Laughing Bird Caye. Daleko od všeho.

Laughing Bird Caye. Daleko od všeho. Zdroj: Honza Čermák

Přelet na Ambergris Caye
Ostrovy hrají barvami
Na Ambergris Caye je to k moři vždycky jen kousek
Caye Caulker leží v Karibském moři. A je to znát.
Ani na nejnavštěvovanějších místech Belize se nebudete tísnit s davy turistů
22
Fotogalerie

Liduprázdné pláže, indiánské památky a královská nálož pohody. Takové je Belize

Na Yucatánském poloostrově je mezi Mexiko a Guatemalu vklíněná zemička o rozloze, kterou u nás dají dohromady Středočeský a Jihočeský kraj. Její pobřeží omývají vody Karibského moře, přesto se do hledáčku evropských turistů dostává jen zřídkakdy.

A přitom má jako součást britského Společenství ještě další příjemnou výhodu v podobě angličtiny coby oficiálního jazyka. Snad je příčinou nezájmu o Belize nedostatek výrazných a všeobecně známých dominant, kterými by středoamerická země přetáhla návštěvníky od okolních konkurentů. Ani pláže nesoupeří o přední příčky světových žebříčků. Nicméně já se tentokrát vydal hledat jenom teplo a pohodu bez zbytečných překážek. A přesně to jsem dostal.

Bariéra bez bariér

Na první pohled mohly být otravnou překážkou vysoké ceny za pronájem auta, ale brzy jsem zjistil, že se osamocenému cestovateli časově i finančně vyplatí využívat místní leteckou dopravu. Vzhledem k tomu, že mi bylo doporučeno nezdržovat se v Belize City (které kupodivu není hlavním městem země, tím je nevelký Belmopan) s nevalnou pověstí stran bezpečnosti, hned po příletu z Atlanty jsem přesedl na linku společnosti Tropic Air, která mě za pouhých patnáct minut přenesla cessnou pro jedenáct pasažérů do městečka San Pedro na největším belizském ostrově Ambergris Caye. Právě tahle čtvrthodina se stala jedním z největších zážitků za celý týden. Díky nízké letové výšce jsem se totiž mohl kochat pohledem na průzračnou vodu s lehce zelenkavým nádechem, v níž byly rozesety pásy ostrůvků zarostlých mangrovy. Velkou modrou jámu, úchvatnou součást bariérového útesu, jsem sice nezahlédl (ani nemohl – nachází se asi 70 km východně od Belize City), ale přesto mě dost zamrzelo, když už jsem přes pilotovo rameno spatřil kratičkou ranvej, které vedla mezi mořem a... mořem.

Oázy pohody

Ambergris Caye, a obzvlášť jeho správní centrum jsou sice nejnavštěvovanějším místem v zemi, přesto bych jeho atmosféru během mé únorové přítomnosti neoznačil za otravně komerční. Je však pravda, že ubytování bylo o něco dražší, než jsem čekal. A tak jsem sdílel hostelový pokoj se skupinou britských mariňáků, kteří se mi za bujaré příchody nad ránem omlouvali s tím, že předchozích 40 dnů strávili tvrdým výcvikem v džungli, a tak potřebují trochu upustit páru. Vhodných příležitostí je k tomu na ostrově dostatek. Zklidnění po nedobrovolně probdělých nocích skýtal pohled z terasy na písečnou pláž s palmami a mořem v několika odstínech tyrkysové. Barvami hrály i dřevěné domy a domky, které přispívají k pozitivnímu „vibu“ San Pedra.

Ještě intenzivnější pocit pohody a také o něco výraznější barvy jsem našel na podstatně menším ostrově Caye Caulker, který se pyšní příznačným sloganem „Go Slow“. Tady stěží narazíte na jakákoli vozidla kromě golfových vozíků fungujících jako celkem zbytečná taxi – Caulker se dá bez potíží obejít a projít pěšky, případně projet na kole. Koneckonců až do poloviny 19. století byl ostrov neobydlený. Pak se na něm usadilo několik mexických uprchlíků, kteří tu postupně vybudovali fungující rybářské společenství. Později je doplnila kreolská komunita z Belize City a v 60. letech minulého století se tu začali objevovat první turisté. Ačkoli jich od té doby výrazně přibylo, relaxační nádech místa tím zásadněji neutrpěl. Zatímco větší „bratr“ je vhodný pro aktivnější trávení dovolené, tady si jednoduše odpočinete. Největší zajímavostí je průliv (The Split), který ostrov rozděluje na rozvinutější, jižní část a divočejší, severní. Původně byl velmi úzký, o jeho dnešní podobu se v roce 1961 postaral hurikán Hattie a následně i obyvatelé, kteří jej prohloubili tak, aby jím mohly proplouvat čluny. Právě na jeho písečné pláži se soustředí místní společenský život.

