Kam přijdu, všude jsem doma, všude mě poznají

Kam přijdu, všude jsem doma, všude mě poznají Zdroj: Anita Balejíková

Anita zná na Jamajce každý kout, nejchudší i nejluxusnější, třeba Strawberry Hill v pohoří Blue Mountains
Kingston, hlavní město Jamajky
3
Fotogalerie

Jamajka očima Češky: Pokud máte bílou pleť, stáváte se bankomatem bez limitu

Přijela sem v roce 2000 jako dvacetiletá, aby poznala Jamajku takovou, jaká opravdu je. Zamilovala si ji. Dnes žije napůl tady, napůl na domovském Slovensku a ukazuje nevšední tvář karibského ostrova ostatním.

Čím se na Jamajce zabýváte?

Jsem certifikovanou průvodkyní, vyškolila jsem jamajské průvodce a vybudovala si vlastní tým. Děláme netradiční výlety na utajená, respektive těžko dostupná neturistická místa pro našince z Česka, ze Slovenska, z Maďarska i turisty ze zámoří. Poprvé jsem v roce 2004 provázela filmový štáb při výrobě dokumentárního filmu o Jamajce, pak to už šlo samo od sebe.

Jak se liší mentalita místních od té naší?

Nerada lidi porovnávám, takže hodnotit budu jen Jamajčany. Pokud jste bílý a očividně máte peníze, dokáží být Jamajčané tou nejpřítulnější formou života na planetě! A skutečně velmi neodbytnou… Zahrnou vás vynalézavou terapií komplimentů, jen aby z vás vytáhli co nejvíce peněz. Při současné drahotě je na Jamajce těžké přežít, to je fakt. Pokud si ale představujete Jamajčany jako veselé, přátelské, věčně usměvavé lidi žijící v duchu hesla „No problem!“ a v rytmu písní Boba Marleyho, mýlíte se. Jamajčané jsou povahou velmi komplikovaní: v jednom okamžiku jsou vašimi naoko „nejlepšími přáteli“, ale jakmile vznikne konflikt, můžete si zadělat na pořádný problém. Já mám ráda povahu obyčejných, skromných Jamajčanů z venkovských oblastí a rovněž miluji aristokratickou hrdou náturu Kingstončanů.

Jak se liší životní styl místních od našeho?

My jsme zvyklí chodit do práce, máme určitý pracovní rytmus, ale na Jamajce při vysoké míře nezaměstnanosti žijí lidé ze dne na den, berou příležitostnou práci za pár dolarů, třeba něco levně koupí a pak to prodají nebo pomáhají na stavbě, na farmě, zaplétají sousedkám copy a podobně. Lidé si na to zvykli, protože museli. Mládež zas velmi ráda kopíruje styl amerických celebrit, třeba když má někdo v ghettu narozeniny, vytisknou se pozvánky a velké letáky, na kterých je fotokoláž s luxusními auty, domy a tváří oslavence, jako kdyby šlo o party JayZ a Beyoncé – a pak přijdete na oslavu do oprýskané boudy. Dívky milují umělé řasy, umělé příčesky, umělé nehty, umělé obočí a pokožku vybělenou peroxidem. Prostě chtějí být trendy a „in“. Pokud jde o životní styl, pro místní je důležitá hlavně hudba, tanec, zábava... Starší generace byla zvyklá vstávat do práce, mít u domu své políčko a pěstovat si zeleninu, novodobá generace je zvyklá celé dny sedět a zírat do mobilu, projíždět Facebook a sem tam dělat hassling (agresivní vnucování výrobků a služeb kolemjdoucím). Pokud jim práce neslibuje velký zisk, tak se do ní nehrnou.

Co vás nejvíc překvapilo?

Příjemně mě překvapili obyvatelé Kingstonu. Turisté se jich bojí kvůli strašné reputaci, ale když jim dáte šanci, jsou to ti nejmilejší lidé! Mají takové ty staré dobré aristokratické způsoby, které obdivuji. Nepříjemně mě překvapilo celými generacemi vžité pravidlo, že běloši jsou „povinni dělit se“ o své peníze s černým jamajským národem, neboť v minulosti bílí zotročovali černé a „dluží jim to!“.

Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?

Věčné žebrání. Pokud máte bílou pleť, stáváte se bankomatem bez limitu a vyžádá si od vás peníze jak chudák, tak manažerka luxusního resortu, která vydělává třikrát více než já. Když se zeptáte žen, na co chtějí peníze, řeknou vám, že na gelové nehty, nový účes, nový mobil nebo chtějí zaplatit noc v hotelu se svým milencem, o kterém jejich muž nesmí vědět. A když se zeptáte chlapů, na co potřebují oni, řeknou vám, že na léky nebo jídlo pro mámu a podobné hlouposti, ale v realitě jen chtějí zaplatit svým četným milenkám gelové nehty, nový účes, nový mobil nebo jim dát peníze na jídlo, které v konečném důsledku ty ženy investují do svého tajného milence... Je těžké zvyknout si na jamajskou morálku.

Chybí vám tam z domoviny něco?

