Věděli jste, že první svobodná černošská obec v Americe byla v Mexiku? Potomci jejích zakladatelů žijí ve státě Veracruz dodnes a na své předky rozhodně nezapomněli. Africké kořeny jsou znát v jejich rysech, kuchyni i folkloru, pro který jsou nejtypičtější úžasně barevné karnevaly, které se v jejich vesnicích každý rok, týden před začátkem velikonočního půstu, pořádají.
Ulicí zní ohlušující rachot bubnů a dav na ní se pohupuje v jejich nakažlivém rytmu. Za pokřiku přihlížejících středem ulice prochází průvod masek. V jeho čele divoce tančí comparsa – skupina mužů v pestrobarevných pláštích a vyřezávaných rohatých maskách ve tvaru zvířecích hlav. Mezi rohy se jim pohupují komplikované ornamenty z papírových květin a rolničky i chřestidla na jejich kotnících zní v rytmu, který udávají bubny kapely pochodující za nimi. To obyvatelé vesnice Almolonga, jedné z několika afromestických obcí v mexickém státě Veracruz, jako každý rok uctívají své africké kořeny svérázným karnevalem. Ten v Almolonze je prý nejstarším karnevalem svého druhu a podívaná je to neskutečná. Nejvíc mě ovšem překvapilo, že o něm kromě místních a lidí z okolních vesnic téměř nikdo neví.
„Tamhleti dva jsou taky turisté,“ ukazuje prstem známý z Almolongy, který mě v den karnevalu vesnicí provází. „Jinak jsou tu všichni místní.“ Dva mladíci s foťákem, kteří byli cílem jeho předchozího komentáře, byli, jak jsem se později dozvěděla, z hlavního města Mexika. Zahraniční turisty na těchto karnevalech většinou nepotkáte a konkrétně v Almolonze jsem tu z Evropy dost možná úplně první.
Africké kořeny
Almolonga a ostatní afromestické vesnice kolem Xalapy, hlavního města státu Veracruz, se nacházejí v údolí řeky Actopan, na jejíchž březích v minulých staletích stály haciendy a rozkládaly se polnosti Španělů, na kterých pracovalo množství otroků z Afriky. Když se Mexiko stalo nezávislou zemí a otroci byli osvobozeni, většina z nich v tomto teplém a úrodném kraji zůstala. I když je k němu vázaly dekády těžké práce pod svištěním biče, údolí řeky Actopan se též stalo jejich domovem a kromě krve a potu na jejich polích a plantážích v něm generace otroků zanechaly též svou kulturu a folklor, který si jejich předkové přivezli z různých částí Afriky. Další vlna „africké“ imigrace proběhla, když v osmnáctém století do těchto končin přišlo množství bývalých otroků z americké Floridy, kteří se usadili na veracruzském pobřeží v regionu kolem Chachalacas. S postupem času se po řece Actopan postupně dostali do vnitrozemí a smísili se s potomky původních afrických otroků, kteří lokalitu kolem obcí Alto Lucero Naolinco, Tepetlán a Actopan obývali.
Geny těchto dávných otroků a přistěhovalců jsou v rysech i barvě kůže lidí, kteří zde dnes žijí, hodně patrné. Protože ale v genomu zdejší populace zanechali svou stopu i Evropané a stejně tak indiáni, kteří tu byli dlouho před nimi, antropologové pro současné potomky těchto dávných Afričanů používají termín afromesticové. Pro jejich přítomnost v údolí řeky Actopan se mu dokonce dříve říkalo El Valle del Mozambique (Údolí Mosambiku), najdete v něm El Cerro del Congo (Kopec Konga) a vesnice s názvy jako Mandinga y Matoza nebo ještě výmluvnější El Rincón de los Negros (Zákoutí černochů).
