Dominikánská republika: Mužské ego a kohoutí krev

Dominikánská republika: Mužské ego a kohoutí krev Zdroj: Libor Budinský

Z prsou a břicha kohoutů je odstraněno peří a na nohy jim majitelé připevní smrtící ostruhy.
Bojoví kohouti dostávají speciální krmivo, které jim dává sílu a kuráž.
3
Fotogalerie

Dominikánská republika: Mužské ego a kohoutí krev

Kohoutí zápasy nejsou podívaná pro každého. V bezhlavém souboji subtilních kohoutků platí jediné pravidlo: Zabij soupeře hned, jak můžeš – jinak zabije on tebe! Připravte se tedy na poněkud děsivé divadlo, kdy na pódiu stříká krev a mužští diváci v ochozech řvou tak zběsile, že téměř neslyšíte vlastního slova.

Kohoutí zápasy mají poměrně dlouhou historii. Krvavé bitvy na život a na smrt milovali už staří Indové v době před čtyřmi a půl tisíci lety. Z Indie se kohoutí zápasy rozšířily hlavně dvěma směry – jednak do jihovýchodní Asie, jednak do Střední a Jižní Ameriky. Ale snad nikde je muži nemilují tak vášnivě jako v Dominikánské republice. Kam se hrabe baseball či fotbal, na ostrově Hispaniola jsou kohoutí zápasy zábavou číslo jedna.

Běžný turista, který si v tropickém ráji užívá romantiky bělostných pláží, průzračného moře a drinků s nejslavnějším dominikánským vitaminem (pravým třtinovým rumem), se k nim většinou vůbec nedostane. A přitom aréna stojí téměř v každé vesnici – podle odhadů je totiž v zemi na tisíc pět set kohoutích arén, od chudých a ošuntělých ringů v malých horských vesnicích až po luxusní „sportoviště“ v hlavním městě, kam chodí na zápasy dominikánská smetánka. Zarazilo vás slovo sportoviště? Pak vězte, že kohoutí zápasy se zde běžně nazývají sportem, ve kterém se místo branek a bodů hraje o zvířecí životy. Současně jde o velké peníze, neboť v sázkách na vítěze se točí stovky dolarů. A zvláště chudí lidé na vesnicích to vnímají jako velmi dobrou příležitost, jak si vydělat nějaké to peso navíc. Anebo všechno ztratit.

Přestože Dominikánci tuhle zábavu milují, turistům ji moc ukazovat nechtějí. Dobře vědí, že jejich vášeň pro kohoutí krev a kruté umírání nevinných zvířat cizinci jen tak nepochopí. A neocení. Já jsem ale tohle krvavé divadlo chtěl vidět za každou cenu. Chtěl jsem pochopit, co je na tom tak fascinujícího.

Miláček rodiny

Odpolední slunce viselo ještě vysoko nad obzorem, když jsme zastavili v zapadlé vesničce nedaleko letoviska Puerto Plata (oficiálně San Felipe de Puerto Plata). Na malém plácku už parkovalo několik nablýskaných aut, u železných vrat se tísnil hlouček mužů. Můj průvodce Carlos zaplatil u pokladny po dvou dolarech za osobu a vzápětí jsme vstoupili do oploceného dvora, v jehož rohu stála kohoutí aréna – galleras. Uvnitř už byl pěkný šrumec. Některé kohouty právě vážili, jiné připravovali na boj a na nožky jim přilepovali smrtonosné břity. Tedy umělé ostruhy, které se dříve připravovaly z nabroušených kostí, zatímco dnes jsou vyrobené z pryskyřice. Právě tahle pomůcka značně urychlí průběh zápasu a zajistí divákům ještě více krve.

„Kohout vychovávaný pro zápas nepochází z normálního chovu. Bojoví kohouti mají speciální krmivo, které jim dává sílu a kuráž. Díky tomu nevypadá bojový kohout jako normální domácí slepice. Je silný, barevný, dominantní, prostě alfa samec. Je opravdu divoký a velmi agresivní,“ vypráví Carlos. Trénink trvá zhruba osmnáct měsíců a během této doby ho musíte krmit tou nejlepší směsí krmiva, která je bohatá na multivitaminy a minerály. Pak je zvíře obratnější, pružnější, tvrdší a odolnější.

