nahoru

Treky přírodou plné fantastických scenerií. To nabízí Kolumbie, která se zvolna otevírá turistům

Pavel Svoboda26. dubna 2021 • 07:45
Treky přírodou plné fantastických scenerií. To nabízí Kolumbie, která se zvolna otevírá turistům
foto: Pavel Svoboda

Kolumbie, země magického realismu spjatá s drogovými kartely a narkobarony. Kolumbijci by za touto pověstí rádi udělali tlustou čáru. Po podpisu o příměří partyzánů FARC s vládou v roce 2016 v zemi nastal relativní klid - a pozvolna přichází čas turismu.

Přes svoji legendární nebezpečnost nás osmimilionová Bogotá překvapuje příjemným historickým centrem. Rozsáhlé koloniální Bolívarovo náměstí (Plaza de Bolívar) leží v nadmořské výšce 2600 metrů, tedy jen o kousek níže než Quito, hlavní město sousedního Ekvádoru. Policie stojí na každém rohu. Případně nás na nevhodný směr výletu upozorní místní, v následujících dvou měsících z jejich úst několikrát španělsky uslyšíme: „Tam raději nechoďte, pro cizince to nemusí být bezpečné.“ A místní se doporučuje poslouchat. A samozřejmě také dodržovat základní jihoamerická pravidla. Pozor ve velkých městech, netoulat se po nocích, hlídat si věci a nechodit ověšený nablýskaným foťákem. Pak si tuto latinskoamerickou delikatesu vychutnáte jako šálek výborné kolumbijské kávy.

V Kolumbii začínají prázdniny, deset dní před Vánoci autobusová doprava praská ve švech. Země navíc zažívá velkou vlnu migrantů z krachující a nestabilní sousední Venezuely. Hlavní sezona nepatří mezi nejlepší období pro baťůžkaření, spoje jsou vyprodané a veškeré ceny letí nahoru. Ale právě v lednu a v únoru by mělo v Andách panovat nejstabilnější slunečné počasí, a hlavně kvůli trekům jsme tady.

Tropické vulkány pod ledem

Národní park Los Nevados se zaledněnými tropickými vulkány vytváří klasickou lokalitu pro milovníky hor, kteří zamířili do Kolumbie. Náš týdenní trek zahajujeme na jižním okraji parku z vesničky Juntas. Hluboko v horské mlžné džungli se na úpatí sopky Tolima skrývají termální prameny El Rancho, jedny z nejhezčích, jaké jsem kdy viděl. V bujné zeleni se stromovými kapradinami vytváří horká říčka sérii vodopádů a malých lagun, kde rozmasírujeme svaly na následující prudká stoupání. Prameny El Rancho se nacházejí téměř 3000 metrů nad mořem.

Naše blátivá stezka vede neprostupnou vegetací. Horský prales s výškou ustupuje, procházíme pastviny a ještě výše se ocitáme v nekonečných polích endemických frailejónů, česky nazývaných klejovky. Páramo představuje unikátní andský ekosystém nacházející se nad hranicí lesa, tedy v nadmořských výškách nad 3500 až 3800 metrů. Klejovky vypadají jako až třímetrové kaktusy, rostou ale ve vysokohorských mokřadech a zároveň odolávají drsným horským podmínkám, včetně vysokých mrazů. Tato unikátní vysokohorská vegetace je pro kolumbijské Andy typická, v menší míře ji najdeme už jen v severním Ekvádoru a ve Venezuele. Traverzujeme svahy dramatické zaledněné sopky Tolima (5215 m), což v kombinaci se surrealistickým porostem klejovek vytváří nadpozemské scenerie. Užívám si nefalšované fotografické orgie. Focení klejovek patřilo k mým snům už od naší první velké půlroční cesty po Jižní Americe, na které jsme Kolumbii bohužel vynechali.

Pod smrtícím bahnem

Ve 4000 metrech kempujeme u kalného horkého jezírka Termales de Caňón, ve kterém si večer i ráno zaplaveme. Za jasného rána se statnému zaledněnému vulkánu Nevado del Ruiz (5389 m) kouří z vrcholu. Kvůli jeho sopečné aktivitě je severní část národního parku uzavřena. Při erupci v roce 1985 způsobily nebezpečné sopečné bahnotoky zvané lahary jednu z největších vulkanických katastrof 20. století (hodnoceno z hlediska počtu obětí). Několikametrová vrstva bahnotoku pohřbila město Armero, přestože leží na dně údolí až padesát kilometrů od sopky samotné. Erupce si vyžádala přes 30 000 obětí. Snažíme se vyhýbat hlavním stezkám s bahnem rozšlapaným od koní. Míjíme několik starých farem, kterým si říká finca a které postupně začaly nabízet občerstvení a ubytování horským turistům. Posilníme se typickým sladkým horkým nápojem agua de panela, sýrem a vajíčky. Přestože jsme v národním parku, pasou se zde krávy i koně, páramo je v okolí farem zničené.

