nahoru

Rajská příroda, nádherné pláže a bezstarostný životní styl. Taková je Kostarika

Honza Čermák 6. ledna 2022 • 06:20
Rajská příroda, nádherné pláže a bezstarostný životní styl. Taková je Kostarika
foto: Honza Čermák

Název téhle země by v překladu zněl Bohaté pobřeží. Také se jí přezdívá Středoamerické Švýcarsko. Je pravda, že v parcích jsme museli sahat dost hluboko do kapsy, ale omamně zelená příroda na každém metru, milí a pohodoví lidé vyznávající životní styl pura vida nebo lahodné karamelizované banány za to rozhodně stály. A to jsme projeli jen severozápadní polovinu, na níž si ovšem můžete sestavit pestrou skládačku kostarických zážitků.

Po přistání v hlavním městě San José proběhlo všechno jako po másle. Na letišti nám někdo sundal bágly z pásu, do autopůjčovny jsme se vezli čistou dodávkou s wi-fi, všichni se k nám chovali mile a slušně. Pronajatý vůz zářil novotou, ještě neměl ani plnohodnotnou SPZ. A sprchování pod širým nebem plným hvězd na příjemně vyhřáté terase našeho pokoje bylo předzvěstí propojení s přírodou, díky němuž má člověk po celou dobu dojem, že putuje po jedné velké botanické a zoologické zahradě. Vždyť na území o velikosti Čech se nachází třicet národních parků.

Kráter, káva a kostely

Do jednoho z nich vyrážíme hned druhý den ráno, protože kostarická metropole je vyhlášená leda otravnými dopravními zácpami. Míříme k sopce Irazú. U první mýtné brány platíme v přepočtu tři koruny, i přesto nám výše poplatku vzhledem ke kvalitě vozovky připadá přehnaná. To ovšem nebylo nic proti drsné kamenité cestě plné serpentin, prudkých stoupání a klesání, kterou nám vybrala navigace na dalším úseku. Příliš pozdě jsme zjistili, že tahle zákeřná virtuální paní zásadně volí nejkratší možnou trasu bez ohledu na kvalitu cesty. Jízda tankodromem nás sice trochu zdržela, ale výhledy na hlavní město obklopené horami, na zelené kopečky, pole a vesnice nám těch pár desítek minut náležitě vynahradily.

Přímo k nejvyšší kostarické sopce se ale až do 3432 metrů nad mořem vine pohodlná asfaltka. Po zaplacení (15 USD za vstup a 3 USD za parkování) je to k hraně nejzajímavějšího z pěti kráterů aktivního stratovulkánu jen pár minut chůze. Dost tu fouká a po měsíční krajině se převalují poryvy prachu, ale takhle vysoko bych čekal i horší podmínky. Vyhlídková stezka vede jen po jedné straně hlavního kráteru s více než kilometrovým průměrem, navíc je z bezpečnostních důvodů lemovaná dřevěným zábradlím. Přesto jsme dohlédli až na 300 metrů hluboko položené, sytě modré jezero uprostřed kráteru, které ovšem svoji barvu mění podle aktuálních podmínek a aktivity. Anebo výjimečně zmizí úplně. Nehostinné prostředí, které podtrhuje šedavě vyprahlé dno dvou vedlejších kráterů – podobně širokého, ale podstatně mělčího Diega de la Haya i plochého Playa Hermosa –, osvěžují jen fotogenické lopuchy a další druhy roztroušené zeleně. Přesně ve chvíli, kdy jsme se dostatečně prošli a pokochali, se neuvěřitelnou rychlostí začala přihánět mračna. V mžiku nebylo takřka nic vidět a začalo poprchávat. Sem se zkrátka musíte vydat ráno! Na zpáteční cestě pak nejdřív projíždíme mystickou mlhou, než se krajina opět zalije sluncem.

Údolí řeky Orosí lze pojmout jako příjemnou projížďku s nenáročnými zastávkami. Ve vesničce Ujarrás se osamoceně procházíme malebnými ruinami kostela v krásně udržovaném parku. V městečku Orosí si prohlížíme nejstarší dosud využívaný kostarický kostel, vedle něhož fotbalové hřiště nahrazuje náměstí. V útulné kavárně nám majitel předvádí rituál servírování nápoje z plodiny, kterou jsme před pár minutami viděli na plantážích kolem jezera Cachí. Kávu filtruje pomocí jutových pytlíků. A v Cartagu nás výrazná duha přivedla až k římskokatolické bazilice ze 17. století, zasvěcené Panně Marii Andělské, která se po poškození zemětřesením dočkala přestavby, v níž se koloniální styl a byzantské prvky mísí oku lahodícím způsobem.

