Původně jsme měli v plánu po návratu ze Skalnatých hor strávit zbývající kanadský týden ve Vancouveru a jeho okolí. Nakonec jsme ale uposlechli doporučení zavítat i na ostrov stejného jména, neboť na relativně malém území poskytuje příležitost pro zážitky různého druhu a nádavkem uvolněnou atmosféru havajského střihu. Za čtyři dny jsme stihli prozkoumat alespoň jeho střední a jižní oblast.
S pevninskou částí Britské Kolumbie není ostrov Vancouver spojen žádným mostem. V přístavišti Horseshoe Bay se tedy naloďujeme na první ranní trajekt (109 kanadských dolarů za auto a dvě osoby), který nás za necelé dvě hodiny přiváží do města Nanaimo na východním pobřeží ostrova. Kanaďané zrovna slaví Díkuvzdání, které mají v kalendáři, na rozdíl od sousedních Američanů, vyznačeno u druhého říjnového pondělí. Očekáváme tedy trochu větší nápor výletníků. Proto raději opouštíme štrúdl vozů vyjíždějících z lodi a velkoryse jim dopřáváme náskok. A sobě dopřáváme snídani v restauraci řetězce Tim Hortons se zajímavým konceptem podávání snídaní po celý den.
Po čtyřce ostrovem napříč
Plán na první den je poměrně přímočarý: vydat se po silnici č. 4, která ostrov přetíná z východního pobřeží na západní, a cestou vyzobat několik míst, která si zaslouží zastávku. Prvním z nich je skalní soutěska, kterou se prodírá řeka Qualicum a vytváří soustavu kaskád pod názvem Little Qualicum Falls. Procházíme se po nenáročné okružní stezce spojující horní a spodní část vodopádů. Ty samy o sobě nejsou nijak ohromující, kouzlo jim dodává divoké prostředí s hustou vegetací, která se po dešti leskne oslňující zelení. Nejvíc mě upoutaly planiky – stálezelené stromy s červenou až rezavě hnědou kůrou, která se v tenkých plátech odlupuje a odkrývá tak různě zbarvené vrstvy.
Tyto stromy jako by byly předzvěstí další zastávky, vzácného lesa Cathedral Grove (oficiálně MacMillan Provincial Park). Proč je v názvu katedrála, je patrné od první chvíle, kdy vkročíme na udusanou stezku vedoucí pravou polovinou okruhu, který má tvar osmičky a uprostřed je přeťatý silnicí. Ocitáme se v džungli plné různých druhů vzrostlých jedlí, douglasek a zeravů obrovských, které jsou až osm set let staré a ty nejvyšší se vzpínají k nebi do výšky pětasedmdesáti metrů. Řada mohutných kmenů je vyvrácená a porostlá mechem a kapradinami, do některých dutin by se mohlo pohodlně uvelebit několik dospělých najednou. Vždyť obvod mnohých přesahuje osm metrů. Jeden z nejkrásnějších exemplářů se snažíme obejmout, ale ani ve dvou nemáme šanci. Dojem posvátnosti a lidské malosti posilují sluneční paprsky, které větvemi pronikají do lesa jako světlo vitrážovými okny do kostela.
Zatímco v pralese je zásah lidské ruky ideální minimalizovat, o další atrakci bychom bez něj přišli. U městečka Port Alberni bylo v šedesátých letech lesem vedeno vodovodní potrubí, kvůli němuž bylo nutné vysekat otvor do skály. Poté, co potrubí dosloužilo, bylo sice odstraněno, ale díra po něm samozřejmě zůstala. A protéká jí potok, který vytváří malý poetický vodopád s naprosto nepoetickým názvem Hole in the Wall (Díra ve zdi). Skála je černá, takže si v podzimně laděném lese připadáme jako v lehce depresivní pohádce. Ta se mění v thriller, když se snažíme dostat autem zpět na hlavní silnici. Závora, která byla předtím otevřená, je tentokrát dole. A majitel soukromého pozemku si nás vychutnává. Netušili jsme, že jen o kousek dál lze od oblíbené prodejny s cukrovinkami projít lesem k vodopádu z jiné strany, což jednoznačně doporučuju.
Projíždíme kolem jezera Sproat ve tvaru kříže. Je oblíbenou dovolenkovou destinací, ale o sychravém podzimním dni zeje prázdnotou. V létě to prý žije i v městečku Tofino na západním pobřeží, které je naším dnešním cílem. Obvykle se to tu hemží surfaři, pěšími turisty, ornitology, rybáři, pozorovateli velryb, zkrátka lidmi, kteří chtějí být blízko přírodě. My ale potkáváme jen pár lidí, jeden místní chlapík natírá budovu muzea na modro, z mola sledujeme, jak se z hladiny odlepuje malé letadlo. Za ním se k sytě modrému nebi tyčí zelené kopce. Ke štěstí už chybí jen naplnit žaludky, k čemuž využíváme vyhlášené hipsterské bistro Tacofino. Bez ochutnávky mexické kuchyně podávané z okna karavanu prý nemůžeme z ostrova odjet!
