nahoru

Nikaragua: Opomíjená perla střední Ameriky, která má co nabídnout a kde si turistů skutečně váží

Eva Kubátová, Lucie Pospíšilová 31. května 2021 • 06:10
Nikaragua: Opomíjená perla střední Ameriky, která má co nabídnout a kde si turistů skutečně váží
foto: Eva Kubátová a Lucie Pospíšilová

Zatímco hordy turistů míří do všemožných středoamerických pidizemí (snad jen kromě Salvadoru), Nikaragua zůstává daleko na chvostu obliby cestovatelů. Přitom nabízí úplně totéž co Kostarika (ne-li dokonce mnohem víc), a navíc za desetinu kostarické ceny.

Ach, Nikaraguo, moje Nikaraguečko, ty, kterás květem lásky mé,“ zpívá v národní populární písni Carlos Mejía Godoy, jeden z hrdinů sandinistické revoluce. Všechno, vážně úplně všechno v Nikaragui má totiž se sandinisty něco společného. A tahle Mejíova píseň ze všeho nejvíc – oslavuje totiž znovunabytí nikaragujské svobody, když byl roku 1979 svržen vládnoucí klan Somozů. „Teď, když ses, Nikaraguečko, zbavila svého jha, mám tě o to více rád,“ zpívá za doprovodu teskných tónů tahací harmoniky národní idol. Nemyslete si, že tenhle romanticko-historický úvod je jen tak. Dějiny posledních sta let ovlivnily celý národ a jeho kulturní identitu natolik, že nevnímat je a nepochopit jejich kontext by při návštěvě Nikaraguy znamenalo získat jen slabou půlku toho, co si z téhle překrásné země můžete odvézt.

Nepolíbená kráska

Nikaragua je skvělou volbou pro cestovatele, kteří chtějí poznat zemi z mnoha rozličných úhlů. Ačkoliv se na mapě zdá maličká, její plocha téměř dvojnásobně obsáhne velikost České republiky. A stejně jako řada turistů přijíždí do Česka na pár dní a pak pokračuje do dalších zemí střední Evropy, dá se udělat totéž i v Nikaragui. Ale úplně stejně, jako byste v Česku coby turista mohli strávit klidně půl roku a pořád zažívat něco nového, je situace identická i v Nikaragui. Namísto rychlých přesunů dejte zemi čas a ona se vám odvděčí. Nikaragua je totiž turismem takřka nepolíbená a její srdeční obyvatelé si cestovatelů skutečně váží. Oproti jiným zemím Latinské Ameriky se totiž Nikaragujci snaží, aby se návštěvníci znovu a znovu vraceli za dalšími nádherami téhle neobjevené krasavice.

Sladkovodní žraloci

Středem celé země se line pohoří, jehož vrcholky jsou převážně aktivní sopky. Z hor se však terén rychle svažuje až k nádherným plážím s bílým či sopečně začernalým pískem a nepropustným mangrovům. Z jedné strany karibské pobřeží, z druhé strany Tichý oceán. Téměř desetinu území pokrývají obrovské plochy jezer. To největší z nich, jezero Nikaragua, bylo původně součástí oceánu, ale tektonické procesy mu od slané vody odřízly cestu a ustavily ho součástí pevniny. A právě proto je dnes tak výjimečné – uprostřed povětšině bouřlivé vodní plochy najdete několik vulkanických ostrovů (Ometepe, Zapatera), ale také endemický druh žraloků, původních oceánských vodních dravců, kteří si zde navykli na sladkou vodu.

Nejmodernější hlavní město v troskách

Mezinárodní cestovatelé musí nutně přistát na Mezinárodním letišti Augusta C. Sandina (vida, ani u letiště se dějinám nevyhneme) v Managui. Jenže ouha, sami Nikaragujci o svém vlastním hlavním městě říkají, že je tak ošklivé, že tam nikdo vlastně ani žít nechce. Managua totiž není příliš atraktivní – byla vystavěna v druhé polovině 19. století, takže nečítá žádné koloniální budovy, a i kdyby čítala, tak po ničivém zemětřesení z roku 1972 by byly stejně poničeny. Zemětřesení utnulo ambiciózní plány na rozvoj Managuy, která měla tendenci stát se nejmodernějším hlavním městem Střední Ameriky. A tak dnes můžeme pozorovat nezrekonstruované trosky historického centra i katedrály a placatý horizont hlavního města narušuje jedna jediná výšková budova bývalé banky, která ono zemětřesení přežila. Sami Nikaragujci přirovnávají jeho následky k atomové pumě v Hirošimě. Pach rozkladu těl z trosek byl prý cítit po dalších pět měsíců, dokud nepřišlo období dešťů. Asi není nutno dodávat, že logickým důsledkem byl hromadný exodus obyvatel Managuy do okolních měst.

