Před 150 miliony let se na území dnešní Nevady začaly pohybovat obří písečné duny. Zemský povrch, který se vzdouval a vlnil, a léta eroze z nich vytvořily útvary z červeného pískovce. Do jejich děravých stěn pálí sluneční paprsky a zdálky by se mohlo zdát, že hoří. Odtud má údolí i jméno: Valley of Fire neboli údolí Ohně. Tohle zvláštní místo má navíc ještě zvláštního souseda – jednu z největších přehrad v USA.
I když už jsou čtyři hodiny odpoledne, slunce praží. Teploty kolem 45 stupňů tu nejsou ničím výjimečným. Já a David, dvaapadesátiletý rodák z Phoenixu, jedeme po opuštěné silnici uprostřed pouště. Sem tam nějaký kámen, písek, prach, kaktus. Všechno je šedivé, včetně kaktusů. Vypadá to, že tu už nějakou dobu nesprchlo. Míříme do státního parku zvaného údolí Ohně. Právě jsme projeli kolem jednoho indiánského kasina. Jsou to nenápadné budovy s malým neonem a většinou leží uprostřed naprosté pustiny. V ničem nepřipomínají nablýskané paláce ve městě hříchu Las Vegas.
„Nejdřív jsem se sem vydal autem. Zakopal jsem vždycky tři flašky vody podél naplánovaný trasy, každejch dvacet kilometrů, pokud poblíž zrovna nebyl obchod nebo město. Místo jsem si vždycky vyfotil a popsal, abych si to pamatoval. A párkrát to i vyšlo!“ vypráví David o své velké výpravě do Valley of Fire. Bylo mu tenkrát něco přes třicet a plánoval ujít napříč Nevadou, Arizonou a Utahem 1000 mil (asi 1600 km).
Červený ementál
Na obzoru před námi se najednou z šedivé rovné pustiny začnou zvedat červené skály. Vypadají jako podivné obrovské rostliny, monstra z jiné planety, která se průrvami v zemi derou na povrch. Oproti okolní šedivé poušti jsou jejich stěny oranžové až ostře červené a neuvěřitelně s ní kontrastují. Přiblížíme se k prvním skalám a já nedočkavě vyběhnu z auta. Venku je horko. Stěny skal jsou na dotek hrubé a pórovité. Vlastně v sobě mají velké díry, do kterých se vejde i člověk. Některé jsou tak hluboké, že byste se v nich mohli schovat, a jako malé tunely propichují stěny skal skrz naskrz, jiné jsou jen velké povrchové dolíky. Celé to připomíná velký červený ementál. O kus dál se povrch začne vlnit, rovina se mění v malá údolí a černá asfaltová silnice se klikatí jako had mezi červenými obry. Ti jsou vždy kus od kusu větší, mohutnější. Přidávají se k nim nové tvary, bílé hladké homole (ty jsou z vápence a břidlice).
Slunce pomalu zapadá a jeho večerní nažloutlé paprsky se opírají do červených stěn skal. Údolí Ohně hoří. Přicházející stín maluje na už tak zvláštních formacích ještě zvláštnější tvary a skály nabírají nové barevné odstíny. Rudá je rudější, špičky, na které ještě svítí slunce, hoří oranžovou, v dálce na obzoru stojí bílé kužely a nad tím vším na tmavě modrofialové obloze vychází bílý měsíc. Připadáme si jako na jiné planetě.