Ve znamení moře
Po dnech strávených v nečekaně mrazivých národních parcích ve vnitrozemí si nemůžeme nechat ujít příležitost ocitnout se na písečné pláži a naslouchat zvukům moře. A okolí Tofina je k tomu jako stvořené. Pokud místní prohodí, že jedou na pláž, zaručeně tím myslí tu nejbližší – Chesterman Beach. Táhne se téměř tři kilometry ve tvaru písmene W nebo M (podle toho, z jaké strany se na ni díváte), jehož prostřední nožičkou je písečný pruh vedoucí ke skalnatému ostrůvku Frank. Písek brázdí pěší i cyklisté, ve vlnách se prohánějí surfaři, břeh lemují honosné vily, mezi kterými si vybíráme tu pravou na důchod. Na koupání to není, ale panuje tu nepopsatelně příjemná atmosféra, která nám skoro brání posunout se o dalších pár set metrů dál.
Sousední Cox Beach je častým dějištěm místních surfařských soutěží, ráz vln už tu přece jen není nejvhodnější pro začátečníky. Na parkovišti se srocují typické dodávky týpků s prknem v podpaží. Snad je to skalnatý vršek v pravé části, kde právě dovádějí caparti, díky němuž mi z paměti vyskočí pláž Mirissa na Šrí Lance. Jen palmy tu chybějí. Do třetice jsme na poslední chvíli stočili volant i k nejdelší pláži celého ostrova s příznačným názvem Long Beach. Zvláštní kouzlo má díky vyplaveným kmenům z okolních lesů, ale podílejí se na něm i surfařské skupinky, které ležérně hrají na kytaru a zpívají, a v době naší návštěvy i mlžný opar, převalující se po pobřeží i nad vlnami.
Kmeny se na pláž dostaly snad i z přilehlého deštného pralesa, kterým procházíme po dvou kilometrových okruzích. Podobně jako v případě lesa Cathedral Grove jsou i tady obě části rozděleny vozovkou. Rozdíl je v tom, že tu stromy nedosahují takových výšek, přibylo kapradin, místo po vyšlapaných cestičkách se prostorem klikatí dřevem vykládaná stezka s častými schody a sdílíme ho s podstatně menším počtem návštěvníků. Oba parky jsou zdarma, takže nemusíte váhat, kterému z nich dát přednost. Rozhodně bych ale doporučil Shorepine Bog Trail jen asi o čtyři kilometry dál. Charakter má totiž naprosto odlišný. Po udržovaném dřevěném chodníku se osm set metrů proplétáme mezi různě pokroucenými a tvarovanými kmeny, jako bychom se ocitli v přerostlé zahradě s bonsajemi usazenými na rozlehlém rašeliništi. Rašeliník tu prý už 400 let pokrývá většinu plochy, dosahuje hloubky až dvou metrů a v jeho kyselém prostředí bez živin dokáže přežít jen málokterý rostlinný druh. Konkrétně tady je to borovice pokroucená (v angličtině shorepine), která dala místu název. Prostředí je sice poněkud monotónní, ale nízký vzrůst většiny stromů a jejich roztodivné tvary z něj za slunečného počasí vytvářejí parádní únikovou štaci.
Pak se ještě naposledy vracíme na pobřeží. V okolí městečka Ucluelet se vine Wild Pacific Trail, který bohužel nestihneme projít celý, takže se vydáváme aspoň na nejzazší výběžek, kde vede 2,6 km dlouhý okruh kolem nízkého majáku Amphitrite. Ten byl původně postaven v roce 1906 po ztroskotání skotské lodi Pass of Melfort, ale o devět let později ho přestavěli, aby byl odolnější proti silným větrným poryvům. Absenci krásy tedy zřejmě kompenzuje funkčností. Nicméně jeho okolí je impozantní, z několika vyhlídek, často doplněných lavičkami, jsme si užívali krásné pohledy na členité pobřeží. Ovšem jen do chvíle, kdy se přes něj zčistajasna převalila hustá mlha. Člověk hned pochopí, jak mohlo ke ztroskotání dojít. My naštěstí v pořádku dojíždíme až do města Campbell River na opačné straně ostrova.
