Městská katedrála v Quitu nabízí fantastický výhled, jen rezavé schodiště částečně ve volném prostoru je zádrhelem pro některé méně odvážné návštěvníky

Městská katedrála v Quitu nabízí fantastický výhled, jen rezavé schodiště částečně ve volném prostoru je zádrhelem pro některé méně odvážné návštěvníky Zdroj: Tomáš Kubeš

Levné taxíky jsou nejlepší dopravou po městě
Vyjet si lanovkou na vrchol Cruz Loma do výšky 3945 m je úžasným zážitkem stejně jako pohled na stále se rozrůstající Quito
Národní banka razí jen mince, jako platidlo se používá americký dolar
El Panecillo nabízí skvělý výhled na metropoli, ale také na sochu Panny z Quita, kterou si mnozí pletou s andělem
Historické Quito tvoří kostely, kláštery a honosné budovy
29
Fotogalerie

Ekvádorská koloniální města plná života

Ekvádorská města vás naladí na svou svižnou latinskoamerickou notu: užijete si směs koloniální i moderní architektury, rušné trhy se vším možným, včetně živých zvířat, pouliční umění i skvělou kuchyni.

Už z letadla uvidíte velkolepé hory, sopky i vrcholy And a nemůžete přehlédnout rozlehlou aglomeraci, která se rozpíná z údolí až k samotným vrcholkům hor. Quito je nejvýše položeným hlavním městem světa s nadmořskou výškou 2850 metrů. Výše už je jen bolivijský La Paz, ale ten o titul přišel díky přesunu hlavního města do městečka Sucre, které má polohu o 60 výškových metrů níže. Když se vyjasní, každý může vidět fascinující sopky se sněhovou čepicí už ze samotného města, které na východním úbočí doplňuje aktivní stratovulkán Pichincha. Ale ten není jediný, sopky Cotopaxi, Sincholagua, Antisana, Cayambe, Illiniza či Atacazo jsou stále aktivní a mohou přinést i jiné zážitky. Asi k největší erupci vulkánů došlo v roce 1660, kdy město pokryla podle dobových pramenů 25 centimetrů silná vrstva popela. K poslední velké erupci došlo v blízkosti města v roce 2006, ale v samotném Ekvádoru soptil naposledy vulkán Sangay poměrně nedávno, koncem roku 2020. Z těchto důvodů jsou sopky stále monitorovány vulkanology. Quito o tom může vyprávět, město bylo za svoji historii několikrát zničeno zemětřesením, ale opět povstalo z popela a může se pochlubit překrásnými kostely, chrámy, kláštery i velkolepým centrem, které město řadí k nejhezčím památkám UNESCO.

Šťastný prezident

Prohlídka města je fantastickým zážitkem. Staré paláce, honosné budovy, příjemná náměstí s lavičkami i věže mnoha kostelů a klášterů – to vše přispívá ke koloritu města stejně jako pouliční umělci, kteří odpoledne zaplní okolí prezidentského paláce, které dotváří náměstí Nezávislosti nebo také Plaza Grande. Tady je to pravé srdce města, odehrávají se tu divadelní představení pod širým nebem i demonstrace. Velkou zajímavostí byli indiánští tanečníci a hudebníci, kteří s ohromnou pečlivostí pořádali prezidentovi každodenní představení od brzkého rána. Prý za odměnu, že dobře vládne. Nevím, jestli se to líbilo hlavě státu, kterou každý den s železnou pravidelností budil ruch ulice, každopádně oddaným voličům určitě.

Šplhání na katedrálu

Nepřehlédnutelnou dominantou města je impozantní kostel Catedral Consagración de Jesús. Patří k největším neogotickým stavbám v Jižní Americe. Kdo si pospíší do oběda, čeká ho nejen klasická prohlídka lodě svatostánku, ale také krkolomná cesta na půdě, přímo nad lodí kostela po dřevěné lávce až k samotnému výstupu po rezavém rozvrzaném schodišti, které visí volně v prostoru částečně upevněné na jednom z arkýřů stavby. Nahoru to ještě jde, ale strmé a houpající se schodiště je neskutečným oříškem směrem dolů. Odměnou je fantastický výhled na celé město. Jen jedna rada – v červenci a srpnu vždy kolem oběda přijdou mraky a nad celým Quitem se rozprostře mračná peřina, proto se vyplatí přivstat si, odpoledne už není žádný výhled na okolní vulkány.

