Panamský průplav

Panamský průplav Zdroj: Profimedia.cz

Panamský průplav
Stavba průplavu
Španělští dělníci
Ilustrační foto
5
Fotogalerie

Stavba vykoupená krví. Panamský průplav stál mnoho peněz a více než 20 tisíc lidských životů

Panamský průplav spojuje Atlantský a Tichý oceán úzkým plavebním koridorem a od roku 1914, kdy byl otevřen, usnadňuje a zkracuje cestu tisícům plavidel. Jeho výstavba však byla velmi složitá a nákladná. Vyžádala si totiž přes dvacet tisíc lidských životů.

Panamský průplav je jednou z největších technických staveb 20. století. Jeho délka od břehu k břehu měří asi 65 km a lodě plující mezi východním a západním pobřežím Spojených států, které by jinak musely obeplout Hornův mys v Jižní Americe, si díky průplavu zkracují plavbu přibližně o 15 000 km. I plavidla plující mezi Evropou a východní Asií nebo Austrálií mohou použitím průplavu ušetřit až 3700 km cesty. Jedná se tedy o neocenitelný způsob, jak zefektivnit a zlevnit přepravování osob i zboží po moři.

Nápad vybudovat průplav vznikl už v 16. století, kdy španělský průzkumník Vasco Núñez de Balboa zjistil, že Panamský průliv tvoří jen úzký pevninský most oddělující Atlantský a Tichý oceán. Tento objev byl podnětem k hledání přirozené vodní cesty spojující tyto dva oceány. Po několika desetiletích bezvýsledného hledání nechal císař Karel V. provést průzkum, aby zjistil, zda je možné takovou cestu vybudovat. K jeho velkému zklamání nebyli však tehdejší stavitelé ani geologové přesvědčeni, že by to bylo možné.

Francouzské fiasko

Až v roce 1881 se začali Francouzi pod vedením diplomata Ferdinanda de Lessepse, který pomohl vybudovat Suezský průplav, pokoušet o vybudování průplavu Panamského. Kvůli špatnému plánování, technickým problémům a tropickým nemocem však tisíce dělníků předčasně zemřely. De Lesseps měl v plánu dokončit projekt na úrovni moře, aby nebylo nutné stavět zdymadla, ale to se ukázalo jako velmi špatné rozhodnutí.

Na rozdíl od Suezského průplavu představoval ten Panamský mnohem větší inženýrskou výzvu, a to vzhledem k tropickým deštným pralesům. De Lesseps navštívil toto místo jen několikrát, navíc pouze v období sucha, které trvá jen čtyři měsíce v roce. Jeho muži proto nebyli na přívaly vody v období dešťů vůbec připraveni. Navíc se v husté džungli vyskytovali jedovatí hadi, hmyz a pavouci, hrozila žlutá zimnice, malárie a další tropické nemoci. Tisíce dělníků zemřely, v roce 1884 jich zemřelo víc než dvě stě měsíčně.

Projekt skončil poté, co společnost De Lesseps v roce 1889 vyhlásila bankrot, protože do něj investovala 260 milionů dolarů. Neúspěch podniku byl ve Francii skandální událostí a De Lesseps, Eiffel, který byl k pracím přizván, a další vedoucí pracovníci byli obviněni ze zpronevěry finančních prostředků. De Lesseps byl dokonce odsouzen k pěti letům vězení, výkon trestu však nemusel nakonec nastoupit kvůli vysokému věku.

Věděli jste však, že vzhledem ke skandálu při stavbě Panamského průplavu se francouzské metropoli Paříž dodnes přezdívá Madame Paname? Přezdívka vznikla koncem 19. století a používala se zejména pro označení politiků a obchodníků, kteří byli do fiaska kolem stavby zataženi. Lidé je hanlivě nazývali panamisté. Výskyt tohoto termínu by se však dal vysvětlit také „panamským“ kloboukem, který přišel do módy díky dělníkům pracujícím na stavbě Panamského průplavu a který později nosili i elegantní Pařížané.

Přichází USA

Po francouzském neúspěchu projevily velký zájem o vytvoření transamerického průplavu Spojené státy, a to zejména z ekonomických a vojenských důvodů. Původně však uvažovaly o jeho umístění v Nikaragui. O opaku je přesvědčil jistý Phillippe-Jean Bunau-Varilla, francouzský inženýr, který se podílel na dřívějších neúspěšných francouzských pokusech. Koncem 90. let 19. století začal Bunau-Varilla lobbovat u amerických zákonodárců za odkoupení francouzského majetku v Panamě. Nakonec řadu z nich přesvědčil, že v Nikaragui jsou nebezpečné sopky, takže Panama je bezpečnější volbou.

V roce 1902 schválil Kongres nákup bývalých francouzských aktiv, ale stále zde existoval určitý problém. Panama byla v té době součástí Kolumbie, která odmítla dohodu ratifikovat. Bunau-Varilla a americká vláda se nezalekli a podpořili panamské povstalce, kteří chtěli získat nezávislost na Kolumbii. S podporou USA a vojáků povstalci svrhli kolumbijskou vládu a Panama 3. listopadu 1903 vyhlásila nezávislost.

Miliony dolarů a tisíce životů

Celkově měly Spojené státy na výstavbu průplavu vynaložit přibližně 375 milionů dolarů, což zahrnovalo platbu 10 milionů dolarů Panamě jako podmínku smlouvy z roku 1903 a 40 milionů dolarů na odkup francouzského majetku. Odhaduje se, že stavba průplavu stála život více než 25 000 dělníků, kteří se museli potýkat s náročným terénem, horkým a vlhkým klimatem, silnými dešti a tropickými nemocemi. Prvotní francouzské úsilí si vyžádalo životy přibližně 20 000 dělníků, americký projekt realizovaný v letech 1904 až 1913 přibližně 5600 lidí.

Každý rok propluje průplavem 13 až 14 tisíc lodí, průjezd trvá osm až deset hodin. Většinou se jedná o americké lodě, následují Čína, Chile, Japonsko, Kolumbie a Jižní Korea. Za každý průjezd je třeba zaplatit mýtné, které závisí na velikosti lodi a objemu nákladu. Kapitáni však nesmějí průplavem proplouvat sami. Místo toho přebírá navigační kontrolu nad každým plavidlem speciálně vyškolený lodivod průplavu, který ho úzkým koridorem provede.