nahoru

Ztracený svět: Tajemství nedobytných stolových hor

Marek Audy, Vladimír Plešinger 6. srpna 2022 • 07:20
Ztracený svět: Tajemství nedobytných stolových hor
foto: Marek Audy, Vladimír Plešinger

Právě tohle přízvisko nese už sto let krajina na pomezí států Venezuely, Brazílie, Guyany a Bolívie. Pojmenoval ji tak A. C. Doyle, kterého zprávy o ní inspirovaly k napsání románu Ztracený svět (1912). V něm na povrchu stolovek ožili dinosauři a nebezpeční opolidé… Svoji stopu tu ale v minulých letech zanechali i Češi – uvnitř stolové hory Roraima objevili jeden z největších jeskynních komplexů na světě.

Arthuru Conanu Doylovi bylo v roce 1912 už 53 let a jeho publikace vycházely ve více než stotisícovém nákladu a stály se na ně fronty. Knihami se ovšem staly až později. Ve zmiňované fázi šlo o časopisecké povídky a romány na pokračování s neměnným hlavním hrdinou, uveřejňované v měsíčníku The Strand. Tím hrdinou byl Sherlock Holmes, který už tehdy měl početnou obec fandů. Ti se však v dubnu 1912 dočkali zklamání. Duchovní otec neomylného detektiva, spisovatel Arthur Conan Doyle (1859–1931), uveřejnil totiž v The Strandu první část nového románu, z níž bylo jasné, že se tentokrát chce obejít bez Sherlocka. Název románu The Lost World měl ovšem v sobě to, co čtenáře přitahuje: tajemství, exotiku a při vší stručnosti i výmluvnost. Jak se později ukázalo, tyto vlastnosti přispěly nejen k úspěchu románu, ale také prorazily cestu k jedné z nejznámějších zeměpisných metafor.

Dobrodružství se šťastným koncem

V Doylově románu se dva profesoři zoologie – prchlivý Challenger a skeptický Summerlee – společně s ušlechtilým lordem Roxtonem a mladým novinářem Malonem vydávají do Jižní Ameriky, aby potvrdili objev profesora Challengera. Ten má pro svá tvrzení o tom, že našel oblast, kde žijí zvířata považovaná vědou za dávno vymřelá, pouze chatrné důkazy: vodou takřka zničené fotografie podivného ptáka a náčrt zvířete, podobného jurskému stegosaurovi.

Po různých peripetiích se výprava s najatými průvodci dostane proti proudu řek a pak po souši k úpatí stolové hory. Čtyřka se rozhodne vylézt na stolovou horu, ale cestu jeskyněmi najde zasypanou. Bezpochyby ji kdysi použil zesnulý Američan Maple White, jehož skicář s kresbou stegosaura dostal Challenger od indiánů. Nakonec pomůže osamělý věžovitý skalní útvar, na nějž lze vystoupat. Po kmeni poraženého obřího stromu, kořenícího na vrcholu, přecházejí Britové na vrcholovou plošinu.

Zažívají překvapivá setkání s druhohorními zvířaty – neškodnými iguanodony a stegosaury, ale také s dravými allosaury a pterodaktyly. Nejhorší se nakonec ukážou opolidé…

Po návratu do Londýna se na vědeckém fóru zoologové znovu musejí bránit nedůvěře. Challenger s přáteli mají však jiný trumf: mládě pterodaktyla, jež ukradl lord Roxton z hnízdiště.

Mlžení profesora Challengera

Není pochyb o tom, že Doylovi sloužila jako model pro jeho fantazii určitá stolová hora na severu Jižní Ameriky. Ale která? Doyle nakládá se zeměpisnými údaji poměrně svévolně a podle jeho popisu nemůžeme přesně určit, o kterou horu v jeho románu přesně šlo.

Poslední konkrétní geografické jméno použité autorem je město Manaus. To leží na největším severním přítoku Amazonky, Rio Negru, řeky, jejíž jméno se v knize vůbec neobjevuje. Právě proti jejímu proudu by musela vést z Manausu trasa parníčku Esmeralda s výzkumníky na palubě. Z textu Ztraceného světa však vyplývá zcela jednoznačně, že autor nechal plout Esmeraldu čtyři dny proti proudu Amazonky a teprve potom ji poslal do mohutného přítoku, aniž se zmínil, jestli levého nebo pravého. Navíc zde oznamuje profesor Challenger svým druhům, že přesná lokalizace musí být utajena…

Doyle nakládal i s dalšími fakty dost volně. Například indiáni kmene Cucama (v dnešním přepisu Cocama), jimž měla patřit vesnice poblíž hory s dinosaury, sice v povodí Amazonky žijí, ale tisíc mil od nejbližší stolové hory. Podobně je to s etniky Miranhů a Amajuaků, jejichž územím měla výprava procházet. Tito indiáni měli pověst lidožroutů, což se Doylovi hodilo. Pramálo ale dbal na to, že Miranhové z povodí amazonského přítoku Japurá by to měli k horám na severu pořádně daleko. Stejně naložil i s indiánskou pověrou o duchovi curupuri, který je součástí brazilského folkloru s kořeny u etnika Guaraní, žijícího zcela mimo amazonskou pánev.