Nebezpečný kopec

Kdo putuje po Quitu, nemůže přehlédnout kopec El Panecillo, kde nad městem září socha Panny z Quita, která je viditelná odkudkoliv. Panna na první pohled připomíná spíše sochu anděla s křídly, ale po bližším průzkumu je situace jasná. Kdo by chtěl vyjít na kopec pěšky, není to dobrý nápad. I ti největší hrdinové byli okradeni gangy, které čekají na hloupé turisty. Turistická policie to ví stejně jako všichni místní. A když vám policista zastoupí cestu, je jasné, že budete naloženi do taxíku, který vám za pět dolarů nabídne bezpečí. Ostatně, aby policie měla přehled o pohybu cizinců, všichni přátelští policisté si s vámi udělají selfie. Není to jen z radosti ze setkání s vámi, ale hlavně proto, aby věděli, kdo přesně kde byl a kam šel. Takže také důkazní materiál pro případ přepadení na vyhlášených místech.

Morče, nebo prase?

Malé městečko Saquisilí kousek od dálnice nedaleko vulkánu Cotopaxi na první pohled není ničím zajímavé. Pár ulic, dvě velká náměstí a ospalá atmosféra zapadlých končin. Jen ve čtvrtek se jako mávnutím kouzelného proutku městečko i jeho okolí promění v nejrušnější místo vysočiny. Už za tmy přijíždějí trhovci, kteří svážejí plodiny, zvířata a ruční výrobky z odlehlých koutů země. Všudypřítomný ruch zaplní ještě spící město a všude okolo vyrůstají stánky se vším možným i nemožným. Proutěné koše, postele, gauče i honosná křesla připomínají obchod IKEA pod širým nebem. A i tady si můžete vyzkoušet vše před koupí, posezení na židli i pružnost matrace. Někteří znavení cestující ani neváhají a dospávají ještě před rozbřeskem na vystaveném nábytku.

O kus dál se vaří, peče i griluje vše možné. Vůně se line ulicemi a pokřik „Cuy barato! Cuy barato!“ vás přivede k nejzajímavější pochoutce – morčatům. Můžete si vybrat vypasené morče z klícky dle vašeho přání nebo již upečené na grilu. Stačí dloubnout do břicha, jestli je dost tučné. Hbitý kuchař vše za půl hodiny připraví. Je to skvělá snídaně, kterou pořídíte za tři až šest dolarů, a mastná pusa mnohých místních říká, že to bude stát opravdu za to. V jiných vyvařovnách mají spoustu levného jídla, jako jsou například kuřecí polévka s pařátkem nebo grilované prase, kde na vás jeho hlava zírá z velkého pekáče. To je snad nejoblíbenější pochoutka: rozpadající se trhané vepřové maso s kouskem propečené kůže, doplněné brambory a zelným salátem. O kus dál mají zase holoubata, brambory, banány, zeleninu, slepice, hrnce, sporáky, cihly, střešní tašky i ojetá auta. Prostě vše, co může člověk potřebovat pro přežití i pohodovější život. Je to neuvěřitelně pestrá podívaná, kdy se indiáni v pončech s klobouky na hlavách tvrdě handrkují o cenách. Roličky dolarů putují mezi lidmi a vysněné zboží mizí v taškách. Jakmile se ale objeví ve vaší ruce fotoaparát, přátelské tržiště se rázem změní v nevraživé místo a je lepší se vydat za město, kde se prodávají živá hospodářská zvířata.

Šťastné lamy

Kousek za městem se mezi stromy odehrává ve stejný den jiné představení. Vesničané v pestrobarevných pončech přivádějí na prodej svá zvířata Jsou tu k vidění krávy, které si místní s velkou vervou prohlížejí a zkoumají jejich zdravotní stav, stejně jako telata, která vám ocucávají prsty a hledají svou matku. Někteří přivádějí houfy ovcí a koz. Ovšem tím největším lákadlem jsou vypasená prasata, která se vzpírají a dotlačit je musí i několik mužů. Zato stádo prasátek svázaných jako dvacetispřeží vykouzlí úsměv. Asi nejvíce ceněným objektem zájmu bývají lamy. Prý usměvavé a šťastné stejně jako jejich příbuzné alpaky, které jsou ceněné pro hřejivou vlnu. Alpaky mají oproti běžným lamám jednu výsadu: díky žádané vlně nikdy nebývají používány jako zvířata pro práci. Několik alpak se nechalo podrbat a jejich výraz pohody připomínal úsměvy, o kterých všichni mluví s nadšením. I můj úsměv a zájem o zvířata u místních vzbudily pochopení, a tak mi fotografování bylo tolerováno.

