Koloniální architektura  Key Westu

Koloniální architektura Key Westu Zdroj: Petr Kahánek

Budova bývalého kina Strand na Duval Street
Hemingwayův dům...
...a jeho monstrózní koupelna
Dřevěné sousedství majáku v Key Westu
Stylový hydroplán ze šedesátých let
12
Fotogalerie

Ta nejjižnější Amerika aneb Vítejte na tropickém souostroví Florida Keys

Floridské slunce jistě láká. Do Tampy, Orlanda či Miami Beach. Avšak i ten, jehož mumraj velkoměstských pláží nechává chladným, může ve třetím nejlidnatějším státě USA nalézt útočiště. Na tom nejjižnějším americkém jihu.

Poprvé jsem o Florida Keys slyšel v souvislosti s působivým snímkem klasického Hollywoodu Key Largo z roku 1948. Hvězdný manželský pár Humphrey Bogart a Lauren Bacall v něm předvádí své extra sexy hluboké hlasy (tak hluboké, že skutečně existuje porucha či zhrubnutí hlasu s názvem BBS, Bogart–Bacall Syndrome).

Florida Keys je souostroví na samotném jihu Floridy. Ostrůvky jako by byly navlečené na dálnici U.S. Highway 1, která ve třicátých letech nahradila železniční trať nevratně poškozenou běsněním hurikánu Labor Day, jednoho z nejhorších, které kdy zasáhly americké pobřeží.

Poslední korálek

A úplně posledním z korálků na téhle asfaltové niti je Key West, město na stejnojmenném ostrově, které se může pyšnit hned několika „nej“. Je to nejjižnější město pevninských Spojených států. Je zde jejich nejjižnější letiště (přílet ze severovýchodního Ohia s sebou nese poměrně silný klimatický šok, pročež přímo z letadla mířím do obchodu pro sluneční brýle, trepky a opalovací krém). Je zde také nejjižnější bod pevninských USA a žil tu jeden z nejslavnějších amerických spisovatelů, Ernest Hemingway.

Na Kubu je to z jižního pobřeží jen sto padesát kilometrů a atmosféra Karibiku by tady se dala krájet – slunce, lodě, mola, pláže, krásná velká auta, doutníky a živá kapela v každém baru. Mně k drinku břinká kytarové duo opálených svaloušů Knopflerovu klasiku Sultans of Swing. S virtuozitou tak samozřejmou, až jsem z ní jako vášnivý muzikant trochu mrzutý.

A abychom nezapomněli, krásná architektura; bezmála tři tisícovky domů, z nichž mnohé jsou více než století staré, formují údajně největší dřevěnou čtvrť Ameriky. Pestrá směs stylů a pastelových barev připomíná různorodost kultur původních usedlíků – námořníků z Nové Anglie, hledačů lodních vraků z Baham a kubánských tabákových baronů.

Hemingwayův dům

Centrem dění je Duval Street. Je tu Strand, úžasné staré kino z dvacátých let, ve kterém zaručeně na plátně zářila již zmíněná dvojice Bogart–Bacall a ze kterého je nyní bohužel obchod. Bary otevřené bez nadsázky od rána do rána, především Sloppy Joe’s, jenž se místním násoskům otevřel 5. prosince 1933 (přesně v den, kdy skončila prohibice) a jehož nejznámějším štamgastem byl Ernest Hemingway. A velice blízko je také Hemingwayův dům.

Nádhernou dvoupatrovou vilu ve španělském koloniálním stylu pro svou rodinu vybudoval lodní architekt Asa Tift. Kámen, přesněji řečeno vápenec, ze kterého se stavělo, byl údajně získán ze čtrnáct stop hlubokého výkopu přímo na místě. Chtěl-li investor dát najevo svůj společenský status, bezpochyby uspěl, druhá polovina devatenáctého století ovšem dovedla napsat velice krutý scénář komukoliv: epidemie žluté zimnice Tiftovi během tří let vzaly manželku Annu a dva syny.

Hemingway dům s neveselou historií koupil jako ruinu v roce 1931 za 8000 dolarů; to je i po započtení bezmála devadesáti let inflace (136 000 $) pakatel, ceny realit podobných proporcí jdou dnes v Key Westu do milionů.