Vodní říše

Blízkost bariérového útesu je velkým lákadlem pro fanoušky potápění a šnorchlování. Ti odvážnější obvykle zamíří k již zmíněné Velké modré jámě nebo do oblastí Half Moon Caye Wall a Long Caye Aquarium. Pokud se cítíte jistěji se šnorchlem, stačí člunem ujet patnáct až třicet minut od pobřeží obou z uvedených ostrovů, abyste mohli objevit úžasný život pod hladinou. Já si vybral chráněnou mořskou rezervaci Hol Chan, která v křišťálově čisté vodě umožňuje za doprovodu průvodce setkání se zatím velmi dobře zachovalými barevnými korály, želvami a plejádou ryb – například barakud, chňapalů, kaniců, a především žraloků vousatých a tzv. žraločích rejnoků (kytarovec křivoústý, v angličtině shark ray), kteří tu mají svoji vlastní „alley“.

Výprava do dávných věků

Zážitky zcela jiného rázu ukrývá vnitrozemí. Předpokládám, že mayské pyramidy má většina lidí spojené především s Mexikem, případně Guatemalou. Jenomže málokdo tuší, že v počtu i rozmanitosti těchto starodávných staveb všechny země v oblasti hravě strčí do kapsy právě Belize, kde si můžete vybrat ze šesti stovek památek, v čele ze zaniklým městem Caracol. Z mé ostrovní základny to ale bylo mnohem blíž k Lamanai (v překladu „ponořený krokodýl“), které bylo obýváno údajně od 16. století př. n. l. Působivá byla už cesta k jedné z největších archeologických lokalit v zemi, především svižná plavba po rozvětvené a klikatící se New River, řece lemované nepropustnou vegetací, která je domovem řady ptačích druhů, krokodýlů a hadů. Zahlédl jsem ale i opice poskakující ve větvích.

Na samotném nalezišti, jehož odkrývání začalo až v roce 1974, jsem si pak připadal skoro jako Indiana Jones, k čemuž přispěl i naprostý klid – kromě naší výletní skupiny tam nikdo nebyl. Dojem dobrodružných filmů s americkým profesorem archeologie podtrhovaly nejen viditelně velmi staré stromy, ale také první ze tří největších staveb, Mask Temple, která upoutá obřími, hrůzu nahánějícími maskami vytesanými do vápencových stěn. Velmi zachovale působí Jaguar Temple, který jako by vykukoval z okolní husté džungle. Vrcholným okamžikem pak byl výstup po schodišti High Temple na jeho nejvyšší bod s ohromujícím výhledem přes hustý porost až k laguně, kterou tu New River vytváří.

Poloostrov, nebo ostrov?

Druhou polovinu týdne jsem strávil kolem letoviska Placencia v jižní části Belize, kam jsem se opět přesunul letecky. A byla to docela legrace, protože přískoková mezipřistání, která jsme cestou absolvovali, ve mně vyvolávala pocit, že tu letadla fungují jako MHD. Seděl jsem hned za pilotem, takže adrenalinová sesedání na miniaturní přistávací plochy, které jako by právě vyplavilo moře, jsem měl takřka z první ruky. Mimochodem mě pobavil i systém palubních vstupenek – namísto klasických papírových letenek jsem dostával reklamní kartičky sponzorované společností Coca-Cola a jednotlivé skupiny cestujících byly rozlišeny barvou a typem nápoje (červená kola, fialová fanta s hroznovou příchutí apod.). A letištní budova společnosti Tropic Air v Placencii? Roztomilý dřevěný domek amerického střihu.