Od sopky k sopce

Napříč celou severní polovinou země jsou v diagonálním pásu roztroušeny vulkány. Není se tedy co divit, že jsme se k jednomu z nich vypravili i další den. V tomhle případě jsme si ale museli předem zajistit a zaplatit (15 USD) rezervaci na určitý čas. Ačkoli v nížině panuje nádherné počasí, kolem sopky Poás v nadmořské výše 2708 metrů se už před osmou hodinou ranní převalují mračna. V návštěvnickém centru fasujeme ochranné přilby, vyslechneme pokyny a vydáváme se na desetiminutovou procházku ke kráteru, kde můžeme z bezpečnostních důvodů zůstat nejvýš dvacet minut. Když k němu dorazíme, je kompletně zahalený do nepropustně bílé mlhy. Čekáme pět minut, deset, patnáct, devatenáct. A pak se stane zázrak, před očima se nám náhle zjeví zelené jezero v drsném skalnatém prostředí. Dobrosrdečný hlídač nám přidává pět minut navíc. Vzduchem se line zápach síry, který celé scenerii dodává pekelnou atmosféru, a frenetické cvakání spouští.

Při návratu do údolí míjíme spoustu stánků s jahodami a sýrem. My se ale těšíme na tradiční kostarickou snídani, desayuno típico. V útulné restauraci si dopřáváme sytý nášup: gallo pinto (pokrm z rýže a fazolí, o jehož původu se Kostarika pře se sousední Nikaraguou), vajíčka, sýr, tortillu, zakysanou smetanu a naprosto božské karamelizované banány. Neméně lahodným doplňkem je čerstvá šťáva z moruší. Za okny poletují kolibříci a já si připadám jako v ráji.

K němu má velmi blízko i park Jardines de la Catarata La Paz (La Paz Waterfall Gardens). Zvenku působí tak trochu jako přírodní Disneyland, čemuž odpovídá i šílené vstupné (44 USD). Nicméně se tu dá v nádherně udržovaném prostředí strávit klidně celý den a užít si spoustu druhů rostlin, barevných květů, divokých vodopádů a zvířecích pavilonů. Tukani, papoušci, opice, plazi, kolibříci, motýli a miniaturní žabičky, které nás okouzlily asi nejvíc. I ty jedovaté, které poznáte podle modrých nohou, díky nimž vypadají, jako by na sobě měly navlečené džíny.

Z parku pokračujeme krajinou posetou stromy nejrůznějších tvarů, na nichž můžu oči nechat. Projíždíme městečky, která se při volbě svých názvů zřejmě inspirovala po celém světě, například Venecia nebo San Francisco. Šťastně se dostaneme až do La Fortuny, tvořené v podstatě jednou dlouhou ulicí plnou restaurací, hotelů a obchodů. Je to ideální základna pro průzkum oblasti kolem aktivní sopky Arenal, jejíž symetrický kužel jako by se vzpínal přímo nad městečkem.

Líné setkání

Z několika možností, jak si okolí užít, volíme soukromý park Arenal 1968 (12 USD). Letopočet v názvu připomíná zatím poslední silnou erupci sopky. Po úvodní vyhlídce se vydáváme po delším ze dvou okruhů, který měří pět kilometrů. Na nenáročné stezce si můžeme vyzkoušet lisování cukrové třtiny, procházíme lesem a džunglí kolem laguny, společnost nám dělají jen tukani a mravenci pobíhající kolem nás s listy na zádech. Po napojení na kratší trasu se ocitáme na lávovém poli, úzká pěšinka mezi haldami tmavých balvanů sopečného původu vede až k další vyhlídce, kde trpělivě čekáme, zda se od špičky Arenalu odpoutají mraky. Takřka se to podařilo.

