S manželem vlastní v mexickém městě Xalapa malou jazykovou agenturu, kde učí anglicky. Přestěhovala se sem v prosinci roku 2012, kdy měl nastat konec světa. Jaký je podle Kristýny Baloghové mexický stát Veracruz?
Co vás do Veracruzu přivedlo?
To je otázka, kterou mi lidé kladou často, ale nejsem schopná na ni dát kloudnou odpověď. Manžel je Mexičan, ale vždycky říká, že přestěhovat se sem byl můj nápad. Žili jsme tehdy v Barceloně a přišlo nám, že by to chtělo změnu. Vrátili jsme se zrovna ze spontánní dvouměsíční cesty po Mexiku, ze které jsem si přivezla chuť Latinskou Ameriku víc prozkoumat, a z toho nějak vzešel nápad zkusit štěstí zde. Xalapa (oficiálně Xalapa-Enríquez), hlavní město státu Veracruz, kde letos budeme deset let, se ukázala být nejen vynikající základnou k objevování „Amerik“, ale též velmi příjemným místem k životu.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Mexičané mi přijdou všeobecně uvolněnější, usměvavější a přátelštější. Xalapa je poměrně malá, takže je tu taková vesnická atmosféra. Třeba v obchodě nebo na zastávce se s vámi každý dá do řeči, a to nejen o počasí, ale i o tématech jako politika nebo osobní problémy, o kterých by s vámi v Česku cizí člověk asi nemluvil. Život je tu také jednodušší a minimalističtější a lidé mi tu připadají víc v pohodě. Nejen v tom smyslu, že nikam nespěchají a nestresují se, což má za vedlejší účinek zdejší světoznámou nedochvilnost a nespolehlivost, ale také v tom, že tu není takový konzumní styl života jako v Evropě. Velká část místních je ve srovnání s životní úrovní u nás vyloženě chudá, ale lidé se zaměřují spíš na to, co mají, než aby řešili, že potřebují lepší auto nebo novější mobil.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Dost mě tu překvapila pracovní doba. Život většiny lidí se točí kolem toho, že jsou od rána do večera v práci, a tu trošku volného času, co jim zbývá, tráví s rodinou. Je velmi běžné, že lidé pracují i v sobotu, a to denně často více než osm hodin. Také tu ve firmách dávají jen pár dní dovolené ročně a člověka mnohdy nenechají vzít si víc než dva nebo tři dny volna najednou. Možná právě proto jsou tu lidé hodně orientovaní na rodinu. Je zcela běžné, že někdo, komu je přes třicet a má partnera a děti, žije stále s rodiči a dost často ještě s celou řadou dalších příbuzných. Rodiny fungují jako celek, problémy řeší spolu a často mají společné finance. Skoro každá má též několik členů, co z různých důvodů nepracují, zůstávají doma a starají se o děti (nejen své) a staré nebo nemocné příbuzné. Zní to možná alespoň do určité míry prakticky, ale stinnou stránku to má v tom, že pak třeba osm lidí žije v malinkém domečku se dvěma ložnicemi… Což mě přivádí zpátky k té pracovní době a úvaze, že to lidé spolu v takových podmínkách vydrží možná právě díky tomu, že jsou šest dní v týdnu deset hodin denně v práci.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Zemětřesení! Ačkoli jsem se o Tichooceánském ohnivém prstenci určitě učila už na základní škole, vůbec jsem si neuvědomila, jak silná a častá jsou. V Xalapě se to naštěstí nikdy netřese dostatečně intenzivně na to, aby byla reálná šance, že na vás spadne něco těžšího než omítka ze stropu, ale i tak jsou nepříjemná. Hlavně jsem tu za těch deset let dostala obrovské množství protichůdných rad ohledně toho, co se při nich má dělat, takže vždycky, když se to tu začne třást, tak jen stojím jako opařená, a než se rozhodnu, co si počnu, je většinou konec. I když to s ohledem na zeměpisnou šířku Xalapy asi dává smysl, také mě zaskočilo, že tu prakticky nejsou roční období. Počasí záleží spíš na tom, kde je zrovna hurikán nebo odkud fouká vítr, než na tom, co je právě za měsíc. Takže když se mě čeští přátelé ptají, kdy je nejlepší sem jet, říkám jim, že je to úplně jedno. Šance na pěkné počasí mají v jakoukoliv roční dobu víceméně stejné.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Zvykla jsem si snad už na všechno, ale co mě stále pravidelně vyvádí z míry, je, že tu na spoustu věcí nejsou žádná pravidla nebo jsou, ale nikdo je nerespektuje, takže je tu všeobecně dost chaos a lidé si dělají, co chtějí. Například na to, aby vám dali řidičák, ve Veracruzu vůbec nemusíte skládat žádné zkoušky, takže spousta účastníků silničního provozu neumí pořádně řídit. K tomu se tu po silnicích lidé prohánějí ve vozidlech, která by v Česku u technické zkoušky neprošla ani náhodou, a autosedačky nebo helmy pro cyklisty tu vůbec nejsou povinné. Limit toho, kolik pasažérů smí být najednou v autě nebo na motorce, nejspíš nějaký bude, ale hlavně ve vesnicích vás taxikář klidně najednou sveze šest, když se vejdete, a na motorkách často jezdí dvojnásobek osob, než by radil zdravý rozum, ale ještě jsem neviděla, že by někdy někoho kvůli tomu policisté zastavili. Také tu třeba vůbec neexistuje noční klid, takže už jsem zažila jak sousedy, co několikrát týdně pořádali hlučné večírky až do rána, tak stavbu, kde se bušilo, vrtalo a bagrovalo 24 hodin denně.