Podivné útvary
Pokud máte čas, stojí za to Valley of Fire pořádně projet. Počítejte, že vám to zabere jeden celý den. V údolí se totiž skrývají další bizarní útvary. Rainbow Vista (Duhová vyhlídka) je například oblíbené místo fotografů. Je odtud naprosto fascinující panoramatický výhled na celé údolí a jeho duhově zbarvené pískovcové skály. Seven Sisters (Sedm sester) je místo sedmi vysokých červených skal jednoduše přístupných z hlavní silnice. White Domes (Bílé homole) jsou zas velmi zvláštní, téměř bílé homole na okraji údolí. Velmi zajímavě zní Petrified Logs (Zkamenělé kmeny). Jde o kmeny a pařezy, které sem zanesla voda z pralesů asi před 225 miliony let. Našli jsme i cabins neboli „chatičky“ z kamene, které byly vytvořeny z původních pískovců organizací CCC (Civilian Conservation Corps) v roce 1930 jako přístřešek pro občasné cestovatele. Nesmím zapomenout na takzvaný Atlant Rock. Jde o výjimečné kresby na kameni, „petroglyfy“, které zanechali na stěnách těchto skal jejich prapůvodní obyvatelé. Atlant (drážkovaná tyč), tak trochu předchůdce luku a šípů, sloužil k vrhání jednoduchých oštěpů.
Dalším místem, kde můžeme najít dávné kresby, je slavný Mouse’s Tank. Místo je pojmenováno po indiánovi, který se tu v roce 1890 skrýval před americkou armádou. Přezdívalo se mu „Myš“ (Mouse), protože se dokázal v děravých skalách schovávat jako myš a nikdy ho nenašli. Skály jsou v této oblasti plné malých otvorů, ve kterých se po občasném dešti uchovávala voda. Z angličtiny „tank“ znamená cisterna. „Myš“ z nich pil a dokázal tak díky nim přežít ve skalách i několik dlouhých měsíců.
Kdo žije v pekle
Se svým klimatem a především nedostatkem vody (průměrné roční srážky v podobě lehkých zimních mrholení či letních bouřek tu dají dohromady pouhých 10 centimetrů) je údolí Ohně velmi nehostinné. Pekelné. Přes to všechno má a mělo své obyvatele. Zhruba mezi lety 300 př. n. l. až 1150 n. l. se tu objevovali někteří původní obyvatelé Ameriky. Dá se říct, že údolí Ohně spíše navštěvovali. Přicházeli sem za potravou, chytat zvěř nebo sbírat to málo, co tu rostlo. Také se předpokládá, že jim skály sloužily jako místo k náboženským rituálům. Díky nedostatku vody se však nikdy nezdrželi dlouho.
Mezi dávné obyvatele se počítají Basket Maker People a později farmáři Anasazi z nedalekého úrodného údolí Moapa. Pár ukázek uměleckých předmětů z kamene, které tu po nich zůstaly, je dnes k vidění v návštěvnickém centru parku. Dnešních obyvatel je pomálu a zpravidla vycházejí hlavně v noci. Patří k nim kojoti, lišky, ještěrky a hadi. Občas se tu objeví antilopa, veverka nebo skunk. Ojediněle a velmi vzácně tu můžete spatřit pouštní želvu, která patří mezi chráněné druhy. Kromě nich je Valley of Fire domovem několika druhů ptáků. Pár hlídačů parku, pár návštěvníků, co se rozhodnou tu několik dní kempovat, a tím seznam definitivně končí. Je to fascinující, ale nehostinná země. Odjíždíme. Noc padá rychle a rudé skály mizí v její temnotě.
Temná hladina
Kus od údolí Ohně leží jedna z největších přehrad v USA - Hoover Dam. Vodní nádrž Lake Mead, která tu vznikla jako vedlejší produkt přehrady, má většinou hladkou, temně modrou hladinu a obklopují ji mohutné vulkanické hory. Najdete tu místa, ze kterých pohled na obří nádrž sevřenou vyprahlými horami působí naprosto prehistoricky. Hledíte do neuvěřitelné dálky a před vámi není nic než hory a zase hory zvrásněné miliony let. Tak nějak si představuji dávnou Zemi. Zemi bez lidí, která patřila obrovským monstrům a podléhala jen a jen vlivům přírody. Je celkem absurdní, že se vám tento pohled naskytne uprostřed jedné z dnes nejvyspělejších zemí.
