nahoru

Na treku v peruánských Andách aneb Sama kolem Duhové hory

Jana Troupová 8. února 2022 • 06:20
Na treku v peruánských Andách aneb Sama kolem Duhové hory
foto: Jana Troupová

Výšlapy do hor a zdolávání vrcholů jsou vždy euforický zážitek a přinášejí sebepoznání, které bychom běžně nezískali. A když se na „svou“ cestu vydáte sami, je všechno ještě silnější… Znalkyně treků a vrcholů Jižní Ameriky Jana Troupová o tom ví své.

Patnáct, šestnáct, sedmnáct… ještě tři kroky po kamenitém terénu posypaném čerstvými kroupami z dnešní sněhové vánice. Odpočívám. Dvacet kroků, krátké vydýchání a dalších dvacet. Zdánlivá nuda, ovšem opakující se rytmus nádechů a výdechů do pravidelných krátkých kroků pomáhá. Jediné, na co se kromě počítání opravdu soustředím, je cesta. V zasněženém terénu je špatně čitelná, naštěstí bez padesáti metrů pětitisícové sedlo Pucacocha je relativně dobře viditelné. A tak jdu pomalu, ale jistě vzhůru. Sama.

Od maček a lan k trekovým holím

Za poslední roky již poněkolikáté. Sólo treky ve vysokohorském terénu se staly mou vášní. Začalo to v Alpách, Nepálu, Ekvádoru. Poslední dobou tuto touhu naplňuji především v Bolívii a Peru. Nejprve mě uspokojovaly výstupy, lámání rekordů i výšek, noční výlezy na ztvrdlé ledovce ekvádorských sopek, nekonečné čekání na mrazivé východy slunce. S přibývajícím věkem a rozšiřující se rodinou mě lákadlo v podobě lan, cepínů a maček relativně pustilo. O to více se mé tělo i duše zabydlely v přechodech vysokých hor. Sólo přechodech. A tak nyní, v polovině září, stoupám již do druhého téměř pětitisícového sedla na treku kolem peruánské šestitisícové hory Ausangate, jednom z nejobtížnějších v Andách.

Konečně v sedle Pucacocha. Opět neskutečné výhledy – na stejnojmenné jezero pode mnou, šestitisícovou horu Ausangate nad ním, její ledovcové splazy, další a další hory hřebene Vilcanota, jejichž jména většinou ani neznám, na čerstvě zasněžené vysokohorské planiny, pod kterými se skrývají pouze hrubé kameny, skály, štěrk a velmi tvrdý život. Pohledy, kterých se člověk jen tak nenabaží, nepřekouká, ovšem v některých chvílích po pravdě ani moc neužije, protože už přemýšlí, jak dál. Je pozdní odpoledne, z průsmyku musím sejít jihozápadním směrem, dle vrstevnic z mapy nejprve přibližně tři sta výškových metrů dolů, včas zabočit směrem k hoře Huasacocha (5040 m n. m), abych nesestoupila až příliš a do špatného údolí. Již za světla čelovky stavím stan v oblasti zvané Anantapata. Naštěstí nefouká, ve vichřici se samotnému člověku stan nestaví zrovna dobře. Filtruji vodu, ohřívám dehydrované jídlo a usrkávám kokový čaj. Rychle zalézám do spacáku, vyjasňuje se, vypadá to na další mrazivou noc.

Odbočka k cíli – novodobá ikona Peru

Včera jsem nad jezerem Hatun Pucacocha odbočila z hlavního okruhu kolem Ausangate. Ten sice není značený v terénu, ale je vyznačený v mapách, stačí se tak orientovat v krajině a při rozumném počasí není určování cesty nijak složité. Já se chci ale dostat na ještě jedno velmi lákavé místo, které od treku Ausangate není tak daleko. Dříve nebylo v mapách mezi okruhem a tímto bodem vyznačeno nic, v současnosti jsou již cestička, sedla a rovněž plácek na možné kempování v mapách zaneseny. Mým cílem není nic menšího než Duhová hora, La Montana de Siete Colores. Novodobá ikona Peru, titulní strana mnoha prospektů a upoutávek agentur, které k ní pořádají denní výlety z Cuzca. Já jsem se k ní ale chtěla dostat z druhé strany, ze strany divočiny, velehor a nádherné prázdnoty, resp. viděno opačným úhlem pohledu, ze světa plného života, úsilí i dřiny, ale i radosti a naplnění. Jít bez map v neznačeném terénu, sama, vysoko v horách, aniž by někdo věděl, že tuto cestu hledám, není úplně podle příruček správného a bezpečného chování v horách. Ale lákadlo je někdy silnější než zásady.

