Původně idylické místo, skalnatý ostrov, který se pyšnil přítomností vzácných rostlin a ptáků, se v polovině 19. století proměnilo ve vojenskou pevnost.

Původně idylické místo, skalnatý ostrov, který se pyšnil přítomností vzácných rostlin a ptáků, se v polovině 19. století proměnilo ve vojenskou pevnost. Zdroj: Julie Urbišová

Hollywoodské filmy, jako třeba Skála, značně překroutily fakta o podobě vězení na Alcatrazu.
Oprýskané zdi, železo, beton, studená dlažba a ostnaté dráty nemají nic společného s dnešní podobou amerických věznic.
Ve vězení bylo přichystáno 600 cel o velikosti 3 × 1,5 m, každá pro jednoho člověka. V cele byla postel, umyvadlo a záchod.
Pohled z vězeňské chodby na panoráma San Franciska.
Darwin Coon, vězeň číslo 1422, je dnes už v důchodu a v Alcatrazu líčí návštěvníkům svůj život před vězením i po něm.
6
Fotogalerie

Věznice jako turistický cíl aneb Všichni chtějí do Alcatrazu

Alcatraz si vysloužil pověst nejhoršího amerického vězení, které mělo ve svých miniaturních celách ty největší zločince. Za mřížemi Alcatrazu seděl slavný Al Capone nebo Robert Stroud přezdívaný Ptáčník. Dnes je tento ostrov, vzdálený 2,4 kilometru od pobřeží San Franciska, jednou z nejčastějších turistických zastávek.

„Když něco provedeš, jdeš do vězení. Když ale něco provedeš ve vězení, pak tě pošlou do Alcatrazu.“ Tento anonymní výrok se desetiletí šířil mezi kriminálníky po celých Spojených státech. Není divu, že je o návštěvu tohoto legendami opředeného místa zájem. Lístky jsou většinou vyprodané dva týdny předem, denně se na ostrově vystřídá okolo 4000 lidí.

Bylo chladné podzimní ráno, když jsem v sanfranciském přístavu stála v první ranní várce, tedy před devátou hodinou, ve frontě na trajekt. Alcatraz nebyl v dálce moc zřetelný, bylo zataženo a nad pověstným vězením se vznášely černé mraky. Jako by nasákly všechno zlo ukryté do vězeňských zdí. Příběhy kriminálníků, vrahů, lupičů a násilníků a jejich života za mřížemi byly vždycky přitažlivé, a ty z Alcatrazu jsou ještě přitažlivější. Možná proto, že se informace o věznici i samotných vězních z bezpečnostních důvodů dlouho tajily, anebo možná proto, že se Alcatraz stal díky Hollywoodu něčím jako celebritou v oblasti nápravných zařízení.

„Zapomeňte na všechno, co jste viděli ve filmech v televizi,“ říká při vstupu na ostrov průvodce Jack Huber. „Polovina toho, co je ve filmech jako Útěk z Alcatrazu nebo Skála, není pravda. Většina vznikla v hlavách scenáristů. Například ve Skále se hrdinové pohybují v podzemních chodbách, nic takového ale v Alcatrazu není. Dnes máte šanci dozvědět se pravdu,“ dodává asi sedmdesátiletý Jack. Kromě toho, že celou prohlídku doprovází dokumentární film o historii Alcatrazu, můžete si zdarma půjčit i sluchátka s tzv. audioprohlídkou. V ní o Alcatrazu mluví bývalí dozorci i vězni.

Popisují, jak probíhal běžný den, ale i mimořádné situace, jako byly poměrně časté pokusy o útěk. Když budete mít štěstí, můžete dokonce na Alcatrazu potkat bývalé vězně osobně. Jako například vězně číslo 1422, Darwina Coona, dnes šestasedmdesá­tiletého důchodce, bývalého bankovního lupiče, který se ovšem nyní představuje jako spisovatel. Své vzpomínky z let 1959–1963 sepsal před pár lety do knihy. V obchodě se suvenýry a publikacemi tento nenápadný stařík své paměti podepisuje a s návštěvníky se dělí o své zážitky z pobytu ve „Skále“.

„V Alcatrazu jsem byl čtyři roky, ale celkem jsem ve vězení strávil čtrnáct let. Táhlo se to se mnou odmalička. Už jako dítě jsem byl problémový. Kradl jsem, kde jsem mohl. Až se ze mě stal profesionální lupič. Přepadl jsem čtyři banky a odnesl jsem si celkem 120 000 dolarů, což by dnes bylo tak přes milion. Pak jsem ale všechno utratil a vydal jsem se na pátou banku, kde mě chytili,“ vypráví Darwin Coon několika zvědavým návštěvníkům.

