Zlatá horečka na řece Klondike, přítoku Yukonu, je pokládána za jednu z největších masových migrací za nalezišti zlata v dějinách lidstva. Koncem 19. století přivedla do pusté oblasti na Yukonu na sto tisíc lidí. Ačkoli trvala pouhé dva roky, jména Klondike a Dawson City se díky ní stala navždy nesmrtelným synonymem dobrodružství.
Téměř sto tisíc lidí se těsně před koncem devatenáctého století vydalo na cestu do pustin Klondiku a zhruba čtyřicet tisíc jich skutečně dosáhlo Dawsonu. Jen polovina z tohoto počtu hledala zlato a jen asi čtyři tisíce z nich zlato opravdu našly. Pár stovek lidí našlo tolik zlata, že zbohatli, a pouhá hrstka si bohatství udržela. Nejvíc na zlaté horečce zbohatli různí podnikavci a obchodníci, gangsteři a lehké děvy, barmani a majitelé hotelů, tančíren, obchodů a barů.
Za zlatou horečkou stojí setkání dvou mužů, Roberta Hendersona a George Carmacka, ke kterému došlo roku 1896. První z mužů neměl v lásce indiány, zatímco druhý měl indiánskou ženu Kate. Společně s ní a indiánskými přáteli Skookumem Jimem a Tagishem Charleym cestoval. Právě chytali lososy, když je potkal Henderson, který se vracel z nakupování zásob na své nově objevené naleziště zlata. Že někdo chytá ryby, aby se uživil, když je všude plno zlata, mu připadalo směšné. Rozhodl se tedy podělit se o své štěstí a dal se s Carmackem do řeči. Prozradil mu, že v horách našel zlato, což Carmacka zaujalo. Bohužel se Henderson nezdržel svých negativních výroků o indiánech, což ho stálo nejen Carmackovu důvěru, ale hlavně velký balík peněz. Carmack a jeho indiánští přátelé se vydali hledat zlato jinam, než jim poradil - a skutečně ho našli.
Stalo se tak 16. srpna 1896 v místě, kde ústí Rabbit Creek (Králičí potok) do Klondiku. Žlutý kov tu byl v nebývalém množství, a tak Králičí potok získal nové jméno Bonanza, tedy Zlatý důl. Dodnes celý Yukon slaví svátek Discovery Day neboli Den objevu zlata.
Hladovění a smrt
Když bylo v údolí Klondiku objeveno zlato, uběhl téměř rok, než se tuto novinku dozvěděl okolní svět. Tak vzdálený byl Yukon od civilizace. Až v červenci roku 1897 dorazili první zlatokopové do přístavu v San Francisku. Na další parník, který připlul o dva dny později do Seattlu, už čekaly tisíce zvědavců a slovo Klondike bylo na rtech celého národa. Zpráva o třech tunách zlata na jejich palubách se okamžitě rozšířila po celém světě a vypukla opravdová zlatá horečka. Rozpoutala se jedním rázem po příjezdu obou lodí, okamžitě dosáhla kulminačního bodu a na něm setrvala až do jara dalšího roku, kdy zhasla stejně rychle, jako vzplála.
Bombastické zprávy, které se okamžitě začaly objevovat ve všech novinách, přiměly desítky tisíc lidí ze všech koutů světa opustit práci i rodinu a vydat se na sever. Všichni byli odhodlaní najít zlato a zbohatnout. Netušili, že na celém severozápadu Kanady nejsou ani lidé, ani zásoby. Pár bílých zlatokopů pracovalo kolem řeky Yukon, pár tisíc indiánů tu lovilo a rybařilo. Jen zřídka se tu vyskytovalo osídlení či dokonce obchody. I v Dawson City, v jediném opravdovém městě, se dalo koupit málo přes „vyhladovělou zimu“, jak ji místní nazývali. A ti, co uprostřed zimy 1897-1898 nezvládli do svého zlatého ráje dojít včas, museli zastavit - uvěznila je krutá zima. Teď měli za cíl jen přežít.