Panelákové mraveniště

Největší město v Ekvádoru má docela krkolomný název Guayaquil. Legenda o jeho původu spojuje vznik názvu s indiánským náčelníkem Guayasem, který statečně bojoval proti Inkům i Španělům. Druhá část jména se spojuje s jeho ženou Quil. Podle historiků ale název města pochází ze slov hua neboli země, illa (krásná prérie) a Quilca (jeden z přítoků řeky Guyas, kde žil kmen Quilca). Guayaquil tedy doslova znamená „země jako krásná prérie v zemi Quilcas“.

Původní osada nabobtnala do města s odhadovanými skoro třemi miliony obyvatel v deltě řeky Guayas, kde je tropické klima každodenní samozřejmostí. Po výstupu z letadla se každý příchozí ocitá ve spleti vysokých betonových domů a stále přeplněných ulic. První myšlenka zní, co tu vlastně dělám, ještě štěstí, že zítra jedu pryč. První pohled na město je docela nepříjemným zážitkem, obzvláště pokud vás všichni stále upozorňují na zloděje. Přesto je i v šedé metropoli spousta zajímavých míst. Například promenáda Malecón 2000, která je považována za nejlepší architektonický počin v Latinské Americe. Nábřeží řeky v délce 2,5 km lemují parky, restaurace, lodní mola, oddechová místa v parcích i místa, kde se odehrávají koncerty, postávají tu také pouliční hudebníci a v závěru vás čeká zábavní park s velkým ruským kolem. Tady to pulzuje hlavně vpodvečer, kdy tu korzují davy lidí, mezi kterými převažují rodiče s dětmi. Na vše dohlíží turistická policie, která bedlivě střeží každého cizince. Těch tu však je jen poskrovnu, Ekvádor má pro mnohé celou řadu zajímavějších atrakcí. Obyčejně cizinec zavítá do metropole při cestě na Galapágy nebo při tranzitu, ale nakonec vezme město na milost. Velkým lákadlem určitě může být i nově opravená čtvrť Las Penas, která vyčnívá nad městem z pahorku. Barevné domy s mnoha schodišti připomínají vosí hnízdo. A odvážlivce, kteří vystoupají 444 schodů mezi bary, kavárnami, pouličními obchody a honosnými restauracemi, čeká nejen pěkný výhled, ale také poutní kaple svaté Anny a maják.

Centrum města nejsou jen mrakodrapy a betonové krabice, ale také honosné budovy z minulého století s prosklenými pasážemi a pohodovými parky. Obzvláště oblíbeným je Bolívarovo náměstí, kde je naproti katedrále věhlasný park Parque Seminario. Tady se za plotem uprostřed města ukrývá altán i lavičky, ale tím nejžádanějším jsou leguáni. Vyhřívají se na trávě nebo koupou v jezírku. Návštěvníci jim kupují potravu. Plazi sem kdysi slezli z okolních pastvin a díky trvalému přísunu potravy zůstali jako největší živá atrakce města.

Ryba, nebo pláž?

