nahoru

Jihozápad USA: Neuvěřitelné divy přírody v národních parcích i mimo ně

Honza Čermák 14. června 2022 • 06:30
Jihozápad USA: Neuvěřitelné divy přírody v národních parcích i mimo ně
foto: Honza Čermák

Grand Canyon, Arches, Monument Valley – kdo by tyhle parky Jihozápadu USA neznal aspoň z dokumentů a fotek. Možná právě proto na mě naživo nezapůsobily tak silně jako místa podstatně méně známá až neznámá, kterými jsme si poznávání proslulých perel prošpikovali a nad nimiž jsme většinou žasli úplně o samotě.

Autem míříme na sever po kalifornské Pacific Coast Highway. Snad za každou zatáčkou číhá další a další úchvatný výhled na útesy omývané neposednými tyrkysovými vlnami Tichého oceánu. Připadá mi neuvěřitelné, že naše putování začalo před necelými třemi týdny ve stejném americkém státě. Jako první zatěžkávací zkoušku jsme totiž tehdy zvolili nelítostné údolí Smrti (Death Valley). Větší kontrast aby člověk pohledal!

Rozžhavené do ruda

Opouštíme Las Vegas, město vystavěné v nevadské poušti, které se začalo rozvíjet v souvislosti s výstavbou nedaleké Hooverovy přehrady. Ačkoli se náš itinerář odehrává převážně na východ od metropole světového hazardu, nemůžeme si nechat ujít nejsušší, nejteplejší a nejníže položenou oblast Severní Ameriky, a tak nejdřív vyrážíme západním směrem. Teploměr v autě ukazuje venkovní teplotu 105 °F, tedy necelých 41 °C. K rekordním 56,7 °C ve stínu z roku 1913 je to sice ještě daleko, ale ani tak to nevěstí podmínky vhodné pro delší procházky. Naštěstí nejsou potřeba, představu si člověk udělá i z okružní jízdy Artist’s Drive, vedoucí kolem nezvykle zbarvených skal nebo z několika zastávek: u ruin dolu Ashford Mill, v nejníže položeném místě Severní Ameriky Badwater Basin (86 m pod úrovní moře), u Devil’s Golf Course s ostrými solnými krystaly, na nichž by mohl hrát golf jedině ďábel, bývalého boraxového dolu Harmony nebo na vyhlídce Zabriskie Point. Alespoň částečný návrat do normálního světa nám pak zajistil nevelký Red Rock Canyon – první z mých tipů, které obvykle na titulních stranách průvodců nenajdete. Přestože se nemůže chlubit například kamenným slonem jako podobný státní park Valley of Fire, už jen projížďka mezi skalami okořeněnými rudými odstíny a sukulenty byla předzvěstí krajiny, která nás v dalších dnech čekala.

Omračující výjimka

Nechci nijak snižovat krásy národního parku Zion, jehož poznávání usnadňují kyvadlové autobusy (zdarma) a který rozhodně stojí za průzkum. Zároveň musím přiznat, že nejsilnější dojem na mě zanechal odjezd z parku po silnici číslo 9, které se říká Mount Carmel Highway. Úzká hnědá vozovka se žlutými pruhy se klikatě vine krajinou, která bere dech. Doslova se prodírá mezi skalami, které hýří barvami na škále od bílé po cihlově červenou, a kupodivu nebrání travám, keřům a stromům, aby v hojném množství dotvářely spolu s modrým nebem a bílými oblaky pocit, že se tu malíři rozlily barvy.

