Ve větrné chilské Patagonii se nachází jeden z přírodních divů světa: granitové věže Torres del Paine. Pohostinnost tohoto kraje a dobrá infrastruktura se postarají o vaše pohodlí. Nicméně zdejší drsná příroda prověří odhodlání nejednoho cestovatele.
Je začátek prosince, což v těchto zeměpisných šířkách znamená začátek léta a dlouhé dny. Přímo nekonečný západ slunce zbarvuje do červena zasněžené vrcholky majestátních And. Krátce před půlnocí pilot letadla zahajuje přistávací manévr nad letištěm v Punta Arenas. Silný boční vítr rozhoupe letadlo a mihotající se světýlka města pod námi jen vystupňují napětí. „Vítejte ve větrné Patagonii,“ říká s úsměvem na tváři letuška krátce po přistání. Po snídani v hostelu už s batohem na ramenou utíkám směrem k cestovní agentuře. Moderní autobus, který mě odveze do Puerta Natales, zanedlouho opouští deštivé přístavní město. Za okny ubíhají nedozírné a pusté pláně Patagonie. „Farmáři jsou od sebe na míle vzdáleni,“ vysvětluje mi mladá maminka María, sedící vedle mě. Každou chvíli se autobus otřese pod silnými nápory větru. Za dobré čtyři hodiny jsme urazili sotva 250 km a v podvečerních hodinách se ocitáme na stanici v slunném Puertu Natales.
Zamířím přímo k útulnému hostelu Kaweskar, který je pojmenován podle domorodého etnika. Kromě ubytování je zde možné si půjčit celou výbavu na trek. V recepci mě čeká můj souputník Peter. Je příjemný větrný večer a my vycházíme zoufale hladoví do ulic. Zavítáme do malé rodinné restaurace Raíces de Chiloé. Plachá číšnice, zřejmě indiánského původu, nám servíruje grilovaného lososa a skvělé pivo Austral. Náš plán koupit proviant už dnes se rozplývá, jakmile překročíme práh místního baru „Base camp“ kousek od centra. Teplo, příjemné přítmí a točené pivo nám dodávají odvahu promluvit španělsky. Bar je plný cestovatelů, co se právě chystají do parku Torres del Paine nebo se z něj naopak již vrátili. Vypadá to na skvělý večer!
Druhý den chystáme zásoby na vícedenní trek. „Maté a termoska nesmějí ve výbavě chybět,“ říká Peter. Taxík nás za necelá dvě eura odveze na výpadovku za město. Na rozdíl od Argentiny není stopování v Chile žádný problém. Natřikrát a poměrně rychle zvládneme zhruba 115 km po silnici Ruta CH-9 a už v podvečer se ocitáme před vstupem do národního parku Torres del Paine.
S batohem přes hory
Národní park Torres del Paine, založený v roce 1959, je nejnavštěvovanějším parkem v chilských Andách. Rozprostírá se na území přibližně pětkrát větším než Vysoké Tatry. Parku dominují horské masivy Cerro Paine (s nejvyšším vrcholem 2884 m n. m.), Torres del Paine a Cuernos del Paine. Las Torres čili Věže patří k horolezeckým legendám. Díky své krásné a divoké fauně a flóře, štítům, řekám, jezerům a ledovcům označil magazín National Geographic park za jedno z nejkrásnějších míst na světě.
Do kempu Refugio Central Las Torres jsme se dostali pozdě večer. Rozbalujeme stan a chystáme večeři. Zaměstnanci parku od nás vyberou poplatek zhruba 15 eur na osobu a noc. Noc je chladná a plná komárů.
Do národního parku se dá vstoupit z více stran a k dispozici je i různé ubytování – od luxusního hotelu až po vlastní stan. Výběr obojího záleží na tom, co chcete vidět. Pokud se rozhodnete pro celý okruh „O“, včetně známého čtyřdenního treku „W“, počítejte se sedmi až devíti dny, během nichž ujdete přibližně 125 km. Je to náročné, ale výhledy na ledovcové pole, kdy obcházíte drsný průsmyk Johna Gardnera, jsou údajně jedním z nejkrásnějších míst národního parku a za ty kilometry navíc to stojí.
