Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Noc v totorovém Disneylandu.

Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Noc v totorovém Disneylandu. Zdroj: Tomáš Nídr

Q‘anan Pacha je zdejším supermarketem, poštou, ubytovnou, a hlavně benzínkou. Během dopoledne každou chvíli zastaví u mola člun, z něhož vystoupí někdo s kanystrem.
Místní ženy prodávají nejrůznější suvenýry: korálky, obrázky, střapce, rukavice, čepice, kabelky, klíčenky, peněženky nebo šátky.
Když přijednou turisté, nastává zuřivé „prodávání“. Ještě zbývá nabídnout předraženou kokakolu a udivený cizinec je odlifrován pryč.
Božstvo na stěně domu z totory. Rákosové domy stojí na podkladu ze svázáných rákosových kořenů, který je překvapivě pevný.
Muž nám předváděl, jak se vyrábějí „základní stavební kameny“ ostrovů.
6
Fotogalerie

Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Noc v totorovém Disneylandu

Rákos jménem totora mám pod nohama i nad hlavou. Ležím na rákosové posteli a přes rákosovou stěnu slyším, jak venku v tichu studené noci pod kroky kolemjdoucích šustí rákos. Jak taky jinak, když přespávám na rákosovém ostrově.

Ač jsem od indiánů vyfasoval tři přikrývky, jsem schoulen do klubíčka, aby mi neunikl ani kousíček tepla. Nad Titicacou je jasná noc, světla nedalekého peruánského města Puno září na obzoru a na ostrově Q‘anan Pacha přituhuje. Natahuji čepici a intenzivně si přeji, ať už se probudím a ať už je ráno.

Ač je teprve šest, sluneční paprsky lákají ven načerpat teplo. Sednu si na lavičku uprostřed plochy o osmdesáti metrech čtverečních. Mám tak možnost v klidu pozorovat dění mezi Uruy, jejichž netradiční bydlení proslavilo jezero na celém světě, předtím, než mezi těch osmnáct baráčků dorazí hordy turistů a spustí se handrkování o suvenýry.

Zatím jsem venku sám. Pokynou mi jen dvě osoby, které padesát metrů ode mne natahují sítě. Na sluníčku se se mnou vyhřívá pouze černý kocour. Když ho hladím, ozve se za mnou dětský hlas: „To je moje poslední kočka. Tommy se jmenuje. Jeho sestřička včera umřela. Chudáček, snědla jed na krysy. Je jich tady plno,“ spustí hovorná holka.

Madonnina La isla bonita

Podobně jako později probuzené příbuzné i ona hastrošsky kombinuje módní prvky podle tradic svých předků s moderním šatníkem. Ve slamáku a žlutém svetru, přes který má červené šaty, si asi třináctiletá Maira přisedá ke mně. Za pubertálního hihňání se mě ptá, co dělám a jestli jsem ženatý. Já z ní na oplátku tahám, zda by radši nežila v devadesátitisícovém Punu než na ostrově, kde si brzy začnu připadat jako v rákosovém vězení. Rozhodně kroutí hlavou. „Ve městě je to moc nebezpečné. Tady si navzájem věříme, máme svůj klid,“ libuje si teenagerka babičkovskými slovy.

Copak klidu, toho je tu ažaž. A to nocuji na jednom z nejfrekventovanějších míst. Q‘anan Pacha je totiž zdejším supermarketem, poštou, ubytovnou pro zájemce zvenčí, a hlavně benzínkou. Během dopoledne každých patnáct minut zastaví u mola člun, z něhož vystoupí někdo s kanystrem. Maira vytáhne klíč od kůlny, kde jsou přes ujišťování o vzájemné důvěře a nulové kriminalitě uzamknuty zásoby pohonných látek, a „dotankuje“.

Její sousedky mezitím perou, myjí si vlasy a připravují na pulty svoje suvenýry: korálky, obrázky, modely člunů, střapce, rukavice, čepice, kabelky, klíčenky, peněženky, panenky… V 7.10 kolem projede první turistická loď, ale nezastaví. V 7.37 další. Krátce před osmou dorazí dvouposchoďový dračí „škuner“ z totory, na kterém se veze desetičlenná italská skupina. Je to jako invaze. Lačně se vrhnou na suvenýry, během pěti minut si bez velkého smlouvání každý koupí nějakou cetku, vyzbrojí se kokakolou s krutou přirážkou, rychle se zvěční na vyhlídce nesoucí ceduli s názvem tohoto kusu souše a zas míří o dům dál. Jen co odrazí od mola, Q‘anan Pacha se opět propadne do letargie. Kouzlo jí dodává rádio, ze kterého se ozývá Madonnin hit z 90. let La isla bonita. Tedy česky Krásný ostrov. Do nadmořské výšky čtyř tisíc metrů jako by zavál kousek Karibiku, který pak celé dopoledne ve zhruba půlhodinových intervalech narušují vpády gringů.