Úspěšnější jsme byli přímo v La Fortuně, kde se nachází lenochodí rezervace. Vstupné (35 USD) sice není nejnižší, ale v ceně máme vlastního průvodce s dalekohledem. Bez obou by nebyl zážitek ani poloviční. Lenochodi totiž zpravidla vegetují vysoko v korunách stromů. My máme nakonec ale štěstí i na chlupáče, který si to svým ležérním tempem šine dolů na zem těsně nad námi. Zřejmě jde vykonat velkou potřebu, což tenhle živočišný druh údajně podniká jen jednou týdně. Nikdy by mě nenapadlo, jak silný dojem ve mně zanechá setkání s tímhle tvorem z očí do očí ve volné přírodě. Překonalo to snad i impozantního „draka“ – červenou variantu mohutného leguána zeleného – jen o pár minut předtím.
Od průvodce se nám dostává nejen zásadního poučení o jedovaté rostlině, které bychom se neměli dotýkat, ale i hořkého postesknutí nad tím, kolik místních má krátkou paměť a znovu si staví domy tam, kde před lety nekompromisně všechno zničila láva.

Přes mosty až k arakače

Ještě pestřejší ukázkou živočišné říše je park Mistico Arenal Hanging Bridges (38 USD včetně průvodce), vyhlášený visutými mosty různých délek a zavěšených různě vysoko nad úrovní džungle, která z téhle perspektivy získává zcela jinou dimenzi. Hned na parkovišti nás přivítal toulavý mravenečník, záhy přes cestu přeběhla početná rodina divokých prasat. Sympatický průvodce Agustín nás pak upozorňuje i na několik druhů barevných ptáků, chápany a vřešťany, lenochody či tarantule. Křídly tu mihotali pestrobarevní kolibříci.

Oblast Río Celeste v národním parku Volcán Tenorio (dvanáct USD) se sice zvířaty v takové míře nehemží, nicméně mi tahle nepříliš známá rezervace přirostla k srdci. Dojem z největšího taháku – vodopádu padajícího do tyrkysového jezírka – umocňuje motýl stejné barvy, který mi usedá na botu. Tady jste zkrátka součástí přírody. Stezkou, která může být po dešti dost bahnitá, pokračujeme k vyhlídkové terase, ale hlavně k malebné laguně, v níž se poklidně mísí tmavě tyrkysová voda s křišťálově průhlednou. O kousek dál to naopak vře, horký pramen vodu rozbublává a okolí naplňuje sirnými výpary. Přes dva krátké visuté mosty ještě docházíme k soutoku dvou různě barevných říček. Za celou cestu jsme potkali jen pár lidí a jednoho nosála.

Přejezd do městečka Santa Elena je nejdřív dalším důkazem rozmanitosti zdejší krajiny, když z levého okna auta sledujeme zelené kopečky a z pravého pláň plnou košatých stromů, která připomíná spíš Afriku. Pak jsme ovšem svědky i toho, že v Kostarice ještě některé silnice nejsou ve stavu, jaký by si hlavní příjezdová cesta k jednomu z nejznámějších parků země zasloužila. Na druhou stranu to mlžnému horskému tropickému pralesu Monteverde (22 USD + 20 USD za průvodce) dodává punc odlehlosti. Neskonale sympatický průvodce Ronald, z něhož přímo čiší vášeň a láska k přírodě i jeho práci, nám zapáleně předává spoustu zajímavých informací, zatímco procházíme mezi majestátními stromy, které tu a tam zahalí magicky působící mlha a pokropí lehká sprška. Přes dvě hodiny se nám Ronald snažil ukázat i svého očividně oblíbeného kvesala chocholatého, kterého jsme na základě španělského názvu quetzal překřtili na kecala, až se mu to v samotném závěru s jiskrou v oku skutečně podařilo.

Odpoledne trávíme na nedaleké farmě El Trapiche (33 USD), která nabízí prohlídku „3 v 1“. Dozvídáme se totiž, jak se pěstují a zpracovávají plody kávovníku a kakaovníku i cukrová třtina. Ochutnáváme božskou čerstvou čokoládu, kávu, silný a hřejivý 50procentní třtinový rum, limonádu s třtinovým cukrem, který si sami zkoušíme vyrobit jako suvenýr na památku, nebo placky s arakačou, což je jihoamerická blahodárná kořenová zelenina.