Sandino a stromy

Návrat do hlavního města začal až v 90. letech, kdy byla na kopečku nad hlavním městem vztyčena obří silueta národního hrdiny Augusta Sandina. Ten však dnes shlíží na obyvatele Managuy po boku monstrózně velikého železného stromu. Tyhle ryze dekorativní stromy, kterých po hlavním městě najdeme rozesetých na dvě stovky, měly být symbolem modernity a vzpomínkou na vítěznou sandinistickou revoluci. V obyvatelstvu však tenhle projekt manželky aktuálního prezidenta Ortegy (a současně i viceprezidentky), který ze státní pokladny vyčerpal přes tři miliony amerických dolarů (nemluvě o nákladu na provoz, protože stromy se se soumrakem rozsvítí miliony žároviček), vzbudil spíše odpor. A tak se z myšlenky inspirace Gustavem Klimtem či předkolumbovskými symboly stromu života stala nekončící řada městských legend, čítajících spojitosti s hebrejskou abecedou, či dokonce s ďábelským číslem 666.

Nejstarší město Střední Ameriky

Pokud vás však železné aleje hlavního města plně cestovatelsky neuspokojí, můžete rovnou zamířit do některého z překrásných měst – ať už do Leónu severně od Managuy, či do Granady jižně od ní. A právě tam zaplesají srdce milovníků koloniální architektury obklopené dech beroucí přírodou. Granada je totiž pravděpodobně nejstarší koloniální město ve Střední Americe, které se po celou dobu španělské nadvlády rozvíjelo díky čilému obchodnímu ruchu s Karibikem.

Přes řeku San Juan a jezero Nikaragua připlouvaly však nejen obchodní lodě, ale také piráti, kteří několikrát celé město při svých výbojích vyplenili. Rabování se Granada nevyhnula ani v dobách postkoloniálních. Naposledy se o její vyplenění postaral William Walker, americký právník, který se snažil zrealizovat svůj osobní bláznivý plán na znovunastolení americké moci v Nikaragui. Jeho řádění podlehla mimo jiné i neoklasicistní katedrála na hlavním náměstí, která se tak dočkala své poslední rekonstrukce až ve 20. století. Klenby tu zdobí naivní malby věrně inspirované Michelangelovými motivy ze Sixtinské kaple v Římě, ale třeba i moderní a nesmírně barevné vyobrazení Noemovy archy.

V okolí Granady

Nekonečné zážitky však nabízí také blízké okolí Granady – ať už 365 maličkých ostrůvků Isletas de Granada, rozesetých po přilehlém jezeře Nikaragua, „bílá městečka“ Pueblos Blancos, pojmenovaná podle běloskvoucích fasád v jihošpanělském stylu, přírodní rezervace Mombacho, či pohoda u průzračné vody v Laguně de Apoyo ve vyhaslém sopečném kráteru. V okolí Granady prostě můžete strávit neuvěřitelné množství času a nikdy se nebudete nudit. Je to skvělé místo pro příznivce vodních sportů, trekingu, přírodního léčitelství, milovníky keramiky a jiných řemeslných odvětví, nádherných výhledů a pitoreskních vesniček.

Pekelná ústa

Od Granady je to co by kamenem dohodil k vulkánu Masaya ve stejnojmenném regionu. Aktivní sopce Španělé za koloniálních dob přezdívali „Pekelná ústa“, a proto na jejím okraji, přímo nad lávovou řekou, postavili obrovský kříž, aby odsud ďábla vyhnali. Katolický koncept nebyl úplně vzdálený tomu, co si o Masayi mysleli původní obyvatelé, kteří do kráteru vhazovali zaživa čisté panny, aby uchlácholili bohyni ohně Chaciutique. Noční výpravy k okraji kráteru jsou skutečně nezapomenutelným zážitkem. A kdo se v Masayi zdrží déle, může navštívit některou z místních hamakářských dílen, o kterých se traduje, že vyrábějí ty nejlepší a nejpevnější houpací sítě na světě.