Na venkově je takový kohout miláčkem, který má více pozornosti a péče než mnozí lidé. Někde se prý o ně starají dokonce lépe než o své děti. „Není to levná záležitost. Ti nejlepší kohoutci stojí několik set dolarů, výjimečně až dva, či dokonce tři tisíce dolarů,“ poznamenává Carlos. Nejdůležitější vlastností kohouta je ale jeho statečnost, pokud se takto dá nazvat odvaha zemřít v krvavém boji. Jenže těsně před samotným bojem kohoutci vůbec nevypadají jako krvežízniví zabijáci. Z prsou a břicha je jim totiž odstraněno peří, takže připomínají spíše přerostlá kuřata. Holátka. Ale zdání samozřejmě klame. Za chvíli se totiž jako mávnutím kouzelného proutku promění v malé bestie, které budou bojovat do poslední kapky krve.

Sázka na náhodu

V malém špinavém bufetu si kupujeme pivo a smažené banány na vaření a pozorujeme narůstající cvrkot. Majitelé přinášejí nové a nové kohouty a hecují se, který z nich vyhraje. „Můj je šampion. Je nejlepší, nemůže prohrát,“ volá jeden. Druhý mu hned oponuje. „Počkej v ringu, tam se ukáže!“ „Žádný kohout nebude vítězit věčně, kdo vyhraje dneska, zítřejší zápas klidně ztratí. Stačí malá chyba, náhodný úder, a už se nevzpamatuje. Proto jsou sázky na kohouty tak oblíbené. Můžete vsadit dvacku proti stovce na outsidera, a vyhrát velké peníze. Nebo je také ztratit,“ vysvětluje Carlos.

Polední přípravy finišují. Majitelé kohoutů předvádějí své bojovníky rozhodčím, kteří je váží a prohlížejí. Vzápětí vybírají dvojice s podobnou váhou a temperamentem. Kohouti jsou zatím klidní. Ale sotva je odnesou do ringu, začne se v jejich žilách vařit adrenalin.

Slepý prohrává

Blíží se začátek zápasů. Dveřník zavírá dřevěnou bránu, všichni už jsou uvnitř, první boj může začít. Už není cesty zpět. Za pár minut skončí jeden z kohoutů v tratolišti krve. Atmosféra je bouřlivá. Chlapi hulákají, není slyšet vlastního slova. Ale to hlavní se děje v malém kruhu pod námi. Kohouti krouží kolem sebe, hledají nejslabší místo soupeře. A pak jeden vyrazí, rychle zaútočí, oba kohouti se vznesou do vzduchu, vymění si pár úderů zobáky a zase dopadnou na krví zbrocenou zem. Vypadají jako boxeři v ringu. A i když si mnoho lidí myslí, že bojují zaslepeně a bezmyšlenkovitě, není to pravda. V jednu chvíli totiž bílý kohout vyletí trochu do vzduchu, a než bys řekl popel, zobne druhého do tváře. Úder je přesný, jedno oko je pryč. Útočník už dobře ví, že má pro tentokrát vyhráno. Po chvíli boje přidá poslední úder. Jeho slepý protivník se bezmocně točí v kruhu. Je konec, ale nezkušený divák stále nedokáže popadnout dech.

Bojovník na talíři

Vydržím ještě tři zápasy. Každý je jiný, jeden trvá deset minut, zatímco další skončí po necelé minutě. Ale vždycky stříká krev, kterou doprovází jakási nepovedená symfonie či spíše kakofonie mužského fandění a výkřiků (v aréně není s výjimkou mé novinářské kolegyně jediná žena).

Po dvaceti minutách odcházím, i když celé představení není ještě ani ve třetině. Společně s Carlosem si razíme cestu k východu a mně se na jazyk dere poslední otázka. Co se stane s mrtvými kohoutky? „Mrtví bojovníci? Ještě dneska je snědí k večeři. Je to vyhlášená pochoutka. Adrenalin, který se uvolnil během boje do jejich krve a svalů, dává masu velmi výraznou chuť. Ale kohouta nesní jeho majitel, ten ho vychoval a bere ho jako součást své rodiny, proto neskončí na jeho talíři. Maso si ovšem rád koupí někdo jiný,“ uzavírá Carlos.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2012.