Pohoda, kam se podíváš

Do další oblasti se dostáváme se zastávkou u romantického vodopádu Llanos de Cortés, v jehož jezírku se dá koupat, a noclehem v Liberii, v pohodovém hostelu s houpací sítí, batůžkářskou atmosférou a ochotným majitelem, který nám sám od sebe do navigační aplikace zanáší místa, která bychom na druhý den neměli vynechat. Tím hlavním je národní park Rincón de la Vieja. Před pětikilometrovou túrou k vodopádu dáváme přednost poznávacímu okruhu v okolí sopky Santa María, která celé oblasti vtiskla specifický ráz. Zastavujeme u lávové laguny s bublajícím bahnem, miniaturní sopky a osvěžujícího vodopádu. Procházíme lesem plným stromů s propletenými kořeny i kmeny, potkáváme se s leguány a snad půl hodiny pozorujeme bláznivé řádění opic poskakujících po obrovském stromě.

Na doporučení rangera se při odjezdu zastavujeme ve vesnici Curubandé u řeky, jejíž tyrkysový tok se prodírá skalnatou průrvou. Ve vodě dovádějí místní děcka a puberťáci, nenuceně nám předvádějí skoky do vody z okolních stromů a útesů, panuje tu uvolněná autentická atmosféra typická pro místa, kam turisté zabloudí jen vzácně nebo omylem.

Od pláže k pláži

Nastává plážová etapa, kterou zahajujeme v městečku Brasilito. Stejnojmenná pláž s hnědým pískem je v podvečer liduprázdná s výjimkou obsluhy malého baru, kde právě probíhají happy hours. Barman nám sám od sebe přináší repelent, abychom si mohli v klidu vychutnat západ slunce s výbornými koktejly a ještě lepším guacamole con nachos. Pura vida! Aneb životní styl, jehož cílem je prožít příjemný, pohodový a plnohodnotný život, nic nehrotit, být ohleduplný k přírodě, milý k ostatním a navzájem si pomáhat.

Druhý den je ovšem naším momentálním cílem sousední Playa Conchal. Krásná, světlá, s tyrkysovou vodou. Ze začátku tvořená rozdrcenými kousky korálů a mušlí, ale pak už jemným pískem. Pelikáni tu loví ryby, rázné vlny svádějí k dovádění, rozlehlý prostor sdílíme jen s hrstkami místních. Přestože nejsem plážový typ, tady nemám problém strávit celý den. I ten další zůstáváme na tichomořském pobřeží. Dlouhou Playa Samara navštěvujeme ve fázi odlivu, který pláž zanechává i pořádně širokou. Písek je sice tmavý, kolorit ale dotváří pás palem a pár nadšenců, kteří se pokoušejí ve zdejších vlnách surfovat. I sedm kilometrů vzdálenou Playa Carrillo mají údajně v oblibě především místní, obzvlášť o víkendech. Páteční odpoledne se teprve rozjíždí, takže potkáváme jen několik skupinek, které se oddávají pohodovému pikniku mezi palmami.

Menší, ale trochu syrovější pláž je také v Montezumě, což je víceméně shluk hotelů, penzionů, restaurací, cestovek a obchůdků. Využíváme ho jen k noclehu a jako výchozí bod k celodennímu výletu na Želví ostrov (Isla Tortuga). Za čtyřicet dolarů máme v ceně i oběd a neomezenou konzumaci nápojů. Během padesátiminutové plavby míjíme vodopád El Chooro, jehož proud končí přímo v moři. Pak si užíváme společnost hojného počtu delfínů, kteří kolem našeho člunu vesele poskakují. Těsně před příjezdem na ostrůvek nás zaujme kamenný oblouk na volném moři. Nebudu zastírat, že samotný ostrov už je dost komerční. Postupně přijíždějí poměrně velké lodě s rozjuchanými turisty. Dá se před nimi uniknout se šnorchlem do moře nebo výšlapem na kopec u pláže po naučné stezce s 27 zastaveními, na nichž jsou cedule s texty nezvykle doplněné i poezií.