Pokud byste plánovali jen jednodenní túry, zcela určitě nevynechejte známé vyhlídky, jako například Mirador Cuernos, ze které se naskýtá panoramatický pohled na štíty Los Cuernos, Cerro Grande s ledovcovou čepičkou a tyrkysově zbarvené jezero Nordernskjöld. Během cesty natrefíte na hučící vodopád, který je největší v parku. Další alternativou je jednodenní trek na ledovec Grey, který září snad všemi odstíny modré. Bohužel značně ubývá. Pro tento typ vycházek je ideální ubytování v hotelu Pehoé na malém ostrůvku, který je pojmenován podle jezera Pehoé. Přímo z jeho terasy je možné pozorovat masiv Los Cuernos, jehož rohy při západu slunce nádherně září. V celém parku si hotel, hostel či místo na stan rezervujte hodně předem. Pokud si nenesete vlastní stan, můžete si ho přímo tam pronajmout. Turistika není jediná zdejší alternativa: vyzkoušejte kajaky na jezeře nebo si vyjeďte na koni.
Pod křídly kondora
Probouzíme se do slunečného rána v kempu Refugio Central Las Torres. V chilské Patagonii bývá počasí vrtkavé a musíte být připraveni na prudkou změnu v průběhu jediné hodiny. Dnešní pěkný den je tak skutečným požehnáním a my neztrácíme čas. Balíme na jeden den a šlapeme směrem k ikonické vyhlídce Mirador Las Torres, kde začíná známá horská trasa „W“. Rozhodneme se nejít po vyznačeném chodníku, ale přejít na druhou stranu údolí, abychom se vyhnuli davům turistů a okoukaným pohledům na špičaté věže.
Zpod korun nízkých listnatých stromů vycházíme na skalnatou morénu a groteskně pokroucené kmeny stromů vypovídají o nelehkých podmínkách pro vegetaci. Krátce po poledni se ocitáme na první zajímavé vyhlídce v nadmořské výšce přibližně 1100 m n. m. Užíváme si nádherné pohledy na velké ledovcové jezero Nordenskjöld hluboko v údolí pod námi. Přímo před námi, ve svahu mohutného štítu Almirante Neto, se za hukotu odtrhává malá sněžná lavina. Peter zalévá maté a při usrkávání horkého moku obdivujeme proslulé granitové věže Torres d’Agostini, Torres Central a Torres Monzino, které dosahují výšky až 2850 m a daly jméno celému parku Torres del Paine.
Jsme tu úplně sami, vyhříváme se na teplých skalách a z meditace nás náhle probouzí svištění obrovských křídel. Posel andských bohů, velký kondor, jehož rozpětí křídel dosahuje více než tři metry, nám proletí těsně nad hlavami a elegantně se spustí do údolí. Výjimečný moment, který se nám navždy vryje do paměti…
S malou mapou na kolenou plánujeme pokračování této čtyřdenní túry nazvané „W“, která nás zavede k dalším třem ikonickým vyhlídkám: Mirador Francés, Mirador Británico a Mirador Grey. Na celý okruh „O“, kterého je okruh „W“ součástí, nám tentokrát bohužel nevychází čas.
Vstříc zuřivým větrům
Ráno a s batohem na zádech šlapeme z kempu Refugio Central Las Torres směrem ke kempu Italiano. Vzpomínka na včerejší setkání s kondorem nás hřeje u srdce. Teď nás čeká dobrých 17 km po zvlněném chodníčku podél jezera Nordenskjöld. Pohled na modravou hladinu jezera nám uklidňuje mysl. Po dlouhé a únavné cestě se zotavujeme v kempu Los Cuernos, ze kterého vidíme štíty Cuernos neboli Rohy. Do cíle zbývá necelých šest kilometrů. Rostoucí masa černých mračen v dálce ale zvěstuje nepříjemnou změnu počasí. Jak klesáme blíže k jezeru, síla větru dramaticky narůstá. Místy čelíme větru o síle vichřice, dobrých 100 km za hodinu. Zvedají se vlny, vítr unáší jejich bílé hřebínky, jezero se mění ve zpěněné mléko a my jen s obavami pozorujeme tohle divoké představení. S blížícím se soumrakem unavení přicházíme do stanového tábora Italiano. Po paměti stavím stan a Peter v malé přeplněné kuchyňce připravuje těstoviny. Začíná pršet a z malého dřevěného přístřešku uprostřed tábora se stává útočiště pro cestovatele ze vzdálených koutů světa.
