Špička laminátového člunu ztěžka odkrajuje hnědé vlny v zálivu. Boky přeplněné loďky se v jednotvárném rytmu noří do zakaleného zrcadla vodní plochy. Vytrvale jemně prší. Proplétáme se spletitým pobřežím jihokolumbijského Pacifiku a hledáme příhodné místo pro sběr pianguy. Po téměř hodině navigace vpluje člun plný sběračů mušlí úzkým kanálem do temného bludiště mangrovových pralesů.
Sytý, nahořklý pach bažiny se rozpíjí ve vlhkém vzduchu nad temnou hladinou kanálu. Vzdušné kořeny mangrovových porostů se plazí celým šerosvitným prostorem až do výše několika metrů a tvoří hustou, skoro neproniknutelnou pavučinu. Opírají se o sebe, žerou si vzájemně prostor jeden druhému, roztahují se, přetlačují se. Jako by stromy spolu bojovaly. Husté koruny nepropustí dovnitř labyrintu skoro žádné světlo, a tak dole, na hranici bahna a vody, vládne věčný soumrak.
Urputně smýkáme zatěžkanou lodí mezi mokrými kořeny trčícími z hnědé laguny. Boky člunu kloužou po bahnitých březích, obnažených silným odlivem. Laminát skřípe po vrásčité kůře kořenů. Někteří concheros (sběrači mušlí) vyskakují na nejbližší mangrovy, aby ulehčili lodi proplout hlouběji do labyrintu. Po několika stech metrech se špička člunu zapíchla do bahna. Konečně. Mokrýma dlaněma si marně otírám mokré čelo. Zvláštní ticho uvnitř bludiště narušují ozvěny dopadajících vodních kapek. Déšť vzdáleně šumí.
Gringo v bahně
Vyskočil jsem z lodi do bahnitého břehu, stejně jako ti přede mnou. Nečekaně jsem se však zabořil - bažina mě vcucla téměř po kolena. Překvapeně vrávorám v měkkém blátě a pokouším se udělat krok směrem ke kořenům a zachytit se jich. S vypětím všech sil jsem vytáhl jednu nohu. Bahno ji s mlasknutím pustilo.
Přenesením celé váhy na druhou nohu jsem se však zabořil ještě hlouběji. Potácím se v bahně, už skoro po pás. Navíc mě to zřetelně táhne dolů. Zmocnila se mě panika. „Hej!“ Mávám bezradně rukama. „Héééj! Pomozte mi, prosím!“ Nejblíže stojící concheros si všimli vyděšeného gringa. Dover se rozchechtal: „Hele, necháme ho tam, ne? Dyk řikal, že bude ,mušlovat‘ jako my.“
Mangrovy
Mangrovové lesy vyrůstají na mořském pobřeží v oblastech tropů. V mělkých říčních deltách, v tzv. brakických vodách, kde se slaná mořská voda mísí s vodou říční, vytvářejí stromy (převážně z rodu Rhizophora) neprostupná bludiště. Dlouhé kořeny mangrovů vyrůstají přímo z vody močálu a jsou periodicky zaplavovány slanou vodou přílivu. Vůbec jim nevadí, že po část dne v době odlivu ční z bahna ven a jsou na suchu.
Díky unikátní schopnosti zpracovávat mořskou vodu vylučují mangrovové porosty přebytečnou sůl kořeny nebo spodní stranou starých listů. Ve společenstvech živočichů, kteří zde žijí, převažují bezobratlí, mezi jinými tmavá mušle, na americkém kontinentě zvaná piangua.
Dover zručně odlomil dlouhou pružnou větev mangrove. Dlouho vybíral očima místo v bahně, než opatrně našlápl a hodil mi větev jako provaz. „Čum, kam šlapeš, jakou má břeh barvu, čéče, gringo!“ poučuje mě svým těžko srozumitelným afrokolumbijským dialektem. „Tě kousne pejesapo, a co my tady s tebou, eh?!“ Po chvíli usilovného soukání udýchaně balancuji dva metry nad bahnem v pavučině vzdušných kořenů, vedle Dovera. „Taky koukej, esli sou mangrovy zdravý, ať se nezloměj. Si těžkej s těma svejma foťákama.“
Držím se křečovitě mokrých kořenů, dlaně mi po nich sklouzávají a ostré bradavičnaté výčnělky je rozdírají do krve. Když se opřu, celý svazek kořenů ujíždí nekontrolovaně do strany. Kořeny se pod každým mým našlápnutím prohýbají, jako by byly z gumy. Připadám si jako slepý provazochodec. Marně se pokouším následovat sběrače. Ti se okamžitě rozeběhli po síti kořenů. Rychlými přískoky - hop, hop, bez držení rukou - se rozutekli a zmizeli v hloubi mangrovového labyrintu, stejně zlehka jako pavouci po pavučině.