Vězni vyprávějí

Vyprávění jednoho z vězňů jen dokresluje poměrně ponurou atmosféru celého ostrova. Původně idylické místo, skalnatý ostrov, který se pyšnil přítomností vzácných rostlin a ptáků, se nejprve v polovině 19. století proměnilo ve vojenskou pevnost. Z té doby se na ostrově zachovaly nejstarší budovy, jako je bývalá strážní věž, bytový dům pro vojáky, kaple a také dodnes fungující maják. Dnešní dominanta ostrova – samotné vězení umístěné na jeho vrcholu – vzniklo až v roce 1912. Už tehdy měly Spojené státy v plánu přetvořit vojenskou pevnost na vězení.

Plány se staly skutečností o dvacet let později, kdy už Americe vládli gangsteři. Únosy, vraždy, daňové úniky, bankovní loupeže, násilí a hazard – to všechno bylo součástí každého většího amerického města. Alcatraz měl být místem, na kterém budou v izolaci ti nejnebezpečnější z nejnebezpeč­nějších. A jeho brány se znovu otevřely v roce 1934.

Ve vězení bylo přichystáno 600 cel o velikosti 3×1,5 m, každá pro jednoho člověka. V cele byla postel, umyvadlo a záchod. Na každého nově příchozího čekalo vězeňské oblečení a příručka s třiapadesáti pravidly pobytu. „Máte právo na jídlo, oblečení, přístřeší a zdravotní péči. Všechno ostatní je privilegium,“ psalo se v pátém bodě. O všem ostatním – tedy o tom, jestli může vězeň navštívit knihovnu, jestli může přijmout návštěvu, jestli si může jít zasportovat na venkovní hřiště – rozhodovali dozorci. „Nejhorší bylo, že jsme byli skoro pořád v cele. Někdy to bylo i 23 hodin, tu hodinu, kdy jsme se dostali ven z cely, jsme strávili v jídelně,“ vzpomíná bývalý vězeň Darwin Coon, ze kterého mimochodem pobyt v Alcatrazu udělal vzorného křesťana. Pokud ale vězni chtěli a nedělali problémy, mohli se věnovat třeba háčkování nebo malování. Často se učili hrát na hudební nástroje.

Během několikahodinové prohlídky procházím celou budovou, nejprve Broadwayí (tak si vězni pojmenovali chodbu, ve které trávili první dny po vstupu do vězení), pak se dostávám k Times Square, to je zase název místa u hodin na hlavní chodbě, projdu kuchyní, v níž dodnes visí menu, které vězni dostali v den, kdy se věznice definitivně uzavřela, ale taky se zastavím venku na velkém hřišti ohrazeném vysokou zdí a ostnatými dráty. Prohlížím si miniaturní cely a snažím se představit, že v nich trávím byť jediný den. Pak se zastavím u malého okýnka na vězeňské chodbě, ze kterého vidím panoráma San Franciska. Stejný pohled měli každý den i trestanci. „To byl pro mě nejhorší trest. Každý den se dívat na město a představovat si normální život v něm. Vidíte, o co jste přišli, a přemýšlíte, jak se tam dostat zpátky,“ zní mi ve sluchátkách vyprávění jednoho z trestanců.

Na útěku

Každodenní pohled na vysněné a ne tak vzdálené město, tvrdé podmínky ve vězení a obyčejná touha po svobodě přivedly na myšlenku útěku snad každého z 1545 mužů (v Alcatrazu nebyly nikdy vězněny ženy), kteří Alcatrazem prošli. Jen 36 z nich bylo dost odvážných a po náležitém plánování se o útěk pokusilo. Většinu z nich dozorci dostihli, šest z nich na útěku zemřelo a pět vězňů navždy zmizelo. I když americká FBI tvrdí, že dvojice mužů, která uprchla v roce 1937, i známá trojice, která se z Alcatrazu dostala v roce 1962, zřejmě zahynuly v ledovém moři, nikdy se nenašla jejich těla. „Alcatraz je opředen legendou, že z něj nikdy nikdo neutekl, ale není to pravda. Možná ti muži někde spokojeně prožili dlouhý život,“ spekuluje další z průvodců Daniel Foster.

Útěk zmiňované trojice mužů z roku 1962 patří k nejznámějším v historii vězeňství. Frank Morris a bratři Clarence a John Anglinové měli celou akci naplánovanou do detailu. Trvalo jim několik týdnů, než se jim podařilo probourat se přes malý otvor pro klimatizaci do větrací šachty mezi zdmi. Vyšplhali na střechu, odkud slezli dolů a zamířili k vodě, kde už měli předem připravený nafukovací člun, který si sami vyrobili z ukradených pláštěnek. Aby si jejich nepřítomnosti v cele nevšimli dozorci, naplánovali útěk na noc, kdy bylo kontrol méně a mohli dozorce snáze zmást. Vyrobili si totiž ze směsi papíru, vody a mýdla falešné hlavy, které dali na polštáře. Dokonce sehnali lidské vlasy, aby vše bylo co nejvěrohodnější. A vyšlo to. Policie trojici nikdy nevypátrala. „Možná jsou někde v Jižní Americe. Někteří vězni totiž v rámci vyšetřování vypověděli, že se všichni tři předtím učili španělsky, a tak možná plánovali odjet třeba do Mexika nebo někam jinam, kde by mohli s novou identitou začít nový život,“ říká záhadně Daniel Foster.

