Paní Manuela Morales je jedna ze tří dam ve vesničce Marshall Point, které před 40 lety získaly povolení k provozu lodi v Perlové laguně

Paní Manuela Morales je jedna ze tří dam ve vesničce Marshall Point, které před 40 lety získaly povolení k provozu lodi v Perlové laguně Zdroj: Katarína Lišková

Do města Bluefields se všechno zboží dostává po spletité dopravní síti říční delty
Garifunové jsou tradičně rybáři. Jejich čluny tu uvidíte všude, třeba za domem, kde se i suší prádlo.
Tradiční pohoda a klid v ulicích města Bluefields
Fercyho máma připravuje večeři
Vesnička Orinoco v Perlové laguně. Pan Geraldo strouhá maniok, nutný k přípravě tradičního chleba.
15
Fotogalerie

Nikaragua: Za Garifuny na konec světa

Většina civilizace a měst na mapě Nikaraguy leží směrem na západ od jezera Nikaragua. Přemítala jsem, co asi za překvapení pro cestovatele se skrývá na východě... Našla jsem pobřežní město Bluefields, odkud se dá doplout na krásné malé karibské Kukuřičné ostrovy. Asfaltová cesta ale končí mnoho desítek kilometrů před ním. A to už byla přímo pozvánka na dobrodružný výlet mimo civilizaci!

Do města Bluefields jsem přijela po pár dnech s malou zastávkou v Juigalpě, kde právě probíhaly přípravy na velikonoční oslavy. Jakmile jsem vystoupila na nádraží v Bluefields, měla jsem pocit, že jsem v úplně jiném koutě světa než v Latinské Americe. Jamajka? Rastafariánství? Malá Afrika s indiánskou příchutí? I jazyk, kterým se zde mluví, je jiný. Všechno je jiné. Zapomeňte na španělštinu a na suché, až horké počasí z Managuy. Tady je vlhko a téměř neustále poprchává. Nádraží je několik kilometrů od města. V autobuse se mnou cestují jen místní rodiny. Město Bluefields působí jako vystřižené z nějakého strašidelného příběhu o pirátech. Pár dřevěných domů, několik kostelů, do toho stánky se smíšeným zbožím plus dřevěnice s jídlem, které na dálku poznáte podle pachu přepáleného oleje. Do toho si ještě přikreslete velmi různorodou směsici obyvatelstva. Černoši, indiáni, Španělé i Latinos, Indové i Číňané plus trošku britské pirátské krve. Navíc město nese pojmenování po nizozemském pirátovi židovského původu. Jste zmatení? Přesně tak působí Bluefields. Jako by člověka spolkl stroj času a vyplivl ho o nejméně sto let zpět.

Ubytovala jsem se u mladíka jménem Fercy a zavedla řeč o Garifunech. Na tuto komunitu jsem už narazila v Belize, Guatemale i v Hondurasu, kde jsem připravovala dokument o jejich životě na pobřeží, o rybaření i pašeráctví. „Garifuna“ zní pro mě jako zaklínadlo, magické slovo, pozvánka pokračovat v cestě.

Perlová laguna

Bluefields je přístavním městem na březích hnědočervené laguny. Pravděpodobně se nikdy nezapíše na seznam preferovaných plážových destinací, neboť voda v přístavu může působit špinavě, až nevábně. Ale je to vlastně velmi živná půda pro různé ekosystémy, chráněná před otevřeným Karibikem cípem El Bluff a ostrovem Isla del Venado. Tady můžete nasednout na loď, která několik dní pluje na Kukuřičné ostrovy (Islas del Maíz), kam občas zavítá pár turistů za představou karibského ráje s palmami na bílém písku. Samozřejmě, drtivá většina lidí tam přeletí z hlavního města Managua. Z Bluefields se ještě dá dostat sítí řek, bažin a malých meandrů do velké, tzv. Perlové laguny. Už z názvu je jasné, s čím zde kdysi obchodovali piráti s podnikavými místními komunitami, jako byli například Miskitové, Ramové, kreolové a již zmiňovaní Garifunové.