Karnevalové masky
I když kostýmy tanečníků na afromestických karnevalech jsou v každé vesnici trochu jiné, mají něco společného: různé typy pestrých plášťů a masky ve tvaru hlav býků, ovcí, koz a jelenů, ozdobené papírovými květy. Příběhů o původu těchto masek jsem slyšela a četla několik různých verzí, ale osobně se mi nejvíc líbilo vysvětlení, které jsem obdržela od organizátorů karnevalu v obci Alto Tío Diego. Ti tvrdili, že zmíněné masky pocházejí z dob kolonizace, kdy karneval byla jedna z mála příležitostí, kdy měli afričtí otroci povoleno zanechat práce na okolních plantážích cukrové třtiny a veselit se spolu s obyvateli vesnice. Otroci se tou dobou už začínali bouřit proti svým pánům kvůli brutálnímu zacházení a špatným podmínkám, za což byli krutě trestáni. Karnevalu prý pak využívali k tomu, aby se pod rouškou anonymity masek na ulici k sedlákům přitočili a mohli jim do sytosti nadávat. Na maskách tak bylo nejdůležitější, aby zakrývaly celý obličej, aby mohl jejich nositel zmíněné nadávání provést inkognito a nebyl za ně potrestán. Proč je vyřezávali právě ve tvaru hlav skotu, není zcela jasné, nicméně kromě toho, že na haciendách Španělů měli otroci jednoduše krávy kolem sebe, býk je zvíře, které má symboliku napříč kulturami.
Tyto masky jsou samozřejmě ručně dělané a jsou každá unikát. Nejčastěji jsou vyřezávané ze dřeva stromu zarděnice (Erythrina Americana), uřízlého za úplňku. Ne proto, že by tím jeho dřevo nabylo nějaké zvláštní magické moci, ale z důvodů mnohem prozaičtějších. „Když se dřevo uřízne za úplňku, má v sobě méně mízy,“ vysvětluje řezbář Octavio López Zaragoza z Coyolilla, jeden z předních tvůrců masek na místní karneval. „To ho jednak ochrání před červotočem, ale hlavně je pak dřevo lehčí.“ – „Comparsa v těch maskách tančí od rána do večera několik dní, takže je důležité, aby maska nebyla moc těžká,“ doplní ho s úsměvem Pantaleón Urbina Ruiz, kapitán comparsy v Blanca Espumě. Karnevalu ve své vesnici se účastní už přes čtyřicet let, takže jistě ví, o čem mluví. Když je maska vyřezána a natřena, připevní se na ni nalakované kravské rohy a je připravena na karneval.
Královna nebo pasák
Průběh karnevalu závisí na tom, ve které jste vesnici. Například Blanca Espuma, La Providencia a Alto Tío Diego je mají hodně tradiční, takže masky, které při nich lidé nosí, jsou striktně ty zvířecí. Průvod v maskách býků a koz (s obligátní kapelou) jde vesnicí a za pohoštění lidem zatančí před domem. Zajímavostí je, že na mnohých tradičních karnevalech potkáte též postavu jakéhosi pasáka, který práská bičem a celé stádo vede. Je prý personifikací černých honáků, kteří se tu v dávných dobách starali o stáda na haciendách Španělů. Tato tradiční postava karnevalu nese mnohdy též láhev pálenky z cukrové třtiny a kromě ran bičem „stádu“ tanečníků také rozdává občerstvení.
Karnevaly například v Yanze a Coyolillu jsou „modernější“. Je tomu tak možná proto, že jsou z afromestických karnevalů ve Veracruzu největší, a obzvlášť v posledních letech se jim minimálně regionálně dostalo poměrně dost publicity. Kromě lidí z okolních vesnic tak na nich potkáte i rok od roku se rozrůstající obec zvědavců z jiných částí Mexika i ze zahraničí. Kromě toho, že při nich v davu zahlédnete i vyloženě moderní gumové masky například postav z filmů, se též mezi místními kráskami volí královna karnevalu, což je novodobý element, který na tradičním afromestickém karnevalu nenajdete. Pro místní dívky je ovšem velká čest se jí stát. V roce 2020 jí například v Coyolillu byla osmnáctiletá Ángeles Saraí López Zaragoza, která přesto, že se narodila v Chicagu ve Spojených státech, je hrdá na své afromexické kořeny a Coyolillo, rodnou vesnici svých rodičů, ráda navštěvuje pro její atmosféru a barvité tradice. Něco takového prý ve Spojených státech nemá obdoby.
