Aljaška není jen synonymem pro nádhernou, odlehlou přírodu, ale patří i k oblastem s bohatou historií původních obyvatel, jako jsou Aleuté, Inuité, Tlingitové nebo Haidové. Jaká byla historie osidlování prvně jmenovaných?
Aleuty na mapě najdeme coby prstenec vulkanických ostrovů nacházející se mezi Aljaškou a Kamčatkou, který omývá Beringovo moře. Výraz „Aleut“ zavedli Rusové a pochází původně ze sibiřských jazyků. Aleuté se ve svém jazyce nazývají Unangan nebo Unangas, což v překladu znamená „my, lidé“. Jejich domovina zahrnuje Aleutské, Pribilofovy a Šumaginovy ostrovy a nejzápadnější část Aljašského poloostrova. Přírodní mořské prostředí tak určilo způsob obživy a kultury, který vznikl před více než 8000 lety.
Aleutské osady se zpravidla nacházely v zátokách, kde byla dobrá štěrková pláž pro přistávání plavidel potažených kůží. Lidé zakládali vesnice mezi dvěma zátokami, protože taková místa poskytovala alespoň jedno chráněné přistání pro každý směr větru a sloužila jako úniková cesta v případě nepřátelského útoku. Nezbytností byla dobrá zásoba sladké vody v blízkosti, protože kvalitní potok plný lososů byl pro obživu nepostradatelný. Dalšími důležitými faktory pro výběr místa k osídlení byly dostupnost naplaveného dřeva a přístup k surovinám vhodným k výrobě nástrojů a zbraní, loviště mořských savců a vyvýšená pozorovatelna, odkud bylo možné sledovat nepřátele a velryby.
Oběti i agresoři
Aleutská společnost byla hierarchická, s dědičnými třídami vysoké šlechty, prostých lidí a otroků. Vůdci se rekrutovali z řad šlechty nebo náčelnické elity. Toto postavení se odráželo v rozdělení obytného prostoru v tzv. dlouhém domě a při pohřbech. Za úsvitu aleutští muži vycházeli na střechy svých domů a obraceli se k východu, aby přivítali den a „pozřeli světlo“. Na moři nosili dřevěné lovecké klobouky, jejichž tvar naznačoval jejich hodnost: krátký kšilt nosili mladí a nezkušení lovci, podlouhlý řadoví lovci a klobouky s otevřenou korunou a dlouhým kšiltem důležití muži.
Po příchodu misionářů na konci 18. století se mnoho Aleutů stalo křesťany a vstoupilo do ruské pravoslavné církve. Jedním z prvních křesťanských mučedníků v Severní Americe byl svatý Petr Aleut. V 18. století se na ostrovech usadili ruští kožešníci, kteří původní obyvatele vykořisťovali, což v roce 1784 vyústilo ve vzpouru.
Aleuté se však také postarali o vyhlazení národa Nicoleño. V roce 1811 se skupina aleutských lovců vydala na pobřežní ostrov San Nicolas, aby získala více cenných vydřích kůží. Místní obyvatelé národa Nicoleño požadovali od aleutských lovců platbu za velké množství vyder, které byly v oblasti zabity. Došlo k neshodám, které se změnily v násilí; v následné bitvě byli téměř všichni muži z kmene Nicoleño zabiti. Spolu s evropskými nemocemi to mělo na Nicoleños takový dopad, že v roce 1853 zůstal naživu pouze jediný, žena jménem Juana Maria.
V době jejich největšího kulturního rozkvětu žilo na světě asi 25 000 Aleutů. Barbarství ze strany cizích nájezdníků a osidlovatelů, kteří kromě bojů z jiných světadílů přivezli i nemoci, s nimiž si Aleuté nedokázali poradit, brzy snížily počet obyvatel na méně než desetinu tohoto počtu. V roce 1910 tak žilo na světě pouhých 1491 Aleutů. Při sčítání lidu v roce 2000 se však k aleutskému původu přihlásilo 11 941 osob. I dnes se mnozí Aleuté ke svému původu hlásí, rozšiřují povědomí o své kultuře a historii a bojují za to, aby zcela nevymřela.