Výsledek rekonstrukce dělá dojem i dnes. Obě podlaží limetkové barvy se pyšní verandami po celém obvodu a řadami velkorysých oken, která prosvětlují luxusní interiér plný starožitného španělského nábytku, jehož byl Mistr vášnivým sběratelem. Schodiště lemují plakáty zlaté éry Hollywoodu. A třešničkou pomyslného bonvivánského dortu je prostorná koupelna v patře s okny na tři světové strany.

Slavný novinář a novelista v Key Westu strávil třicátá léta. Navštěvoval bary, oddával se rohovnictví (opravdu zde měl boxerský ring) a napsal román Mít a nemít, přičemž všechno to skončilo konfliktem s jeho druhou manželkou Pauline Pfeiffer.

Ta se totiž poté, co odhalila Ernestovu španělskou avantýru s válečnou reportérkou Marthou Gellhorn, rozhodla během jeho nepřítomnosti ring zbourat a místo něj postavit bazén. Dvacetitisícový náklad převýšil kupní cenu domu téměř trojnásobně.

Když se Mistr vrátil domů a zjistil, že nemá do čeho bouchnout, bouchl do stolu, s Pauline se rozvedl a přesídlil na Kubu, aby mohl další, již třetí paní Hemingway udělat z Marthy. Nanedlouho. Nicméně bazén je u vily dodnes a je hezký.

Po okolí se toulá – a to bych při vší lásce k božím tvorům nedal ani omylem – 40 až 50 polydaktylních čili šestiprstých koček, údajně vesměs potomků Sněhurky, kterou Ernest dostal darem od námořního kapitána. A vedle vily je také pitoreskní maják zajímavý hned ve dvou ohledech: nestojí úplně u vody, nýbrž „uprostřed“ městečka, patnáct stop nad hladinou moře, aby lépe odolával hurikánům. Jako navigační bod jej údajně využíval i Hemingway, když mu dlouhé rozjímání nad sklenkou příliš zkalilo zrak.

Pikantní příběhy. Komentovaná prohlídka se někdy opravdu vyplatí. Budete-li poblíž, nenechejte si ji ujít.

Nejjižnější bod Ameriky

Od domova spisovatelova je to jen pár minut chůze na nejjižnější bod Ameriky (pomineme-li fakt, že nedaleký radar amerického námořnictva je ještě o fous jižněji; byl ovšem vybudován na umělém poloostrůvku). Na Kubu je to od tohoto, s prominutím, barevného patníku jen devadesát mil. Jediná denní doba, kdy není obsypán lidmi, je patrně ta jitřní.

Užil jsem si ji dosyta díky šťastné ruce při výběru ubytování. Key West je v tomto směru drahý. Převelice drahý. Patrně jedinou možností, jak vysloveně nekrvácet, je hostel; ten můj je útulný, čistý, má bazén a vůbec se výbornými referencemi na internetu pyšní zcela oprávněně. Tři ze čtyř spolunocležníků sem ovšem přijeli na zapíjení svobody, před jehož následky kapituluji ve 3.15 ráno.

Ponuré vězení na Dry Tortugas

Při ranním letu hydroplánem ze šedesátých let na korálové souostroví Dry Tortugas, jeden z nejmenších a nejhůře dostupných národních parků USA, si připadám jak Indiana Jones. Cesta nad tyrkysovými vodami Mexického zálivu trvá – po - dle větru – zhruba půlhodinu jedním směrem. Cílem je Fort Jefferson, nedostavěná pevnost z devatenáctého století, jež během občanské války sloužila jako vězení pro dezertéry.

A také pro velice speciální civilní vězně: 24. července 1865 zde byli internováni Samuel Mudd, Edmund Spangler, Samuel Arnold a Michael O’Laughlen, usvědčeni ze spiknutí vedoucího k atentátu na prezidenta Abrahama Lincolna.

Na knihu by vydal zejména příběh Samuela Mudda.Ten se nejprve neúspěšně pokusil o útěk, za což byl v železech uvržen do žaláře, o jehož podmínkách nejlépe vypovídá nápis nad vstupem, převzatý z Dantova Inferna: „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí.“ O dva roky později však v pevnosti vypukla epidemie žluté zimnice, která zabila mnoho vězňů (včetně O’Laughlena) i vězeňského doktora. Mudd, sám lékař, zaujal jeho místo a vyznamenal se natolik, že o tom členové vojenské osádky napsali dopis prezidentu Johnsonovi. Prezidentský pardon byl celé trojici přeživších udělen v roce 1869.