Během dalších mil se citelně ochlazuje. Milá obsluha benzinky nám vysvětluje, že je to v téhle oblasti naprosto přirozené, obzvlášť když zafouká od Salt Lake City. Začíná se i stmívat, podvečerní světlo dodává přírodní rezervaci Red Canyon, kterou projíždíme po odbočení na silnici číslo 12, podmanivě pekelný nádech. Především nám ale skalní formace, připomínající vytáhlé lidské postavy s obrovskými hlavami, potvrzují, že se blížíme k národnímu parku Bryce Canyon. Ten už sice patří ke známějším, ale pro mě byl výjimkou potvrzující pravidlo. Naprosto mě omráčil. A nemyslím ranním chladem, který nás po opuštění auta nemile překvapil. Z několika vyhlídek jsme se spadlou čelistí nevěřícně zírali do kotliny se soustavou skalnatých amfiteátrů, v nichž se tyčí stovky pískovcových skalních věžiček (hoodoos). Působí jako skupinky zkamenělých skupin lidí, na kterých se neuvěřitelným způsobem vyřádila eroze. Mám pro vás jedno zásadní doporučení: sejděte mezi ně! Túra po stezkách Navajo Trail a Queen’s Garden Trail nám kaňon představila z úplně jiné perspektivy, neustále se otevíraly nádherné pohledy jako z jiného světa. Jediné, co mi na jednom z nejkrásnějších míst, která jsem kdy viděl, chybělo, byla voda. Na zpáteční cestě z parku jsme si tedy ještě prošli krátký nenáročný Mossy Cave Trail, vedoucí k malému osvěžujícímu vodopádu a k jeskyňce, která podle snímků na informační tabuli vypadá v zimě jako miniaturní verze Demänovské ľadové.

Vypečená dvanáctka

Už jsem se zmínil o silnici číslo 12. Honosí se označením „scenic byway“, měří 123 mil a nejzajímavější úsek spojuje městečka Escalante a Boulder. My po ní pokračujeme na severovýchod, ale ještě před Escalante se na odbočce s názvem Hole-in-the-Rock-Road stáčíme na nezpevněnou cestu vedoucí k místu, o kterém se moc nepíše. Snad ze strachu, že můžete v Ďáblově zahradě (Devil’s Garden) narazit na čerty. My ale po dvanácti mílích narazili na skrumáž zkamenělých dun, podivně tvarovaných skalních útvarů, malých oblouků a hoodoos. A na žádnou lidskou ani pekelnou duši.

Jen pár jsme jich pak potkali na stezce Lower Calf Creek Falls Trail. Začíná na parkovišti hned u silnice, měří v jednom směru necelých pět kilometrů a nebyla by nijak náročná, pokud bychom se za spalujícího vedra bez možnosti shovívavého stínu nebrodili jemným pískem. Jen okolní červené skály nás utvrzovaly v tom, že jsme se neocitli na Sahaře. Rozptýlení na trase zajišťují očíslovaná stanoviště (plánek byl k vyzvednutí v hnědé schránce na začátku trasy), z jednoho například můžete dohlédnout na legrační kresby na skále. A odměnou za utrpení je cílový působivý vodopád, který napájí hlubokou tůni s křišťálově čistou vodou. Plavky s sebou!

Z osady Boulder ještě odbočujeme na Burr Trail, což je spojnice mezi několika parky v oblasti. Pojmenována je po rančerovi Johnu Burrovi, který si v 19. století potřeboval proklestit cestu pro svá stáda nehostinnou a nepropustnou krajinou. Divokou tvář si tu příroda uchovala dodnes. Za sucha je silnice dobře sjízdná, za deště se ale může stát neprůjezdnou i pro vozy 4x4. K odlehlosti přispívá i absence mobilního signálu. Když tedy v podvečer vjíždíme osamoceně mezi majestátní strmé stěny Long Canyonu lemující vozovku, jako bychom vstupovali do strašidelné země. V místě, kde se k tomu všemu rapidně zhoršila kvalita cesty, jsme se raději otočili a do národního parku Capitol Reef dojeli pokorně po hlavní silnici.

U skřetů a divokých koní

Capitol Reef na mě působil jako směsice prvků z ostatních parků, snad proto v mé paměti nezanechal ničím specifický otisk. I tady jsme si ale dokázali najít oblast, která se turisty nehemží. Po sedmimílové projížďce mezi pískovcovými masivy až ke klaustrofobické Capitol Gorge a zastávkách na panoramatických vyhlídkách se vydáváme na procházku k přírodnímu oblouku Hickman Bridge. Jak to občas bývá, cesta je působivější než cíl. Především pohled na světlý pískovcový masiv Navajo Dome s výraznou špičkou sahající až do výšky 1978 metrů nad mořem nebo na útvar zvaný Pectol’s Pyramid, připomínající zákusek zvaný Střecha, jehož barva je v ostrém kontrastu s volně se povalujícími černými lávovými balvany, které jsme nikde jinde neviděli.