Chybí vám něco z domoviny?
Nejvíc samozřejmě rodina a přátelé, ale kromě nich hlavně sníh. Ráda lyžuji, a jakkoli kýčovitě to zní, líbí se mi pohled na zasněženou zimní krajinu. České teploty v zimě mi už tolik nechybějí.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Je těžké Česko a Mexiko srovnávat, protože jsou to ve všech směrech hodně odlišné země. Nevím, jestli bych zrovna použila slovo „lepší“, ale Xalapa má o hodně bujnější vegetaci než kterékoliv z podobně velkých měst, v nichž jsem žila v Evropě, a dává jí to úžasný genius loci. Jsou tu nádherné parky, a i když jsme hlavní město státu Veracruz, místo výškových budov jsou tu spíš domky se zahrádkami. Hodně tu prší a celkově je vlhko, takže je tu na každém kroku nádherná zeleň, květináče s orchidejemi s květy neuvěřitelných barev a tvarů a celoročně rozkvetlé keře buganvilie, které obletují kolibříci. Nevýhoda oné zmíněné deštivosti je v tom, že je tu všude zeleno nejen na ulici, ale i v domech na zdech a na stropě, ale to už do sekce o tom, co je tu lepší, nepatří.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Občas narazím na někoho, kdo nejen ví, že Česká republika existuje, ale dokonce má i představu o tom, kde leží. Jsou to ale spíš výjimky. Většina lidí nás zná ještě jako Československo a to, že na mě zpravidla spustí salvu otázek o tom, jestli se u nás mluví rusky a jestli máme celý rok dva metry sněhu, dost výmluvně vypovídá o tom, že toho o nás moc nevědí.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Jak už jsem zmínila, v Mexiku mají lidé hodně málo volna a k tomu nízké platy, takže naprostá většina lidí, co tu znám, skoro nikde nebyla. Ti, co byli v zahraničí, tam byli často pouze v rámci nepovedených pokusů emigrovat do Spojených států a lidé tu bohužel moc necestují ani po Mexiku, takže mnozí moc neznají ani stát, kde žijí. Často vám tedy řeknou, že tu ve Veracruzu nic zajímavého nemáme, což ale rozhodně není pravda.
Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v Mexiku ještě nebyl?
Míst, která stojí za návštěvu, je tu opravdu hodně, takže je těžké vybrat jen pět, ale aby viděl od všeho trochu, vzala bych ho na nějakou z pláží na Costa Esmeraldě a pyramidy v Tajínu, koupaliště Descabezadero, kde vyvěrá podzemní řeka a nedaleký kaktusový „les“, vulkanický kráter Volcancillo, do xalapského Muzea antropologie, které je sice malé, ale má výborné exponáty, a pak bych ho vzala na nějakou ze svérázných fiestas patronales – oslav svátků patronů vesniček v okolí.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Naprosto jsem si zamilovala zmíněné fiestas patronales. Každá vesnice je má úplně v jiném stylu a průvody masek a různé akce, které se při nich odehrávají, jsou neuvěřitelnou kombinací indiánských kultur a směsicí evropských i jiných vlivů podle toho, jaké má která vesnice kořeny. Asi má nejoblíbenější fiesta je karneval v Coyolillu, jež bylo založeno potomky afrických otroků, které sem přivezli během kolonizace. Místní o sobě říkají, že jsou Afromexičané, a každý únor se tam na několik dní rozezní hudba a roztančí rej masek, které se jinak než jako afromexické popsat nedají.
A oblíbené místní jídlo?
Gastronomie Veracruzu není ve srovnání se zbytkem Mexika moc zajímavá. Většina toho, co mi tu chutná, rozhodně nejsou místní speciality, ale věci jako tamales, kukuřičné „knedlíky“ plněné masem a salsou, vařené na páře v banánových listech, nebo mole, nepopsatelně chutnající omáčka z kakaa a různých druhů chilli, která se podává s kuřetem a rýží. Co ale rozhodně stojí za zmínku, je káva z městečka Coatepec, která je kousek od Xalapy. Obchody s čerstvě upraženou kávou jsou tam na každém rohu a celé městečko jí krásně voní.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Mexika a jeho obyvatel?
Deštivé, barevné, svérázné, hlučné, mystické.