Obyčejné, ale na Jamajce neobyčejné věci! Občas chlad a sníh, neustále náš domácí výborný chléb (tady je jen ten americký sladký), normální smetanový jogurt (ne ty americké umělé light jogurty), běžné evropské ovoce, ať už třešně, broskve, meruňky, švestky, obyčejné jablko, či hruška... Ba i naše zelenina, voňavá rajčata, papriky, okurky... Na Jamajce je vše kromě banánů, papájí, pomerančů a manga umělé, bez chuti a drahé, jako kdyby to sbírali na minovém poli. Vše je import z USA, protože Jamajčanům se v zemědělství moc pracovat nechce.

Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?

Ten „klidový“ režim. Náš evropský shon za penězi je jim cizí. Jamajčané milují peníze ještě víc než my právě proto, že je nemají, a co nemáte, je pro vás o to vzácnější. Ale oni se kvůli penězům nedřou. Možná i proto, že většina z nich ani neví, co je to platit každý měsíc za vodu, elektřinu, plyn... A ještě jim můžeme závidět tu jejich schopnost přežít. Narodit se v kůži Jamajčana je totiž nelehký úděl! Většina dětí vyrůstá bez otce a už v deseti letech musíte umět vařit, prát, uklízet, žehlit, starat se o menší sourozence... V šestnácti vypadnete z domu, a jelikož Jamajka je zemí třetího světa, stát vám nedá ani cent. Žádné sociální dávky, žádné mateřské přídavky, zkrátka nic! Starej se o sebe, jak umíš, nebo umři hladem. Jamajčané již ve dvaceti mají více zkušeností a rozumu než kterýkoli pětatřicetiletý našinec. Závidět jim lze také tu nádhernou krajinu, v níž se narodili, slunce, moře... Říkám o nich, že jsou syny a dcerami moře a slunce.

Vědí místní o Česku či Slovensku?

Jsem Slovenka, ale je jedno, jestli je člověk ze Slovenska, nebo z Česka, mnozí, zejména ti méně vzdělaní, dost tápou, kde to je, protože pro ně svět rovná se Jamajka, Afrika, USA a bohaté země jako Británie a Německo. Ti vzdělanější mi hned položí protiotázku: „Zideno Čára? Hamsik?“ Hokej a fotbal tady určitě sledují.

Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních?

Vzdělaní Jamajčané jsou obvykle i docela bohatí a nesmírně chtějí být jako běloši. Takže si rádi o víkendu dopřávají pobyt v drahém plážovém resortu a o prázdninách výlet do USA. Nyní se rozmohlo i objevování vlastního ostrova, protože kvůli covidové situaci se do světa cestuje komplikovaně, takže mnoho jamajských rodin i mládež, která si to může dovolit, jezdí po ostrově a objevuje klasické turistické atrakce. Cítí se při tom jako bílí turisté, je docela roztomilé je sledovat. Chudí Jamajčané chtějí také cestovat, ideálně do bohaté země, a když je tam někdo pozve a celé jim to zaplatí... Ale to se stává jen těm, kteří se s bělochy setkávají často, třeba Jamajčanům žijícím kdesi v turistickém letovisku. Dostat víza je pro chudého velmi těžké a jedinou možností je získat je prostřednictvím účelového sňatku s cizinkou či cizincem.

Jakých pět míst byste ukázala nejlepšímu kamarádovi, který na Jamajce ještě nebyl?

Určitě něco z nekomerčních míst. Snažíme se zachovat poslední panenská neturistická místa a nevystavovat je náporu masového turismu. Často se nacházejí na soukromých rodinných pozemcích, například bájná „země andělů“, tlupa obrovských krokodýlů uprostřed džungle... O takových místech nevědí ani samotní Jamajčané. Určitě bych ho vzala i do nejdrsnějšího ghetta, kam se cizinec nedostane bez konexí s bossem ghetta, a taková návštěva turistům vždy vyrazí dech. Nebo jediná ortodoxní rasta osada, to je zas úplně jiný svět. A samozřejmě den strávený na našem malém opuštěném ostrově, kam plujeme rybářskou bárkou, také patří k těm nezapomenutelným!

Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?

Celých dvacet let jsem zásobovala chudé děti v ghettu suvenýry, ze Slovenska jsem vždy vláčela obrovské kufry plné hraček a oblečení, ale nikdy jsem neslyšela ani jediné „děkuji“. Pro Jamajku jsem udělala více než kdokoliv jiný – v médiích i na sociálních sítích jsem ji vždy prezentovala v tom nejlepším světle a ročně posílám na ostrov více než 400 turistů, díky kterým profitují chudí Jamajčané začlenění do turismu. Vlastně takto živím celé rodiny. Ale Jamajčané neumějí být vděční, slovo „thanks“ nefiguruje v jejich slovníku. S mým jamajským přítelem, se kterým jsme spolu pět let, jsme si vždy chtěli založit rodinu, ale po dvou potratech jsme to vzdali. A najednou, když začal covid a turistů nám ubylo, se přece jen stal zázrak a já jsem se v 41 letech stala maminou nádherného zdravého miminka! Říkám si, že to je to největší a nejkrásnější „děkuji“, které jsem od Jamajky v životě mohla dostat!

A oblíbené místní jídlo?

Mám ráda klasický jamajský fastfood, šmrncnutý africkou, indickou a čínskou kuchyní. Výborné křupavé taštičky patties s pikantní nádivkou, kokosovo-kukuřičnou kaši hominy i rastafariánský veganský i-tal.

Jakých pět výrazů použijete pro popis Jamajky a jejích lidí?

Božský, dechberoucí, extrémní, agresivní, money eater.