nahoru

Národní park Glacier: Labyrint vody a ráj zvířat

Petr Kahánek 10. ledna 2022 • 06:15
Národní park Glacier: Labyrint vody a ráj zvířat
foto: Petr Kahánek

Národní park, kterému daly jméno četné ledovce, o ně postupně přichází. Na kráse mu to ale neubírá a stále zde můžete obdivovat téměř třítisícové horské štíty, jezera pod nimi a velké množství divokých zvířat.

Těžko představitelných 15 500 kilometrů, od Aljašky přes Tehuantepeckou šíji v Mexiku až na jih do argentinskochilské Ohňové země, se táhne pásmové pohoří Kordiller, již od třetihor zdaleka nejdelší vráska na tváři této planety. Pozoruhodných míst je po celé jeho délce samozřejmě nespočet - nejvyšší hory obou amerických světadílů, Denali a Aconcagua, solné pláně Bolívie či ekvádorský vulkán Chimborazo, jehož vrchol je díky zakřivení Země od jejího středu dále než vrchol Everestu, a jde tedy z tohoto pohledu o nejvyšší horu na světě.

A jen v samotných Spojených státech pod „Cordilleras“ spadá několik nevšední krásou oplývajících národních parků. Park Mt. Rainier okolo aktivní sopky téhož jména ve státě Washington, kde do dnešních dnů dělá průvodce horolezecká legenda Ed Viesturs, šestý člověk, který bez kyslíku zdolal všechny osmitisícovky. Kalifornský Yosemitský NP se sekvojemi a údolím plným úchvatných vodopádů, včetně sedmisetmetrových Yosemite Falls. I ten patrně nejznámější - Yellowstonský park (z větší části) ve Wyomingu, pod nímž dřímá supervulkán, jehož erupce jednou naprosto promění tvář našeho světa.

Tak trochu ve stínu zejména posledních dvou jmenovaných se v severní Montaně, těsně u hranice s Kanadou, ukrývá obzvláště malebná oblast Skalnatých hor: národní park Glacier.

Vzhůru dolů

Do USA přijíždíme poněkud netradičně autem. Glacier je totiž poslední zastávkou na naší cestě po Skalnatých horách, kterým tradičně dominují kanadské perly Banff a Jasper, spojené dvěma sty třiceti kilometry dálnice Icefields Parkway. O té by leckdo, včetně autora tohoto textu, mohl snadno říct, že patří mezi nejhezčí „drives“ na světě. Dá se s takovou krásou vůbec poměřovat?

Moji kanadskou euforii poněkud krotí naprosto striktní policista na americké hranici. Přepečlivě kontroluje pasy, víza i pojistku pronajatého vozu: ne všechny půjčovny totiž dovolují přejezdy mezi Kanadou a USA. Zdlouhavost procedury mi v hlavě spouští mírně neurotickou mantru. Dej tam to razítko a pusť nás. Dej tam to razítko a pusť nás. Dej tam to razítko... Nic. Odolnost amerických pohraničníků vůči telepatii je neuvěřitelná.

O půl hodinky později už jsem klidnější, přijíždíme do Babbu, neveliké osady u východní brány parku. Ubytování v chatě na břehu jezera je útulné a rázná paní domácí vypráví, jak „zrovna dneska ráno střelbou do vzduchu z verandy zaháněla medvědici“. Vynikající, začíná se nám dařit.

Přes relativně pozdní hodinu vyrážíme alespoň na krátkou projížďku do parku. Po deseti minutách přichází první setkání s baribalem. A po půlhodině další, u řeky nedaleko silnice pobíhá samice se dvěma mláďaty. Oproti Banffu, kde jsme žádného medvěda neviděli, je to příjemná změna.

Nejde o prostou náhodu - medvědí populace v Banffu je odhadována na 65 grizzlyů a 40 baribalů. Rozlohou o třetinu menší Glacier (4101 km2) hostí 300, respektive 600 kusů, lze tedy bez nadsázky hovořit o řádově větších počtech. Kořínky, bobule, hmyz a drobní živočichové, tvořící základ medvědího jídelníčku, jsou na americké straně evidentně šťavnatější.