Vinicunca znamená v indiánském jazyce kečua Barevná hora. Tak jí dodnes místní říkají. Ve španělštině dostala názvy jako Hora sedmi barev, Barevný kopec, Duhová hora. Vznik duhového spektra Vinicuncy je způsoben mořskými, jezerními i říčními sedimenty, které dříve pokrývaly tuto oblast. Barvy, přesné linie a ostré přechody, prostě dokonalá duha, jenže na zemi. Červená vrstva se skládá z železitých jílů – zoxidovaného železa. Hořčicově žlutá barva vznikla díky vápnitým pískovcům bohatým na sirné minerály. Hnědá je produktem složeným z horniny s hořčíkem. Bílou propůjčuje křemenný pískovec a opuka. Růžovou barvu má na svědomí červený jíl s písky. Modrá až tyrkysová zase pochází z chloritanu, který je sice normálně zelený, ale v interakci se žlutou barvou vytváří krásný odstín zářivě modré. Zelená patří fylitům a jílům bohatým na magnézium a železo.

Ovesná kaše s brusinkami a litr kokového čaje k snídani. Balení již rozmrzlého stanu, kulička koky do úst a následný příkrý výstup do pětitisícového sedla Warmisaya. Nádherný den, výborná viditelnost. Mapa sedí, za sedlem téměř jižním směrem jsou vklíněna dvě jezera, podél jejichž břehů musím po sestupu projít. A za nimi, zatím hodně v dálce, již rozeznávám tvary i barvy mého dnešního cíle. K Duhové hoře přicházím z boku, respektive zezadu. Vidím tak pouze ji, její skvostné a dokonale přesné barevné pruhy a honící se mraky nad ní. Ostré slunce a vítr podtrhují vysokohorskou atmosféru. Užívám si samoty a dokonalých výhledů.

Jakmile se přehoupnu na hlavní vrchol i hřeben v jednom, ocitám se mezi davy turistů, kteří si přijeli prohlédnout Duhovou horu na jeden den z Cuzca. Vůbec mi ty stovky lidí, selfie tyče, pózování a nadšené křičení nevadí, mám v srdci klid a mír. Možná kýčovitě napsáno, řeknete si, ale je to tak, samota a fyzické vypětí v horách přinášejí uklidňující a laskavé pocity. Dobrá, někdy máte chuť si zanadávat, ale při sólo trecích můžu nadávat maximálně sama sobě a to mě moc dlouho nebaví.

Posvátná Ausangate

S Duhovou horou v zádech jdu zpět do klidu, divočiny a dalších dnů dokonalé samoty v rozlehlých peruánských Andách. Cíl najít odbočku z treku Ausangate a dostat se tak k Duhové hoře zadní cestou mi vyšel dokonale. Plány uskutečnit tento trek na konci září, tzn. ještě v období sucha, narušuje pouze sněhová vichřice a bouře, bohužel s téměř denní pravidelností. Naštěstí moje vybavení toto vše zvládá. A tak jediné, co mi dělá relativní problémy, je stavění stanu ve vichřici a mrazivé noci, při nichž teplota klesá až k minus patnácti. Jinak se v blízkosti hory Ausangate cítím úžasně. Asi to bude i tím, jakou magickou sílu a význam tato hora má. Je jedním z nejmocnějším Apu (Duch hor, vrcholku) v preincké i incké mytologii, uctívaným dodnes. Apu Ausangate je známý jako stvořitel vod, je tvůrcem řeky Vilcanoty, která protéká bájným Posvátným údolím, oplodňuje Pachamamu (Matku Zemi) a v meandrech hlubokých mlžných pralesů se vine kolem Machu Picchu a dále se ztrácí v hustých amazonských lesích. A já se ztrácím na jednom traverzu přechodu a bohužel zbytečně scházím několik set výškových metrů. V pozdním odpoledni je tak musím znova usilovně nastoupat, mým cílem je noc u ledovcového jezera Ausangatecocha, vtěsnaného mezi vysokou kamenitou morénu a jeden z nejsilnějších ledovcových splazů hory Ausangate.

