Miliony lidí žijí v Kolumbii pořád bez vody, toalet i elektřiny. Vydali jsme se za nimi s místní neziskovou organizací Tierra Grata, která přináší udržitelná řešení a díky tomu i vytoužený mír.
Centrum turisticky vyhledávané kolumbijské destinace Cartagena je plné zářivých výkladů s luxusními značkami oblečení i obuvi. Restaurace i bary jsou plné lidí, navzdory cenám, které jsou neporovnatelně vyšší než ty v jídelnách pro místní. V hotelech tu teče voda, v ulicích je noční osvětlení.
Isla de León u jednoho z místních vodních kanálů je vzdálena od resortů v Cartageně asi hodinu cesty skrze hustý provoz. Všude zní živá hudba a karibské rytmy. Domy jsou tu převážně ze dřeva nebo z lamina, občas vidíme i nějaký z cihel. Děti běhají sem tam a smějí se u toho pořádně nahlas. Kolem mě projde muž s batoletem v náručí. Uvědomím si, že jsem ho během dne viděla v ulicích historického centra Cartageny. Zastavil se u mě a prosil o peníze.
Žijí zde asi čtyři tisíce lidí, z nichž většina musela utéct ze svých domovů kvůli konfliktu mezi místními guerillami a paramilitárními skupinami. Usídlili se zde, na místě, kde neměli domy, vodu ani elektřinu.
Lampa znamená bezpečí
Svou čtvrtí nás hrdě provádí Merlys Voldez. Dvaačtyřicetiletá silnější afrokolumbijská žena působí v místním zastupitelstvu a dnes vede i vlastní organizaci, jež pomáhá ženám. Vyhýbá se loužím na zemi a vesele zdraví lidi, co postávají nebo posedávají před svými domy. Většinu jich živí neoficiální zaměstnání. Prodávají sladkosti v ulicích Cartageny nebo jim na plotech visí nápisy „Prodám led“. Někteří mají otevřené malé obchůdky. Dnes již můžou, elektřina od vlády dosáhne až sem. Ne vždy to tak bylo. Isla de León patří i dnes k oblastem v Kolumbii, kde žijí lidi bez přístupu k základním službám, jako je kanalizace, elektřina nebo pitná voda. Přibližně 1,2 milionu lidí v Kolumbii ani dnes nemá v domě dostupnou čistou vodu. Více než tři miliony lidí nemají toaletu u domu a přibližně stejné číslo místní populace se ukládá k spánku se západem slunce, jelikož nemají světlo.
Obyčejně jde o lidi, které postihl vnitřní konflikt v zemi. Osm milionů Kolumbijců dnes žije v místech, kam museli utéct. Mnohdy na okrajích velkých měst nebo v odlehlých oblastech. Zavést sem infrastrukturu není jednoduché, vládní kritici však tvrdí, že je tomu tak i kvůli korupci.
Situace v Isla de León a mnoha jiných podobných místech se pomalu mění především díky místním neziskovým organizacím. Ty zastupují vládu, která již v roce 2016 při podpisu mírové dohody s guerillou FARC slíbila, že infrastrukturu v oblastech postižených vnitřním konfliktem zlepší.
Slunce již téměř zapadlo, za chvíli bude v blátivých ulicích tma. Na ulici, kde má svůj dům Merlys, začíná svítit osamocená lampa. „Jedna taková lampa podstatně mění život v komunitě. Děti si kolem ní mohou hrát i po setmění. Lidí si mohou dojít do obchodu beze strachu z napadení hadem nebo nějakým zločincem,“ říká Merlys hledíc na solární pouliční osvětlení, které do komunity přivezla kolumbijská organizace Tierra Grata.
V roce 2016 ji založilo několik dobrovolníků, kteří se poznali právě tady. Dnes ji tvoří méně než deset mladých lidí, kteří za posledních šest let přinesli podobná solární řešení, filtry na pitnou vodu i ekologické toalety více než 12 000 lidem napříč severní Kolumbií. Několik suchých záchodů se ukrývá i za domy v Isla de León.
O kolumbijském zoufalství se dozvěděla v Indii
S nápadem založit organizaci přišla Jenifer Colpas, tehdy 25letá žena ze střední třídy, která až do svého dobrovolnického pobytu v Indii netušila, do jaké míry ovlivňuje její vnitřní konflikt rodnou zemi. „Rodiče o válce nemluvili. Vídala jsem negativní zprávy v televizi, ale až během pobytu v Indii jsem začala vnímat, jak to může vypadat jinde než u nás doma,“ říká dnes Jenifer.