V podobném, jen o něco větším a s pláží na dohled jsem pak strávil čtyři noci za pouhých 108 amerických dolarů. Placencia mě překvapila naprosto uvolněnou a poklidnou atmosférou. Nikdo nikam nespěchá, nikde se netlačí davy – přestože se jedná o oblíbenou oblast s jedněmi z nejhezčích pláží v celém Belize. Ačkoli je Placencia, ohraničená z jedné strany mangrovovou lagunou a z druhé Karibským mořem, součástí stejnojmenného poloostrova, její dispozice, ráz i uklidňující energie v člověku vyvolávají pochybnosti, zda se neocitl spíš na ostrově. Ostatně o městě se někdy s nadsázkou hovoří jako o jediném ostrově v zemi, kam se dá dojet autem. Kromě procházek a válení na plážích nebo obrážení restaurací a kaváren se tu toho moc podnikat nedá, a tak jsem si naplánoval dva výlety za dobrodružstvím.

Smějící se ptáče

Hned ten první se zapsal mezi nejparádnější zážitky, které se mi na cestách poštěstily. Naše miniaturní skupinka se nechala v malém člunu zavézt na titěrný ostrůvek Laughing Bird Caye. Ze širého moře neuvěřitelné barvy se před námi náhle začal vynořovat úzký písečný násep s palmami, přístřeškem pokrytým uschlým palmovým listím, malým domkem správce a několika lehátky. Kolem břehu se v lehkých vlnách líně pohupovali pelikáni. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v nějakém mezičase a meziprostoru. Zatímco se ostatní členové posádky odebrali potápět, zůstal jsem na ostrůvku jen ve společnosti správce a sympatického průvodce Warrena, se kterým jsme podnikli šnorchlovací výpravu jen pár metrů od břehu. A přesto mi přecházel zrak z toho, co všechno se kolem nás míhalo. Warren mě dokonce, sám trochu udiven, ujistil, že jsem možná viděl čilejší a barevnější mořské rejdění než zbytek naší party ve větší hloubce. Jeho slova potvrzovala i plachta natažená mezi palmami s vyobrazením rybích druhů, které tu lze zahlédnout – poznal jsem skoro všechny. Odtud se mi odjíždělo s velmi těžkým srdcem.

Pod dohledem jaguárů

Na závěr jsem si nechal snad jedinou jaguáří rezervaci na světě. Nebyl jsem naivní a na základě načtených informací jsem si byl dobře vědom, že vidina setkání s touhle nádhernou kočkovitou šelmou v Cockscomb Basin Wildlife Sanctuary je mizivá (prý asi 17 000 : 1). Jaguáři velmi dobře vidí, ale naopak nejsou rádi viděni, takže nás možná odněkud potají pozorovali. I tak byla komentovaná procházka hustou džunglí poutavá. V jeden okamžik i zábavná – to když chlapík, který se zaučoval na průvodce, začal zničehonic hystericky vřískat, schovávat se za našeho plnohodnotného průvodce a kamsi prstem vyděšeně ukazovat. Po krátkém zmatku jsme pochopili, že ho vyděsil asi metrový had, který si to kolem nás šinul. Těžko říct, kdo prožil větší trauma a zda adept na průvodce skutečně získal licenci.

Netradiční zastávkou byl vrak malého letadla, kterého se postupně ujímá příroda. V letech 1983-4 jej využíval zakladatel rezervace, americký zoolog Alan Rabinowitz (paradoxně trpící alergií na kočky), k monitorování pohybu jaguárů, kterým předtím instaloval obojky s rádiovým vysílačem. Při jednom z letů jeho tým postihl silný déšť a bouřka. Tedy šlo spíš o pokus o let, protože už při vzletu se křídlo dostalo do kolize s větvemi stromu. Pilot, fotograf a vědec utrpěli jen lehčí zranění a samotný Dr. Rabinowitz žil až do roku 2018. Pohled na trosky letounu jen den před plánovaným odletem ve mně nevzbudil nejpříjemnější emoce, ale jakékoliv obavy jsem vytěsnil následným tubingem, tedy projížďkou v nafouklých velkých duších po řece.

Jako VIP

Obavy zůstaly zažehnány jen do dalšího rána, kdy jsem čekal na odlet do Belize City. V útulné letištní čekárně mě vyrušilo pípnutí e-mailu, v němž jsem se dozvěděl, že dochází ke změně letounu. Namísto Cessny 208B měl být vypraven nějaký menší model. Důvod jsem pochopil záhy – byl jsem totiž jediným pasažérem. Když jsem vyšel na plochu před budovou, polil mě studený pot. Zmocnilo se mě totiž podezření, že se dívám na stejnou verzi stroje, jaký jsem předchozí den viděl zarostlý džunglí. Usměvavý kapitán působil sebejistě a stejně mi nic jiného nezbývalo, takže jsem odhodlaně nasoukal do skromného interiéru bágl i sebe a vydal se na půlhodinový VIP přelet, jaký jsem do té doby a ani zatím nikdy poté nezažil. Přes prvotní krátký záchvěv obavy se z něj nakonec vyklubala parádní tečka za mým ležérním poznáním malé země, na kterou budu asi vždycky vzpomínat s potutelným úsměvem. Kdyby bylo Belize člověkem, právě tak by se podle mě tvářilo...


