Zhruba po patnácti kilometrech opouštíme silnici s kvalitním potahem. Odbočujeme na starou hrbolatou stezku, která dříve spojovala La Paz s úrodnými údolími Yungas.

Zhruba po patnácti kilometrech opouštíme silnici s kvalitním potahem. Odbočujeme na starou hrbolatou stezku, která dříve spojovala La Paz s úrodnými údolími Yungas. Zdroj: Profimedia.cz

Sjezd začíná v ledové zimě ve výšce 4700 metrů.
V Bolívii lze zvládnout 61 kilometrů na kole téměř bez šlápnutí do pedálů. Celou dobu se totiž jede z kopce. Začnete na sněhu v 4700 metrech nadmořské výšky a po pěti hodinách sešupu po hadovité stezce nad propastí skončíte v tropickém pralese, ve výšce 1100 metrů.
3
Fotogalerie

Brzdi, jsi na Cestě smrti aneb Adrenalinový sjezd nejnebezpečnější silnice světa na horském kole

V Bolívii lze zvládnout 61 kilometrů na kole téměř bez šlápnutí do pedálů. Celou dobu se totiž jede z kopce. Začnete na sněhu v 4700 metrech nadmořské výšky a po pěti hodinách sešupu po hadovité stezce nad propastí skončíte v tropickém pralese, ve výšce 1100 metrů.

Ač intenzivně brzdím, z prudkého kopce se řítím. Kamenitá klikatá stezka má tři metry, na jedné straně skála, na druhé několikasetmetrový sráz. Pohled za jeho hranu si říká o respekt a ještě větší přimáčknutí brzdy. Hladově zívající propast bezeslovně vysvětluje, proč se vozovce na jejím okraji říká Cesta smrti a proč ji marketingoví kouzelníci z turistických agentur překřtili na nejnebezpečnější silnici světa.

Celé to začíná v ledové zimě ve výšce 4700 metrů. Lamy ani nezvednou hlavy od trsů trávy, které vykukují ze sněhového poprašku. Tohle divadlo tady mají každý den. V autobusech přijede skupinka barevně oděných podivínů s helmami a s chrániči loktů a kolen. Mávají pažemi, aby se v chladu zahřáli, a už se sápou na kola. Za chvíli se pestrá skupina ztratí v neproniknutelné mlze.

Jsme v horském průsmyku La Cumbre, zhruba hodinu a půl stoupání z centra bolivijské metropole La Paz. Na vozovce je námraza a naši průvodci kvůli zvýšenému nebezpečí pádů odmítají sjezd zahájit, přestože halasná skupinky Francouzů při pohledu na jiné výpravy, které už se vyhupují do sedel, vykazuje velkou nespokojenost. Stavíme zhruba ve 4300 metrech, kousek za stanicí, kterou před časem postavili Američané, aby měli pod palcem hlavní trasu z kokových plantáží v údolích Yungas do La Pazu a mohli alespoň částečně monitorovat obchod s kokainem. Prezident Evo Morales však americké protidrogové gringy vyhnal, takže dnešní kontrola spočívá v mávnutí uniformované osoby řidičovi, aby bez zastavování pokračoval v jízdě.

Jel jsem a přežil

Nás však zajímá jiná droga než kokain: adrenalin. Na 61kilometrovém sešupu nám ho organismus vytvoří více než dost. Nejdříve nás však doprovod musí vybavit ochrannými pomůckami a hlavně velocipedy, které se zatím vezly na střeše autobusu. Skupina je rozdělena na třídy boháčů a chudáků. Já společně s Francouzi patřím mezi nezámožné, takže moje helma nemá kryt obličeje a čelisti. Brzdy jsou pouze mechanické, zatímco ti penězi obdařenější si dopřáli pohodlnější hydraulické brzdění. Nedostaneme dokonce ani ochranné brýle, což se kvůli prudké spršce ledových bodlinek z nebe ukazuje jako největší problém. Francouzi sice po vzoru svých krajanů-odborářů ostře protestují, ale průvodce jim připomene nízkou cenu, co zaplatili, a doporučí mlčet.

