V nitru Ztraceného světa

V nitru Ztraceného světa Zdroj: Marek Audy a Richard Bouda

Klíčem k dalším objevům horizontálních říčních jeskyní je průzkum propastí – tektonických puklin. Stolové hory i jeskyně jimi byly „roztrhány“ zhruba před 60 mil. lety. Slanění do jeskyně Araňa.
Opálové pavoučí krápníky vznikají zachytáváním aerosolu oxidu křemíku na vláknech pavučin.
Do jeskyně Krystalové oči je dnes známo 12 vchodů, její zdokumentovaná délka je 8,2 km.
Řeka protékající Sistema Brewer má proměnlivý průtok. V období dešťů může stoupnout během pár minut na několik metrů krychlových za vteřinu.
V jezírku na povrchu Roraimy se odrážejí pískovcové skalní útvary stejnojmenné geologické formace.
8
Fotogalerie

V nitru Ztraceného světa

Dnes už víme, že ve stolovkách nežijí dinosauři, ptakoještěři ani opolidé. Díky českým průzkumníkům se ale jedna z Doylových fantastických vizí překvapivě ukázala jako pravdivá. Nitro Ztraceného světa se pootevřelo… V existenci jeskynního systému v nitru stolových hor nikdo nevěřil. Křemenné pískovce, které hory tvoří, jsou totiž tak špatně vodou rozpustné, že nikdo z odborníku nebyl ochoten uznat, že by zde voda mohla vytvořit rozsáhlé podzemní prostory. Náhoda však způsobila, že naše výprava mohla jejich tvrzení vyvrátit.

Náš vstup do objevování Ztraceného světa v roce 2002 zpočátku nevypadal nijak slavně. Počasí při výstupu i nahoře působilo depresivním dojmem. Beznadějné bloudění v mlze mezi skalami umocňovalo vědomí, že jsme na celé hoře sami. Snažili jsme se dobýt Punto Triple, hraniční patník Venezuely s Brazílií a Guyanou, a jako klíšťata jsme se drželi neznatelné růžové stezky, vydupané v černém pískovci našimi předchůdci.

Uslyšeli jsme, jak v jedné z mnoha hlubokých puklin hučí voda. Hned se v nás probudila vášeň pro výzkum jeskyní. Podzemní říčka hučela sice vyzývavě, ale bez lana nebylo možné bezpečně slézt na dno propasti. Ale přece… Mraky se náhle roztrhly. Před námi se objevil skalní amfiteátr. Potok přitékající proti nám ale netvořil jezero, jak bychom čekali, nýbrž mizel kdesi ve změti balvanů o pár metrů níž pod námi. Celá situace připomínala ponorné slepé údolí, krasový útvar známý z evropských vápencových oblastí.

Již v další minutě jsme se ocitli v černém otvoru, ve kterém mizel potok. Naše oči chvíli přivykaly tmě. Jeskyně pokračuje! Mít tak světlo!

Vzpomínám na tento první zlomový okamžik. Kamarád Zolo Ágh zašátral v batohu a cosi vytáhl. Ve tváři se mu mihl lišácký výraz. Vítězně třímá dvě čelovky! Jdeme dál!

Zjevení krystalových očí

Čtyři metry široká chodba je zpočátku porostlá lišejníky. Ve vzdálenosti 15 metrů za vchodem se zelená barva mění na odstíny růžové a oranžové. Speleologickému průzkumu vápencových jeskyní se oba věnujeme již řadu let. Zde, v masivu prastarých křemenných pískovců, ale vstupujeme do jiného světa! Všímáme si odboček a postupujeme obezřetně hlavní chodbou podél aktivního toku po skalním dně. Potok skáče několikametrovým vodopádem do prostorné síně pod námi. Na dně tvoří rudě zbarvené jezero, které nazýváme „Krvavé“.

Obdivujeme černé stalaktity, členité pizolity i bílé povlaky na stěnách chodeb. Na zpáteční cestě nalézáme v pískovcové podlaze atraktivní přírodní útvar, dva erodované hrnce – „oči“ – plné ohlazených oblázků čistého křišťálu. Krystalové oči! Podle této hříčky přírody jsme nazvali naši novou jeskyni.

Speleologicky „objevit jeskyni“ znamená pořídit fotodokumentaci, zaměřit alespoň hlavní chodby a nakreslit mapu. Aby byl objev akreditován, je nezbytné tyto výsledky publikovat v odborné literatuře. Nic z toho jsme nebyli schopni udělat. Nepřijeli jsme na speleologickou expedici, chyběla nám měřicí technika, osvětlovací zařízení i osobní výstroj. Také naše teoretické znalosti o pískovcových jeskyních byly nedostatečné.

Jeskynní chodby bez konce

Počátkem roku 2003 se podařilo vytvořit skupinu několika přátel jeskyňářů a zorganizovat specializovanou speleologickou expedici na Roraimu. Hlavním cílem bylo pořídit mapu a fotografie jeskyně Ojos de Cristal.

V lednu 2003 zahajujeme výpravu na Gran Sabaně ve vesnici San Francisco de Yuruaní. Krátce po poledni vyrážíme na téměř 20 km dlouhou pěší cestu přes horkou savanu. Večer táboříme u Río Kukénan a nad námi se zvedá cíl naší cesty: Roraima.

