Putování povodím řeky Paraná. Fascinující podívaná plná přírodních krás i železobetonových megastaveb
„Kdysi dávno utekl jeden bojovník se svou dívkou před žárlivým bohem lesů na kánoi po řece. Rozhněvaný bůh však způsobil sesuv břehu do řeky a vytvořil tak obrovský vodopád. Dívka do něj spadla a proměnila se ve skálu. Z bojovníka se stal strom nad vodopádem. Od té doby svou milou chrání…“ Tak vysvětluje legenda indiánů Guaraní původ jednoho z největších přírodních divů světa - vodopádů Iguazú (Igua,cu).
Řeka Paraná je délkou více než čtyři tisíce kilometrů a plochou povodí okolo čtyř milionů km2 po Amazonce největším a nejvodnatějším veletokem Jižní Ameriky. Vzniká soutokem řek Paranaíba a Rio Grande na jihu Brazilské vysočiny, posléze tvoří hranici mezi Brazílií a Paraguayí a ústí jako Río de la Plata u argentinské metropole Buenos Aires do Atlantického oceánu. Zatímco na svém horním toku protéká územím tvrdých krystalických hornin a má zde proto velký spád, když překonává množství peřejí a vodopádů, v dolní části je už klidným veletokem vytvářejícím před ústím mohutnou deltu.
Rozmanitost území, které odvodňuje, dělá z Paraná jedinečnou řeku, jež svádí nejen k nejrůznějším vědeckým výzkumům, ale stále více láká k návštěvě turisty. Kromě nádherné přírody tu totiž najdete také přírodní i uměle vytvořené světové unikáty.
Největší bažina na světě
Jméno Pantanal znamená v jednom z indiánských jazyků „močál“. Ačkoli je to na první pohled označení velmi výstižné, ve skutečnosti se jedná o spletitou mozaiku řek, říček, jezírek, zaplavených plání, bezpočtu ostrovů a ostrůvků. V každém případě jde o unikátní území bezmála třikrát větší než je rozloha České republiky na hranici mezi Brazílií a Bolívií v povodí řeky Paraguay, jednoho z pravostranných přítoků řeky Paraná.
Dříve byla prohlubeň Pantanalu mnohem větší, postupně však byla její říční ramena zanesena nánosy. Deštěm napájená oblast, která je od listopadu do dubna zaplaveným územím, se tak postupem času stala domovem mnoha zvířat - k jejímu koloritu patří nejen hejna vodních ptáků (čejky, volavky, ibisi i největší čápi jabiru či vzácný papoušek ara hyacintový), ale také kajmani, oceloti, jaguáři, mravenečníci, několik druhů opic, kapybary, pekari či nandu v okrajových vyvýšených částech Pantanalu.
Během období dešťů se vody z řeky Paraguay vylijí do okolí až do vzdálenosti sto kilometrů, a oblast se stává rájem pro všechna vodomilná zvířata. Zamokřenou půdu nelze obdělávat, a tak tu žije jen velmi málo obyvatel, jejichž počet dost možná překonávají každoročně zástupy turistů. Před nedávnem jsme se, byť náhodou, ocitli v Pantanalu také my. Bylo to při naší strastiplné cestě z Bolívie do Paraguaye, jež nás přivedla na řeku Paraguay mnohem dříve, než jsme původně zamýšleli. Jenže v Jižní Americe nelze nic plánovat, a tak jsme i tuto část naší dlouhé cesty po Jižní Americe přijali. Hrozilo totiž, že se do Paraguaye vůbec nedostaneme. Oficiální přechod v této části hranice neexistuje, a tak jsme navzdory obavám usedli do rychločlunu černošského pašeráka, abychom jej po několika hodinách zběsilé noční jízdy vyměnili, už na území Paraguaye, za rybářskou bárku.
Řeka Paraguay tvoří hranici mezi Paraguayí a Brazílií a vždy byla zdrojem obživy pro domorodé Čamakoky a Kaďuveje a je i důležitou dopravní tepnou využívanou oběma zeměmi. Paraguayská strana řeky je lemována nekonečnou rovinou zvanou Chako, jež je sice velkým lákadlem pro botaniky, nikoli však pro zemědělce, s výjimkou chovatelů krav. Půda tu není příliš úrodná, a tak je získávání potravin pro indiány každodenním bojem.
Na pár dní jsme jejich nelehký úděl zakusili i my. Většina obchodů, dají-li se tak nazvat jednoduché chatrče s udusanou hlínou, nabízí jen pár konzerv, rýži a dvoulitrové PET láhve s jakousi náhražkou kokakoly. Navíc jsme neměli možnost směnit peníze a čamakokské osady patří k těm málo místům na zemi, v nichž o americké dolary lidé nemají zájem. Když pak dvoudenní déšť učinil z hliněných silnic křižujících Chako nesjízdnou oblast, bylo o další problém postaráno.