Ještě podstatně originálnější zážitek přinesl státní park s pohádkovým názvem Goblin Valley, tedy „údolí Skřetů“. Ne nadarmo ho filmaři využili jako fiktivní cizí planetu v komedii Galaxy Quest. Eroze opět kouzlila, už z parkoviště jsme se dívali na legrační sněm podivných postaviček a hříbků. Podobně jako v kaňonu Bryce nastává i tady největší zábava, když se mezi tisíci hoodoos, často falických tvarů, procházíte. Nám tu navíc dělal společnost jen protivný vítr, který do tváří a lýtek zapichoval štiplavý písek.

Sami se ocitáme i ve štěrbinovém kaňonu Little Wild Horse Slot Canyon jen pět mil od skřetí planety. A je to skvělý tip pro ty, kteří se chtějí vyhnout drahému a přelidněnému kaňonu Antelope, ke kterému se ještě dostanu. Vcházíme mezi erodované stěny, které se kolem nás vlní v ladných tvarech. Průchod mezi nimi se postupně zužuje, místy se musíme dokonce trochu prodírat a já si říkám, kolik vypasených Američanů je o tuhle procházku ochuzeno. Po dešti se tu údajně můžete procházet po kotníky ve vodě.

Okna až do vesmíru

Národní park Arches, charakteristický skalními oblouky, okny a průhledy, patří k nejznámějším, proto se o něm nebudu obšírněji rozepisovat. Samozřejmě jsme neminuli například ikonický Delicate Arch s průhledem na zasněžené vrcholky, symbol snad celého Jihozápadu USA, nebo Landscape Arch tak široký, že se mi jen stěží vešel celý do objektivu. Opět jsme se ale pokusili vyhnout proudu turistů a zamířili k formaci s názvem Double O Arch. Nejdřív je potřeba se vydrápat po celkem strmé skále, pak následuje přechod po pískovcovém hřebenu – asi dva metry širokém pásu hladké, několik metrů vysoké skály, kterou neocení lidé se závratí. K těm sice nepatřím, ale zrovna foukal tak silný vichr, že jsem musel místy zastavit, podřepnout a vyčkat, až poryv přejde. I při focení krásného oblouku se dvěma otvory ve tvaru písmene O jsem se musel přidržovat větví.

Silný zážitek z Arches se nejspíš postaral o to, že mě další den neuchvátil národní park Canyonlands, který bych popsal jako menší verzi Grand Canyonu. Možná jsme jen potřebovali zážitek jiného typu. Ušetřený čas jsme tedy věnovali zastávce u skalního panelu Newspaper Rock s jednou z největších sbírek petroglyfů s vyobrazením lidských postav, zvířat a hůře identifikovatelných symbolů a mimo původní plán i návštěvě národního parku Mesa Verde, kde se nachází skvěle zachovaná indiánská útesová obydlí. Dají se obdivovat z vyhlídek (nejvíce na mě zapůsobily Cliff Palace a Spruce Tree House) nebo si je můžete prohlédnout s výkladem průvodce.

Jestli mě naopak nějaká oblast dostala do kolen, byla to Bisti/De-Na-Zin Wilderness (zkráceně Bisti Badlands). Nevím, jak vypadá značení dnes, tehdy jsme se museli spoléhat jen na GPS a popisy nemnoha návštěvníků před námi. Nic tak mimozemsky působícího jsem nikdy v životě neviděl. Po chvíli bloudění z malinkého improvizovaného parkoviště jsme se ocitli na vyprahlé plošině poseté jen několika zkamenělými stromy a stovkami křehkých útvarů fantastických tvarů. Od hříbků přes klobouky až po skrumáž evokující istanbulský chrám Hagia Sofia. Nikde ani živáčka, jen naprosté ticho a moje oči navrch hlavy.