Potud tedy Doylovy nepřesnosti, vložené do úst profesora Challengera. Utajení Ztraceného světa tedy trvá už sto let. Ne však úplné…

Dlouhé dějiny dobývání

Že v Guyanské vysočině existují stolové hory, které je téměř nemožné zdolat, bylo v Británii známo už od první poloviny 19. století. Vlastně ještě déle, neboť prvním zpravodajem o území zvaném Guyana byl už dobyvatel Walter Raleigh v roce 1596. Opravdu důvěryhodný, a přímo vědecký punc měla však až zpráva Němce v britských službách Roberta Schomburgka a jeho bratra Richarda o cestě z let 1838 a 1839. Vyšli z Britské Guyany a po rozhraní pánví Orinoka a Amazonky dorazili až k Rio Negru na hranici Venezuely a Kolumbie. Trasa vedla i okolo stolové hory s indiánským jménem Roraima, již pak v roce 1841 starší z bratrů Robert v nové roli vedoucího britské hraniční komise určil jako hranici mezi třemi státy – Brazílií, Venezuelou a Britskou Guyanou.

Majestátní Roraima, pokládaná tehdy za nejvyšší horu Guyanské vysočiny, se pak stala cílem řady expedic. Britský Geographical Magazine, ročník 2008, se zmiňuje o dvanácti neúspěšných výpravách podniknutých během let následujících po Schomburgkově ces­tě.

V první půli roku 1884 oznámil v materiálech britské Královské geografické společnosti ornitolog Henry Whitely, že na jihozápadní straně Roraimy při pozorování z dálky objevil římsu, po níž by se možná dala hora zdolat. Expedici, vypravené na základě jeho zprávy Muzeem Britské Guyany v Georgetownu, vedl bývalý kurátor muzea, botanik a antropolog Everard Im Thurn (1852–1932) a s ním cestoval i koloniální úředník Harry Perkins. Pluli po řekách Essequibo a Potaro a pak šli pěšky. Sedmdesátý den dorazili k římse Roraimy a 18. prosince 1884 po ní vystoupili na vrcholovou plochu. Zdrželi se na ní tři hodiny. Výstup, který Im Thurn označil za „nepříliš obtížný“, jim zajistil nesmrtelnost.

Svědectví průzkumníka ztraceného v pralese

Doyle byl o tomto výstupu dobře informován a v roce 1910 se setkal s dalším významným průzkumníkem Jižní Ameriky, plukovníkem P. H. Fawcettem (1867–1925). Při mapování řeky Rio Verde překročil tento muž hraniční pohoří Bolívie a Brazílie, pojmenované Serra Ricardo Franco, v jehož sousedství leží na bolivijské straně rozlehlá stolová hora Huanchaca. „Když jsem v Londýně mluvil o nepřekonatelných svazích této hory a ukázal její fotografie, Conan Doyle mě požádal o další informace, které jsem mu rád poskytl. Plodem toho byl jeho Ztracený svět z roku 1912…“

Fawcettovy zápisky, z nichž je citováno, vyšly knižně v roce 1953 zásluhou jeho syna Briana. Pokrývají plukovníkovy cesty do roku 1924. Rok nato zmizel Fawcett i s nejstarším synem Jackem v pralesích na horním Xingu, pravém přítoku Amazonky, když hledal „ztracené město Z“. Jejich zmizení zůstalo jednou z nejznámějších nerozluštěných záhad v historii objevných cest.

Hora Huanchaca je ovšem součástí Brazilské vysočiny, a ne Guyanské. Mezi nimi leží ploché údolí Amazonky a jejích přítoků, široké až dva tisíce kilometrů. Sám Doyle nikdy nepotvrdil Fawcettova slova vyřčená až léta po úspěchu Ztraceného světa – že by modelem pro jeho románovou stolovou horu byla Huanchaca. Je navíc nutné vzít na vědomí, že Fawcett byl mimo jiné také autor a stoupenec nikdy nepotvrzených fám – o ztracených městech v pralese nebo o třicetimetrových anakondách.

Lordův klíč k tajemství

Lze-li něco v Doylově knize stoprocentně identifikovat, je to vzor pro postavu lorda Roxtona. Je jím diplomat irského původu Roger Casement, který zveřejnil v roce 1910 zprávu o týrání, zohavování a vraždění indiánů nuceně pracujících při sběru kaučuku na peruánskokolum­bijském přítoku Amazonky Putumayo. Doyle se s Casementem znal už z minulosti, a když byl v roce 1916 sir Casement odsouzen k smrti pro účast na irském povstání, podporoval neúspěšně žádost o jeho milost.

Románová postava lorda Roxtona se vyjadřuje k lokalizaci stolové hory ze Ztraceného světa, když popisuje krásu a nedotčenost jihoamerické přírody. Ukazuje přitom na mapě: „Třeba tady dole v Mato Grosso… anebo tady nahoře v tomto koutě, kde hraničí tři země, tam by mě nepřekvapilo nic.“

Není to klíčová věta? Huanchaca leží na pokraji Mato Grossa, 14 stupňů pod rovníkem, kdežto hranice tří zemí (Venezuely, Brazílie a Guyany) se setkávají na Roraimě, pět stupňů nad rovníkem. Neříká tím spisovatel, že si tato dvě místa vybral k tomu, aby na jejich základě stvořil fiktivní místo třetí? Místo, kde se odehrává děj románu Ztracený svět?

Stolová hora z Doylova románu tak nejspíš není ani Roraima, ani Huanchaca, ale z každé má něco. Na této fiktivní hoře mohl Doyle dát naplno průchod své fantazii a zaplnit horu obávanými prehistorickými ještěry a zlověstnými opolidmi.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2012.

Marek Audy, Vladimír Plešinger




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země