Festival černošství
Stejně jako Ángeles Saraí obyvatelé afromestických obcí jsou na své kořeny neuvěřitelně pyšní. I přesto, že ve většině Mexika rozhodně existuje rasismus minimálně v tom ohledu, že jsou tu světlá pleť a evropské rysy vnímány jako estetičtější, v Coyolillu a ostatních obcích s africkými předky je to právě naopak. Například ve vesnici Alto Tío Diego, jejíž populace má v sobě i hodně evropské krve, takže mají tamní lidé všeobecně světlejší pleť, se účastníci karnevalu dokonce mažou černou barvou, aby vypadali dostatečně africky. Yanga je svým způsobem hlavním městem veracruzského „černošství“, protože je největší, a navíc nese jméno Gaspara Yangy, legendárního vůdce boje za svobodu afrických otroků. Jejich karneval byl dokonce před pár lety přejmenován na Festival de la negritud – festival černošství, který trvá týden a kromě průvodů masek je na něm možné vidět i celou řadu různých představení, koncertů a vystoupení tanečních skupin – vše v duchu oslav Afriky.
Karnevalové pochutiny
Neodmyslitelnou součástí jakékoli mexické slavnosti je jídlo. Při afromestických karnevalech se podává všechno možné podle toho, ve které jste vesnici, ale všude rozhodně uvidíte chiles rellenos – papričky chile serrano plněné kuřetem, mletým masem v pálivé omáčce nebo sýrem. Dalším typickým pokrmem je torta de platano – jakási banánová buchta z plantejnu (zeleninový banán), která se peče přímo na ohni tak, že se přiklopí plochou kovovou poklicí, na kterou se nahrnou žhavé uhlíky, takže se vlastně peče z obou stran zároveň. Nikdo, koho jsem se na to ptala, nevěděl, odkud se neobvyklý způsob přípravy tohoto zákusku vzal, ale všichni se shodli na tom, že je to hodně stará metoda, kterou sem nejspíš přivezli jejich předkové z Afriky.
Nikdo též dosud nebyl schopen dokázat, odkud přesně pocházejí tamales – jeden z nejtradičnějších mexických pokrmů, který také ať už na karnevalu, nebo jakékoli jiné vesnické fiestě zaručeně ochutnáte. Jsou to plněné kukuřičné knedlíky, vařené v páře, zabalené v banánových či kukuřičných listech. Právě onen způsob vaření v listech banánovníku, který je odpradávna běžný v několika částech Afriky, dal vzniknout teoriím o tom, že by tento tradiční mexický pokrm mohl mít též africké kořeny. Jestli je to pravda, netuším, ale když se zeptáte některého z hrdých Afromexičanů v našem Valle del Mozambique, nejspíš vám řekne, že zcela určitě.
Tak zase za rok
Poslední den karnevalu ve vesnici Coyolillo se chýlí ke konci. Dav tanečníků dál vytrvale dusá ulicemi za náklaďáčkem, který má na korbě obrovské reprobedny, z nichž celé odpoledne na celou vesnici vyhrává hudba. Vzpomenu si na komentář o tom, že masky nesmějí být těžké, a i přesto, že si mnohý tanečník celé odpoledne dodává energii nejen dobrotami, ale též vydatnými doušky cani (pálenky z cukrové třtiny), přijde mi neuvěřitelné, že to čtyři dny od rána do večera vydrželi. Ještě je čeká poslední protančená noc a vesnice se zase vrátí do svého obvyklého stavu líné latinskoamerické rozvážnosti. Tedy pouze do příštího února, kdy přijede další karneval.
Gaspar Yanga za svobodu afrických otroků
- První svobodná černošská obec v Americe byla San Lorenzo de los Negros (dnes Yanga) ve státě Veracruz, založená roku 1609 skupinou uprchlých otroků, vedenou Gasparem Yangou.
- Charizmatický Yanga, který měl být prý potomkem královské rodiny Gabonu, tou dobou už několik let vedl stále se rozrůstající skupinu otroků, kteří uprchli z plantáží. Kromě toho, že se živili přepadáváním obchodníků na důležité cestě z Veracruzu do Ciudad de México a brakováním okolních vesnic, jejich počet stále narůstal a Novým Španělskem, jak se tehdy Mexiko jmenovalo, se začaly šířit zvěsti o tom, že se bývalí otroci chystají prohlásit se svobodným lidem a Yangu jmenovat svým králem.
- Po neúspěšných pokusech jejich povstání potřít s nimi španělská koruna boj roku 1631 vzdala a v rámci mírových jednání vyhlásila San Lorenzo svobodnou vesnicí.
- Ať už byl Yanga opravdu královské krve, nebo ne, mezi potomky afrických otroků si vysloužil takovou úctu, že po něm toto městečko přejmenovali a samotnému Yangovi začali říkat El príncipe Yanga – princ Yanga.