Celou noc poslouchám křupání a praskání ledovce velikosti paneláku. Ráno mě čeká rituál v podobě ovesné kaše s brusinkami, kokový čaj, kokový „balíček“ čerstvých listů do úst, křupavé balení zmrzlého stanu a vzhůru do dalšího pětitisícového sedla. Cestička pode mnou pomalu rozmrzá, s prvními slunečními paprsky taje i nasněžený sníh ze včerejší sněhové bouře a široké okolí se opět barví do své krásy drsných velehor.

Samotář na cestách, nikoli životem

Nejsem morous ani samotář, v „civilizaci“ vedu velmi společenský život v širokém rodinném, pracovním i mnohých kamarádských kruzích. Ovšem hory a rozlehlé prostory mě vždy neskutečně uklidňovaly, naplňovaly pocitem správnosti. Teď a tady. Není žádný problém. Jsou jen malé neshody, které lze vyřešit. A ještě jedna důležitá věc – pocit samostatnosti, maximální zodpovědnosti, rozhodování je jen na vás. Správně si sbalit všechny potřebné věci, ne moc, ne málo, vhodná strava, dostatek tekutin, trasa, vhodné denní úseky atd. Vše se odehrává pouze tak, jak vy určíte a zvládnete.

A můj nejdůležitější poznatek ze sólo treků ve velehorách? Díky obrovské fyzické námaze se rozpustí zdánlivě neřešitelné problémy, neskutečně rychle se vytříbí věci, které jsou správné a které ne. Naprosto snadno a přirozeně najdete odpovědi na rádobysložité otázky z civilizace z vašich „všedních“ životů. Jednoduše poznáte, jakým směrem jít dál, co opustit, na čem pracovat a čemu se věnovat. Samota na andských horských cestách, pěšinkách, kamenech i sněhu přináší hodně dřiny, fyzického i psychického vypětí. Rozlehlé hory, kde můžete snadno zabloudit, ale o to snáz najít sami sebe a svou cestu životem.

Klesám ze sedla Palomani (5150 m n. m), obdivuji další ledovcová jezera, jiné barvy, nové perspektivy hory samotné, jejího okolí i dalších hor „sousedů“. V dálce, jako pomyslné třešničky na andském dortu, se ladně prohánějí divoké vikuně. Silný vítr i ostré slunce mě štípají do tváří. A já vím, že jsem v tuto chvíli na správném místě.


Co si beru s sebou?

Na sólo treky ve vysokohorském prostředí mám sbaleno: kvalitní ultralehký stan, péřový spacák minimálně třísezonní, karimatka alespoň 2,5cm, odpružené trekové hole, kapesní vařič na pevný líh „postýlka“, 1x nádoba 0,75l na uvaření vody a 1x ultralehký hrnek na čaj. Základní lékárnička, hygiena (pouze kartáček, pasta a 50ml sprchového gelu), goretex bunda, goretex kalhoty, vrstvy oblečení (především merino + rychleschnoucí), kvalitní pohorky a vlněné ponožky, čelovka a náhradní baterie, powerbanka, mobil s mapovými aplikacemi. Jídlo na celou dobu: dehydrovaná hotová strava, instantní ovesná kaše + instantní mléko, sušené ovoce, sušené hovězí maso, müsli tyčinky, kokový čaj. Celková váha batohu: 14kg + 2,5l vody + fotoaparát (pouze jeden objektiv, 4 náhradní baterie, stativ Joby Gorilla) Celková váha cestující: 47kg + oblečení + obuv.