Kapitalismus mezi Uruy

Fakt, že právě tento ostrov vede mezi padesátkou blízko sebe položených konkurentů v návštěvnosti, je dílem Luise Carbajala. Se čtyřicátníkem si pěkně porozprávím u smaženého pstruha poté, co jsme o cenu večeře svedli tvrdou smlouvací půtku.

Carbajal není Uru. Tím ovšem v etnickém slova smyslu není v jezerních obydlích poblíž Puna nikdo. Praví Uruové, které například Inkové přehlíželi jako podřadný kmen, žijí dále v hloubi Titicacy a s turismem nechtějí mít nic společného. Jak si staví svá bydliště z totory, však od nich odkoukaly i velké národnosti Inkové a Ajmarové.

Jenže Carbajal není Uru ani v přeneseném smyslu. Přiženil se mezi ně teprve před devíti lety poté, co se se svou současnou manželkou potkal v Limě. Trvalo mu dlouho, než získal svolení od zvolené rady, že se může zařadit mezi dvě tisícovky Uruů. Přece jen vydělávání na cizincích a bohatých Peruáncích nese, tak proč se o to dělit s přivandrovalcem. Ani po svatbě ho však příbuzní nebrali jako sobě rovného a nedovolili mu, aby si postavil vlastní ostrov.

Carbajal, který byl plný nápadů, jak zúročit místní potenciál, tedy začal podnikat jinak: jako rozvážeč pečiva. „V pět ráno jsem dovesloval do Puna, nakoupil nůše čerstvého chleba. Vesloval jsem zpátky a prodával ho ještě teplý,“ chlubí se. „Dnes už mám plno následovníků. Na rozdíl ode mne jezdí v motorových člunech a místo vyvolávání mají houkačku.“ Jako potvrzení se kolem prožene chlapík a s ním i vtíravý zvuk připomínající naše pojízdné prodejce mražených produktů.

K tomu pracoval jen za stravu jako „recepční“ v turistické noclehárně u svého tchána, ale rozešel se s ním ve zlém. „Nebyl ochotný smlouvat. Řekl, že cena je taková a hotovo. Ale já přece musím poznat, jestli je to baťůžkář, nebo osoba zvyklá na luxusní hotel. A získat peníze je potřeba od obou,“ argumentuje. Nebyli prý ochotní zřídit stravovnu ani stánek s oplatkami či limonádou.

Mezitím však jeho žena svým jménem kupovala pozemky (či jak to nazvat v případě práva na koupi kusu totorové pevniny) a pak na něm narychlo Carbajalovy sny realizovali. Pravda, restaurace a obchod se střechou z plechu moc nezapadají do převážně rákosového království, stejně jako plastové odpadky kolébající se kolem břehu. Že by daň za pokrok?

Ještě teď se Carbajal spokojeně usmívá, když vzpomíná, jak tchána přelstil. „Všechny kontakty na touroperátory jsem měl jako recepční já, takže jsem je z tchánova ostrova přesměroval na ten svůj.“ U toho se ale tento podnikavec nezastavil. Zřídil si třeba na Q‘anan Pacha „jedinou plovoucí poštu na světě“, jak inzeruje anglicky, čímž turisty podprahově nutí k okamžitému koupení a odeslání pohledu s obrázkem Titicacy. Tvrdí, že jeho způsoby začali kopírovat i někteří podnikavější starousedlíci, takže musí vymýšlet stále nové věci. V plánu má internetovou kavárnu nebo aktivity jako rybolov či sklízení totory.

Předstíraná chudoba?

Hlavně ale plánuje vytvořit vlastní internetové stránky, na kterých by se zájemci o pobyt dohodli přímo s ním. Tím by se vyhnul placení podílu touroperátorům, kteří mu klienty dohazují. Přímý dotaz, kolik to činí, zamluví. A barvu neprozradí ani nikdo jiný, koho se na to zeptám. Dozvím se jen, že průvodci pečlivě monitorují vše, co si klienti jejich cestovní kanceláře koupí, a z každého prodaného suvenýru si odloupnou svoje významné procento.