Kempujeme ve velkém kráteru vyhaslé sopky Nevado del Quindio (4760 m), hrající pastelovými barvami. Nárazový vichr celou noc kymácí naším stanem. Před východem slunce s úlevou vyrážíme na prudký výstup k vrcholu. Mazlavá sopečná hlína postupně rozmrzá a lepí se na boty, nicméně s euforií stojíme v pravý čas na žlutavém vrcholu strmého hřebene kráteru. Osamoceni a s výhledy na všechny okolní sopky národního parku Los Nevados.

Mlžným horským pralesem scházíme až do legendárního údolí Cocora (Valle de Cocora). Štíhlé, až padesát metrů vysoké voskové palmy vytvářejí ikonické místo. Jedná se o nejvyšší druh palem na světě. Stylovým džípem sjíždíme do turistického městečka Salento. Nacházíme se ve středu populární oblasti Zona Cafetera, představující sytě zelenou horskou krajinu. Kávě se zde daří v podobných podmínkách, jako roste koka, takže kávovníky přinášejí zemi potřebnou alternativu po ústupu produkce drog. Přestože zde produkují kávu prvotřídní kvality, samotní Kolumbijci pijí nejraději tinto, přeslazené kafe nevalné chuti.

Největší páramo světa

Páramo de Sumapaz nedaleko Bogoty vytváří největší ekosystém párama na světě. Přichází čas na opravdové dobrodružství a cestu víceméně do neznáma. Jen sehnat autobus, který z okraje Bogoty údajně jednou denně vyjíždí do vesničky San Juan, je téměř nadlidský výkon. Sumapaz býval baštou partyzánů FARC, takže celá oblast byla několik dlouhých desetiletí zcela nepřístupná. A po nedávném odchodu drsné guerilly turisté hory ještě neobjevili. Vstup do Sumapazu je totiž stále oficiálně zakázaný a na některých místech se dosud vyskytují zaminované oblasti.

U prašné silnice, křižující páramo napříč, vystupujeme z autobusu rovnou ve 3700 metrech nad mořem. Směrem našeho treku vede úzká cesta. Přechází v pěšinu, která se postupně ztrácí. Stezky jsou těžce prostupné či neexistují. V nekonečné záplavě klejovek v nepřehledném terénu nacházíme strohé zbytky partyzánských táborů. Vzdušnou čarou jsme jen 80 kilometrů od centra Bogoty, přitom v tak odlehlém a nepřístupném místě, což dávalo partyzánům FARC vítr do plachet. Prodíráme se nepříjemnou vegetací, přes sedla, hřbítky, říčky až k prvnímu jezeru.

Kolem horských jezer

Naším plánem je okruh kolem několika jezer, která obklopují masiv dramaticky zvrásněných hor. Přichází čas na vyzkoušení rybářského náčiní. Jezera jsou plná malých pstruhů, tahám jednoho za druhým. Jsou ale hubení a zakrněli do velikosti chlapské dlaně.

Přestože jsou tropické Andy vyhlášené nestabilním deštivým počasím, již několikátý den nás peče silné horské slunce bez jediného mráčku. V nejtěžším terénu zabere jeden kilometr přesunu i hodinové úsilí. Dle GPS sledujeme imaginární neexistující stezky. Na břehu jezera El Nevado opouštíme „základní tábor“ v podobě našeho namrzlého stanu a cestou necestou vyrážíme k našemu cíli, vrcholu Nevado del Sumapaz (4310 m), nejvyšší hoře Párama de Sumapaz. Náš kamarád Honza Brotánek, milovník nejen Jižní Ameriky, ale také své kolumbijské ženy Diany, se vyškrábal na nejvyšší vrchol Sumapazu jen o pár týdnů před námi. Těžko se to ověřuje, ale odvážně se domnívá, že by se mohlo jednat o český prvovýstup. Šplháme a drápeme se rukama nohama v těžkém terénu směrem k vrcholu. Utrpení roste, nicméně moji partnerku Vendulu táhne jako magnet k vytouženému vrcholu myšlenka, že by na něm mohla stát jako první česká žena! Jakmile ubývá vegetace a přibývá skal, postupně začínám věřit, že se na vrchol možná skutečně dostaneme. A opravdu po čtyřech drsných hodinách stojíme na rozeklaném vrcholu, který směrem na jihovýchod padá kolmo dolů do tisícimetrové rokliny. Stále je co objevovat. Až při návratu k hlavní cestě po několika dnech v horách potkáváme první lidi, místní kovboje na koních.