Když se vrátila do Kolumbie, začala tyto odlišné způsoby životů zkoumat a rozhodla se konat. Jezdila jako dobrovolnice do komunit v Kolumbii i do favel v Brasílii. Tam se inspirovala ekologickými toaletami, které dnes Tierra Grata poskytuje rodinám v zapadlých částech země. Toalety, vodní filtry i solární lampy rozvíjí organizace společně s výzkumníky z univerzit i s komunitami samotnými.
Pro jejich práci je důležité přijetí řešení komunitami. „Hned od začátku jsme se v komunitách setkávali s nedůvěrou,“ líčí Luis Castellano Ortega, který nás v komunitách provází. Obavy místních souvisely s bezpečnostní situací v mnoha komunitách a také s ne úplně pozitivním obrazem, který mají neziskové organizace v zemi. Tierra Grata proto nejdřív představí svou práci na komunitním shromáždění a tak si postupně získává důvěru.
Životní změna
Hodinu cesty autem po malých kopcích od Isla de León náš šofér zastaví a se sociálním pracovníkem Luisem vystoupíme z auta u neasfaltované, blátivé silnice. Začíná pršet. Po deseti minutách přicházíme k prvnímu domu komunity El Silverio. Kolem dřevěné stavby běhají slepice i prasata. Vítá nás hubená Afrokolumbijka v barevném vyšívaném vršku. Vyrobila ho sama. Sandra Campo byla vysídlena z celkem tří míst, kde žila po útěku z rodné vesnice. Když o tom mluví, v očích má slzy. Klid našla její rodina se dvěma dětmi až zde, v El Silveriu. „Když jsme přišli, nebylo zde nic,“ říká Sandra v kuchyni svého dřevěného domu. Kromě kuchyně jsou zde dva pokoje. Sandřin muž není doma, jezdí každý týden za prací do Cartageny. Ona sama tak pečuje o dům, pole i obchůdek, který má sklad v kuchyni domu. Zákazníky přijímá v otevřeném kuchyňském okně. V kuchyni mají filtr na vodu, který rodině změnil život. „Děti již nebývají každou chvíli nemocné. Nemusím chodit pěšky k lékaři. Navíc jsem vždy měla pocit, že nás u lékaře diskriminují,“ svěří se Sandra. Jedním ze smutných důsledků nedostupnosti pitné vody jsou i častá a vážná onemocnění dětí.
Kromě filtru nám Sandra ukazuje i svou pečlivě vyčištěnou suchou toaletu. „Dokud jsme ji neměli, museli jsme chodit do lesa. V noci jsem se bála, že mě někdo nebo něco napadne nebo že šlápnu na hada,“ vzpomíná Sandra. Především pro ženy je náročné i nebezpečné nemít toaletu v blízkosti domu.
Dále do vesnice se Sandra vydává s námi jako naše průvodkyně. Tierra Grata mění životy rodin i celých komunit, ale životy žen se mění víc než jiných členů. Kromě větší bezpečnosti se ženám díky vodě i elektřině zavedené do domu zjednoduší každodenní povinnosti. Mohou třeba začít používat mixér na přípravu pokrmů. Zdánlivě nepodstatná změna, ale pro ženu znamená více volného času.
Mění se i to, jak si rodiny užívají volné chvíle i kolik jich mají. „Je úžasné moct večer pozorovat děti, jak si hrají,“ říká lídr komunity El Silverio Hioscar Campo u vedlejšího domu, vzdáleného dalších deset minut chůze. Pod přístřeškem na dvoře tu hraje hudba z velkých reproduktorů. Dnes už je část vesnice připojena ke státní elektřině, ale třeba na nedalekém hřišti svítí jen solární lampy.
