Rybolov na amazonské řece Itaya aneb Jak jsem potkal piraně

Rybolov na amazonské řece Itaya aneb Jak jsem potkal piraně Zdroj: Profimedia.cz

Dravost piraní se prý v hollywoodských filmech dost přehání...
Na otevřené řece prý piraně neútočí. Ale ve slepých ramenech, kde se přemnoží, se s chutí zakousnou do čehokoli.
Není vhodné, aby do amazonských řek nevstupovaly osoby s čerstvým poraněním či menstruující ženy, protože krev je pro dravé ryby neodolatelná vábnička.
Řeka Itaya v peruánské Amazonii
Z nábřeží Iquitosu jsem se se svým průvodcem plavil na místo lovu.
8
Fotogalerie

Rybolov na amazonské řece Itaya aneb Jak jsem potkal piraně

Připichuji k háčku kousek kuřecích střev a vlasec namotaný na plastovém kotouči vhazuji do poklidné hladiny řeky Itaya v peruánské Amazonii. Podle instrukcí lodivoda čekám, až se vlákno v mých dlaních rozechvěje, což bude znamenat, že ryba ťuká do návnady. Teprve pak zaseknu a z vody vytáhnu mrskající se zubatou piraňu.

Takhle slibně zní teorie. Praxe však pokulhává. Spíš se zdá, že sloužím jako výkrmna pro celou piraní legii. Vždy když vlasec zaseknu, na háčku se choulí jen poslední zbyteček vnitřností, nebo už také vůbec nic. Ryby návnadu umí spořádat, aniž se přitom uráčí napíchnout na ostří. Takže odkrajuji kousek střev a špendlím další porci návnady. Ta nepobude ve vodě ani půl minuty a už cítím její okusování masožravými rybami. Škub! Vytahuji opět naprázdno…

Můj průvodce a kapitán loďky poháněné motorovou vrtulí a zastřešené děravým igelitem se na to nemůže dívat. Muž s hodně neobvyklým peruánským jménem Harry Charpentier a s typickým jihoamerickým řiďoučkým knírem to s druhým vlascem zkouší vedle mě. K mojí zlosti během tří nahození jednu piraňu uloví. Její malé tvrdé šupinky se na zploštělém těle lesknou jako zmáčený kov. Byť má jen průměrnou velikost dvacet čísel (nejurostlejší jedinci to dotáhnou na dvojnásobek), vzbuzuje respekt. Poulí na nás oči a její natěsno namačkané trojúhelníkové zuby prozrazují, že s trháním syrového masa nemá nejmenší problém.

O jaký druh jde, se od Harryho nedozvím. Problém by s tím ale možná měli i vědci. Vždyť se zatím nedokázali dohodnout ani na tom, zda tento jihoamerický predátor má třicet druhů, nebo možná až dvojnásobek. Jsem zvědav, jak Peruánec rybu usmrtí. Ten si s tím však nedělá hlavu. Když jí vyndá háček z tlamy, nožem jí připíchne čelisti k sedačce a pak ji jen strčí na dno pramice. Nechá ji tam leknout, prsty kvůli ní riskovat nehodlá.

Absolutní predátor

Rybaření jsem se věnoval naposledy jako kluk na prvním stupni základní školy. Od té doby mi lidé s pruty a podběráky připadali jako nepochopitelní podivíni. Ale teď, když vidím Harryho trofej, cítím loveckou vášeň, kterou v sobě máme navzdory všem civilizačním nánosům minulých věků. Já prostě nějakou piraňu musím vytáhnout! Zkouším to strojovým tempem dál, ruce už mi páchnou od práce s nemytými kuřecími střevy, která mi moje potenciální úlovky ve čtyřmetrové hloubce pode mnou bez milosti žerou. Ale teď…

Konečně se můžu zatvářit hrdě. Na mé udici se třepetá kořist. Dobrá, vytoužená piraňa to není. Je to mojarra - ryba z čeledi ostnušíčkovití, jak zjistím později při pátrání po internetu. Ale aspoň něco. Harry navíc tvrdí, že chuťově je mojarra lepší než nejslavnější obyvatel zdejších vod. Pohodíme ji na dno vedle předchozího úlovku. A začnou se dít věci. Piraňa ukáže, že dokáže být neúprosným dravcem i ve svých posledních momentech. Ač už na suchu několik minut marně lapá po dechu, nyní si nenasytně cpe do tlamy ocas rovněž umírající mojarry.

Hned si vzpomenu na hollywoodské šlágry béčkového ražení a dobrodružné knihy, podle nichž jsou piraně během okamžiku schopné ohlodat krávu na kost. Jenže jedna věc je legenda a druhá realita. U zrodu mýtu stála i tak vážená osobnost, jako je prezident Spojených států ve výslužbě. Voják, dobrodruh a lovec Theodore Roosevelt několik let po skončení svého mandátu v roce 1909 navštívil brazilskou Amazonii. Místní ho prý chtěli potěšit, a tak údajně několik dní před příjezdem sítěmi zahradili jedno z ramen řeky a zabránili tím piraním vydat se za potravou. Když VIP návštěva dorazila, hodili dravým rybám naporcovanou krávu. Vyhladovělé hejno ji prý samozřejmě vmžiku snědlo.

Turistická fobie?