Jak na trek kolem Ausangate

  • Lokace: Trek kolem šestitisícového hory Ausangate se nachází v peruánské Královské Kordilleře (Cordillera Real), součásti Východní Kordillery (Cordillera Oriental), přibližně ve dvou třetinách trasy mezi bájným jezerem Titicaca a inckým městem Cuzco. Začíná v nadmořské výšce 3800m n. m ve vesnici Tinke (Tinki), přes kterou jezdí autobusy z Cuzca do Puerta Maldonada, města již na druhé straně And v Amazonii. Cesta autobusem z Cuzca trvá mezi třemi a čtyřmi hodinami. Trek končí opět ve vesnici Tinke, dá se ukončit již ve vesnici Pacchanta (4300m n. m), odkud jezdí občasná veřejná doprava právě do Tinke. Ausangate (6384m n. m) je hora pokrytá ledovcem s mnoha ledovcovými splazy a jezery pod nimi. Okolo ní se tyčí další šestitisícovky – Qullpa Ananta, Hatun Uma, Chumpi, Allqamarinayuq a dále asi 14 pětitisícovek. Společně patří do pohoří Vilcanota, které je součástí Východní Kordillery.
  • Parametry: Základní okruh měří 6km, začíná i končí v nadmořské výšce 3800m n. m. Vede přes dvě sedla nad 5000 m n. m., dvě nad 4700 a jedno 4400. Při „odbočce“ k Duhové hoře se musí absolvovat ještě 4 sedla kolem 5000 metrů navíc, resp. 3 sedla a jeden výstup na samotnou Duhovou horu. Na treku je dostatek vhodných míst na přespání i dostatek vody. Nikde není možnost nakoupit si potraviny, v současné době je u posledního místa na kempování (velmi nepravidelně) otevřen obchůdek se základními potravinami.
  • Vhodné období: Stejně jako u ostatních treků v peruánských i bolivijských Andách je nejvhodnější dobou období sucha, tzn. od května do září. Dny jsou (statisticky) t éměř beze srážek, noci bývají velmi mrazivé (já sama jsem zažila nejnižší teplotu –15 °C, při vyjasnění bylo nejčastěji něco pod –10 °C). Teploty přes den se pohybují v závislosti na sluneční aktivitě mezi 10–18 °C. V období dešťů (od konce listopadu do konce března) jsou sice noci teplejší, ovšem očekávejte více deště a ve vyšších nadmořských výškách, což je téměř celý trek, spíše srážky sněhové.

Treky pro každého

  • Můj nejoblíbenější: Trek kolem Ausangate v Peru (klasicky 6-7 dní) a Condoriri Trek v bolivijské Královské Kordilleře (4 dny). Condoriri Trek začíná na bolivijském altiplanu v nadmořské výšce necelých 4500m n. m. Čekají vás nádherné výhledy a pochod skrze Východní Kordilleru, kolem ledovcových jezer, s neobvyklým severovýchodním pohledem na šestitisícovku Huaynu Potosí.
  • Lehčí, kratší: Takesi Trek (2-3 dny) a El Choro Trek (3 dny) v Bolívii. Oba treky začínají ve vysokých nadmořských výškách bolivijské Východní Kordillery a po zdolání průsmyků se jedná téměř o čisté klesání. Nádherné scenerie měnícího se prostředí vysokých And až mlžných pralesů.
  • Zlatá klasika: Trek Santa Cruz v peruánské Bílé Kordilleře (4 dny). Dle mnoha statistik nejkrásnější (a také nejnavštěvovanější) trek v NP Huascarán. Trek podél vysokohorských vodních toků a jezer v samém srdci velehor s výhledem na mnoho ledovcových hor a na Huascarán, nejvyšší horu Peru. Začíná i končí se přibližně ve třech tisících s nejvyššími místy kolem 4750m n. m.
  • Pro fajnšmekry a náročné: Trek Huayhuash, varianta andino v peruánské Cordillera Huayhuash (8-12 dní). Mnoho náročných sedel Západní Kordillery nad 5000m n. m, časté výstupy i sestupy. Drsná horská údolí s neskutečnými výhledy.
  • Můj tip: V turistické historii se Duhová hora objevila teprve nedávno. Před pouhými deseti lety byste ji v nabídkách turistických agentur sotva našli. Dnes ji navštěvuje neskutečných 1500 turistů denně. Pokud se chcete vyhnout davům, doporučuji další nový objev – Duhové hory v oblasti Palcoyo.

Jana Troupová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země