Emerita
Emerita se shýbla a její ruka v zelené gumové rukavici se zanořila asi po loket do bažiny. Oranžové šortky promoklé deštěm se natáhly a vykreslily silné nohy mladé mulatky ponořené až po lýtka do černého bahna. Emerita „mušluje“ bosá, na holínky prostě nemá. Šmátrá poslepu v bahnitém podloží, hned vedle kořenu. Bažina odpovídá tlumeným mlaskavým zvukem. Sběrači se domnívají, že piangua se vyskytuje více vedle kořenů než ve volném prostoru. Emerita vytáhla zabahněnou ruku. S bolestivou grimasou napřímila záda. Nic. Úkrok stranou, další kořen, další pokus.
„Nefoť mě!“ ušklíbla se na mě a poodešla několik kroků. „Dyk sem uplně špinavá.“ Sklonila se pro pohozený hliníkový kotlík a zapalovačem zažehla několik kousků kůry stromu palo santo. Bělavé obláčky silně páchnoucího kouře odpuzují mračna komárů, kteří na nás útočí od prvního okamžiku mezi kořeny. Malárie a jiné tropické horečky jsou pro concheros běžnou součástí života.
Piangua (Anadara tuberculosa - návka hrbolatá) je mlž s dvouchlopňovou lasturou, který žije v bahně mangrovových lesů, na západním pobřeží amerického kontinentu, od severního Mexika po Ekvádor. Dospělá škeble měří čtyři a více centimetrů. V Kolumbii pianguu odjakživa sbíraly ženy (piangüeras) a děti z chudých afrokolumbijských vesnic v pacifických departmentech, především v Nariňu a v Chocó. Díky vysokému obsahu proteinů byly tyto mušle vždy důležitým zdrojem jejich obživy.
Marleny
„Jak to dééé?“ zavolala Emerita na starou, asi šedesátiletou černošku Marleny, která „mušluje“ kousek od hlavního ramene. „Níííc!“ zahulákala doňa Marleny. „Mám půl košíku, je to špatný, nic tu neni, sem řikala, sme měli jet na Boca Grande.“ Marleny se protáhla mezi několika kořeny a ukázala mi poloprázdný košík spletený z bužírky. „Víš, je to špatný. Dřív sme nasbírali třeba pět set nebo šest set mušlí za šichtu.“ Doňa Marleny strávila celý svůj život mezi kořeny mangrovů. „Neska najdou stovku dvě, lidi se vracej z mangrovů vosolený.“ Osolený je v kolumbijské španělštině ten, který nemá štěstí.
„Ti řeknu vtip, jo?“ ozvalo se mi za zády. Drobná mulatka jménem Silvia se přehoupla přes spleť kořenů. „Dyž sem dřív žila sama v džungli, jednoho dne se rozvodnila řeka. Vzala sem teda krabičku vod sirek, skočila do ní a přeplula na druhou stranu.“ Vykulil jsem bezděčně oči. Na okamžik jsem měl pocit, že chápu Marquézovy příběhy o létajících kobercích.
Plenění
Během posledních několika dekád se rychle mizející mušle stala předmětem silné obchodní poptávky ze sousedního Ekvádoru. Afrokolumbijci začali mušle sbírat k prodeji. Netřeba ani dodávat, že živelné drancování způsobilo drastický pokles populace těchto mlžů. Navíc - rozsáhlá migrační vlna uvnitř Kolumbie, důsledek letité občanské války, přinesla do Tumaca, jediného pobřežního města na jihu Kolumbie, tisíce válečných uprchlíků. Lidé, kteří nemají majetek ani vzdělání, končí ve slumech, a protože ke sbírání mušlí nic nepotřebují, je pro ně mušlování jediným východiskem z mizerie.
Zóna zálivu Tumaco zajišťuje šedesát procent celkové produkce mušle piangua v Kolumbii. Zhruba patnáct až dvacet procent mušlí se prodává na domácím trhu, 80 procent produkce směřuje do Ekvádoru. Odhady hovoří o zvýšení sběru ze zhruba 100 tun mušlí za rok v 70. letech na současných 3200 tun. Kolumbijský vědecký institut INVEMAR (Instituto de Investigaciones Marinas y Costeras) uvádí, že concheros ročně sesbírají na tři sta milionů kusů mušlí. Nejen proto zařadila Kolumbie pianguu v roce 2002 do své Červené knihy zvířat ohrožených vyhynutím.