Lake Mead se svými neuvěřitelnými 400 čtverečními kilometry je kromě rezervoáru vody pro široké okolí také rekreační oblastí. Spousta lidí přijíždí se svým vlastním člunem, lovit ryby nebo kempovat. Lake Mead je součástí rezervace, která sousedí s Valley of Fire. Ač jde o chráněnou oblast, voda z jezera bohužel každým rokem ubývá a smutné svědectví je vidět na stěnách skal, které ho obklopují. Jezera si můžete užívat královsky. Pohledy z ptačí perspektivy vám umožní lety helikoptérou, na palubě vyhlídkové lodě můžete v klidu ucucávat mimosu (šampaňské s pomerančovým džusem), a pokud jste zrovna na své malé loďce, která nemá WC, nepanikařte. Na jezeře je k těmto účelům postaveno několik plovoucích záchodů!
Inženýrský zázrak
Jen pár dalších kilometrů mezi stěnami Černého kaňonu (Black Canyon) se ukrývá obří Hooverova přehrada. Někteří ji nazývají inženýrským zázrakem uprostřed pustiny. A popravdě tak i vypadá. Její stavba začala v roce 1931 a skončila dva roky před plánovaným ukončením v roce 1936. Podílelo se na ní 200 chytrých hlav inženýrů a ruce 7000 dělníků. Ti sem přišli za prací z celých USA, mnohdy i se svými rodinami. Bohužel jejich životní podmínky tu během stavby byly dost tristní.
Prvním velkým oříškem bylo odklonit tok řeky Colorado, na které dnes přehrada stojí. To šlo ale v kaňonu dost těžko. Složitě se vybudovaly čtyři velké tunely stěnami kaňonu, které odklonily tok Colorada. Dno plné bahna a sedimentu bylo před konstrukcí přehrady třeba vyčistit. Pak se začala klást obří betonová masa. Přehrada je dnes 221 metrů vysoká a 380 dlouhá. Síla betonu u dna je zhruba 18 metrů a nahoře 14 metrů. Při stavbě Hoover Damu se spotřebovalo tolik betonu, kolik by stačilo na sto dvacet centimetrů širokou cestu kolem celého rovníku!
Denně musí Hooverova přehrada odolávat obrovskému tlaku Lake Mead. K tomu slouží nejen tloušťka a tvar přehrady, ale i okolní stěny Černého kaňonu. Když se tlak vody opře do obloukovité stěny přehrady, stěny kaňonu vytvoří kontrarezistenci. Tato obrovská, byť neviditelná síla zmáčkne stěnu přehrady blíž k sobě a učiní ji tak pevnější, kompaktnější. Voda není ale jediným nepřítelem. Během studené války se Američané obávali útoku na Hoover Dam a každý pohyb v okolí byl sledován z přilehlých bunkrů. Ty jsou tu vidět dodnes. Asi sto metrů před příjezdem k přehradě vás navíc zastaví a prohlídne policejní hlídka.
Na hranici času
Přehrada leží na hranici dvou států, Nevady a Arizony. Po horním okraji přehrady tak můžete přejít nebo přejet z jednoho státu do druhého a na dvou přilehlých věžích jsou velké hodiny. Jedny ukazují arizonský čas, druhé čas státu Nevada (je v nich rozdíl jedné hodiny). Hoover Dam pomáhá regulovat vody řeky Colorada a zabraňuje jejímu rozvodňování. Lake Mead slouží jako zásobník vody, ale především šlo o to, vybudovat mocnou vodní elektrárnu.
Slunce zapadá a na vrcholcích Černého kaňonu proti rudé obloze kontrastují černé elektrické stožáry. Majestátně vztyčené, jako armáda, která po svých kabelech vede elektrickou energii milionům a milionům obyvatel v širokém okolí. Kolik lidí při jeho stavbě zemřelo, kolik živočišných a rostlinných druhů tenhle inženýrský zázrak zahubil, o tom už statistiky nemluví. Věřme ale, že šlo o dobrou věc. Dnes se nad Hoover Damem staví další gigant, most, který má odklonit nápor dopravy mezi Nevadou a Arizonou po stěnách přehrady.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2011.