Jak už to bývá, nakonec pomohla náhoda. Rybáři z jedné vesnice se zrovna vypravili na plavbu dolů až ke starému koloniálnímu sídlu Concepción, odkud již vede asfaltová silnice do hlavního města Asunción. Pamatovali si, že jsme v jejich vesnici natáčeli, a s dobrosrdečností sobě vlastní nás pozvali na palubu. Cesta však trvala bezmála tři dny a zásoby potravin nebylo kde a jak zajistit. Naštěstí jsou však břehy domovem jedinečné pochoutky - kapybary - a díky lovecké zručnosti našich hostitelů jsme měli celou dobu plavby o potravu postaráno.
Kapybara je většině lidem pochopitelně známá jako největší hlodavec naší planety, nikoli jako součást jídelníčku. Avšak věřte nebo ne, pečínka z kapybary chutná opravdu náramně.
Zpívající kámen
Vraťme se teď zpátky na řeku Paraná. Přehrada s hydroelektrárnou Itaipú, jejíž název v jazyce guaraní doslova znamená „kámen, který zpívá“, je výsledkem intenzivních jednání mezi Paraguayí a Brazílií v šedesátých letech minulého století. Dne 22. června roku 1966 tehdejší ministři zahraničních věcí Brazílie a Paraguaye podepsali „Protokol Iguazú“, jenž měl vést ke studiu využití hydrologického potenciálu řeky Paraná. Konečná smlouva je „výsledek přátelských vztahů mezi Paraguayí a Brazílií“, zdůrazňoval nám takřka za každou větou náš průvodce Isabelino Morinigo, a zaručuje oběma zemím legální využití elektřiny vyrobené v elektrárně na řece Paraná. Byla podepsána v dubnu roku 1973.
O rok později už začaly práce na tehdy největším díle svého druhu na světě. Jako nejvhodnější lokalita byla vybrána plocha vzdálená čtrnáct kilometrů od pověstného mostu Přátelství spojujícího dvě hraniční města paraguayského Ciudad del Este a brazilského Foz do Iguac,u. V roce 1978 byl otevřen kanál, který dočasně odváděl vodu z řeky Paraná a umožnil tak vysušení této části říčního koryta pro vybudování přehrady. Nádrž je dlouhá dvě stě kilometrů a má úctyhodnou plochu 1350 km2 (naše největší nádrž Lipno má 49 km2), pojme 29 000 milionů m3 vody (objem Orlíku je 716 mil. m3) a největší hloubka je 180 m.
Z podzemí stavby na vrchol hráze nás vyvezl výtah až do 144. patra. Prohlídka tohoto gigantického díla však měla, alespoň na mne, poněkud nepříjemný dopad: stísněný pocit uprostřed železobetonového monstra s ohlušujícím duněním padající vody. Jako by chtělo celému světu říci: „Podívej se, mocná přírodo, jak nad tebou člověk zase jednou zvítězil!“ Jen si říkám, co by z nás zbylo, kdyby se kdosi při projektování hráze přepočítal...
Při stavbě byla ohrožena i zvířata. Lidé ze zvláštního oddělení projektu Itaipú prošli před zatopením celou oblast a zachránili stovky živočichů. O své domovy přišly i tisíce lidí. Většinou se vystěhovali do sousední Paraguaye, kde byla půda levnější, a vytvořili novou sociální skupinu „Brasiguayos“ čili Brazilci, kteří se usídlili na paraguayském území.
Kde vzniká měsíc
Takto poeticky zní v jazyce guaraní název dalšího technického díla na řece Paraná - přehrady Yaciretá. Leží uprostřed rozlehlé roviny a využívá sílu obrovského množství koncentrované vody k výrobě elektrické energie. Ta se, stejně jako na Itaipú, dělí mezi dva státy. Přehrada totiž leží na Paraná v místě, kde řeka tvoří hranici mezi Paraguayí a Argentinou. Gigantická betonová stavba působí doslova nabubřelým dojmem. Natáčet ani fotit nám však tady nebylo dovoleno. Když jsme žádali o povolení, byli jsme odkázáni na oddělení pro styk s veřejností, kde nám snaživý zaměstnanec ukázal jen maketu a rozdal propagační materiály. Ty pochopitelně představují přehradu v tom nejlepším světle: kterak se společnost postarala o lidi, jimž přehrada vzala střechu nad hlavou, jakou péči poskytují dětem či jakou pozornost věnují ochraně zvířat. Na ostrově uprostřed nádrže byla dokonce zřízena rezervace, která má ochránit zdejší jedinečný ekosystém s původními lesy.
Velká voda
O nádheru vodopádů Velká voda (v jazyce indiánů Guaraní Foz do Iguac,u) se dělí Brazílie s Argentinou. Na obou stranách hranice jsou zřízeny národní parky chránící nejen vodopády, ale i okolní území s původní flórou a faunou. Jen na brazilské straně napočítáme více než dva tisíce druhů rostlin, 450 druhů ptáků, 80 druhů savců a bezpočet druhů z říše hmyzu. V celé oblasti totiž zemědělská činnost tlačí na další kácení pralesa, a tak by se mohlo stát, že by příští generace byly o jedinečný přírodní fenomén ochuzeny.