Rytmus žhavého Karibiku

Kolumbie je téměř patnáctkrát větší než Česko a tři horská andská pásma společně s hlubokými údolími extrémně natahují pozemní dopravu. Proto se v zemi běžně za přijatelné ceny přelétává. A tak si také odskočíme odpočinout do Karibiku. Oblíbené město Cartagena, kdysi tolik důležitý přístav s otroky, tepe živelným černošsko-karibským rytmem. Rozsáhlé masivní opevnění, které chránilo před častými nájezdy pirátů, vytváří společně se zašlým šarmem koloniálních budov romantické kulisy k podvečernímu korzování městem.

Národní park Tayrona tvoří oblíbené místo Karibiku, kde se masiv pohoří Santa Marta přibližuje až k mořské hladině. Rozsáhlou velehorskou oblast kolem nejvyšší kolumbijské hory Pico Cristóbal Colón (5775 m) dlouhou dobu okupovaly drogové kartely, nyní zdejší indiáni Kogiové velmi nesmělým tempem dovolují vpustit do své domoviny první vlaštovky turistů. Národní park Tayrona naopak hojně navštěvují místní i zahraniční turisté. Pro představu vstupné do parku pro cizince činilo 63 000 kolumbijských pesos, tedy kolem necelé české pětistovky. Pláže dostupné pouze pěšky, kempy lemované palmami a velkými žulovými balvany. Scenerie jako z katalogů, škoda silného vichru a přelidnění velkých pláží, včetně vyhlášené Cabo San Juan.

Přes hřeben sopečných kráterů

Po více než měsíci zůstávám na cestě sám a vydávám se na okruh po jižní Kolumbii. Užívám si poklidného venkova, levných obědových menu, kavárniček i dvou významných památek UNESCO, a to předkolumbovských kamenných soch v San Agustínu i podzemních hrobek v krásné oblasti Tierradentro. Chudý venkov křižují charakteristické pestře pomalované autobusy zvané chiva.

„Ciudad Blanca“ neboli Bílé město, Popayán, hlavní město regionu Cauca, překvapuje pohodovou atmosférou koloniálního šmrncu, i přesto, že ho několikrát poničilo silné zemětřesení. Blízký vulkán Puracé patří mezi nejaktivnější v Kolumbii. Od chvíle, co jsem spatřil letecký snímek celého hřebene sopečných kráterů Pan de Azúcar, ho toužím celý přejít. Správa národního parku prohrává spor s místní komunitou. Ta vybírá vstupné 50 000 pesos (v době cesty zhruba 350 korun), což je na kolumbijské poměry slušná suma, v podstatě až dvoudenní plat místního průvodce, bez kterého mě bohužel nepustí ani na samotný vrchol sopky Puracé (4650 m). V hluboké tmě a mlze za svitu čelovek opouštíme výstupový tábor s několika chatkami a jídelnou. Od začátku nasazujeme vražedné tempo. Postupně chytám dech a v prudké vrcholové části výšlapu sopečným popelem utíkám svému zadýchanému průvodci. Otevírají se mi úžasné výhledy. V příjemném bezvětří okamžitě fotím veliký sopečný kráter z dronu. Z výšky jeho tvary vyniknou nejlépe. Nádherou se kochám ve fumarolovém poli Thermales de San Juan s výrazným azurovým gejzírovým okem a téhož večera dostopuji hýčkat tělo do termálního koupaliště s bazény u vesničky Coconuco.

Horské městečko Silvia (2500 m) tvoří centrum oblasti tradičních indiánů Guambiano, podobajících se spíše jejich soukmenovcům z andských oblastí Ekvádoru či Peru. Černé klobouky ve tvaru buřinek, modrá ponča a i pánové nosí sukně. Jako by se člověk ocitl rázem v jiné zemi. Vyhlášený velký úterní trh probíhá spíše v ospalé atmosféře, místní se moc fotit nechtějí. O to lépe vychází výlet vysoko do And, kde mě indiáni ve vesničkách vřele vítají.

To nejhezčí na konec

Samotný finiš horské cesty po Kolumbii představuje Sierra Nevada del Cocuy, ležící úplně na druhém konci země. Legendární dramatické rozeklané hory, nejvyšší část pohoří Cordillera Oriental, patří podle mnohých znalců mezi nejhezčí oblasti v Jižní Americe. Národní park je ale smutnou ukázkou složitého stavu věcí v Kolumbii a po letitých sporech mezi správou parku a původními obyvateli zůstává velký trekový okruh stejně jako výstupy na zaledněné vrcholy uzavřen. Situace v Kolumbii je v řadě aspektů komplikovaná. Čím déle zde pobývám, tím více toho vyplouvá na povrch. S povinným průvodcem, usměvavou Martou, podniknu dva ze tří povolených celodenních výšlapů. Laguna Grande i ikonická skála Púlpito del Diablo vyrážejí svou krásou dech. Stopnul jsem místní náklaďák, zvolna sjíždíme zdejším drsným kovbojským krajem a já se postupně loučím s celou krásnou Kolumbií. Hasta pronto! Brzy na viděnou...

Pavel Svoboda




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země