Žádná láce to ale nebyla. Sám jsem po průzkumu terénu u desítky cestovních kanceláří a dlouhém smlouvání dokázal cenu srazit na 280 boliviánů (zhruba 700 Kč). Menší držgrešle platily hodně přes tisíc korun. Každá agentura kromě zapůjčení nezbytných propriet zahrne do ceny i dvě svačinky v průběhu jízdy a oběd po ní, služby několika průvodců, CD s fotkami, které pořídí jeden z nich, a také tričko s nápisem „Jel jsem po Cestě smrti a přežil jsem to“.

Nasedám na kolo neidentifikovatelné značky a nechám trošku seštelovat příliš volné brzdy. Pak už se vydáme na pouť, kde kromě brzdění a držení směru nemusíme nic jiného dělat. První fáze probíhá po asfaltce, kterou používají i auta, zamlženou krajinou plnou skal s minimálním porostem. Pominu-li značně odlišnou nadmořskou výšku, cítím se jako ve Skotsku. Silnice je mokrá od vytrvalého deště, ledové krupičky nepříjemně bodají do očí. Jeden Australan to rozšlape, předjede mě a kousek přede mnou nebezpečně zavrávorá. Rovnováhu najde na poslední chvíli. Holanďanka podobně pohotová není, na vlhkém povrchu uklouzne a při pádu si natluče bok. Cestu smrti opravdu není radno podceňovat, říkám si při prvním odpočinku, kdy kvůli nízké teplotě klepeme zuby při čekání na shromáždění skupiny. V tu chvíli nápisy El Solario, jak se jmenuje naše cestovka, vypadají na nafasovaných zelenooranžových stejnokrojích jako hodně zlomyslná provokace.

Sráz na došlap

Zhruba po patnácti kilometrech opouštíme silnici s kvalitním potahem. Odbočujeme na starou hrbolatou stezku, která dříve spojovala La Paz s úrodnými údolími Yungas. Je hodně úzká (v některých úsecích jen dva metry), takže se často v prudkých zatáčkách stávalo, že příslovečně nedisciplinovaní bolivijští šoféři končili po smrtících kotrmelcích na dně propasti. Dnes už je pro automobilový provoz využívána minimálně, zato sjezdová cyklistika na ní kvete.

Ač se jinak v celé zemi jezdí vpravo, na Cestě smrti mají nastaven britský systém. Když se průvodce ptáme na důvod, naprosto se zamotá do vysvětlování. Prostě když se potkají dvě auta, tak je bezpečnější, aby to stoupající bylo dále od srázu, shrne to bez dalších podrobností. Pro nás to znamená jediné: sráz začíná zhruba sedmdesát čísel od levé šlapky. Napravo od sebe musíme nechat místo na předjíždění. V našem dvacetičlenném pelotonu se držím v druhé polovině a v rovnějších úsecích se vyžívám ve výhledech na nádhernou kopcovitou krajinu. „Tundra“ je zapomenuta, na sluníčku sušíme promočené nepromokavé oblečení, případně se vysvlékáme do triček, ve vzduchu začínají být cítit tropy. Skály jsou strmé, ale zarostlé stromy. Zeleň často narušují stužky vodopádů, které občas dopadají i na záda cyklistů.

Kilometry odkrajujeme jako nic a jen díky početným zastávkám dojedeme do tropické Yolosy v 1100 metrech po pěti hodinách. Ospalá vesnice nás vítá vstupními transparenty ve španělštině i angličtině a bolestivými štípanci malých mušek. Zapadlé hnízdo, kde mnoho z budov je halabala sboucháno z kůlů a prken, má štěstí, že právě tady začíná cesta zase stoupat. Takže turisté sesedají z kol, aby se v některé z místních restaurací osprchovali a v bufetu naobědvali. Zatímco dospělí si vylepšují rozpočet servírováním studených hranolků, místní kluci si přivydělávají tím, že průvodcům pomáhají v potoce umýt zablácené bicykly.