Strážci komunity
K hřišti se dostáváme přes pomyslný tunel, jejž vytvářejí koruny statných stromů. Sandra mi vypráví, jak ji inspiruje zakladatelka Tierry Grata Jenifer. „Jednou přijela, když bylo hodně bláta. Celou dobu pršelo. Zula si boty, aby se jí kráčelo lépe. Pokud ona nachází řešení, proč ne my, ženy v komunitě?“
V El Silveriu dlouho neměli hřiště. Komunita řekla o nápadu organizaci a společně hledaly řešení. Prolézačky i houpačky jsou z recyklovaných materiálů. Sloupy solárních lamp nejsou sice napevno, když vesnici navštěvujeme, ale Luis nás ubezpečuje, že na tom již pracují. Sandra je přesto vděčná: „Než jsme měli hřiště, děti si neměly kde hrát.“
Lidé, se kterými Tierra Grata pracuje, prošli mnohdy peklem, z něhož je i obyčejné hřiště vykoupením. Luis k tomu říká: „Existuje mír, který je potřeba podepsat, a pak je mír vnitřní, když člověk může říct: Cítím v sobě mír díky tomu, že mohu jít na bezpečnou toaletu.“
Díky práci Tierry Grata se mění i pozice žen v některých komunitách. Rodiny totiž nedostávají řešení zadarmo, i když tomu tak na začátku bylo. Dnes za ně platí ve splátkách. Ženy jsou často ty, které splátky v komunitách kontrolují. Kromě toho organizace trénuje v každé komunitě alespoň jednoho člena, aby uměl řešení uplatnit a změnit je v případě potřeby. Tito lidé také fungují jako kontakty pro spolupráci s organizací. Často jsou to právě ženy jako Sandra Campo nebo Merlys Voldez z Isla de León. „Tyto ženy již byly velice silné před spoluprací s námi. Teď se ale mění jejich role v komunitách,“ říká Jenifer, kterou ženou vpřed silné osudy lidí, pro které pracuje, a jejich schopnost jít dál.
Pro komunity
Třetí největší město Kolumbie, Barranquilla, má taky mnoho tváří. Jedna z nich je chaotická, plná aut a tříkolek, křiku a prachu. Jiná, na severovýchodě, je upravená, čistá, zjevně bohatší. Rozdíly v ekonomické a sociální situaci nejde v Kolumbii ukrýt.
Taxikář nás veze přes široké ulice, podél nově rostoucích výškových budov, kam se již brzo nastěhují rodiny z vyšší střední třídy i firmy. Místo, kam jedeme, je na mapě jen deset minut vzdáleno od betonové džungle, která zde vyrůstá. Okolní realita se na karibském pobřeží téměř nikdy nemění pozvolna. Z nových a ještě prázdných silnic dojedeme v průběhu pár minut do prašných ulic bez asfaltu. Taxikář sjede z hlavní na vedlejší a ujistí se, jestli určitě chceme jet dovnitř komunity. S přikývnutím pokračuje ještě chvíli, ale pak přece jen zastaví auto u dalšího odbočení a řekne: „Dál už radši nepojedu.“ Vystoupíme uprostřed louží a kráčíme na jednu z mnoha místních křižovatek vládou zapomenutých silnic. Místní komunitě říkají La Playa. Tedy, oni vlastně nejsou místní. Většinu populace zde tvoří imigranti z Venezuely anebo kolumbijští migranti, kteří žili jistý čas v sousedním státě. Jedním z hlavních problémů je zde násilí mezi místními gangy.
Na rohu stojí barevná dřevěná budova. Ozývá se z ní dětský smích. Prostředí kolem školy se ani náhodou nejeví nebezpečné. Náš průvodce, mladý Emerson Toloza, nás ale ubezpečí, že škola tu dlouho nebyla právě kvůli bezpečnosti. Budovu postavili díky izraelské vládní pomoci před třemi lety. Začali také s uměleckými aktivitami, jako je pouliční kino nebo taneční kurzy. Vzdělávací program je na tři měsíce a místním rodičům má pomoci, aby připravili děti na školní systém.
Děti však musely dlouho chodit na toalety ze školy domů, když potřebovaly. Tierra Grata přivezla do komunity, kde dnes žije asi dvě stě rodin, suché toalety pro školu a solární lampy kolem hřiště. „Svítit začínají kolem šesté a vydrží tak šest až osm hodin. Díky nim si děti mohou bezpečně hrát i za tmy a prožívat zde hezké chvíle se svou rodinou,“ říká Emerson a dodá, že právě kvůli násilí tady není moc možností, jak by spolu rodiny trávily čas.
Tierra Grata zlepšuje život v komunitách různými způsoby. V La Playi zlepšením podmínek pro vzdělávání. Když ale solární elektřina napomůže provozování obchodu (třeba tím, že v něm může být lednice), organizace tak podporuje i místní ekonomiku a vytváří příjem pro vícero rodin.
Přes louže proskáčeme až k hlavní cestě. Pozdravíme několik místních, co posedávají před jednoduchými domovy nebo na koňských povozech rozvážejí náklad. Občas kolem projede tříkolka. Vracíme se do města, abychom při dalších cestách severem Kolumbie pozorovali skrze okna autobusu, kolik lidí zde stále nemá elektřinu ani vodu.