Zažít správnou atmosféru letoviska a rybářského přístavu Puerto López znamená přivstat si, protože ta největší událost se odehrává jen brzy ráno. Pláže, kde přes den korzují turisté, patří natěšeným obchodníkům, kteří nedočkavě očekávají první lodě rybářů, a především jejich úlovky. Nejsou sami. Na pobřeží už čekají pelikáni, volavky a na nebi krouží dravé fregatky. Jakmile se v blízkosti objeví první loď, všichni čekající opouštějí dodávky i kamiony a vyhlížejí první dary moře. Postupně se obzor zaplňuje loděmi a atmosféra houstne. Dělníci připravují plastové bedny, váhy a účetní knihy. Rybáři s velkým úsilím překonávají velké vlny a celí mokří jsou následováni obchodníky, kteří se vrhají k úlovkům. V bednách jsou nejčastěji malé rybky, ale jakmile se objeví první tuňáci, dorady, murény a ještě větší kousky, zavládne velké nadšení. Dnešním úlovkem je také třímetrový žralok kladivoun a dva mečouni. Vše je pečlivě zváženo a vypuká smlouvání a překřikování o ceně jako na burze. Atmosféra plná křiku, emocí, vůně ryb a radostných výkřiků připomíná telenovelu s každodenní dávkou dalších příběhů. Jakmile je obchod domluven, mnohé úlovky míří hned na stůl, kde je bleskurychle naporcují nebo uloží do ledu v chladicích vozech, které budou ještě dnes cestovat až do hlavního města Quita. Větší úlovky táhnou muži na hácích až k přistaveným autům. Mezi tím vzrušením poletují fregatky a kradou ryby z beden unavených nosičů, kteří nestíhají prodané ryby ani pořádně uložit. O zbytky z naporcovaných ryb se postarají ostatní ptáci, tvrdě bojující o každé sousto. Někteří pelikáni jsou tak drzí, že loupí úlovky přímo z lodí rybářů, zatímco oni neúnavně smlouvají na břehu o svoji výplatu. Na všechen ten shon dohlíží dvojice úředníků, kteří na první pohled nevypadají, že by vůbec něco kontrolovali.

Když se přiblíží desátá hodina, kdy vylézají z hotelů po snídani první rozespalí turisté, pláž už je pustá. To výletníkům vůbec nevadí, chystají se na výlety po moři nebo vytahují prostěradla a deky, aby si užili paprsků slunce a vln milovaného moře. Vpodvečer se pláž mění ve velkou jídelnu. Místní přinášejí židle, stoly, stavějí velké stany a objevují se první improvizované grily a restaurace. To už ranní úlovky směřují do žaludků vyhladovělých turistů. U mnoha stánků lákají na jihoamerickou specialitu ceviche, která se obvykle připravuje z čerstvých syrových ryb nebo také krevet a chobotnic nakládaných v citrusových šťávách. Přidává se chilli paprička, krájená cibule, koriandr a sůl. Kdo by nepodlehl vůni ryb a dalších pochoutek čerstvě vytažených z moře?

Milovaná Cuenca

Každý, kdo mluví o městě, se zasní, jako kdyby se jednalo o nejposvátnější kout země. Už na první pohled každého uchvátí horská scenerie a věže kostelů, které se hrdě tyčí k obzoru. Když v roce 1557 Španělé město založili, dostalo docela dlouhý název: Santa Ana de los Cuatro Ríos de Cuenca. Jenže samotná historie sahá daleko hlouběji: poslední archeologické nálezy potvrzují osídlení již 8000 let před naším letopočtem. Podle španělských kolonizátorů právě zde mělo být bájné město zlata – El Dorado. Zapříčinily to legendy indiánů o zlatých chrámech a velkolepých stavbách. Historicky k tak velkolepé výstavbě ani dojít nemohlo, místo totiž dobyli Inkové pouhých padesát let před příchodem budoucích kolonizátorů. Incký vládce Tupac Yupanqui sice nařídil výstavbu nového hlavního města říše, ale když přišli na místo dobyvatelé, objevili jen ruiny a nikdo netušil, co způsobilo zánik města. Ať je tomu jakkoliv, dnešní dlážděné ulice Cuency vábí k poznání velice příjemného historického města zapsaného na seznam památek UNESCO. Hlavní atrakcí je městská katedrála s třemi bělostnými kupolemi. Zdi chrámu lákají poutníky každý den užít si krásy a klidu od okolního světa. Prodejci využívají zbožné katolíky a prodávají před chrámem bible různých velikostí, od trpasličích rozměrů po těžko nositelné exempláře. Výběr růženců s vyřezávanými kříži je neskutečný. Jestli chcete slevu, dá se koupit i velké balení, sto růženců a deset je zdarma, to se vyplatí.