S novým dnem nás nepříjemný studený déšť a mlha nutí zůstat ve stanu. Láhev dobrého chilského vína a čokoláda z Brazílie nám dělají příjemnou společnost. Osmělili jsme se na krátkou procházku, ale daleko jsme se nedostali, protože hustý opar zakrývá okolní strmé svahy. Líný den ubíhá pomalu a dlouhý odpočinek nám přijde vhod. Pod rouškou tmy se ke kempu plíží zrzavá liška patagonská, také známá jako pes horský. Chvilku nás pozoruje a náhle mizí v tmavém houští.
Nic nenasvědčuje změně počasí k lepšímu a my balíme stan a vydáváme se na cestu směrem do Puerta Natales. Od malého mola v kempu Pehoé nás dělí zhruba šest kilometrů. Jsou to smutné kilometry při pohledu na spálené stromy. V parku již několikrát vypukl ničivý požár, zapříčiněný nedbalými turisty. Zanedlouho k molu přiráží motorová loď, která převáží návštěvníky k jedné ze vstupních bran. Lístek není nejlevnější, ale při představě absolvovat v dešti pěšky další zbytečné kilometry si to rychle rozmyslíme.
Liják nás provází po zbytek cesty a až v podvečer jsme konečně v Puertu Natales. Dopřejeme si vydatnou večeři, která přijde více než vhod po pětidenní těstovinové dietě. Na stůl se nese koktejl Pisco Sour, pivo Antarctica, hovězí steak jako předkrm a následuje lahodné jehněčí připravené na uhlí. Navzdory nedokončenému treku „W“ návštěva Torres del Paine patří dosud k mým nejkrásnějším túrám a doufám, že se mi jednou podaří projít celý velký okruh.
Punta Arenas, město dobrodruhů
Punta Arenas zaujme návštěvníka svou historií a pohostinností. Právě v tomto městě již tradičně začínají mnohé výpravy do Antarktidy či Ohňové země. Uplynulo více než sto let od dob slavných průzkumníků, avšak při poznávání města jeho atmosféra ve vás probudí chuť vyrazit do neznámých dálek a objevovat tento drsný a divoký kout země. Punta Arenas je moderní přístavní město, kde žije asi 127 000 obyvatel. Je hlavním městem chilského regionu Magallanes y Antartica Chilena.
Mezinárodní letiště i přístav jsou důležitými logistickými centry pro mnohé antarktické expedice i pro trajekty, které směřují do Tierra del Fuega, Puerta Williams a do chilských fjordů. Bary a restaurace lákají kolemjdoucí svým pohodlím a pestrou nabídkou jídel z ryb či jehněčího. Na hlavním náměstí Plaza Muñoz Gamero, v prostorách krásné vily Casa Braun-Menéndez, najdete známé podniky, jako Shackleton’s bar či La Taberna, které svým původním interiérem navozují průzkumnickou atmosféru z počátku 20. století.
Vydejte se i do soukromého lodního muzea Nao Victoria, které leží nedaleko za městem. Vstoupit tu můžete na palubu dřevěné karaky Nao Victoria, tedy její věrné repliky. Byla jedinou z lodí portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese, která se před pěti sty lety, po plavbě kolem světa, vrátila zpět do Španělska.
Přibližně 20 námořních mil od Punta Arenas, uprostřed Magalhãesovy úžiny, se nacházejí neobydlené ostrovy Isla Magdalena a Isla Marta. Tyto malé ostrovy jsou známé velkými koloniemi tučňáků. Tvoří národní ptačí rezervaci „Monumento natural Los Pinguinos“. Pronikavý puch a skřekot tučňáků otestují vaši zvědavost. Mnoho lodí se tu nezastaví. A málokterý kapitán směřující do Pacifiku si vybere Magalhãesovu úžinu za svou mořskou cestu. Důvodem jsou silné proudy a větry a také malý prostor pro manévrování.