Boží monumenty

Na západoamerickém putování mě bavilo i to, že se často daly najít alternativy k provařeným legendám, většinou přístupné zdarma a bez zaplněných parkovišť. Mezi takové případy patří i údolí Bohů (Valley of the Gods), menší sourozenec proslulého údolí Monumentů (Monument Valley). Sedmnáctimílový okruh po prašné cestě byl trošku kodrcavý, ale na druhou stranu jsme měli Bohy sami pro sebe. Zdarma jsme se pokochali i vyhlídkou na neskutečně se klikatící řeku San Juan ve státním parku Gooseneck, což můžete s přimhouřením oka považovat za případnou náhradu slavné „podkovy“ na řece Colorado.

Sedmnáct mil měří i okruh vedoucí samotným Monument Valley. Nemá smysl popisovat, co na něm uvidíte, výjevy znáte ze spousty westernů i reklamy na nejslavnější značku cigaret. Podělím se jen o naši zkušenost, díky níž jsme si legendární krajinu vychutnali naplno. Přespali jsme v primitivním kempu přímo v údolí, což nám umožnilo projet si trasu za rozdílných světelných podmínek, monumenty obdivovat při západu i východu slunce a v neposlední řadě si areál vychutnat bez džípů se zaprášenými turisty.

Podkova a Antilopy

V arizonském městečku Page nežije ani osm tisíc obyvatel a kromě ulice plné kostelů v něm není nic zajímavého k vidění. Jeho okolí ale přímo přetéká přírodními poklady. K povinným zastávkám patří už zmíněná podkova Horseshoe Bend, naopak Water Holes Slot Canyon byl dlouho utajenou záležitostí. Jedná se totiž o další konkurenci Antilopímu kaňonu, která se schovává přímo u silnice! Dříve stačilo za její průzkum zaplatit Navahům v jejich kanceláři pět dolarů a vydat se do ní po svých, před pár lety se ale všechno změnilo a za současných podmínek, pokud nechcete riskovat porušení zákona, už se vyplatí vyrazit rovnou k „Antilopám“.

Pokud jste někdy viděli snímky z útrob skalnatého prostoru, do něhož proniká světelný proud jako divadelní reflektor, pochází z horní části Antelope Canyonu. Ten byl pro mě paradoxně otřesným zážitkem. Sice jsme ještě získali vstupenky na poledne, kdy světelný efekt vrcholí, ale po příjezdu indiánským džípem, bez něhož se sem nedostanete, jsme se ocitli ve štrúdlu lidí, který se neustále posouval, takže jsme neměli čas si scenerii v klidu užít. Naštěstí jsme ráno zvládli spodní část kaňonu, kde jsme mohli strávit čtyři hodiny v malé skupince s úžasným průvodcem, bez jehož rad by nevznikla spousta fotek, ze kterých mám obrovskou radost. Občas mi trochu zatrnulo, když jsem si vzpomněl, jak do uzounkého prostoru pod povrchem před lety vtrhla záplavová vlna a smetla všechny turisty. Neskutečné výjevy vzniklé díky tvarům skal a hře světla a barev ale po většinu času daly na tuhle tragédii zapomenout.

Vlna, Muchomůrka a buchtičky

Jednou z mých hlavních motivací pro cestu na Jihozápad USA byla pruhovaná pískovcová vlna ukrytá v severní části oblasti Coyote Buttes. Vzhledem k její křehkosti se do ní ovšem pouští jen omezený počet lidí denně. V době naší návštěvy to byla pouhá dvacítka s tím, že polovina povolení se vydávala na základě on-line žádostí podaných měsíce předem, polovina se losovala den před požadovaným vstupem v kanceláři parku. Tam se nás sešlo 81, někteří žadatelé to prý zkoušeli třeba týden. My jsme ale měli neuvěřitelné štěstí a mezi desítku jsme se dostali hned napoprvé.