Vodopády jsou vysoké 60-80 metrů. Pohled na masu padající vody, která se s ohlušujícím burácením řítí dolů v bezmála třech stech peřejích mezi skalnatými i zalesněnými ostrůvky uprostřed tropického pralesa, je nesmírně působivý. Nejmohutnější peřejí je Ďáblova rokle ve tvaru půlměsíce dosahující šířky jednoho kilometru. Z brazilské strany sem vede vyhlídkový můstek tak blízko, že vás mnohdy ani pláštěnka neuchrání před vodní tříští.
Naši cestu k vodopádům jsme začali ve východoparaguayském příhraničním městě Ciudad del Este. Leží na pravém břehu řeky Paraná a se sousedním brazilským městem Foz do Iguac,u je spojen mostem Přátelství. Je to dnes druhé největší a zároveň nejrychleji rostoucí město Paraguaye. Bylo založeno teprve roku 1957 a dlouhou dobu neslo jméno jednoho z nejproslulejších diktátorů Latinské Ameriky: Puerto Presidente Stroessner. Důvod přílivu velkého počtu nových obyvatel je nasnadě. Jeho výhodná poloha poblíž hranic hned tří států (Paraguaye, Brazílie a Argentiny) se totiž stala příležitostí k obchodování, a město je dnes dokonce považováno za největší bazar Jižní Ameriky.
Třicet Vltav
V době, kdy byla Jižní Amerika součástí jižního prakontinentu Gondwany, byla oblast kolem dnešních vodopádů v centru mohutné vulkanické činnosti, která nakonec ovlivnila tvar povrchu o rozloze 1 200 000 km2 a mocnosti 1500 m. Na počátku čtvrtohor, ještě před půldruhým milionem let, byly vodopády při ústí řeky Iguac,u do Paraná. Řeka Iguac,u dlouhá bezmála tisíc kilometrů pramení na západě Serra do Mar v jihobrazilském státě Paraná. Její výrazné červené zbarvení je způsobeno zejména erodovaným materiálem tzv. terra rosa (červené země), která se rozkládá v takřka celém povodí Iguac,u na území jižní Brazílie. Dnes leží vodopády asi 21 kilometrů od soutoku a výškový rozdíl mezi jejich počátkem a místem při ústí Iguac,u činí 70 metrů. Je to výsledek eroze, při níž si řeka Paraná vyhloubila své koryto více než její přítoky. Dochází k ní i dnes, avšak není v lidské moci ji pouhým okem sledovat, v průměru činí 1,4-2,1 cm za rok.
V období dešťů, od ledna do března, se jednotlivé peřeje spojí a promění v jednolitou mohutnou vodní hradbu zahalenou oblaky vodní tříště. Průměrný průtok je pět tisíc krychlových metrů za sekundu, což je třicetkrát víc, než v průměru proteče za sekundu vody korytem Vltavy. K návštěvě se proto doporučuje zbylá část roku - nejlépe pak červenec a srpen.
A z které strany je nejkrásnější pohled na vodopády? Na tuto otázku není lehká odpověď. V nejlepším případě by se chtělo říci: z obou. Každopádně brazilský břeh Iguac,u nabízí celkový pohled na vodopády. Pro zámožnější návštěvníky se pak nabízí možnost obdivovat vodopády ještě z ptačí perspektivy: z paluby vyhlídkového vrtulníku. Ať zvolíte kteroukoli z možností, buďte si jisti, že to pro vás bude zážitek na celý život.
Rekordní Itaipú
Dne 5. května roku 1984 byla na přehradě spuštěna do provozu první turbína. Dnes elektřinu vyrábí dvacet tzv. Francisových turbín, deset pro Paraguay a deset pro Brazílii. Každou sekundu roztáčí každou z nich 160 tun padající vody. Množství betonu spotřebovaného při stavbě by zaplnilo 210 fotbalových stadionů a železa by stačilo na konstrukci 280 Eiffelových věží. Na stavbě pracovalo 40 tisíc lidí a bylo potřeba odstranit více než 50 milionů tun kamení a zeminy. Výška hráze je srovnatelná s výškou budovy o pětašedesáti patrech a maximální výkon vodního díla je úctyhodných 14 tisíc megawattů. V roce 2000 vytvořila Itaipú rekord v produkci elektřiny: 93,4 milionu kWh, což představovalo celých 95 procent spotřeby elektřiny v Paraguayi a pokrytí bezmála čtvrtiny poptávky brazilského trhu.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
Klíčová slova: příroda, cestování, Lidé a Země, Brazílie, řeka, Jižní Amerika, Paraguay, Paraná, Pantanal
