Vše pro spokojenost klienta – to je zásada „Šamana z nížin“ neboli Ramira z předměstí Bogoty. Zařídí klidně i to, aby kvůli vám nepršelo. Předpokladem úspěchu samozřejmě je, že dobře zaplatíte.
„Zabili Johanku z Arku. Upálili Jana Husa. Zabili Giordana Bruna. Co ještě potřebuješ slyšet!? Že zneužili dílo Leonarda a Michelangela?“ Zpod černě nalakované rakve, zavěšené na zdi místnosti kdesi na předměstí Bogoty, bouří hněvivá litanie.
„Křesťanství je nejhorší náboženská ideologie všech věků. Má na svědomí víc obětí než komunismus a fašismus dohromady! Jen se podívej, kolik krve za sebou nechali tady, v obou Amerikách!“
Těkám očima po prázdné temné místnosti s jedním stolem uprostřed. Rozměrné rudožluté nápisy na zdech sekavě osvětluje obrazovka počítače podle toho, jak rozhořčený muž máchá rukama. Satan je velký.
Jsem Antikrist Apokalypsy. Uzavírám pakty s ďáblem, vystupují slogany z tmavých stínů. „Nejvíc pokrytecká, nejvíc politická, nejhorší…“ vykřikuje míšenec ve žlutém fotbalovém dresu kolumbijského nároďáku. Nahněvaně spílá křesťanské církvi, posílá papeže do pekel. Jsem si jist, že kdybych mu teď podal krucifix, tak by ho rozkousal na piliny.
Čaroděj komunikace
Na stole zazvonil jeden ze čtyř mobilních telefonů. Ramiro Lopez alias Šaman z nížin, jak si nechává holohlavý pětačtyřicetiletý Kolumbijec říkat, ho zvedl, nepřestávaje přitom chatovat s dvěma lidmi najednou na svém Facebooku. „Jasně, hermanito, bratříčku, zejtra s tou prací pro tebe začnu. Požádám Lucifera. Ale musíš mi převést těch půl mega na účet, bez toho to nepůjde, bratříčku.“ Ramiro všechny lidi, bez rozdílu věku, oslovuje bratříčku.
Vzývání Lucifera či jiné satanistické praktiky se v liberální, navíc duchovně vyhaslé Evropě mohou jevit jako dosti vyčpělá intelektuální provokace, které se lze nanejvýš pousmát. Avšak v tradiční kolumbijské společnosti, stále pevně sevřené rigidními katolickými okovy, jsou nejen naprosto nepřijatelné, nýbrž i odsouzeníhodné. Jinými slovy: přešlapem, který má potenciál vás společensky i lidsky zničit.
Zřejmě právě toto reálně podstupované společenské riziko, spolu s vlivem rychle se liberalizujícího prostředí osmimilionového moderního města, dává Lopezovým rituálům životnost. Zkrátka jeho nonkonformní „ezobyznys“ mocně přitahuje lidi.
Během další hodiny našeho rozhovoru odpověděl na zhruba patnáct hovorů, z toho jeden z Argentiny. Přitom brilantně držel nit komunikace, překvapoval mě svými znalostmi o Československu, druhé světové válce, pádu berlínské zdi i současné politické situaci v Evropě. U toho zároveň chatoval a sem tam napsal esemesku. Měl by si spíš říkat „technošaman“, napadlo mě.¨
Pichaové
Ramiro Lopez tvrdí, že se narodil v Yopálu, na východě Kolumbie, kde se Kordillera prudce svažuje do amazonských nížin. Svoje schopnosti prý zdědil od předků z indiánského kmene Pijao. Před příchodem Španělů Pichaové skutečně ovládali rozsáhlá území dnešní střední Kolumbie. Jedni z jejich sousedů je dokonce nazývali Ambiguexs – čarodějové.
Nicméně jak se „Šaman z nížin“, tedy z východní výspy Kolumbie, dostal k tradici Pichaů, tedy kultury z hor, to Ramiro nijak nevysvětluje. Navíc se holedbá, že rozumí původnímu jazyku Pichaů. Jazyku, který je – podle kolumbijských antropologů – už víc než půl století mrtvý.
Hlavičky a sádlo
„Hermanito, to bude trochu složitější,“ zvedl Ramiro další telefon. „Musel bych na tuhle brujeríi mít víc hlav, rozumíš, musel bych pro ně jet do Ekvádoru, do džungle…“ Mrknul jsem pohledem ke stropu, kde visí asi deset zmenšených lidských hlav. Tsantsa. Lidské trofeje.
Ekvádorský kmen Šuárů kdysi proslul technikou, pomocí níž dokázali indiáni z hlavy zabitého nepřítele stáhnout obličej a postupným vařením zmenšit a vypreparovat hlavičku do velikosti pomeranče. Vše při zachování podoby. Dlouhá desetiletí to už nedělají, ale byznys s tsantsa kvete dál. „…a tak by tě to stálo asi 30 mega, humanito,“ nahodil Ramiro po telefonu další návnadu.