Úraz před cílem

Poslední fázi dne si moc nevychutnávám. Už v méně spektakulární a méně nebezpečné části trasy zhruba osm kilometrů před cílem předním kolem najedu na vyvýšený kámen a přeletím přes řídítka. Podle vystrašených pohledů chilských mladíků, kteří mi pomáhají na nohy, to musel být drsný pád. I když vstanu bez větších problémů a okamžitě pokračuji v jízdě, brzy se ukáže, že bolavý loket není jen natlučený. Podle silné bolesti to odhaduji na zlomeninu, a radši vzdávám dojezd. Místo v sedle tak do Yolosy dorazím v doprovodném autobusu a moje cesta teď vede na pohotovost.

Ordinace v bolivijské zahradě

Když na noční pohotovosti v bolivijské metropoli čekáte s paží zlomenou v lokti na to, až vám ji zasádrují, s láskou vzpomínáte na proklínané české zdravotnictví. Pacientů tu je málo, takže mě přijmou hned. Kroutí mi levačkou, div se bolestí nezhroutím, a mudrují: „Je to jen hodně naražené.“ Přesto je prosím, jestli by mi pro jistotu mohli udělat rentgenový snímek. Samozřejmě, ale nejdřív zaplatit. Poprvé ten večer sahám do peněženky – ovšem zdaleka ne naposledy. Rentgenista si mezitím prohlíží obrázek. „Fraktura žádná,“ prohlašuje s jistotou. To samé tvrdí doktor. Pošle mě do lékárny, abych si tam koupil obvazy, injekci, analgetikum na bolest a šátek na zavěšení končetiny s tím, že mi ruku jen zafačuje. Jenomže v nemocniční apotéce vypsané zboží vůbec nemají. Musím do města hledat jinou „farmacia“ s nočním provozem. Nejbližší se nachází čtyři bloky od špitálu a vede z ní fronta až ven. Bohužel obvazy došly i tady. Mířím tedy do jiné a v ní je zase dlouhatánský zástup lidí, které ještě zdržuji tím, že si pro pojišťovnu nechávám vypisovat nakoupené předměty.

Po hodině putování s rukou, ve které to občas nepříjemně škubne a kterou mám po celou dobu jen provizorně zavěšenou do mikiny, se vracím s nákupem na pohotovost. Sestra se překvapivě ptá: „A kde máš sádru?“ Mezitím se totiž doktor ještě jednou podíval na snímek a tentokrát (naštěstí) prasklinu našel. Takže mi píšou druhý recept a já poněkud nerudně mažu zase do fronty. Tentokrát všechno mají už na první pokus v nemocniční lékárně.

V jedenáct večer mě usazují na postel, že mě hned vyřídí. Za čtvrthodiny přijde sestra vybalit sádru z igelitu. Za dalších patnáct minut jiná ošetřovatelka přinese lavor s vodou, za další čtvrthodinu přijde sestřička s tím, že lékař přijde za chvilku. Alespoň ji poprosím, ať mi zastřihne pádem způsobené oděrky na dlaních. Vytáhne nůžky, které u nás mají předškoláci na vystřihovánky, a vypadá, že s nimi umí tolik co oni. Radši odvrátím hlavu. Konečně přijde mladý, schopný doktor (soudě podle toho, že sádra po celý měsíc vydržela a kost srostla). Po půlnoci ještě běžím do pokladny zaplatit úkon a po čtyřech hodinách je hotovo. Absolvovat tenhle maraton byl nakonec větší adrenalinový zážitek než samotná Cesta smrti. Navzdory tomu sednout na kolo v deštivé tundře a spustit se střemhlav dolů stálo i přes zlomeninu ruky za to.