Národní park Denali

Národní park Denali Zdroj: Václav Šilha

Národní park Denali
Národní park Denali
Národní park Denali
Národní park Denali
Národní park Denali
7
Fotogalerie

Jako z Londonových knih: Fotoreportáž Václava Šilhy z panenské přírody aljašského národního parku Denali

Denali znamená v jazyce původních obyvatel těchto končin – indiánů z kmene Athabasků – totéž co vysoký. Tímto jménem se dnes honosí nejznámější aljašský národní park. Původně se tak ale jmenovala i jeho dominanta, nejvyšší hora Ameriky, kterou známe jako Mt. McKinley. Se jmény je to sice v Denali trochu zamotané, co však zůstává, je nefalšovaná divočina, taková, jakou ji známe z knih Jacka Londona…

Historie parku, který dnes zabírá plochu téměř 25 000 km2, sahá až do roku 1917. Tehdy USA založily v okolí nejvyšší hory Ameriky, která od roku 1897 nesla jméno 25. prezidenta USA Williama McKinleyho, stejnojmenné chráněné území. Toto jméno si park nesl až do roku 1980, kdy bylo zákonem o národních zájmech Aljašky jeho území podstatně rozšířeno, a kdy mu bylo navráceno původní indiánské jméno Denali. Nejvyšší hoře Ameriky sice jméno Mt. McKinley zůstalo, ale obyvatelé Aljašky o ní přesto občas mluví také jako o Denali, a tak k pochopení toho, o čem je řeč, nezbývá, než se řídit podle kontextu.

S výškou 6194 m n. m. je sice v porovnání s nejvyšší horou světa Mount Everestem přibližně o 2650 m nižší, ale nejvyšší bod Ameriky je ve skutečnosti mnohem vyšší než samotný Everest. Důvodem je to, že Mount Everest vyrůstá z tibetské náhorní plošiny, která leží v průměrné nadmořské výšce kolem 5200 m. Samotný masiv Everestu tak nemá ve skutečnosti více než nějakých 3700 m. Naproti tomu dolní partie Mt. McKinley vyrůstají už z nadmořské výšky kolem 600 m, takže reálná výška samotné hory je přibližně 5500 m.

K nebezpečím, která čekají na ty, kdo se pokusí Mt. McKinley zdolat, je třeba připojit také extrémně těžké povětrnostní podmínky. Od roku 1903, kdy došlo k prvnímu pokusu o zdolání Mt. McKinley, přes rok 1913, kdy se to konečně podařilo, až po současnost si tak hora vyžádala kolem stovky lidských životů. Přibližně polovina pokusů o výstup na vrchol je statisticky předem odsouzena k nezdaru.

S rozbřeskem se pouštíme blíž k srdci parku. Jediná cesta, která Denali vede, měří asi 160 km a pohyb po ní je přísně regulovaný. Návštěvníci se mohou v parku pohybovat pouze prostřednictvím speciálních autobusů, které slouží jak k přesunům z bodu do bodu, tak jako dopravní prostředek při tzv. wilderness tours – celodenních výletech spojených s výkladem. Tundra, která je pro tuto část parku charakteristická, je bez života jen na první pohled. V létě bují nepřebernou škálou barev květin a různých bobulovitých rostlin. V Denali žije 37 různých druhů savců, k největším z nich patří losi, karibu, ovce aljašské, lišky, vlci, rosomáci, ale také medvědi. Na 156 druhů ptáků sice často patří jen k letním návštěvníkům Denali, ale například orli skalní zde hnízdí v největší zaznamenané hustotě na kilometr čtvereční na světě.

Kosodřeviny, nízké bobulovité rostliny, mokřady a ledovcové říčky ve vyšších polohách střídá tajga, v níž kralují smrk sivý a černý. Ještě výš je pak Aljašské pohoří pokryto vrstvou ledovce. Vrcholky okolních kopců jsou už vydatně posypány bílou nadílkou, která se dočasně zastavila v nižších partiích svahů, kterým ještě stále vládne rudý vřes. V kombinaci s tmavou zelení tajgy a neskutečně modrými řekami se tak nabízejí neuvěřitelné obrázky.

Jen pár metrů od nás se rozhrnou větve a ohromné lopatkovité parohy nás nenechají ani vteřinu na pochybách, kdo že se to na nás z houští dívá. Los patří k nejnebezpečnějším zvířatům, která lze na Aljašce potkat, a má na svědomí daleko více zranění a zmařených lidských životů než například obávaný medvěd grizzly.

Denali není jediným a ani největším aljašským parkem (tím je národní park Wrangell-St. Ellias). Pro řadu lidí je však takřka synonymem pro drsnou aljašskou přírodu, jako vystřiženou z dobrodružných románů. I když už je zlatá horečka dávno minulostí, kulisy, v nichž se odehrávala, zůstávají věčné…

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 12/2009.