Centrum vzdělanosti

Dalším překrásným městským cílem v Nikaragui je město lvů – León. Není sice ani největší, ani nejlidnatější z celé země, ale přece jen jedno důležité prvenství nese: je totiž centrem vzdělanosti celé Nikaraguy. Roku 1813 tu byla založena nejstarší univerzita Střední Ameriky a místní jsou na to patřičně hrdí. Nemluvě o tom, že právě León je spojen se životem druhého nejvýznamnějšího Nikaragujce (hned po Sandinovi) – básníka Rubéna Daría. Jeho důležitost pro národní kulturu je tak obrovská, že na všech humanitně zaměřených univerzitních oborech stráví studenti bez výjimky celý rok detailním studiem jeho života a díla.

Placaté město

Srdcem celého Leónu je katedrála Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, která má také své prvenství – je největší a nejstarší katedrálou ve Střední Americe. Její bíle povápněné kupole září do dálky a poskytují místním mimo jiné kontinuální možnost zaměstnání – blízké sopky totiž svým popílkem špiní fasádu, a tak její natírání na bílo vlastně nikdy nekončí. Hlídá ji smečka lvů, jak už sám název města napovídá. Ti vpředu před hlavním vchodem do katedrály mají tesáky vyceněné a běda tomu, kdo by se z chrámu snažil něco ukrást. Lvi po bocích katedrály mají svou práci o něco snazší, a tak si pohodlně lebedí na podstavcích. Procházka mezi 34 kupolemi skýtá nádherné výhledy na celé město, které je díky značné seizmické aktivitě „placaté“. Jednoduše proto, aby domy při otřesech nespadly. Místní legenda navíc praví, že právě ve sklepeních pod katedrálou žije obrovský had, který každým svým nádechem městem zatřese.

Starý a nový León

A jsou to právě seizmické otřesy, které se s historií Leónu neoddělitelně pojí. Město León, založené stejně jako Granada na počátku 16. století, totiž leželo původně asi třicet kilometrů západně od míst, která dnes nazýváme Leónem „novým“. V 17. století starý León zničil výbuch sopky Momotombo a zemětřesení, které po erupci následovalo. Nutno dodat, že o existenci původního města Leónu se sami Nikaragujci dozvěděli vlastně až roku 1967, kdy začaly archeologické vykopávky, které dnes můžete navštívit.

Modrá…

Básník Rubén Darío zmiňuje ve své nejslavnější básnické sbírce Azur: „Modrá je pro mě barva snů, barva umění a barva nebeské klenby.“ A ačkoliv je jeho jméno spojováno především s městem León, ona sytě modrá se prolíná celou Nikaraguou. Ať už v barevných okenních rámech „bílých vesniček“, v průzračné vodě vulkanických jezer, v tyrkysových karibských vlnách, či právě v sytě modrém nebi nad vrcholky sopečných kráterů. Protože je to právě tahle modrá, která vám na Nikaraguu nedá zapomenout.


Nikaragujská pětka

Nikaragua pro vás má další zásobu dobrodružství, krás a zážitků, které byste ve Střední Americe třeba ani nečekali.

Sopky

Být v Nikaragui a nenavštívit některou ze sopek by byl hřích. Lávová řeka na Masayi, možnost přespání u kráteru sopky Telica, trek k vrcholku Momotombo, výhledy až do Hondurasu a Salvadoru ze sopky Cosigüina či pro milovníky skutečných výzev dosažení vrcholku nikaragujského vulkánu San Cristóbal, to je jen pár tipů z mnoha. Poslední jmenovaný je sice svou výškou jen o fous větší než Sněžka, ale v kombinaci se žhnoucím sluncem není výstup snadný.

