Za country do amerického Nashvillu

Za country do amerického Nashvillu Zdroj: Eduard Freisler

Dolly Parton s velkými ňadry a blond hřívou, klasický idol americké country.
Willie Nelson, country ikona, dodnes platí za desperáta.
Proslavit se chtějí všichni, ale málokomu se to podaří. Country hudba se ale v USA stále dobře prodává.
4
Fotogalerie

Za country do amerického Nashvillu

Hrát, dokud se hýbou prsty. Takové je heslo hráčů a zpěváků country hudby v jejím srdci, v Nashvillu ve státě Tennessee. Stovky se jich snaží prorazit v nesčetných klubech, ale jen málokterým se to podaří. Ti nejšťastnější mohou vydělat miliony, ostatním nezbývá než hrát a hrát – třeba jen za boty.

V honky tonk barech Nashvillu celé dny a noci hrají desítky neznámých kapel snících o tom, že se jednou alespoň přiblíží světu legend, jakými byli a jsou Johnny Cash, Willie Nelson, Kris Kristofferson či Hank Williams. Ti všichni v místních klubech začínali či zde pravidelně hráli. A psali dnes legendární písně. Muzikanti také vědí, že pokud uspějí, mohou i zbohatnout. Country hudba se v Americe totiž stále slušné prodává.

Tváře Tennessee

„Ráda chodím na lov, ráda rybařím a mám ráda whiskey na ledu,“ říká lehce ochraptělým, ale vřelým hlasem country zpěvačka Amanda Allen. V ústrety jí přichází příval křiku, výskání a zpěvu lidí, kteří zaplnili honky tonk bar Tootsie. Ten stojí v proslulé ulici Broadway v centru Nashvillu. V baru není k hnutí, přesto dívky a ženy v kovbojských botách a minisukních vytáčejí své boky tak rozverně, že se jimi dotýkají sousedů. Amanda, oblečená do černých krátkých kalhot, punčoch a vysokých kozaček, tančí na konci podlouhlého baru, protože na malém pódiu u protější stěny se hned vedle vchodu tísní její čtyřčlenná kapela. Bubeník sedí doslova nalepen na okno oddělující klub od ulice.

Amanda prořezává bar vysokými tóny, aby vzápětí dav uzemnila hlubokým hlasem, který dává tušit, že tato dívka má opravdu ráda whiskey. Její vzhled – silně nalíčená tvář, bujné vlasy a hluboký výstřih – připomíná zdejší legendární country zpěvačku Dolly Parton. Ta je bez přehánění jednou z tváří Tennessee. Na hranici státu s Virginií se například v informačním centru turisté rádi fotí s maketou Dolly, zpodobněnou jak jinak než s širokým úsměvem, blonďatou hřívou vlasů a zpola obnaženými prsy. Dolly (autorka tisíce písní včetně I Will Always Love You, kterou nazpívala zesnulá Whitney Houston) se narodila v městečku Sevierville ve východní části Tennessee. Jako mnozí další se ale brzy vydala s kytarou a kloboukem za štěstím do Nashvillu. Nejenže se zde stala hvězdou, ale dokonce se tu vdala a usadila.

Duch Willieho Nelsona

Do tohoto malého města, které je považováno za Mekku country, se vracejí i další hvězdy, mezi nimi i „desperát“ Willie Nelson. Muzikant, jemuž dnes po Americe odhalují sochy, začínal právě v baru Tootsie, kde měl mít své první autorské vystoupení. Nějakou dobu prý dokonce žil hned nad klubem, který existuje již přes padesát let. Nelsonovu podobiznu lze v Nashvillu najít téměř na každém kroku. Na tričkách, která se tu prodávají, je například vyobrazena jeho typická vousatá tvář s dlouhými vlasy, jež si občas váže do copánků, s textem: „Propusťte Willieho.“ Nelson i v pokročilém věku rád kouří marihuanu, a to klidně i na veřejnosti. V jeho rodném Texasu se to ale nelíbí policistům, kteří ho za to nedávno zavřeli.