Podle Fercyho instrukcí přijíždím do přístavu ráno. Mým heslem je „Pearl Lagoon“. Cítím se trošku jako v Bronxu. Jako bych si šla koupit nějakou zakázanou drogu a „Pearl Lagoon“ je tajným heslem k ní. Ujímá se mě postarší černoch. „Říkají mi strýc Dale. Jestli chceš do Pearl Lagoon, pojď za mnou.“ Vede mě ještě o uličku výš. Zajdeme do tmavé chodby, kde si pár lidí cosi ohřívá na ohni. Vypadá to jako fritované ryby, ale těžko říct. O kousek dál právě někdo vylil zbytky z kuchyně a ještě o kousek dál pere starší paní téměř rozpadlá trička. U jejích nohou si hrají malé děti. To vše se mísí s vodou z laguny a s odstavenými čluny, které projíždějí pod domy na kůlech. Pirátské doupě jako vyšité.

Z mých úvah mě vytrhne volání jako na poplach: „Panga, panga!!!“ Zatím ještě netuším, o co jde, ale všichni kolem křičí totéž. Dale mě naštěstí čeká v nejbližší zatáčce a s úsměvem plným bílých zubů mi ukazuje malou čekárnu. Má na hlavě ošoupanou čepici, ze které mu vyčuhuje pár šedivých copánků. Podává mi moje zavazadla a já se zapisuji na seznam cestujících do školního sešitu.

„Panga!“ Tak nazývají místní malé lodě, které v laguně fungují jako hromadná doprava. Přesný jízdní řád ovšem neexistuje. Prostě přijdete do přístavu, najdete pangu, která jde vaším směrem, zapíšete se na seznam a pak čekáte. Když je dostatek cestujících, aby se cesta vyplatila, tzv. panguero neboli řidič lodi se rozhodne vyrazit. Obvykle to doprovází výkřik slova panga, který probere všechny, i ty nerozhodné nebo třeba spící, aby jim neujel spoj.

V lodičce je nás asi dvacet a náklad, který by pojal malý logistický sklad. Jedeme zprvu příjemnou lagunou Bluefields. Potom se dostaneme do labyrintu říční sítě. Nádherná přírodní scenerie je všude kolem, panguero a pomocník se navzájem hecují, kdo spatří více krokodýlů v pobřežních vodách. Panga nabírá takovou rychlost, že všichni máme v očích vodu a silný protivítr, takže za chvíli nikdo nevidí téměř nic. Po zastávkách v místních komunitách vplouváme do cíle cesty, Orinoka.

Dostávám doporučení ubytovat se u Kensy a Mattiho. V domě mi překvapivě uprostřed tohoto konce světa otevře běloch. Matti je původně z Finska a přiženil se sem před mnoha lety. Jelikož Kensy pochází z významné garifunské rodiny, přestěhovali se do Orinoka, na kraj civilizace, bez internetu a elektřiny. Kensy není doma, neboť je zástupkyní vesnice v garifunském parlamentu, který má právě sezení v hlavním městě Perlové laguny. S Mattim vedeme sáhodlouhé rozhovory o garifunské komunitě. Od něj i dostávám tipy na zajímavá témata: Marshall Ladies, gifiti, kasava.

Dámy, které se vzbouřily

Před přibližně 40 lety dominovali lodní dopravě muži. Pak se ale spojily tři dámy z malé garifunské komunity Marshall Point, která sousedí s Orinokem, a rozhodly se zajet do hlavního města Bluefields. Tam požádaly o půjčku na přepravní loď. Nikdo nevěřil, že by se jim to podařilo. Bylo třeba vyplnit velké množství papírů plus absolvovat administrativní průtahy s guvernérem, který vydával povolení. Tři nezdolné dámy ovšem vytrvaly a domů si vezly svoji vlastní loď. Zpočátku ji sice neuměly řídit, ale pocházely přece z komunity Garifunů, která se nikdy nevzdá! A tak mohla pravidelná přeprava zboží a osob z malé vesnice začít psát svoji historii. Svou loď pokřtili „El Lady Marshall“. Z těchto tří žen-průkopnic dnes žije jen jedna: Manuela Morales. Nebylo snadné ji najít, ale nakonec jsme si dali snídaňovou kávu, kde mi Manuela vylíčila příběh tří silných žen, které si v téměř nemožných časech vybojovaly právo vlastnit a provozovat loď.