Pláže

Pacifické pláže jsou skvělé na surfování, karibské zase k nicnedělání a šnorchlování či potápění. A z atlantické strany je to jen kousíček lodí na panensky čisté Kukuřičné ostrovy, které jsou skutečným synonymem pro karibský ráj. Praví dobrodruzi ať se vypraví ještě o fous dál, na souostroví Pearl Cays, které je navíc neobydlené.

Karibské kulturní nitro

V oblasti Bluefields při karibském pobřeží najdete kreolské vesničky, jejichž obyvateli jsou míšenci černošských otroků a nativního obyvatelstva Miskitů, Garifunů a dalších. Nedomluvíte se tu příliš španělsky, v těchto místech vládne angličtina. Kreolská kuchyně (lepší kokosový chléb nenajdete nikde na světě) a smyslný tanec palo de mayo, doprovázející stejnojmenné oslavy, jsou nesmírně zajímavou kulturní záležitostí. Dalším karibským tipem hodným prozkoumání je třeba přítomnost Moravské církve (jednoty bratrské) v oblasti Pearl Lagoon.

Přírodní rezervace

V malých komunitách v mlžných horách kolem města Matagalpa ochutnáte skvělou nikaragujskou kávu. O kousek vedle v Estelí najdete výborné doutníky, které jsou kvalitou přirovnávány k těm kubánským. Nádherná je také nepropustná oblast Los Guatuzos při hranicích s Kostarikou, kde můžete prozkoumávat denní i noční život v džungli při projížďce na lodi s místními. Petroglyfy (prastaré obrazy vytesané do kamenů) najdete rozeseté po přírodních rezervacích po souostroví Solentiname. Želví mládě můžete zachránit vypuštěním do oceánu na Los Brasiles poblíž Leónu.

Menší či větší adrenalin

Projeďte se za západu slunce na pláži vulkanického souostroví Ometepe na koňském hřbetu, vydejte se do jeho vnitrozemí na skútru anebo ho pozorujte z výšky korun stromů ze zipliny. Splavte divokou řeku v kaňonu Somoto či si skočte z extrémní výšky skalních stěn. Největším adrenalinovým tahákem Nikaraguy je však volcano boarding na jedné z nejmladších sopek vůbec – Cerro Negro. Když budete mít štěstí, po sjezdu ucítíte pod nohama její vibrace – je totiž nesmírně aktivní. Schválně, jestli se na svém prkně přiblížíte k rekordu 95 km/h.


Nebezpečná země?

Po několika neúspěšných pokusech o vytvoření federace středoamerických států nakonec zůstala Nikaragua nezávislá, nabyté svobody si však obyvatelé této země příliš neužili. Počátkem 20. století následovala intervence USA, která měla za cíl ohlídat si tento tzv. zadní dvorek Ameriky. Právě tato intervence dala vzniknout největšímu národnímu hrdinovi, Augustu C. Sandinovi, který stál v čele nikaragujského odboje. Ani po odchodu amerických vojsk se však USA svého vlivu v Nikaragui nevzdaly a otevřeně podporovaly diktátorský režim vedený rodinným klanem Somozů. Až roku 1979 se během tzv. sandinistické revoluce podařilo jejich vládu svrhnout. Hlavními protagonisty této revoluce byli levicoví sandinisté (známí také jako FSLN, Sandinistická fronta národního osvobození). Jejich levicová orientace nenašla příliš pochopení v USA, z jejichž strany následovaly vůči Nikaragui mimo jiné ekonomické sankce. Z těchto let také pochází pracně budovaná americká mediální masáž, že je Nikaragua nepředstavitelně nebezpečná země. V roce 2006 byl do prezidentského křesla (znovu) zvolen Daniel Ortega, jedna z vůdčích postav sandinistické revoluce. Ortega, který stojí po boku své ženy a viceprezidentky Rosario Murillo v čele Nikaraguy dodnes, si postupně podrobil veškerou moc v zemi a ústavní reformou zajistil neomezený počet možných znovuzvolení. Jeho vláda je charakterizována omezováním lidských práv a nelítostným potíráním nepřátel režimu v podobě lidskoprávních neziskových organizací či nezávislého tisku. Byť poslední řádky zní dramaticky, pro turismus je země bezpečná a cestovatelé jsou tu místními vřele vítáni.

Eva Kubátová, Lucie Pospíšilová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země