Další den bude z celé expedice nejtěžší. Čeká nás výstup na vrcholové plató Roraima tepui. Od Río Kukénan je to skoro 1800 m převýšení! Cestou zastavujeme u vyvěračky Tuna Deutá. Ještě nevíme, jak dlouhý je jeskynní systém Krystalových očí ani kterým směrem jeho chodby odvádějí podzemní řeku, ale intuice nám napovídá, že právě tato vyvěračka je místem, kde krasová voda navždy opouští podzemí.

Základní tábor stavíme kousek od vchodu do naší jeskyně pod převisem, nazývaným El Hotel Guácharo, který bývá označován pořadovým číslem 6. Je to ten nejvzdálenější převisový „hotel“ od výstupové římsy.

Hned za našimi stany se ve tmě ztrácí chodba jiné jeskyně. Lukáš Vlček, nejmladší člen výpravy, se ihned vydává nedočkavě na průzkum. Na jeho návrat nečekáme dlouho, z očí mu vyzařuje nadšení. I tato jeskyně pokračuje dál! Pracovně ji nazýváme Jeskyně v hotelu. Při další návštěvě nacházíme ve vzdálenosti 200 m za vchodem vyškrabané iniciály B. A. a pyramidu postavenou z placatých kamenů.

Až o několik let později jsme se dozvěděli, že osobou, která postavila kamenný mužík, byl Basilio Ayuso a svou dobrodružnou návštěvu podnikl již v roce 1994! Tento indián z kmene Pemon se stal nevědomky slavným spoluobjevitelem jeskyně Ojos de Cristal. S tou jsme totiž Jeskyni v hotelu o několik let později propojili.

V dalších dnech jsme se soustředili na zaměření labyrintu chodeb Ojos de Cristal. Ze začátku se zdálo, že jeskyně nemá konce. Abychom stihli nakreslit co nejpodrobnější mapu, rozhodli jsme se rozdělit se na dvě měřičské skupiny, z nichž každá se vydá do jiné části podzemí. Z povrchu jsme navíc nacházeli další a další zajímavé vchody do jeskyní, které byly později připojeny k systému Krystalových očí.

Na konci expedice se nám povedlo najít propojení jeskyně Ojos de Cristal s několika dalšími jeskyněmi. Délka zaměřených chodeb se po první výpravě ustálila na 2,4 km. V bezprostřední blízkosti naší jeskyně jsme ovšem nalezli další podzemní lokality: Cueva Gilberto, Cueva El Hotel Guacharo nebo Cueva Asfixiadora, které byly později k systému připojeny.

V roce 2005 na naši práci navázala venezuelská speleologická společnost a prodloužila jeskyni Krystalové oči na délku 8,2 kilometru.

Vzhůru na Chimantá

Ztracený svět láká a pro mnohé z těch, kteří se podílejí léta na jeho průzkumu, bylo obtížné smířit se s tím, že jsme je předběhli. Náplastí na tyto trable bylo pro nás seznámení s největším ze všech těchto průzkumníků, Charlesem Brewerem-Caríasem, který místo překážek nabídl spolupráci. Účastnili jsme se série multidiscipli­nárních vědeckých expedic na shluk stolových hor Chimantá.

V útrobách jedné z nich, Churi Tepui, jsme objevili prostory, jejichž velikost překonala nejodvážnější představy o možných rozměrech pískovcového či křemencového krasu. Obrovské dómy s kubaturou stovek tisíc metrů krychlových se zařadily mezi nejmohutnější přírodní podzemní prostory světa vedle vápencových jeskyní na Sarawaku a v Číně. Během výprav, rozložených do osmi let, jsme zde zmapovali zhruba 30 km chodeb, z nichž 18 km připadá právě na Brewerův systém.

Tým odborníků nyní zkoumá řadu živočichů i mikroorganismů, které v jeskyních nacházíme. Jeskyně z Doylova románu, kterou profesor Challenger a jeho druzi sestoupili ze Ztraceného světa a zachránili si tak život, se stala skutečností. Nitro Ztraceného světa existuje!


Důkazy o pískovcových jeskyních

První zmínka o jeskyni Ztraceného světa byla zapsána jezuitským misionářem Salvatorem Gilije v roce 1782. Jeskyni situoval na horu Carivirri dnes známou pod názvem Autana. První, kdo tuto jeskyni prozkoumal, byla expedice vedená Venezuelcem Charlesem Brewerem-Caríasem v roce 1971. Nejednalo se o žádný jednoduchý podnik. Vchody jsou viditelné v kolmé stěně až tisíc metrů nad zemí. Chodby protínají skalní věž skrznaskrz. Výzkumníci se nechali vyložit na temeni hory vrtulníkem a za pomoci lan a lankových žebřů sestoupili do jeskyně. Zpráva, že je jeskyně vytvořena paleořekou, zařadila členy expedice spíše mezi dobrodruhy než mezi seriózní vědce.

O deset let později Brewer jako první sestoupil do gigantických propastí Simy Mayor a Simy Menor objevených ze vzduchu v roce 1964 na stolové hoře Sarisarinama. Sima Mayor s hloubkou i průměrem 350 metrů nemá na světě obdoby!

Právě Charles Brewer začal ve svých knihách používat pro oblast stolových hor označení Ztracený svět.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2012.