Na stavbu Fort Jeffersonu bylo na ostrovy přivezeno šestnáct milionů cihel, což z pevnosti dělá největší cihlovou stavbu obou amerických kontinentů. Dobývat bych ji nechtěl, a už vůbec ne bojovými prostředky oné doby. K obrannému systému pevnosti patří mj. i speciální pec k nahřívání koulí (pozn.: dělových). Rozžhavená ocel má vyšší šance na podpálení nepřátelských lodí, aby jejich posádka mohla zhynout strašlivou smrtí. Ponuré, ale oceňuji ten nápad.

Samotná pevnost má silnou atmosféru umocněnou brzkým příletem; jsme tu první, výletní loď dorazí až později. Nejsou vůbec žádné fronty na záchodky a řady oblouků ve ztichlých chodbách hexagonální stavby vypadají jako z počítačové hry.

V okolních mělkých vodách během staletí nalezlo svůj smutný osud mnoho plavidel, hurikánem rozmetanou částí španělské flotily počínaje a ponorkou nacistického Německa konče. Vraky a roztroušené artefakty z nich jsou dnes lákadlem pro ambiciózní potápěče. Ty průměrnější potěší alespoň korálové útesy v bezprostřední blízkosti Fort Jeffersonu.

Sedmimílové mosty

U.S. Highway 1 vede z Key Westu až do 2369 mil vzdáleného Fort Kentu v Maine na kanadské hranici. Mezi ostrůvky Florida Keys se proplétá na mnoha mostech přes moře.

Zdaleka nejznámějším z nich je Sedmimílový most mezi Knight’s Key a Little Duck Key. Je označován za zázrak techniky a jeden z divů Floridy: v době svého vzniku, začátkem osmdesátých let, byl nejdelším segmentovým mostem na světě. Tvoří jej 288 dílů z předpjatého betonu, dopravených vlečnými čluny z Tampy. Zhruba uprostřed své délky se konstrukce zvedá dvacet metrů nad hladinu, aby pod ní mohly proplouvat lodě.

Přejet celých sedm mil vozem trvá zhruba osm minut a přeběhnout po svých necelých čtyřicet – takového času alespoň dosahují vítězové každoročního dubnového závodu, jenž na dvě hodiny most uzavře autům a otevře patnácti stovkám běžců (těm, kteří výjimečnou rychlost prokázali už při registraci, zájem je obrovský). Po zbytek roku je pěším vstup přísně zakázán.

Sedmimílové mosty jsou vlastně dva. Starý, původní most vznikl ve třicátých letech přestavbou již zmiňovaného, hurikánem zničeného mostu železničního; koleje byly dokonce natřeny na bílo a využity jako svodidla, průjezd lodí umožňovalo otáčení jednoho z dílců. V šedesátých letech však došlo k dalšímu poškození hurikánem Donna a bylo zřejmé, že bude potřeba zcela nová konstrukce.

Starý most nicméně stojí dodnes a bývá nazýván „nejdelší rybářské molo na světě“, vody pod ním jsou prý vyhlášené jako nejlepší floridský revír na tarpony. Dostat se na něj lze z Marathonu na Knight’s Key, v současné době je ovšem uzavřen kvůli rozsáhlé revitalizaci. Po opětovném otevření se most tak stane součástí Florida Keys Overseas Heritage Trailu, 170 kilometrů dlouhé pěší zóny a cyklostezky přes moře spojující Key Largo a Key West.

V mezičase stojí za návštěvu Pigeon Key, dostupný lodí taktéž z Marathonu. Nový Seven Mile Bridge se tomuto ostrůvku vyhýbá, zatímco pro ten původní byl zásadním logistickým a opěrným bodem – bylo zde ubytováno několik set dělníků pracujících mezi lety 1908–1912 na stavbě původní železniční tratě (jak se na onen miniaturní kousek země vešli, je mi záhadou). Dnes je zde muzeum vyprávějící fascinující historii „železnice přes moře“. A znovu, jako na mnoha místech Keys, výborné podmínky pro šnorchlování.