Vyptávám se Harryho, jak to s těmi zubatými potvorami je doopravdy a jestli ví o někom, koho zabily. Peruánec se nad mým turistickým vnímáním piraní pobaveně usmívá a tvrdí, že se jejich žravost přehání. Nabádá jen, aby do amazonských řek nevstupovaly osoby s čerstvým poraněním či menstruující ženy, protože krev je pro dravé ryby neodolatelná vábnička. Také záleží na tom, kde se lidé koupají. Na cestě z nábřeží Iquitosu do našeho revíru, při průjezdu mezi chatrčemi na kůlech, ve vodě dováděla spousta dětí. Podle Harryho jim nic nehrozilo, protože jejich obydlí leží na otevřené řece, kde je proud rychlý. Horší to ale může být ve slepých ramenech, kde se piraně přemnoží a s chutí se pak vrhnou na jakoukoli kořist, byť by byla několikanásobně větší. Stalo se to prý jeho bratrovi. „Rybařil po pás ve vodě a vtom se mu piraňa zakousla do stehna. Vyrvala mu kus svalu. Odehnal ji rukou a rychle vylezl do loďky. Dodnes tam má obrovskou jizvu,“ vypráví.

Během debaty se nám při vytahování zapletou vlasce do větví v toku. Harry automaticky posílá do vody svého desetiletého švagra Alejandra, aby je vymotal. Přítomnost dravých ryb nepovažuje za problém. Ale klukovi se do vody vůbec nechce. Napadne mě samozřejmě, že se do řeky bojí kvůli piraním. Klučina se ale zatváří kysele a překvapí mě odpovědí: „Ale ne, piraně mi nevadí. Jen je dneska hrozná zima.“ Nakonec svého staršího příbuzného poslechne a vnoří se do Itayi. Já se koušu do rtů a doufám, že Harry má o žravosti piraní opravdu dobré informace. Klučina vlasce vymotá, aniž se o něj otře jediná ploutev. Když sedí při zpáteční cestě na přídi loďky, klepe se – ač jsme kousek od rovníku – chladem.

Rozpaky na závěr

V indiánské vesnici kmene Bora si samozřejmě nedělám iluze, že pár kilometrů od Iquitosu uvidím hrdou civilizaci domorodců, kteří se dlouho urputně pomocí svých foukaček s jedovatými šípy bránili před vetřelci. Takoví žijí jen v hlubinách pralesa, kam se běžný turista jen tak nepodívá. Zdejší lidé, kteří často čelí rasismu ze strany svých spoluobčanů, jsou smířeni s tím, že představují jen kolečko turistického průmyslu. Jeho drobky jim umožňují nedůstojné přežívání sice v zemi předků, ale jako zvířátka na safari. Možná ještě hůř, nosorožci nebo sloni se kvůli turistům nemusejí přetvařovat.

Můj příjezd ohlásí hlídka zabubnováním na dutý strom a ze všech stran se sbíhají lidé různého věku. Nutí mi na hlavu čelenku z peří papoušků, pak si stahují naprosto západní trička a pro moje potěšení v jakémsi hadu tančí jako v dávných časech do půl těla nazí. Jak mají od cestovních kanceláří doporučeno, vyzývají mě, abych se připojil. Jedné z dívek tanec evidentně není po chuti a neustále si před bílým návštěvníkem paží zahaluje ňadra. I tak se projevuje naše civilizace uprostřed Amazonie. Z té původní zbyl už jen ubohý tyátr. Začnu se stydět a schovávám fotoaparát.


Iquitos

Po vodě nebo vzduchem - jinak se do Iquitosu nedostanete. Ve městě v srdci peruánské Amazonie žije na 370 tisíc obyvatel a přicházejí další, kteří v tropickém vnitrozemí hledají alternativu k těžkému životu v Andách nebo k přeplněné Limě. Kvůli odlehlosti města je tady ale veškeré zboží dražší než jinde. Nesvědčí o tom jen cenovky v obchodech, ale třeba i to, že lidé na služební cestu do Iquitosu dostávají vyšší diety. Město, které od roku 1739 v těžkých bojích s domorodci hájili španělští kolonizátoři jako opuštěnou výspu křesťanské civilizace, díky těžbě dřeva, turismu a pěstování tabáku i tropických plodin prosperuje. Je politickým i komerčním centrem Amazonie, ale podle omšelé omítky kdysi skvostných budov na nábřeží na tom byl v minulosti lépe. Bylo to v dobách, kdy se kaučuk ještě nevyráběl uměle a kdy kaučukovník rostl pouze v těchto zeměpisných šířkách a délkách, tedy přibližně před sto lety.


„Benátky Amazonie“

Takhle nadneseně říkají turističtí průvodci Puertu de Belén, městu východně od Iquitosu. Dřevěné domky na kůlech tu trčí deset metrů nad zemí. Nyní má řeka Itaya nižší úroveň, tak se pod nimi dá kráčet suchou nohou – na podmáčené půdě slouží jako chodníky dlouhá prkna. Není to zvlášť romantická procházka. Stružky vody se míchají se zapáchající močkou lidských výkalů. Kolem spousta odpadků, které příroda bude rozkládat po staletí. Nicméně lidé, které potkávám, podle oblečení a mobilních telefonů nevypadají nijak chudě. Investovat peníze do sebeprezentace je v rozvojovém světě považováno za důležitější než si třeba šetřit na lepší obydlí.

V další části „Benátek“, která je více vzdálená od městského centra, už ulice mají tekutý charakter, takže si ji lze prohlédnout pouze na loďce. Ostatně tak se tady pohybují všichni obyvatelé – ať už potřebují na trh, diskotéku, do banky, školy, kostela či třeba k holiči. Některé malé děti podezírám, že dříve, než se naučily chodit, už uměly zacházet s pádlem nebo motorovou vrtulí. Všichni jsou také vyzbrojeni miskou, kterou z člunů pravidelně vylévají prosakující vodu.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2011.