Ledovcový kraj bez ledovců

Druhý den ráno jdeme na trek k ledovci Grinnell. Ten, stejně jako všechny ostatní v oblasti, ustupuje; od konce malé doby ledové (zhruba 1850) do roku 2005 se jeho plocha zmenšila o 80 procent na 152 akrů (0,62 km2). Během stejného období mnoho z více než osmdesáti ledovců, jež parku daly jméno, roztálo úplně. Nyní jich zbývá pětadvacet.

Hlavní turistické trasy jsou zde dosti frekventované. Nejsnáze se lze zástupům vyhnout brzkým začátkem, což se nám poměrně snadno daří: krátce po sedmé hodině ranní potkáváme jen Betty a Thomase, velmi vitální pár amerických seniorů. Trail podle jezer Swiftcurrent, Stamp, Josephine a Grinnell navzdory velmi aprílovému počasí bere dech. Nedlouho po startu, na mýtině u břehu řeky, navíc přichází další nevšední zážitek: jen kousek od nás ve vodě stojí obrovská losice. Než mi ruka sklouzne k fotoaparátu, chvíli na ni fascinovaně hledím, blízká setkání s losem mám za poměrně vzácná. Zvíře naši přítomnost vzalo na vědomí a po chvíli bez velkého spěchu zmizelo v porostu na druhém břehu.

Než stihnu tohle rendez-vous zpracovat, potkáme v příkrém svahu stádo ovcí tlustorohých, které napoprvé vítám zvoláním „Mufloni!“. Spontánní, leč mylné. A jak moc jsem se zmýlil? V extrémním případě o neuvěřitelných sto padesát kilogramů. Právě zde, ve Skalnatých horách, byly u Ovis canadensis skutečně zaznamenány exempláře samců hmotností přesahujících dva metrické centy, zatímco typický muflon evropský (notabene vzniklý zpětným zdivočením ovce domácí) mívá do padesáti kil. Bighorn sheeps, jak se jim anglicky říká, se líně pasou na horské zeleni a naše přítomnost je nikterak nevzrušuje.

Samotný Grinnell není až tak spektakulárním zážitkem jako putování k němu, nicméně v přilehlém ledovcovém jezírku alespoň můžeme spláchnout pot (pro jistotu se Thomase ptám, jestli je to legální; s úsměvem odpovídá, že je to jak legální, tak uhozené). Návrat stejnou trasou nás pak utvrzuje ve správnosti rozhodnutí vyrazit časně z rána: míjíme zástupy lidí v protisměru.

Pořádně se najez!

Střídmý člověk či vegetarián snad udělá lépe, když tuto část přeskočí; bude totiž velice masitá.

USA jsou největším světovým producentem hovězího masa: každoročně je zde vyprodukováno dvanáct milionů tun. V milionové Montaně je chováno zhruba dva a půl milionu kusů hovězího dobytka; poměr 2,5 „krávy na hlavu“ je ve Spojených státech třetí nejvyšší. V absolutních číslech statistikám vévodí Texas (13 mil. kusů), následovaný Nebraskou (6,8 mil.) a Kansasem (6,3 mil.). Prostě, dlouhé a širé jsou pastviny amerického Středozápadu. Navzdory tomu pocházejí jen čtyři procenta masa ze zvířat krmených pouze pastvou. Jakkoliv je tedy tento „biopřístup“ trendem, stále převládá grass-fed, grain-finished produkce, používající na dokrmování kukuřičné krmné směsi. Dala by se jistě vést debata o environmentálních dopadech obou přístupů, jakož i o tom, do jaké míry má být masný průmysl vlastně průmyslem, ambice tohoto textu ovšem tak daleko nesahají.

Tedy - s vědomím toho, že jde o pohled konzumenta: zajít si v Americe na steak je prostě zážitek. Na rozdíl od našich luhů a hájů zde má velký smysl uvažovat o něčem jiném než o svíčkové; tuk váže chuť a v dobré restauraci je i silný kus tučného masa naprosto křehký, prostý šlach či vaziva.