Zelené roviny floridské

Jízda severním směrem je scénická: napravo Atlantik, nalevo Mexický záliv a okolo rovina palem a křovisek, jež o pár set kilometrů dále přechází do mokřadů a cypřišových hájů národního parku Everglades.

Je-li Dry Tortugas jedním z menších amerických národních parků, Everglades je třetím největším (nebereme-li v úvahu specifickou Aljašku). Byl vyhlášen v poválečných letech prezidentem Trumanem, zejména kvůli zachování původních mokřadů a ochraně flóry a fauny.

Jsem zvědavý. Po dřívějších zážitcích v divočině národních parků amerického Západu jsou ale má očekávání až příliš vysoká. A ne zcela správná: jsem spíše obdivovatelem horských štítů a údolí, zcela jiného terénu, než jaký zde vytvořila jen desítky centimetrů hluboká, zato šedesát až sto kilometrů široká řeka Pahayokee. Vodáckou terminologií řečeno, je to beznadějný olej.

Když z dřevěného chodníčku nad vodou vidím pátého líného aligátora, musím sám pro sebe konstatovat, že je to trochu nuda, a vzdávám projížďku na vznášedle.

Pro člověka jiného zaměření však může být dojem z Everglades právě opačný: žije zde na 300 druhů ptáků, 50 druhů plazů, kapustňák širokonosý i kriticky ohrožená puma floridská neboli floridský panter, jejž si vzal do znaku hokejový klub, ve kterém mezi lety 2014–2017 působil Jaromír Jágr. Ekosystém mangrovníků je největší na západní hemisféře a vznášedla mezi nimi uhánějí až sedmdesátikilometrovou rychlostí.

Možná je jen potřeba mít v krvi trochu té vodnaté roviny. Jste--li od Třeboně, neváhejte.

Horalovi Florida rázem krajiny neučaruje. Nejvyšším bodem státu je nakonec vrchol Britton Hill s nadmořskou výškou 105 m, což je úsměvné i pro obyvatele Nizozemska. Může ovšem příjemně prohřát jeho kosti a u drinku s příchutí barevné subtropické noci nechat zapomenout na mnohé starosti všedního dne. A jak řekl už zmíněný slavný spisovatel Hemingway: „Štěstí – to je prostě dobré zdraví a špatná paměť.“


Dobré vědět

  • Jak cestovat: Jednoznačně autem. Jízda po U.S. Highway 1 je zážitkem sama o sobě. Síť autopůjčoven je na Floridě hustá a provoz bezproblémový. Pozor na náklady schované v elektronickém mýtném na hlavních tazích.
  • Kde se ubytovat: Z ekonomického hlediska v hostelech, zejména pokud jde o Key West. Kdo nemá hluboko do kapsy, může si užít různé úrovně soukromí a pohodlí, včetně luxusu dřevěných domů na pláži.
  • Co ochutnat:Key lime pie – koláč z limetkové šťávy, vaječných žloutků a kondenzovaného mléka. Grilované krevety. Florida stone crab – krabí obdobu humra, obvykle servírovanou za studena s hořčičnou omáčkou. A nepochybně lívance s javorovým sirupem v klasickém bistru.
  • Kdy vyrazit: V dubnu až květnu; situaci od června dál mohou komplikovat vyšší teploty a také hurikánová sezona, vrcholící na přelomu letních prázdnin.

Ještě si užijte:

  • The Key West Butterfly and Nature Conservatory – velkorysý skleník s plameňáky, a především desítkami volně poletujících motýlů z celého světa.
  • Cyklistika a rybaření na Florida Keys Overseas Heritage Trail (od roku 2022).
  • Kennedyho vesmírné středisko asi 4 hodiny autem severně z Key Larga. Nezbytné pro milovníky kosmonautiky a letectví.
  • Hudební festival Fort Rock (původně ve Fort Meyersu, posléze Sunrise). Pro „americký“ line-up, jaký v Evropě jednoduše nemůže být k vidění, dobrou organizaci a vysokou pravděpodobnost dobrého počasí. Bohužel, letos se ze zřejmých důvodů nejspíš neuskuteční.
  • A v podstatě nemožné je vyhnout se floridským plážím.