Nejlepší světlo na Vlně údajně panuje kolem poledne, což není úplně příznivá zpráva, protože cestou se není kam schovat před sluncem, které koncem května sice ještě neútočilo plnou silou, ale desetikilometrová túra ve vyprahlé krajině prostě dá zabrat. Začátek trasy je poměrně snadný, pak je potřeba brodit se pískem, vyšplhat na skálu a pokračovat nahoru a dolů… S navigací po liduprázdné planině nám pomáhal jednak návod, který jsme dostali spolu s povolením, jednak malé pagodky přímo v terénu. Po překonání první skály už jsme se ocitli na Marsu. Nebo se z nás staly malinké figurky na obrovském dortu s krémovými homolemi a ozdobami. Červeno-bílé plástve pískovce lemovalo sytě modré nebe a roztroušené trsy trávy a drobných keříků. Nikde nikdo, slyšet nejsou ani ptáci nebo kobylky. Neuvěřitelné. Samotná Vlna je ukrytá v horní části jedné poměrně vysoké skály, cesta k ní mi připadala nekonečná. Když se ale skutečně dočkáme, v první chvíli mě napadne, že jsem ji čekal větší. Tohle nepatrné zklamání mi ale vydrží asi dvě vteřiny. Pak už se nadšeně „koupu“ v úchvatném díle přírody.

Podobné zážitky, ovšem bez jakéhokoli omezení a také bez jediného turisty, nám poskytla ještě další tři místa v okolí. Pestře zbarvené skály Old Paria často sloužily jako netradiční prostředí filmařským štábům. Po příjezdu jsme se na informační tabuli bohužel dočetli, že kulisy, které osobitý ráz místa podtrhovaly, se staly obětí žhářů. Stranou zájmu naštěstí zůstala nenápadná oblast Rimrock Hoodoos, do níž se z malého parkoviště u cesty dostáváme asi po dvaceti minutách nenáročné chůze. Už z dálky nás vítá dominanta v podobě hoodoo s názvem Toodstool, tedy Muchomůrka. Předznamenává hemžení skalních útvarů ve tvaru hub a houbiček. Jen nejsou obklopeny zeleným mechem, ale červenými a bílými skalami. Je neuvěřitelné, že se podařilo něco tak pohádkového utajit před davy. Podobnou podívanou nabízejí i Wahweap Hoodoos, kam jsme příšernou cestou, včetně vyschlých koryt, mířili, ale těžko říct, zda kotlina s horninami různých barev a kamennými houbami, byl ten správný cíl. Nebyl nikdo, kdo by nám to potvrdil.

Úplně snadná a už vůbec zřetelná nebyla ani cesta na Žlutou skálu (Yellow Rock). Bez předem zajištěného popisu trasy bychom neměli šanci. Ale ani tak to nebyla legrace – například rada, že máte jít proti proudu, u vyschlého koryta moc nenapoví. Čekala nás i jedna z nejstrmějších pěšin, po jaké jsem kdy stoupal. Po ní už jsme se ocitli na skalnatém návrší, které hýřilo barvami od bílé přes očekávanou žlutou až po oranžové melíry. Skála jako taková byla také dost strmá, ale dala se zdolat po vrstevnicích tvořených tvarováním vrstev se strukturou, která tu připomínala mořské vlny, jinde buchtičky se šodó. Okolní skály měly pro změnu zelenkavý nádech. A opět široko daleko ani živáček.

Může se mi někdo divit, že po všech takových zážitcích, které často jako by byly z jiného světa, mě Grand Canyon neohromil?


Dobré vědět

  • Pokud klesne benzin v nádrži pod polovinu, radši při první příležitosti natankujte. Další benzinku nemusíte potkat desítky mil.
  • S mobilním signálem je to v neobydlených oblastech velmi špatné.
  • Pokud plánujete navštívit více zpoplatněných parků, vyplatí se pořídit tzv. Park Pass (80 USD). V některých případech ho ale neuplatníte – například v Goblin Valley, Monument Valley a obecně v parcích pod správou indiánských komunit.
  • Podmínky pro vstup do některých parků se často mění. Například na návštěvu Antelope Canyonu je v poslední době nutná rezervace i měsíce dopředu.
  • VŽDY s sebou noste dostatek vody. Slunce dokáže být spalující a méně známé oblasti postrádají značení, můžete se i ztratit.

Honza Čermák




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země