Steak house v Babbu provozují Natives z kmene Blackfeet a dělají to skvěle. Můj medium-rare rib-eye se rozplývá na jazyku a jedinou jeho slabinou je, že kvůli svým rozměrům stihne vychladnout dříve, než se projím z jedné strany na druhou. Těžko mi je zcela po zásluze. Mírná gastro otupělost se projeví při vyjíždění z parkoviště, kdy se nešikovně motám před truckem místního kovboje se vzezřením Charlese Bronsona. Na jeho oprávněné zatroubení si zabrblám: „No no, snad nehoří.“ Jenomže ono hoří.

Rozpálená „Cesta ke slunci“

Jedna jediná silnice vede skrze národní park Glacier a spojuje jeho východní a západní hranici: proslulá Going to the Sun Road, tedy „Cesta ke slunci“. Osmdesátikilometrový úzký pruh asfaltu se vine jako červená stuha od jezera Saint Mary na východě po příkrých svazích téměř třítisícových štítů, překonává Loganův průsmyk (nadmořská výška 2026 metrů) a padá hlubokými roklemi dolů, až k jezeru McDonald. Protíná čáru kontinentálního rozvodí i pěší trasu Continental Divide Trail, táhnoucí se pět tisíc kilometrů z mexické hranice až sem, do severní Montany.

Cesta byla dokončena v roce 1933 a dodnes každoročně představuje těžkou jarní zkoušku pro silničáře - až osmdesát stop, tedy čtyřiadvacet metrů, vysoká může být sněhová pokrývka v Loganově průsmyku. Prohrnout celou délku trasy trvá i s nejmodernější technikou deset týdnů. S několika desítkami zajímavých zastávek v bezprostřední blízkosti (ať už jde o vyhlídky, či začátky turistických tras) je samotná „Cesta ke slunci“ na první příčce nejednoho bucket listu pro Skalnaté hory.

Jenže my si ji celou neprojedeme: v Loganově průsmyku nás zastavuje nikoliv sníh, ale policejní zátarasy. Dochází nám, že opar, kterého se nám občas zdálo být na horizontu až moc, nebyl jen opar, a při treku k Hidden Lake dokonce vidíme v dálce stoupat dým.

V polovině srpna zapálil blesk les v oblasti Howe Ridge, na severozápadním břehu McDonaldova jezera. Den nato úřady evakuovaly okolí a po dvou dnech byla uzavřena Going to the Sun Road. Požár se protáhl až do listopadu, shořelo 5877 hektarů lesa a škody se vyšplhaly na 14 milionů dolarů.

Lesy vyrostlé z popela

Požáry nejsou ve Skalnatých horách ničím neobvyklým, právě naopak. S výjimkou roku 1964, kdy nebyl zaznamenán ani jediný, vznikají v rozlehlých lesích každé léto. Největší kalamita přišla v červenci a srpnu 2003, kdy plameny šesti masivních požárů pohltily pětapadesát tisíc hektarů parku, tedy celých třináct procent jeho rozlohy.

Oheň je odnepaměti přirozeným krajinotvorným prvkem. Živiny se z mrtvých stromů dostanou zpět do půdy, na kterou navíc začne svítit slunce. Někdy se spálená oblast na čas promění v louku kvetoucí všemi barvami; tomuto fenoménu se anglicky říká superbloom a nastává právě ve spálených oblastech. Les se obnoví přirozeně, ovšem nikoliv nutně v původním druhovém mixu - v posledních dekádách bývá vlivem rostoucích teplot skladba nového lesa častěji odlišná od té původní.

Superbloom i obnova ovšem fungují za předpokladu, že po požárech nebude příliš sucho. Na suché, sypké půdě rostliny hůře koření, rychleji postupuje eroze a oblasti hrozí negativní zpětná vazba a další vysychání, v krajním případě dezertifikace.

Lapidárně řečeno - ani velké ohně nevadí, přijdou-li po nich deště.

Kdo nestřílí, není Čech

Na mementa velkých ohňů narážíme ještě dvakrát. Poprvé, když ohořelým lesem sestupujeme dolů při treku skrze průsmyk Siyeh. Spáleniště zřejmě několik roků staré. Kromě dalšího setkání s Betty a Thomasem (což je dost neuvěřitelná náhoda) potkáváme taky výřečného místního padesátníka na pravidelné procházce.