Do jámy pumové
Znalci tvrdí, že pokud by se měl člověk na ostrově Vancouver vydat na jedinou túru, měl by to být Elk River Trail. V jednom směru měří třináct kilometrů, takže jsme museli vyrazit brzy, abychom se stihli vrátit za světla. Vstupujeme do ještě potemnělého a opuštěného hustého lesa, kterému na zlověstnosti přidává varování naší hostitelky, že se v téhle oblasti vyskytují americké pumy, proti kterým se nedá moc bránit. Ani vědomí toho, že za posledních sto let se tu obětí jejich útoku údajně stalo pouze pět lidí, nás příliš neuklidňuje. Raději bychom potkali medvěda. K prvnímu, velmi spartánskému kempu je cesta poměrně nenáročná, posledních pět kilometrů je o něco drsnějších. Hodně stoupáme, pěšina je podmáčená, plná kořenů a kamenů, překračujeme potůčky pod vodopády, správný směr někdy hledáme jen díky nahodilým oranžovým reflexním značkám na stromech. V závěrečném kilometru se ale ztrácí a terén nám dává docela zabrat. Proplétáme se prostornou skalnatou plošinou podél zurčící řeky, po níž se túra jmenuje, roštím, lesem, po kluzkém písku a kamenech. Začínáme tušit, kde zhruba by se mělo nacházet jezero Landslide, a tím směrem zkrátka jdeme.
Přesně po čtyřech hodinách skutečně usedáme na jeden z balvanů a hledíme na chlácholivě klidnou hladinu vodní plochy, jejíž název připomíná sesuv půdy způsobený zemětřesením v roce 1946. Má pravidelný oválný tvar, tmavě modrozelenou barvu, křišťálově čistou vodu a na hladině se odrážejí okolní majestátní štíty nádherné hory Colonel Foster, kterou máme bohužel v protisvětle. Což je jediná chybička na kráse, kterou si vychutnáváme v naprostém tichu a o samotě. Voda je ideální na rychlé vychlazení doneseného nealkoholického piva.
Na zpáteční cestě, která nám zabrala 3,5 hodiny, potkáváme pouze tři lidi. Abychom zůstali tematicky věrní jelenům (v americké angličtině elk), zastavujeme se pak ještě u vodopádů Elk River Falls. Trasa k nim měří něco přes kilometr, je na ní několik vyhlídek a visutý houpací most.
Města a městečka
Poslední den plánujeme jako aklimatizační návrat do civilizace. Začínáme pozvolna, v městečku s indiánským jménem Chemainus. To vzniklo v roce 1858 jako středisko těžby dřeva, dnes ale láká k návštěvě něčím zcela odlišným. Jeho fasády a zdi zdobí přes padesát murálů s výjevy především z jeho historie. Stala se z něj tedy galerie pod širým nebem, díky níž se naprosto proměnil ráz města – turistický ruch přispěl ke vzniku malebných obchodů, galerií a restaurací. Dá se pořídit dokonce i tištěný průvodce s mapkou a popisem jednotlivých maleb. Příjemnou procházkou jsme strávili necelou hodinu.
I další město má své specifikum. Duncan si v roce 1985 přisvojil označení Město totemů. Po městě jich bylo rozestavěno čtyřicet čtyři, ale jeden přišel k úhoně při dopravní nehodě, jeden byl odeslán jako dar do novozélandského města Kaikohe a další byl vrácen matičce Zemi. Troufám si tvrdit, že bez téhle sbírky dřevěných monumentů by si Duncan pozornost návštěvníků ostrova neměl čím vysloužit.
To ovšem neplatí o hlavním městě provincie Britská Kolumbie, které bylo pojmenováno na počest královny Viktorie. Victoria se objevuje v žebříčcích měst s nejvyšší kvalitou života. Já však po příjezdu takový pocit nesdílím. Možná je to předešlým odloučením od velkých měst, také potkáváme řadu pochybně vyhlížejících místních, někteří z nich nejspíš právě navštívili jeden z obchodů značky Canabis. Čím víc se ale přibližujeme historickému centru, kterému vévodí pohádková cihlová stavba hotelu Fairmont Empress a majestátní budova parlamentu, tím se nám podvečerní atmosféra dostává víc pod kůži. V té chvíli ještě netušíme, že zdejší čínská čtvrť, druhá nejstarší v Severní Americe (po té v San Francisku), předznamenává jeden z poznatků získaných následnou návštěvou báječného města Vancouver, které by ovšem vydalo na samostatný článek…
Ostrovní zajímavosti
- S 32 134 km2 je Vancouver největším ostrovem na západním pobřeží amerického kontinentu.
- Pojmenován je podle důstojníka britského Královského námořnictva George Vancouvera.
- Necelá polovina jeh o obyvatel žije ve Victorii.
- Je považován za kanadskou oblast s nejmírnějším klimatem, v létě dosahuje průměrná teplota 23 °C.
- Na jeho území se nachází nejvyšší kanadský vodopád – Della Falls (440 m).
- Ostrov je domovem endemického sviště vancouverského a nachází se na něm největší koncentrace pumy americké na světě. Zvláštností je i populace jelena lesního východního, který se jinde na území Kanady nevyskytuje. Řeky, jezera a pobřežní vody se hemží pstruhy a lososy.
- Bohatě jsou zastoupeny jehličnany (douglaska, zerav obrovský, jedle líbezná, cypřišek nutkajský, smrk sitka), ale i listnaté stromy (javor velkolistý, dub Garryův, olše červená), najdete tu i líbavku, mahónii či kapradiny.