Unikátní rumolikér

Člověk je tvor vynalézavý a alkohol destiluje od pradávných dob. Garifunové v tomhle nijak nezaostávají a vyrábějí své gifiti: něco mezi bylinným likérem a rumem. Každá komunita vytváří samozřejmě svou příchuť, jež je výsledkem různých bylinek, rostlin, kořínků a kůry stromů, které se nechají v alkoholu vyluhovat. I tady mě malá komunita Marshall Point překvapila. Kromě toho, že si alkohol sami destilují pro nás téměř pradávným způsobem ve starých dřevěných člunech, zde také vyčnívá jedna postava: Rodolfo Chang Beneth.

Dostávám jeho jméno na papírku od Mattiho, když se z Orinoka vydávám na obhlídku na jeho kole. „Zkus ho najít. On stále někde běhá a něco řeší. Dovolat se mu je přímo nemožné.“

Jako první spatřím ve vesnici Marshall Point dvě mladé maminky. Sledují trénink baseballu svých dcer. „Kéž bychom někdy porazili tým z Pearl Lagoon. Oni jsou mnohem větší město, mají více peněz. Ještě že náš tým alespoň trochu podporuje Rodolfo,“ říkají. „Rodolfo Chang Beneth?“ nevěřím vlastním uším a podávám jim papírek s jeho jménem. „Ano, tamhle s nimi trénuje.“ A ukazuje mi na chlapíka tmavé pleti s dlouhými vlasy a s kšiltem proti slunci. Děkuji všem bohům i osudu. Nikdy bych nevěřila, že takhle snadno ho najdu.

Rodolfo je správný člověk na správném místě. Chvíli působil také v USA, kde je největší komunita Garifunů na světě. Zřejmě tam vytříbil svého obchodního ducha. „Za poslední měsíc se nám podařilo prodat 10 000 lahví naší značky. Rozpínáme se po pobřeží, kde náš produkt místní komunity dobře znají,“ popisuje mi s radostí.

Nevěřím vlastním očím, když otevírá svoji manufakturu, malý dřevěný domek přímo na pobřeží. Když vcházím dovnitř, mám pocit, že zaměstnává snad půlku vesnice. Ženy ručně lepí etikety, muži sbírají potřebné suroviny. Nechávají kvasit hlavně kukuřici, základ pro pálenku. Destilují a v neposlední řadě degustují. Před domem u laguny se na velkých fóliích suší přísady, které půjdou do pálenky.

Slunce v Marshall Pointu zapadá a já cítím, že bych měla nasednout na kolo dřív, než bude tma. Zvědavost mi však svazuje nohy. Všichni říkají: Počkej ještě na Gregoryho. Přichází vysoký černoch v bílém tričku. Nejprve se se všemi vítá a potom si nechá nalít. V malé průhledné sklenici vytvoří tsunami z gifiti tak, že mám pocit, že se mu určitě ze sklenice vylije. Opájí se chvíli jeho vůní. Sedne si na verandu a pozoruje západ slunce nad lagunou. Teprve potom se napije. Pomalu, ale plným douškem. Hned nato vydává pokyny: do finálního gifiti je třeba ještě dolít trochu duše, rozumějte tvrdého právě vypáleného alkoholu, a nechat odstát v sudech dalších pár dní. Gregory je degustátor jak se patří.

Chléb rybářů

Příběh garifunského chleba musíme hledat v hlubokých indiánských kořenech smíšených s podstatou Garifunů a tou je rybaření. Humberto, Mattiho pomocník, mě ráno bere ke svým příbuzným. Garifunský chléb je podobný velké tenké suché placce průměrem podobné rozměru rodinné pizzy velikosti XXL. Tato placka se obyčejně nakrájí na malé trojúhelníčky, jako když krájíte pizzu, aby se dala snadno přenášet.