V baru Tequila Cowboy je jeho plakát, na němž stojí: Duch Willieho Nelsona. Ptám se na význam těchto slov country zpěváka Derecka v dalším slavném klubu s názvem Legendary Corner (na Broadwayi jsou desítky klubů a barů s živou hudbou). Dereck se zamyslí a pak hlesne: „Větrem ošlehaná a sluncem vysušená tvář, dobře ubalenej joint a hrát, dokud se ti stářím nezkřivěj prsty.“

A v Nashvillu se hraje s nezastavitelnou vášní. První show začínají v pravé poledne, poslední končí třeba až ve tři ráno. Krátce po poledni nacházím v klubu Tequila Cowboy, kterému dominuje cadillac zaparkovaný přímo na střeše rozlehlého baru, Amandu Allen. Od jejího posledního vystoupení uplynulo jen něco málo přes devět hodin. Tentokrát je ale bar poloprázdný, napočítám tak patnáct lidí. Kapela, které Amanda škádlivě říká Magnetická kuřátka, si tak zřejmě příliš nevydělá. Amanda dvakrát, někdy i třikrát (záleží na délce vystoupení a počtu nových diváků) prochází skromným davem a do koše vybírá spropitné.

S lidmi se směje, objímá, klábosí a nechá fotografovat. V její vřelé družnosti a lehké koketnosti opět vidím Dolly Parton. Tou se možná Amanda chce stát. V Nashvillu začala koncertovat před dvěma lety, a jak mi během svého kolečka s košem pro peníze říká, snaží se natočit desku. Nakonec se jí podaří rozhýbat i tento malý, brzkým odpolednem zlenivělý dav. K pódiu se dvakrát během první hodiny (Magnetická kuřátka hrají téměř tři hodiny) přiblíží číšník s panákem whiskey, jehož výrobou je ostatně Tennessee kromě country hudby rovněž proslulé.

Koncerty pro miliony

Amanda se přiznává, že by jednoho dne chtěla vystoupit v sále známém jako Grand Ole Opry. Na zdejším pódiu vystupují skutečné country legendy a také hvězdičky, jejichž písně se vyšplhaly na první místa v žebříčcích. Koncerty v Grand Ole Opry ročně přitahují statisíce diváků, a především potom miliony posluchačů, kteří mohou show naladit každý pátek a sobotu večer v rádiu. Tento přímý přenos je jedním z nejstarších v zemi, poprvé se lidé mohli zaposlouchat do country hrané v Grand Ole Opry koncem roku 1925!

Není lepší propagace pro začínající naděje country. Umělci, kteří to dotáhnou až na toto pódium, mohou rovněž doufat, že se od spropitného vybíraného do kbelíku či košů dostanou k velkému výdělku. Ostatně podle statistik má country v Americe stále mnoho příznivců. Za rok 2011 se na trhu prodalo na 46 milionů country nahrávek, což bylo například o 15 milionů kusů víc než „módního“ rapu.

Sny naplněné i zmařené

Amanda to zatím dotáhla alespoň do legendárních klubů na Broadwayi, kde hraje tak dvakrát denně. Mnozí další se pokoušejí dveře těch nejvýznamnějších honky tonk barů rovněž otevřít, ať už jako performeři, či jako autoři písní, které tu kapelám stále nabízí řada lidí. Tenkrát se o něco takového pokoušel Kris Kristofferson. Tento slavný zpěvák a herec kdysi pracoval v nedaleké Louisianě na naftových vrtných věžích a také jako komerční pilot helikoptéry.

Když měl pár dní volno, vydal se do Nashvillu, aby tu nabídl písně, které v Louisianě napsal. Podařilo se mu prorazit. Davům dalších nikoli. Přesto část z těch, kteří neuspějí, hraje alespoň na ulici. Jednoho pozdního večera se zastavuji u muže ve středních letech s hustým plnovousem, dlouhými vlasy a nezbytným kloboukem na hlavě. Stojí naproti trojpatrovému baru s názvem Honky Tonk Central, kde v každém podlaží hrají kapely, jejichž písně se na ulici mísí v nečitelný shluk nástrojů a zpěvu. Muž pomalu ukládá svou oprýskanou akustickou kytaru do obalu, z něhož vybírá pár bankovek.

„Snad mi to alespoň hodí na pořádný boty. Možná je na čase opět vyrazit na cestu. Už jsem v tomhle městě moc dlouho,“ řekne muž bez špetky smutku či snad hněvu. Naopak, v jeho hlase cítím touhu po dálkách. Možná se tento muž vydá až k břehům Mississippi, kde leží další hudební město Tennessee – proslulý Memphis, kde mimo jiné vyrůstal Elvis Presley. A možná poputuje dál přes horské řeky a jezera Arkansasu až do dalšího country zaslíbeného státu – Texasu. Tvář ošlehaná větrem a vysušená sluncem a hrát, dokud se hýbou prsty. Když kráčím už ztichlou ulicí Broadway, mám pocit, že jsem alespoň trochu pochopil ducha Willieho Nelsona.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2013.