Kývnutím jsem požádal o svolení a uchopil jednu tsantsu. Guma, latex, vlasy zřejmě z konopných vláken. Replika na první dotek. Odhalením tohoto banálního triku se naráz cítím silný v kramflecích. „Tak ty jsou jako pravý?“ pouštím svoji racionalitu ze řetězu. „To ti přísahám, hermanito, všechny mý hlavičky jsou pravý, jezdim pro ně až do Ekvádoru,“ horlivě mě přesvědčuje Ramiro. „Všechno mám pravý, hlavičky, sádlo z mrtvých…“ Gestem jsem ho zarazil. „Cože? Jaký sádlo?“ „No sádlo z mrtvých. Dělám ho tajně na hřbitově, hrobníci mi dávaj echo. Pálim ho z tělíček mrtvých dětí, až se úplně vyškvaří a zbude jen sádlo z mrtvých.“ Zírám na něj a nevěřícně kroutím hlavou. Sádlo? Tělíčka mrtvých dětí? Zase ztrácím půdu pod nohama.
Obchodník s deštěm
„A k čemu to sádlo slouží?“ přemohla zvědavost můj rozum. „Hermanito, mažu ho lidem na ruce a na čelo při čarování. Používám ho odjakživa, skoro při všech druzích zaříkávání. Láska, peníze, zdraví, kariéra… Tak normálně, co lidi běžně chtějí,“ ušklíbl se Ramiro, stále s telefonem u ucha, a dodal: „Ale umim toho mnohem víc. Zařídim výhru ve sportce, přivolám déšť, cokoli chceš.“
Když v roce 2011 pořádala Kolumbie mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let, najaly úřady místního šamana, aby zařídil, že během slavnostního vyhlašování výsledků nebude ve věčně deštivé Bogotě pršet. Šaman provedl rituál, skutečně nepršelo, a tak úřady vyplatily šamanovi 4 miliony pesos (asi čtyřicet tisíc korun). Historka však prosákla do médií a stalo se, že si místní televize pozvala Ramira, aby k tomu také něco řekl. Ramiro se kolegy zastal, ale prohlásil, že za takové čarování si kolega řekl zatraceně málo. Že on, Ramiro, bere za zastavení deště minimálně 150 milionů.
TŘI ZDROJE SPIRITUALITY
Kolumbie patří mezi země s nejvyšší mírou náboženské diverzity v dnešní Latinské Americe. Díky centrální geografické poloze na americkém kontinentu a historickým událostem posledních pěti století se na jejím území intenzivně střetávaly tři hlavní proudy duchovního dědictví (indiáni, Afričané a Evropané) a formovaly tak současnou spiritualitu kolumbijské společnosti.
Prastaré polyteistické tradice indiánských civilizací z hor (kultura Chibcha, kultura Quimbaya), spolu se šamanskými rituály nomádských kmenů z amazonské nížiny (kmeny Inga, Kamentsá…) a animistickými kulty, které přivezli do Nového světa otroci ze střední Afriky (kultura Yoruba, kultura Bantu), i přes úpornou a násilnou katolizaci španělských kolonizátorů nikdy úplně nezmizely.
Tyto tři duchovní tradice postupně prolnuly do unikátní synkretické fúze, do bohatě vrstveného tepajícího komplexu, v němž na povrchu často vidíme obrazy katolických světců, ale v dalších vrstvách se vymítají duchové, brujové spolu bojují převtěleni do jaguárů, pije se ayahuasca a vědmy čtou budoucnost z hořícího tabáku.
OČIMA AUTORA
Jan Sochor, publicista a fotograf
Když mě řeka Amazonka před deseti lety poprvé dovedla do Kolumbie, neměl jsem vůbec ponětí, jako moc určující bylo tohle setkání. Po několika měsících v džungli jsem, spolu se šamanem kmene Inga, vypil ayahuasku, a celý ten pevný řád světa, o kterém mě učili léta ve školách, všechny ty jistoty vědy, techniky, fyzikálních zákonů, celá moje představa o světě, o mé roli v něm, v podstatě všechno, o čem jsem byl přesvědčen, že je jediná možná realita, se mi naráz rozpadlo.
Jak když tuna dynamitu pošle k zemi tovární komín. Od té doby žiju střídavě v Jižní Americe a stále potkávám lidi, kteří nějakým způsobem mají tu větší, tu neovládanou, tu sobecky motivovanou, tu vědomější schopnost vstupovat do těch „jiných světů“. Do těch, kterým se v Evropě vysmíváme. Do těch, o kterých mi třicet let všichni tvrdili, že neexistují.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2014.