Přesto mají lidé v Punu Uruy za boháče. „Tváří se jen jako chudáci, přitom lítají na dovolenou do Evropy. Vědí, že kdyby vypadali bohatě, cizinci by si nekupoval tolik suvenýrů,“ přisazuje si například Máximo Flores, který pracuje jako údržbář na opravované historické lodi Yavari.

Na ostrovech to na žádné závratné majetky vskutku nevypadá. Největší technická vymoženost jsou solární panely, dar od bývalého diktátora Alberta Fujimoriho, který je díky tomu mezi Uruy stále velice oblíben. Výkon stačí na světlo, na dobíjení mobilů a pouštění televizorů. Ledničku už neutáhnou.

Jediným zdrojem peněz jsou turisté, kterých sice jezdí dost, ale je potřeba je podělit rovnoměrně mezi všechny domorodce, aby na každého nějaký ten dolar vyšel. Proto při příjezdu do teritoria Uruů zpomalí loď u hlášky, kde dostane informaci, který ostrov je na řadě. V mém případě to padne na Tupiri Corazón, kde se odehraje představení hodné Disneylandu.

Jen co se přiblížíme, z rákosových domků vybíhají tři ženy a máváním zvou k přistání. Ve snažení je podpoří asi desetiletý kluk, který samým nadšením začne metat předpisové hvězdy. Po přistání, kdy nám přeuctivě pomáhají z vratké paluby, už nás čeká mapa Titicacy a čtyři podivné krychle, u které mé patnáctičlenné skupině průvodce vysvětlí, jak se ostrovy dávají dohromady.

Tvárnice z kořenů

Základním kamenem jsou prorostlé kořeny totory. Ty je potřeba vydolovat na jezeře a pak k sobě blátivé „tvárnice“ svázat. Dříve se to dělalo pomocí čeho jiného než totory, která však rychle hnila. Dnes je všechno díky umělohmotným provazům bytelnější. A ostrov už nemá výdrž jen pár měsíců, ale prý celé půlstoletí. Na tuto základnu je ještě potřeba dodat „parkety“, kterou jsou (ano, uhodli jste) rákosové. Stvoly se na sebe pokládají příčně v několika vrstvách, které se musí v období dešťů měnit už po dvou týdnech. Teprve pak může přijít na řadu opravdová zemina, o čemž svědčí záhonek s pěti keříky brambor nebo zasazená agáve.

Při procházení po Tupiri Corazón se cítím jako v peřinách. Tak je to měkoučké. Demonstruje to klučina, kterého opakovaně slyšený výklad nebaví. Začne driblovat s merunou, ale není to ono. Totora má tak tlumivý účinek, že se balon pořádně neodrazí.

Po přednášce se na nás vrhnou ženy se suvenýry a muži nabízejí svezení na bárce z rákosu. Má příď ve tvaru hlavy zvířete, které může být lamou stejně jako drakem. Ti, kteří se nalodí, jsou vyprovázeni zpěvem, a to nejen v indiánských jazycích. Uruové umí zanotovat i v japonštině, italštině nebo ruštině. Pak mávají divoce na rozloučenou - div ne se slzou v oku. Padesát ostrůvků vytváří malou střediskovou obec. Na jednom z nich mají základní školu a zdravotní zařízení. Lidé společně slaví křesťanské svátky i zvyky svých předků. V jezeře si mohou nachytat ryby, u domků chovat morčata na maso a vypěstovat i brambory. Městskou civilizaci v Punu k životu vůbec nepotřebují.

Zhruba čtyřicetiletá paní Alicia, která se právě s partnerem chystá nasekat totoru na podlahu, mi to však vyvrátí: „Jen, co se vrátíme, pojedu do Puna na nákupy. Tam jsou všechny potraviny tak levné! Na ryby si manžel vyrazí tak jednou za týden.“ Poznamenám něco ve smyslu, že turismus asi hodně změnil tradiční způsob života. To však Alicia rázně zamítá: „Ale ne, všechno je při starém. Turisté tu byli vždycky, pamatuji je už jako malá holka. Ale stejně je tu všechno pořád při starém.“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: