štěrkem a zeminou promáčenými vodou a krouží pánvemi stále dokola, aby se zlato, mnohem těžší než voda a ostatní horniny, usadilo dole na dně pánve. Kdoví, zda budou mít štěstí. Ale ačkoli doba slávy je dávno pryč, nutno říct, že se tu těží dodnes. I když teď už hlavně z kapes turistů.
Jan Eskymo Welzl
Na dalekém severu strávil většinu svého života. Výčet jeho povolání je neuvěřitelně rozsáhlý: polárník, cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, náčelník Eskymáků a nejvyšší soudce v Nové Sibiři, vynálezce, vypravěč a spisovatel. Už v šestnácti letech se v roce 1893 jako tovaryš vydal na zkušenou. Pěšky prošel Rakousko, dostal se do italského Janova, kde krátce pracoval, pak přešel Balkán. Do rodného Zábřehu se vrátil v roce 1888, kdy musel narukovat do armády. V roce 1893 odešel do Janova, kde se nechal najmout na loď do USA. Obeplul téměř celý svět. Ve Vladivostoku vystoupil na pevninu a rozhodl se podstoupit cestu do nejodlehlejších míst Sibiře, tehdy ještě málo probádané. Čtyři roky šel pěšky pustinami a pralesy, až se dostal na pustý ostrov Nová Sibiř, kde žil v jeskynním doupěti. Lovil zde medvědy, brzy si získal respekt jako zručný řemeslník a obchodník s kožešinami. Se smečkou eskymáckých psů rozvážel po zaledněné Arktidě poštu a zboží. Několikrát se přepravil na Aljašku, překročil Chilkootský průsmyk, plavil se po řece Yukon přes Whitehorse a pověstné peřeje Five Fingers do zlatonosných oblastí okolo Dawson City a pak až k jejímu ústí do Beringova moře. V roce 1903 byl na Novosibiřských ostrovech zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho jméno bylo známo po celém severu - bílí polárníci mu říkali Arctic Bismarck, domorodí Eskymáci Moojok Ojaak, tedy Pojídač medvědů. Jan Welzl prožil v Arktidě nejšťastnější část svého života. Žil zde téměř třicet let, daleko od civilizace, v zemi, která tehdy ještě prakticky nepodléhala žádné vládě.
V polovině dvacátých let byl ale z USA shodou nešťastných okolností vyhoštěn. Ještě v Hamburku psal Rudolfu Těsnohlídkovi dopisy, v nichž vypráví o svých dobrodružstvích, a tak vznikla kniha Paměti českého polárního lovce a zlatokopa. V roce 1928 přijel do Československa. Přednášel a ve spolupráci s novináři Golombkem a Valentou vznikly knihy Třicet let na zlatém severu a Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Život v Evropě mu ale nevyhovoval a v témže roce, ve svých šedesáti letech, odjel zpět na sever. Jeho poslední dlouhá cesta skončila v Dawson City, odkud nebyl vpuštěn do Spojených států, protože neměl peníze na zaplacení kauce. Nakonec strávil v Dawsonu posledních dvacet let života. Se zarputilostí sobě vlastní začal pracovat na vynálezu perpetua mobile. Součásti na svůj vynález shromažďoval na svých pochůzkách kolem města. Byl v Dawsonu známou postavou, sousedé mu říkali Honza vynálezce a vášnivě sbíral všechno, co nikdo jiný nechtěl, od vyřazených pneumatik přes pivní láhve po rezavé konzervy. Pokusil se také napsat vlastní knihu. Rukopis s názvem Cesta kolem světa 1893-1898 se zachoval a vyšel knižně. Dne 19. září roku 1948, ve věku osmdesáti let, Jan Welzl zemřel na infarkt. Pohřben byl na veřejném hřbitově. Díky českým krajanům v Kanadě ale nezůstal jeho hrob bezejmenný a po velké snaze a pátrání nakonec Češi zjistili, kde zhruba se hrob nachází. Od roku 2008 je jeho součástí i deska s anglickým textem, který vysvětluje návštěvníkům a kolemjdoucím, kdo to Jan Welzl vlastně byl.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