Jeho výhodou je to, že je to jakýsi suchar, který si v případě potřeby jako rybář můžete vzít s sebou do loďky a ve vlhkém prostředí se vám nezkazí. Navíc ho lze nadrobit do snad nejtypičtějšího jídla místních – mořské polévky. Velmi jednoduchý pokrm z vody, ryb, trošky pepře, případně maličko zeleniny, tak snadno zahustíte chlebem, který celému jídlu dodá na vydatnosti. Velká výhoda, pokud jste celý den na vodě, plavíte se bažinatým pobřežím, a tím pádem nemáte čas věnovat se ničemu jinému než lovu ryb. Základem je sladká brambora kasava, kterou my známe spíše pod jménem maniok. Je původní rostlinou amerického kontinentu. Říká se, že první konzumenti této rostliny byli indiáni, kteří z ní vyráběli chléb.

Maniok je hlízovitá rostlina. Velké tlusté kořeny se posbírají, očistí a nastrouhají. Pak následuje malý zázrak. Nastrouhaná hmota se ždímá. A znovu ždímá. Je to velmi náročný proces, výdejem energie snad rovnocenný fitness centru. Maniok se ždímá až do bodu, kdy z něj je zcela suchá, sněhu podobná hmota. Tato práce je tradičně ženským úkolem. Obyčejně se mokrý nastrouhaný maniok nacpe do rukávníku dnes například ze staré pytloviny, která funguje jako filtr. Pokud byste si prohlédli staré fotografie, možná byste se lekli obrovských hadů visících ze stromů. To byly velké, několik metrů dlouhé rukávníky obyčejně utkané ze stébel trav, které sloužily jako filtry. Rodiny byly někdy mnohem větší. Maniokový chléb se vyráběl ve velkých dávkách. Dnes je jednodušší zajít do potravin a pořídit si například toastový chléb. Rybáři už mají mnoho jiných alternativ, jak se na vodě zasytit. Přesto stále ještě lze najít komunity, kde se kasavový chléb vyrábí ručně jako u nás například nudle do masového nedělního vývaru. „Můžete si ho běžně koupit v obchodě, ale pokud má někdo domácí, je to jiná pochoutka,“ potvrzuje mi Humbertova rodina, kde výrobu garifunského chleba sleduji.

Garifunové mají tu výhodu a zároveň také nevýhodu, že ještě velká část jejich populace žije často v oblastech odříznutých do značné míry od civilizace. I vesnička Orinoco má svůj malý obchod. Ale zásobování není pravidelné. Podobně je to i s elektřinou. Na celé Orinoco připadá jeden barel nafty denně, který se přeměňuje v malé elektrárně na proud. Když dieselový agregát dojde, elektrika nejde. Nový sud se načne až následující den. Tato možná na první pohled zaostalost dává Garifunům možnost izolace, která je tak jako v minulosti chrání před okolními vlivy civilizace. A dělá z Garifunů jednu z nejunikátnějších pobřežních komunit pevninského Karibiku.


Garifunové

Garifunové mají za sebou zajímavou historii. Říká se, že lodě naložené otroky z Afriky někdy v 17. století ztroskotaly u pobřeží ostrova Svatý Vincenc. Otroci, kteří se zachránili, splynuli s místními kmeny původních obyvatel Arawaků a Karibů. Tak postupem času vznikli Garifunové, kterým se někdy říká i karibští Cikáni, protože vždy byli na okraji společnosti a často se stěhovali. Garifunové o sobě rádi tvrdí, že se nikdy nenechali zotročit a raději utíkali do nehostinných oblastí, kam nikdo nechtěl. Tak se z nich stali vyhlášení rybáři, kteří dokázali přežít i ve velmi komplikovaných přírodních podmínkách s minimem zdrojů. Pobřeží znali dokonale, a proto často pomáhali pašerákům a pirátům v přepravě zboží i zakládání malých tajných přístavů k obchodování s okolním světem. Tomu všemu se přizpůsobila i jejich unikátní kuchyně založená samozřejmě na rybách a na zvláštním chlebu, který vydrží dlouho a lze ho přeměnit na jakousi mouku na zahušťování jejich typické mořské polévky. Izolace také Garifunům umožnila zachovat si jedinečné tance a hudbu, hlavně hru na bubny, symbol svobody. Humberto, můj pozdější garifunský parťák, mi řekl: „My jsme nikdy nebyli zotročeni. Ostatní nemohli bubnovat, protože se to plantážníkům zdálo jako forma komunikace, vzpoury, revolty.“