Dobré vědět

  • Občané ČR nepotřebují při turistickém pobytu do 30 dnů víza. Pokud ale poletíte přes USA, nesmíte zapomenout, že se podmínky pro vstup na jejich území vztahují i na pouhý přestup na letišti.
  • Oficiální měnou je belizský dolar (BZ nebo BZD) s vyobrazením britského panovníka. Především v turistických oblastech lze platit i americkými dolary, jen je potřeba počítat s tím, že drobné vám nejspíš vrátí v místní měně.
  • Ideálním časem k návštěvě je suché období mezi listopadem a dubnem, kdy si užijete příjemné teploty, slunečné nebe a snadný přístup k atrakcím.
  • Nejlevnějším způsobem dopravy v rámci Belize jsou autobusy, ale bývají přeplněné a pomalé. Z časového hlediska se vyplatí spíš vnitrostátní lety a mezi ostrovy i vodní taxi.
  • S výjimkou některých částí Belize City je země bezpečná a turistům se doporučuje jen běžná obezřetnost jako kdekoli jinde.
  • Každoročně je hlášeno několik případů malárie a horečky dengue, ale jsou to spíš výjimečné případy. Úroveň zdravotnických zařízení je slušná.
  • K poznávání divoké přírody a podmořského světa využívejte místní průvodce. Ochrání jak vás před jedovatými druhy (hady, žábami a škorpiony), tak korály před vaším chováním, které by je mohlo nevratně poškodit.
  • Plavba k Velké modré jámě zabere 2,5–3 hodiny ze San Pedra nebo čtyři hodiny z Placencie. Výlety jsou celodenní a jejich ceny začínají kolem 200 USD za osobu.

Mayská sedmička

Během své krátké cesty po Belize jsem z řady zaniklých měst stihl navštívit pouze Lamanai. Ze kterých dalších bych vybíral příště a čím každé z nich vyniká?

  • Caracol: V nejznámějším mayském městě žilo přes 140 tisíc obyvatel a zabíralo větší plochu než dnešní Belize City. Hlavní atrakcí je pyramida Caana (Nebeský palác) s promyšlenou akustikou, která je se 43 metry nejvyšší stavbou Belize.
  • Altun Ha: Sice menší než ostatní, na druhou stranu nejsnadněji dostupná archeologická lokalita (hodinu cesty z Belize City). Stovky budov tu jsou ale ještě pokryty džunglí. Chloubou je replika nefritové hlavy mayského boha Slunce Kinich Ahau.
  • Xunantunich: Pyramida El Castillo, druhá nejvyšší stavba v zemi (40 m), nabízí za dobré viditelnosti výhled nejen do kilometr vzdálené Guatemaly, ale údajně až na Caracol. Cestou upoutá převoz pro auta i pěší na ruční pohon přes řeku Mopan.
  • Lubaantun: Nejzajímavější na zbytcích budov rozestavěných kolem dvou hlavních prostranství je způsob, jakým byly postaveny – bez použití malty. Každý kámen byl pečlivě změřen a otesán tak, aby mezi ostatní zapadl hladce jako dílek puzzle.
  • El Pilar: Sem si turisté ještě nezvykli jezdit, protože vykopávky jsou teprve v rané fázi. Přesto už se podařilo odhalit více než dvacet plazas a šušká se, že by celková plocha odhaleného města mohla být až třikrát větší než Xunantunich.
  • Cerros: Jediná mayská památka na belizském pobřeží. Není tedy ukrytá v džungli, ale na fotkách se skvěle vyjímá s tyrkysovou hladinou moře a modrou oblohou. Za pozornost stojí i pozoruhodně propracovaný systém kanalizace.
  • Santa Rita: Z města strategicky umístěného mezi mořem a říčními obchodními cestami byla zatím odhalena pouze jedna pyramida. To ovšem vládě nezabránilo vyhlásit ji v roce 2012 „oficiální svatební zahradou“, takže se to tu hemží novomanželskými páry.