Pejesapo
„Aaaaj!“ Mlaskání močálu naráz propíchl ostrý výkřik. Doňa Marleny sebou škubla a vytrhla ruku z bahna. „Co se stalo?“ volá doňa Silvia, která mušluje opodál. „Bože! Snad vás nekousl pejesapo?“ Stará černoška si usilovně tře prsty na levé ruce a tiše naříká. Silvia se hbitě probrodila bahnem k Marleny. Setřela bahno z Marleniny ruky svým tričkem. Na rozmokvalé růžové kůži je vidět zarudlá skvrna. „Pejesapo je hrozně jedovatej,“ vysvětluje mi Silvia, zatímco omývá ruku své sousedky hnědou vodou z močálu. „Když tě kousne, seš na pár tejdnů vyřízenej, nemůžeš jezdit mušlovat. Voteče ti to, zčerná ti to, znala sem concheru z Changui, tý museli uříznout nohu, kam ji kousnul pejesapo!“ Až mysteriózně obávané zvíře, kterému sběrači říkají pejesapo, skutečně existuje a jmenuje se žabohlavec. Je to děsivě vypadající ryba, žije zahrabaná v bahně a její poměrně silný jed může způsobit lokální nekrózu.
Po několika hodinách uvnitř mangrovů jsem si uvědomil, že přílivová vlna zaplavila všechny orientační body. Vodní hladina se zvedla o jeden až dva metry a zatopila všechna místa sběru. Kdybych nesledoval vracející se sběrače, sám bych loď nikdy nenašel. Po zhruba šesti hodinách mušlování se vracíme.
Křižujeme záliv. Na obzoru oceánu jako šipky letí po hladině dva rychlé malé čluny. Dover je pozorně sleduje. „Taky jsem dřív jezdil,“ významně pokyvuje hlavou. Přisedl jsem si k němu, do špičky člunu. „To je lepší byznys než mušlování,“ pokračuje Dover, „jedeš jednou dvakrát, a půl roku nemusíš hrábnout, kámo!“ Z neobydleného pacifického pobřeží Kolumbie, které je de facto nekontrolovatelné, vyjíždějí rychlé malé čluny s nákladem kokainu směrem do Střední Ameriky. Je to hlavní drogová cesta z Kolumbie do USA. Narcotraficantes, obchodníci s kokainem, si pro přepravu najímají místí rybáře nebo námořníky, kteří znají pobřeží do posledního zálivu. „Jezdí se jenom v noci, přes den se musíš schovat někde v zátoce u pobřeží. Když de všechno v klídku, si v Mexiku za tři dny. A máš vyděláno. Litr nebo i dva, jasně že v dolarech, kámo!“
Vykládka
Několik stovek dřevěných chatrčí stojí na prohnilých kůlech zapíchaných do mořského dna. Proplouváme temným úzkým průplavem pod ztrouchnivělými podlahami. Smrad z plovoucích odpadků a splašků přikrývá celý tento vodní slum jako tlustá neprodyšná deka. V jedné z bud vykládáme dnešní úlovek mušlí.
„Carlos - 280 kousků. Estiven - 210. Emerita - 140.“ Maria, šéfka místního družstva sběračů, hlasitě počítá mušle vysypané na dřevěnou podlahu. Někteří concheros si unaveně oplachují zabahněné oblečení dole, v nehybné vodě plné odpadků, druzí stojí ve frontě na výplatu. Za mušlování se platí ihned. Sčítá se po stovkách, 200 mušlí vynese zhruba 10 dolarů. Silní mladíci tedy vydělají třeba i patnáct dolarů za den, ale starší ženy často nedosáhnou ani na pět dolarů.
Udržitelný sběr
Nejsnazším způsobem dlouhodobě udržitelného sběru je dodržování minimální velikosti sbíraných mušlí. V Kolumbii je minimální velikost stanovena na pět centimetrů, ale není nikdo, kdo by ji vyžadoval. Přestože Carmen Julia Palacios, prezidentka Asociace sběračů mušlí v Nariňu (ASCONAR), opakovaně v posledních letech vyzývá obchodníky a nákupčí, aby nekupovali podměrečné kusy, ve skutečnosti to obchod s mušlemi příliš neovlivňuje. Ekvádorští obchodníci totiž berou - samozřejmě za nižší cenu - i menší kusy. Rotování sběrných míst se zhruba dvouměsíční frekvencí je dalším nástrojem, jak ulevit populaci mušlí od nekontrolovaného vytěžování. To je však možné pouze ve spolupráci s komunitami sběračů. Concheros však žijí v extrémní chudobě, často nemají ani základní vzdělání a celkem oprávněně nemohou rozumět „knížecím“ radám hmotně zaopatřených a univerzitně vzdělaných ochránců přírody.
Jak chcete přesvědčit lidi, kteří trpí hladem, že by měli nechat té jediné práce, která jim hlad jakžtakž zažene? Co jim za to nabídnete, kromě slibů, že to je pro „dobrou věc“ nebo že „to chrání přírodu“? Nevyhnutelně se pak dostáváme k základní otázce: co tedy má vyšší prioritu - ochrana mušlí, nebo naplnění hmotných a sociálních potřeb lidí? A lze vůbec tyto dva fenomény od sebe oddělit?
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