Na otázku, odkud jsme, stačím říct jenom „Z České repu...“, neboť jsem přerušen radostným zvoláním „Zbrojovka Brno!“ a výčtem loveckých zbraní a pistolí, které pán vlastní, s dovětkem, že ty české rozhodně patří mezi špičku. „Mám kořeny v Polsku, až tam pojedu, musím zajet taky na exkurzi do Zbrojovky. Máte být na co hrdí.“

Trochu omámen návalem národní hrdosti přikyvuji - bodejť, hrdí samozřejmě jsme, to se ví - doufaje, že nepřijde otázka na moje oblíbené modely, protože bych musel po pravdě říct, že jsem střílel akorát ze vzduchovky. Otázka naštěstí nepřišla. Nicméně zbraň zde samozřejmě má skoro každý.

Osamělá stráž požárníkova

Podruhé se nám oheň připomíná při výstupu na Swiftcurrent Mountain (2571 m n. m.). Na jejím vrcholu stojí už od třicátých let požární rozhledna, Swiftcurrent Fire Lookout, během letní sezony obývaná strážcem parku, který dalekohledem pozoruje okolí a hledá známky počínajících požárů. V Glacieru jsou takto každoročně obsazovány typicky čtyři vyhlídky.

Údolí jihozápadním směrem je dokonce zrovna zaplněno světle šedou mlhou - je to požár, který nás nepustil přes Loganův průsmyk? Je to opar, anebo nízká oblačnost? Nejsem si jistý, tohle chce cvičené oko. Se strážným si bohužel popovídat nemůžeme, neboť „před pár hodinami sešel dolů“, jak nám vypráví další postarší, leč velice vitální pán, který na vrchol přišel nedlouho po nás.

Služba je patrně poměrně náročná - je nutné si v batohu přinést vše potřebné přinejmenším na deset dní, což bude znamenat několik desítek kilogramů zásob. Vrchol Swiftcurrent je pustým místem převyšujícím okolí o čtyři stovky výškových metrů. Nelehké také bude udržet si v naprosté izolaci dostatek pozornosti při pozorování krajiny.

My naštěstí můžeme odejít, kdy se nám zlíbí. Činíme tak v pozdním slunečném odpoledni. V průsmyku pod Swiftcurrent Mountain se uctivým obloukem vyhýbáme procházejícímu grizzlymu a v údolí u jezera Bullhead pozorujeme losa, jenž nemotorně bojuje s vlastním parožím zaklesnutým do houští. Jsou to naše poslední kilometry v národním parku Glacier.

Triple Divide Peak

Patnáct a půl tisíce kilometrů se táhne pohoří Kordiller oběma americkými kontinenty a tvoří přirozené kontinentální rozvodí. Právě zde, v Glacieru, najdeme z tohoto pohledu jeden naprosto fascinující bod: Triple Divide Peak. Jediné místo na Zemi, ze kterého srážky odtékají do tří různých oceánů. Část vod přirozeně míří směrem k relativně blízkému Pacifiku, druhé dvě destinace jsou ovšem zajímavější.

Východním směrem totiž uhání nejdelší řeka Severní Ameriky Missouri. Ta je významným přítokem gargantuovského veletoku Mississippi, jenž v konečném důsledku odvodňuje třetinu světadílu a míří dolů k New Orleansu; deště spadlé na hranici s Kanadou tak zčásti směřují až do tropických vod Mexického zálivu. A na severovýchod pak směřuje řeka St. Mary, z níž přes Saskatchewan a jezera Winnipegu voda odtéká až do Hudsonova zálivu, který zčásti spadá pod Severní ledový oceán a kde začíná království ledních medvědů.

Významný hydrografický bod Severní Ameriky ovšem není tím hlavním důvodem, proč navštívit národní park Glacier. Tím jsou vysoké horské štíty, hluboká údolí a lesy okolo nich, živoucí ráj pro divoká zvířata i jejich člověčího pozorovatele. Vrací se mi vzpomínka na nadšení z kanadských parků a otázku: dá se s takovou krásou vůbec poměřovat?

Ale ano, dá.

Petr Kahánek




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země