Panamák z Ekvádoru

Ulice města lemují prodavači pověstných látek, vlněných svetrů, ale také vyhlášených klobouků. Ty vznikají přímo před vašima očima. Celé rodiny tu splétají klobouky všech možných barev a velikostí. Možná ani netušíte, že proslavené klobouky „panamáky“ pocházejí z ekvádorské Cuency. V době výstavby Panamského průplavu putovala žádaná pokrývka hlavy právě odsud. Dosud poskytuje výroba klobouků živobytí tisícům obyvatel města i okolí. Vše začíná na pobřeží, kde roste palma karludovika dlanitá, známá také jako rozkydanec dlanitý. Její listy se poté vaří, aby změkly. Pletení je dodnes činností mnoha domácností. Vyrábí se celá řada typů a barev. Samotné klobouky mají celou řadu jmen, například jipijapa, podle ekvádorského města, kde tato tradice vznikla. Naopak název montecristi se používá pro panamy vysoké kvality. Samotné rozhodnutí, jak kvalitní pokrývka hlavy je, se určuje podle množství nití na čtvereční palec. Pokud jich je pod 300, jedná se o nízkou kvalitu, v opačném spektru těch nejdražších se počítá 1500 až 2000 nití na čtvereční palec. Nyní už jen stačí vyzkoušet a nasadit ten správný panamák v boji se žárem slunce.

Kam na důchod?

Možná mnohé překvapí, proč se zrovna toto město stalo domovem celé řady cizinců a je kosmopolitnější než Quito. Potkáváte tu Američany, Kanaďany a stále častěji i Evropany. Co je může lákat ve městě, kde památky po pár měsících přestanete úplně vnímat stejně jako okolní štíty hor? Odpověď je jednoduchá – stálé klima u rovníku a stabilní teploty okolo pětadvaceti stupňů v nadmořské výšce 2500 metrů. Stejně jako blízkost tropického moře, kdy si za pár hodin užíváte vodní radovánky a vyhlášené pláže. A také bezpečnost. Kriminalita je tu opravdu minimální, vládne tu kvalitní život se spoustou aktivit v neporušené andské přírodě. Díky příznivé cenové hladině tu tak dnes angličtina zní čím dál častěji. V bohatších zemích Severní Ameriky i Evropy je proto Cuenca považována za nejlepší místo na světě pro seniory. Pokud tedy nemáte na stáří žádné plány, už balte kufry.

Nezapomenutelné Otavalo

Město Otavalo na severu země rozhodně patří k nejnavštěvovanějším místům Ekvádoru. Blízké hory, horská jezera, dobře značené cesty, ale také nezapomenutelná atmosféra vyhlášených sobotních trhů. A místní Otavalenos se jednoznačně počítají mezi nejmilejší indiány v celých Andách. Velikost tržnice pod širým nebem udiví každého příchozího. Pro místní je to největší událost v kalendáři, proto nejde v pátek sehnat skoro žádné ubytování. Mnozí trhovci pospávají jednoduše pod plachtami přímo mezi svým zbožím. A ráno to vypuká, celé město je zaplněno stánky s pestrobarevnými látkami, vyřezávanými soškami, čepicemi z alpaky, pletenými rukavicemi, svetry, lapači snů, barevnými tričky i ostatním sortimentem, který láká nejen místní, ale i turisty, kteří jsou již tradičně součástí všeho dění. Mnohé restaurace a vyvařovny zvou na silný kuřecí vývar, fazole nebo na vařené hovězí dršťky. Na okraji města se prodávají živá zvířata. Mezi houfy prasat si vykračují kachny, o kus dál se pasou ovce a okolo stojící stařenky vybalují z tašek štěňata a mňoukající koťata. Největší zájem je o kohouty. Znalí muži si pečlivě prohlíží kvalitu ptáků, zkoumají zobáky, pařáty i peří. Přece jen pro budoucí chov je nejdůležitější kvalitní opeřenec. A atmosféru ruchu dotvářejí pouliční muzikanti. Na tento zážitek se nedá zapomenout.

Svatý strom

Možná jste nikdy neslyšeli o posvátném stromu El Leche. Hned pár kilometrů nad městem Otavalo je na holém vršku jedno z nejhezčích výhledových míst. Co určitě nejde přehlédnout, je prastarý strom podepřený dřevěnou konstrukcí. Solitér, který statečně po staletí odolává větrům i dešťům. Uctívaný symbol se siluetou přitahuje milence, kteří žádají věčnou lásku a štěstí. Je také cílem svatebních obřadů stejně jako zdejších komunit, které ve stromě spatřují obřadní místo k důležitým rozhodnutím. Ať je účel jakýkoliv, už samotné hledání stromu a dotyk prastarého kmene přinášejí radost a pozitivní energii.