Na ptáky jsme krátký

Trajekt přes záliv Nicoya nám výrazně zkrátil přesun zpět na hlavní část západního pobřeží. Po opuštění lodě jsme se ocitli na úzkém pruhu pevniny obklopeném z obou stran mořem, což byl lehce bizarní zážitek, který ovšem přebila zastávka u mostu Puente del Río Tárcoles. Ten se do průvodců zapsal díky tomu, že se pod ním spokojeně rozvalují skupinky krokodýlů. Přesvědčili jsme se, že to není mýtus, po obou stranách mostu se v mělké vodě skutečně rochnili minimálně dvoumetroví mackové. Sledujeme je z poměrně velké výšky, na téhle atrakci je tedy nejnebezpečnější přebíhání přes silnici z jedné strany na druhou.

Západ slunce si opět vychutnáváme u moře, tentokrát v mladistvém letovisku Jacó, kde se na dlouhatánské a širé pláži snaží surfaři vypadat hodně cool. Pro nás je ale město spíš záchytným bodem před posledním úsekem našeho putování. Nedaleko od něj navštěvujeme národní park Carara (10 USD bez průvodce), domov pestrobarevných papoušků. Ty dlouho jen slyšíme, ale nakonec se nám poštěstí vysoko ve větvích zahlédnout ostře červené peří. Na dosah ruky tu máme opice, mohutné leguány, ještěrky a skrumáž těkavých kolibříků.

Čtyřnozí zloději

Lákavou symbiózu druhově bohatého tropického pralesa a pohlednicové pláže nabízí národní park Manuel Antonio (45 USD včetně průvodce). Jeho obliba se bohužel odráží v nešvarech typických pro ta nejturističtější místa. Pouze tady jsme se během dvoutýdenního putování Kostarikou necítili hned od první chvíle dobře. Neurvalí naháněči na parkovišti, organizační zmatky, davy lidí. Po dvou hodinách strávených pozorováním lenochodů, žab, krabů, hadů, opic a leguánů se ocitáme na hlavní pláži. Mohl by to být ráj na zemi – nebýt lidí, a především neskutečně drzých opic a mývalů, kteří z odložených batohů a tašek bezostyšně kradou, co jim přijde pod ruku. Nedají se uhlídat, koupat se musíme chodit na střídačku, ani tak si člověk moc relaxu neužije. Za zbytečný bych označil i Cathedral Point Trail, jehož jediným efektem bylo, že jsme se v panujícím horku pořádně zpotili. Vynechal bych i rozhlednu, z níž není nic vidět. Po opuštění parku jsme se museli obrnit trpělivostí a prodírat se zástupem otravných nabízečů čehokoli. Škoda že zrovna tenhle sám o sobě krásný kout byl posledním zážitkem ze země, která mě v předchozích dnech naprosto nadchla.

Ale čekalo nás ještě posledních asi 140 kilometrů zpátky do San José. Těm se podařilo spravit mi chuť. Díky kolem ubíhající krajině plné zelených kopců a překrásně tvarovaných stromů se mi v duši opět rozhostil pocit, pro který mám od kostarického putování jasné pojmenování. Pura vida.

Hasta la vista, Costa Rica!


Dobré vědět

  • Z hlediska počasí je ideálním časem k návštěvě suché období, které panuje zhruba od p oloviny prosince do dubna. Podmínky se ale mírně liší na karibské a tichomořské straně.
  • Ke vstupu do Kostariky nepotřebují čeští občané víza.
  • Hlavní město San José trpí dopravními zácpami a zajímavých míst je v něm poskrovnu, takže ho po příletu můžete s klidným svědomím ihned opustit.
  • Kostarika je bezpečná a civilizovaná země s fungujícími službami a běžnými výdobytky, jako je třeba wi-fi připojení. Španělština je určitě výhodou, ale domluvíte se i anglicky. Místní jsou nesmírně přátelští.
  • Ačkoli je velká část silnic potažena hladkým asfaltem, někdy se nevyhnete drkotání po nezpevněných cestách, především v oblasti kolem Monteverde. Obzvlášť po setmění buďte opatrní.
  • Restaurací je k dispozici dost, ale dobře a levně se najíte i v malých jednoduchých bistrech, kterým se říká soda.
  • Když už zaplatíte nemalé vstupné do přírodních parků, připlaťte si i za průvodce. Díky jejich doprovodu uvidíte a pochopíte mnohem víc než sami.
  • Platit můžete kostarickými colóny, americkými dolary nebo platebními kartami. Nebuďte překvapení, pokud vám při platbě dolary vrátí místní měnu.

Honza Čermák




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země