„Jmenuji se Eduardo a zbraň mi dodává pocit bezpečí. Tady v horách byla dlouho neklidná situace. Můj vnuk Eduardín ví, že když jdeme ráno do školy, nemusí sa ničeho bát. Ani pouličních psů.“ • Zdroj: Katarína Lišková

Na cestě do Todos Santos Cuchumatan leží malá vesnička Chiabal. Okolní krajina ve výši téměř 3500 metrů nad mořem je důvodem mého náhlého rozhodnutí zde vystoupit. Uchvátí mě na první pohled. Šofér nechápavě kroutí hlavou, když ho „donutím“ zastavit autobus: „Lístek máte přece zaplacený až do Todos Santos.“ Nejprve se z asfaltové cesty vydám do kopce, kde se mi otevře horské sedlo a za ním několik sopek. Samuelovi je osmnáct let a nese nůši plnou dřeva. Jde s ní osm hodin až ke své osadě. Už má za sebou půlku. Je zde téměř vylidněná země. Kráčíme dlouhý kus cesty o samotě a náhle vidíme malé stádo ovcí a u nich starší paní. „Mé jméno je Vacilia Mendoza. Umím ho i napsat! Od čtyř let pasu ovce a kozy. Zeptej se dole ve vesnici. Všichni mě znají. Vím, kde jsou ty nejlepší pastviny, na to vem jed,“ mrká na mě spiklenecky.

„Jmenovala se Pascual, ale když přišli Španělé, říkali jí prostě Michaela, protože Pascual bylo její jméno v místním jazyce kičé. Byla pastýřkou, ale dnes všichni věří, že měla nadpřirozené schopnosti. Jednoho dne přišla velká bouřka. Blesky svítily, jako by byl den. A jeden z nich ji trefil. Prý se v tom okamžiku změnila v kámen,“ říká mi zdejší řemeslník. Pascual Abaj dnes všichni znají jako Kamennou ženu. Abaj v jazyce kičé znamená kámen. Z kamene se vyrábějí i její sošky. „Jako mladý jsem hrával fotbal, a tak mi běhání po kopcích v této nadmořské výšce nedělá problém. Při sesuvech půdy, které jsou zde velmi časté, člověk najde leccos. Můj otec byl kovář a já od dvanácti let dělám nože. Místní zemědělci vědí, že se na mě mají obrátit, když jejich pluh narazí v zemi na zvláštní kámen. Rád je od nich odkoupím. Všechno jsou to originály. Některé jsou stovky let staré, ale nejvzácnější a největší je tahle, co mám v ruce: Pascual Abaj,“ dodává.

„Jeho jméno je Atitlán. Jezero, které nám dává vodu. A ta je zdrojem života. Víš, proč Bůh stvořil čas? Aby se nám neděly všechny věci najednou. Někdy velmi dávno na dně tohoto jezera bývali naši předkové. Pak vybuchla sopka, kráter se zaplnil vodou, a teď jsme tu my. Proto musíme mít stále kontakt s vodou. Jsou to naši předkové, naše kořeny...“

„Říkají mi mandado. To znamená ,přines-odnes-zanes‘. Vše v jednom. Dnes jsem tu celý den pomáhal strýci s těžkými pytli kukuřice. A jeden nyní za odměnu beru domů. Čekám na odvoz. Přenosné rádio mám vždy s sebou, jednoho dne budu sportovním komentátorem. Vím to. A pak mi už nikdo nebude říkat mandado, nádeník. Všichni mi budou říkat Pablo Pereira...“

Zákaz vyhazovat odpadky Pokuta 1500 quetzalů Správa obce Chichicastenango

Fotogalerie

Fotoreportáž Kataríny Liškové: Mé jméno je Guatemala

Katarína Lišková

19. ledna 2021 · 06:10

Guatemala mě vždycky fascinovala. Těžko to vysvětlit… Směs vzrušující historie, hrdého národa, barevnosti krojů, pevných tradic - a zároveň jakýsi vzdálený pocit domova.

Postupně jsem ve svém volném čase začala cestovat i do méně známých oblastí, kde jsem sbírala příběhy lidí, kteří by se jinak nedostali na přední stránky novin. Lidí, kteří by zůstali beze jména. Mé jméno je Guatemala je pro mě fotografickou sbírkou osudů postav, které jsem na těchto cestách potkávala a které vykreslují dobu, v níž žijí a která určí osudy dalších generací. Třeba malá Britney, která každý den chodí s mámou ke škole, protože touží po všem, co škola pro ni představuje. Nebo její přesný opak: Vacilia Mendoza, která celý život pase ovce a umí se pouze podepsat.