Odpočívej v pokoji

Až se jednou budete rozhodovat, kam se vydat na poslední cestu po životě, určitě bych neváhal – nejhezčí hřbitov se nachází ve městě Tulcan doslova kousek od kolumbijské hranice. Jakmile vejdete branou hřbitova a spatříte tu krásu, uvěříte, že právě tady si to užijete i po smrti. Fantastický hřbitov, který dotvářejí pečlivě stříhané okrasné aleje cypřišů. Pečlivě vystříhané motivy tváří původních obyvatel, domů i celých městských ulic a pyramid okouzlí každého. Tvůrcem tohoto výjimečného výtvoru se v roce 1936 stal Don José María Azael Franco Guerrero. Tehdy byl místní hřbitov zničen zemětřesením a nově vybrané místo se pro šéfa zahrad a parků přímo nabízelo k vytvoření unikátního hřbitova. Čerstvě vysazené cypřiše se postupem času po pečlivém zastřihávání proměnily v úžasnou podívanou, která se brzy stala atrakcí. Každý, kdo tudy projíždí, nezapomene navštívit věhlasný hřbitov, kde hrobky a urnové aleje dotvářejí přenádherný park poskytující ticho i stín.

Po smrti zakladatele v roce 1985 pokračuje v jeho díle jeho syn a můžete se s ním setkat i během zastřihování dřevin tak jako já. Dodnes se nedivím, že mnozí Ekvádořané mají už jasno, kde si odpočinou v pokoji.


Dobré vědět

Jak se tam dostat

Dostat se do Ekvádoru letecky není problém s několika přestupy v Evropě a Jižní Americe. Milovníci nejlevnějších letenek určitě vědí, že nejvýhodnější ceny letů do Jižní Ameriky bývají z letiště v Mnichově, na rozdíl od Prahy nebo Vídně. Oblíbené je také spojení přes Panamu, kam letenky stojí obvykle už od 10 000 Kč, a po krátkém mezipřistání je možný přelet do Quita i s několika nízkonákladovými společnostmi. Pozor, u letů přes USA, které bývají častou alternativou, se může vyskytnout několik překážek. Jednak musíte před započetím cesty vyplnit formulář ESTA a poté podstoupit imigrační procedury. Většina letišť v USA nemá tranzitní prostor a vždy vstupujete do země, tedy musíte splnit imigrační pravidla. Důležitou informací v dnešní době je také nutnost očkování proti onemocnění covid-19, bez něj aktuálně nesmíte na území USA vstoupit. Proto většina cestovatelů volí raději cestu například se společností IBERIA přes Madrid, kde tyto komplikace odpadají.

Cestování na místě

Mezi většími městy létají pravidelné letecké linky, využívané hlavně mezi Quitem a Guayaquilem. Ekvádor má skvělý systém autobusového spojení i díky Panamericaně – silnici a místy i dálnici, která spojuje Aljašku s jižním cípem Latinské Ameriky. Je to většinou velice kvalitní silnice, která protíná celou zemi. Tady skoro každou hodinu projíždí množství pravidelných linek, které křižují zemi všemi směry. Za pár dolarů projedete komfortně celý Ekvádor. Překvapivě i do zapadlých koutů země jezdí několik autobusů denně. A bonusem jsou větší autobusová nádraží, která službami mohou připomínat letištní terminály.


Budete v bezpečí?

Ekvádorská města nejsou tak nebezpečným místem jako jiné vyhlášené aglomerace v Latinské Americe. Přesto je třeba zachovat několik běžných pravidel, obzvláště ve velkých městech. Pouliční kriminalita je běžnou součástí života, a především po setmění je třeba si dávat pozor mimo hlídané lokality center měst. Za tmy se jezdí taxíkem, nechodí do chudinských čtvrtí a po neosvětlených ulicích. Během dne jsou města víceméně bezpečná díky velkému počtu policejních hlídek. Oblíbeným místem zlodějů jsou dálkové autobusy v Quitu, kdy se cestování mezi severním a jižním autobusovým terminálem mění v uspávací cestu na několik hodin v nikdy nekončících zácpách. Zloději jsou často velice dobře oblečení a mluví perfektní angličtinou. Jakmile se usadí vedle vás a budete si povídat o všem možném a nemožném, další členové gangu za vámi už hbitě vykrádají vaše příruční zavazadla. Moc dobře vědí, že u sebe máte ty nejcennější věci, často fotoaparáty, peníze a doklady. Stovky případů denně mluví o naivitě turistů. Naopak na venkově se s ničím podobným příliš nesetkáte.