K místu nálezu neexistovala „jediná správná“ stezka. Byly jich tucty. A žádná z nich nebyla snadná. Na všech lidé i zvířata, kteří se tudy vydali, houfně umírali. Dostat se do Dawson City nebylo vůbec lehké a nezáleželo na tom, zda byla cesta vodní či suchozemská, ačkoli noviny ze všech koutů se takovou myšlenku snažily zlatokopům vnutit. Všechny cesty na dálný sever byly nesmírně dlouhé, plné utrpení a neúprosné dřiny. A tak se není čemu divit, že zoufalí poutníci nechávali na stromech vzkazy typu: „Odměna za pokračování na sever: hladovění a smrt. Návrat na jih: domov, sladký domov a teplá postel.“ Valná většina se také při první příležitosti otočila a vrátila se zpátky domů. Jen ti nejvytrvalejší a nejsilnější se nevzdali. A díky této vytrvalosti se prázdný severozápad zaplnil zlatokopy. Byli všude. Jejich dědictví je méně očividné, leč o to více trvalé. Doslova strhli bariéru hranic a otevřeli tuto neprobádanou krajinu světu.
Jako mravenci
Jedna ze stezek, ta přes Chilkootský průsmyk, začíná v městě Dyea u aljašského Skagway a ukázala se jako nejpopulárnější. Brzy však bylo jasné, že mnoho zlatokopů, kteří tudy proudili dál na sever, nemůže přežít kruté podmínky Yukonu. Proto kanadská jízdní policie na hranicích mezi Aljaškou a Kanadou od každého příchozího požadovala, aby si s sebou přivážel jednu tunu potravin, tedy dost zásob na jeden rok. Úpatí průsmyku se proto říkalo Scales (Váhy). Tady policie převažovala zlatokopům zásoby. Bez přísně vyžadované tuny do Kanady neprošli. Mnozí kromě povinné tuny zboží přenášeli i jiné věci. Whisky a hedvábí, kamna, živá kuřata a nadívaní krocani, dřevo, sklo, fazole, to všechno putovalo na lidských hřbetech. Muzikant Billy Huson se svou ženou dokonce přestěhovali přes průsmyk i piano! Kapitán A. J. Goddard s sebou zase táhl pilu a parník rozložený na součástky.
Závěrečný úsek, Zlaté schody, je kilometr dlouhé vysilující stoupání v úhlu 45 stupňů. Zlatokopové tu museli do schodů se svou zátěží i čtyřicetkrát! Málokdy stihli více než jeden výstup denně. Zčásti kvůli vyčerpání, zčásti i kvůli předlouhé frontě kolegů, kteří jako mravenci stoupali krok za krokem ledovým schodištěm k vrcholu, kde zanechali náklad, po zadku sjeli zpět a vydali se s další zátěží opět vzhůru. Ti, co dokázali zdolat tento úsek, došli k Bennettovu jezeru (Bennett Lake), kde museli přečkat zimu ve stanových táborech. Vyrobili alespoň vory a na jaře 1898 vyjela asi nejprapodivnější flotila, jaká kdy brázdila tyto vody. Přes sedm tisíc vorů se vydalo na závěrečnou etapu vyčerpávající odysey. Ještě sedm set kilometrů divoké vody za zlatým snem…
Bylo by pěkné oznámit, že po takovém utrpení a ničivé námaze tito zlatokopové našli kov, po kterém tak dychtivě toužili. Opak je pravdou. Zbohatla pouze hrstka. Od objevu naleziště na potoce Bonanza uplynuly už dva roky a většina plochy tak byla dávno zabrána prvními příchozími. Málo zbylo pro ty, kteří na jaře roku 1898 přišli do Dawson City s tak velkými nadějemi. Když se objevily zprávy o nalezištích zlata v sousední Aljašce, přesunuly se zástupy lidí i jejich věčná touha po dobrodružství a bohatství právě tam.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