Když se ale některý z vězňů o útěk pokusil neúspěšně, čekal ho tvrdý trest. I v této věznici byly zvláštní cely, dozorci i vězni přezdívané jako „díry“. Místnost bez okna, postele, umyvadla, židle, jen s dírou v zemi místo záchodové mísy. Když se za vězněm zabouchly těžké železné dveře, zbyla jen tma. Nejednomu vězni způsobil pobyt v korekci psychické následky. „Jeden z mužů si během čtrnáctidenního pobytu v díře krátil chvíle tím, že si hrál s knoflíkem od košile. Utrhl ho a vyhodil do prostoru a pak jej hledal. V naprosté tmě mu to trvalo i několik hodin. Když jej našel, znovu jej zahodil a znovu hledal. Potřeboval alespoň nějakou činnost, aby se nezbláznil,“ popisuje průvodce Daniel. „Chcete si to někdo vyzkoušet?“ Vzápětí se do černé díry hrne skupinka pěti turistů. Daniel práskne dveřmi, aby ještě zesílil pocit strachu. Dveře nechá zavřené několik minut, načež otevře malý otvor ve dveřích, který sloužil dozorcům ke kontrole vězňů a komunikaci s nimi, a zařve: „Tak co, už budete poslouchat?“ Když se pětice Američanů dostává ven, je na první pohled ráda, že vidí světlo. Jen pár minut v díře stačilo.

Indiánská okupace

Oprýskané zdi, všudypřítomné železo, beton, studená dlažba ani ostnaté dráty nemají nic společného s dnešní podobou amerických věznic. I zdejší bývalý vězeň Darwin říká, že dnes to mají trestanci mnohem jednodušší a že by takový Alcatraz byl i v dnešní době zapotřebí. Je to už ale víc než čtyřicet let, kdy Alcatraz opustila poslední skupinka vězňů. Nápravné zařízení pro ty nejhorší zločince americká vláda uzavřela v březnu 1963. Hlavním důvodem byly vysoké náklady na provoz. Vězni, kteří si zde často odpykávali doživotní trest, se tak museli přesunout do jiných věznic po celé zemi.

Na Alcatraz ale čekala ještě jedna historická událost, o které se toho za hranicemi Spojených států moc neví. Opuštěná ostrovní pevnost se stala na konci šedesátých let domovem pro hnutí několika indiánských kmenů, které už měly dost asimilační politiky a snažily se vybojovat nová práva. Skupinka mladých indiánských studentů využila starého amerického zákona, který zaručoval, že si původní obyvatelé Ameriky mohou nárokovat jakoukoli vyklizenou federální půdu. Mezi tu patřil jasně i Alcatraz. Indiáni chtěli ostrov přetvořit v indiánské městečko, které by bylo sídlem indiánské univerzity a muzea. Nastěhovali se do domů, které původně sloužily vězeňským dozorcům a jejich rodinám, a začali z ostrova vysílat politické signály.

Život na izolovaném místě byl ale nákladný – musela se dovážet voda i veškeré potraviny. Navíc začaly mezi novými obyvateli spory a hádky, na ostrově vypuklo několik požárů, až vládě došla trpělivost a indiány násilně vystěhovala. I když tento projekt skončil krachem, byl jedním z prvních veřejných projevů indiánské komunity v boji za její práva a návrat původní půdy jednotlivým kmenům. Tuto indiánskou okupaci ostrova, která trvala rok a půl, dodnes připomíná několik nápisů na různých místech. Hned při příjezdu na ostrov vítají návštěvníky zbytky červených nápisů „Indians welcome“ a „Indian land“ a po indiánech bohužel zbyly i trosky spálených budov.

Dnes se ostrov hemží hlavně turisty, ale pomalu se navrací i ke své původní podobě – alespoň z hlediska přírody. Někdejší ostrov pelikánů je znovu domovem desítek druhů vzácných rostlin, mořských řas, hmyzu a ptactva. Kromě jestřábů, havranů, divokých hus nebo pěnkav tu můžete dokonce vidět i kolibříka. Konečně tak Alcatraz znovu dostál svému jménu. „La Isla de los Alcatraces“ – tedy ostrov vodních ptáků – ho nazval španělský mořeplavec a první známý Evropan, který objevil sanfranciský záliv, Juan Manuel de Ayala v roce 1775.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2012.