Sopečné jezero Atitlán aneb Sebevražedná jízda chickenbusem do nádherného koutu Guatemaly

Sopečné jezero Atitlán aneb Sebevražedná jízda chickenbusem do nádherného koutu Guatemaly Zdroj: Eva Kubátová

Řidiči chickenbusů jsou často hazardéři
Guatemalské chickenbusy nejsou pro každého
Nádherné jezerní panorama Atitlánu
Atitlánská průvodkyně Leticia se synem Joshuou
Textilní kooperativa Dům bavlny
12
Fotogalerie

Sopečné jezero Atitlán aneb Sebevražedná jízda chickenbusem do nádherného koutu Guatemaly

V Guatemale je spousta nádherných míst, jedno však nad nimi vítězí. Jezero Atitlán totiž není jen guatemalskou přírodní perlou, ale rovnou perlovým náhrdelníkem. Jeho krásu totiž nedílně doplňují korálky městeček rozesetých po celém jeho obvodu.

Od poetického úvodu ale přejděme k tvrdé praxi – jak se k němu dostat? Je několik možností, z nichž nejsnadnější je jako prvotní cíl cesty vytyčit městečko Panajachel. Je-li vám život milý, využijte služeb jakékoliv cestovky ve větším guatemalském městě, ceny mají dost podobné a pohodlnými mikrobusy vás prakticky odkudkoliv dostanou kamkoliv. Totéž platí i o chickenbusech, jak je přezdíváno starým guatemalským autobusům. Pokud vám připomínají americké školní autobusy, jste na správné cestě, jen s tím rozdílem, že do Guatemaly doputovaly jako vysloužilé. To však guatemalským kutilům nikterak nevadilo a prostě si je spravili a učinili z nich emblematický dopravní prostředek, patřičně dodekorovaný do celé barevné škály.

Nadzvuková sebevražda

Pokud doporučení pro volbu mikrobusů místních cestovek hlásalo „je-li vám život milý“, pro volbu chickenbusů by se s lehkou nadsázkou dalo říct „je-li vám život jedno“. Každý z mých chickenbusích zážitků byl vpravdě obskurního charakteru, balancující na tenké hranici mezi životem a smrtí. Jejich řidiči jsou totiž hazardéři non plus ultra, občas si říkám, že jde vážně o lidský druh vykazující vysokou míru sebevražednosti. Dokážou totiž v rozhrkaných autobusech vyvinout rychlost takřka nadzvukovou a tou se řítí po úzkých serpentinách z kopce až dolů do Panajachelu. A jak se cestou v duchu modlíte, vedlejší sedadlo (a velkou část toho vašeho) uzurpuje nejčastěji místní dáma s živou slepicí na klíně (od toho také chickenbus) a vy se křečovitě přidržujete čehokoliv, co máte po ruce, skoro ani nestihnete vzdychnout nad tou nádherou, která se vám rozprostře před očima.

Vítr odnášející hříchy

Uprostřed guatemalského regionu Sololá leží v nadmořské výšce 1500 metrů sopečné jezero Atitlán, jehož hloubku se pokusilo změřit mnoho expedic, ale dál než do 350 metrů se nedostaly. Nadmořská výška totiž značně ponory komplikuje. Úchvatná vodní plocha, která nikudy po povrchu neodtéká ani nepřitéká, se rozkládá v objetí tří gigantů – sopek Atitlán, Tolimán a San Pedro –, z nichž všechny přesahují výšku 3000 metrů. Název Atitlán se vysvětluje různě – od původu v kombinaci slov „mezi vodami“ až po „místo, odkud pocházejí všechny barvy duhy“. A když k tomu ještě přidáme xocomil, mystický vítr, který prý s sebou odnáší všechny hříchy, je to místo naprosto idylické. Však také proto se tu po boku místních potomků starobylého etnika Mayů usadila řada cizinců, kteří zde nalezli nový domov a více či méně se sžili s indiánskými starousedlíky.

Komunita nade vše

Ačkoliv je středobodem místních služeb právě Panajachel, skutečné poklady se skrývají v místních komunitách kolem jezera, do kterých vás pohodlně zaveze vodní taxi. V předchozí větě je nejzásadnější slovo „komunita“, protože tady jedinec nic moc nezmůže, semelou ho přírodní podmínky anebo jakýkoliv výkyv v příjmech, způsobený aktuálně třeba právě světovou koronakrizí. „Jsme na tom teď hodně bídně, jak se turismus úplně zastavil,“ psala mi ve zprávě Leticia, se kterou se známe už léta. „Je tu spousta nemocných, včetně dětí, a příjmy jsou na nule,“ dodala. A tak i když si místní i za normálních okolností do posledního písmenka uvědomují důležitost soudržnosti, je to právě teď, kdy je skutečně drží nad vodou.

Předpandemický cíl

Ale vraťme se zpět o pár měsíců, kdy jezero Atitlán stále bylo předpandemickým cílem cestovatelů. V San Juan La Laguně, kde Leticia žije spolu se svým synem Joshuou, ji živí tkaní látek a občasné provázení turistů. Nemá žádné webovky, kdysi, před sedmi lety, kdy jsme se poprvé viděly, jsem na ni dostala číslo a doporučení a poslala jí obyčejnou zprávu přes Messenger. Čekala na mě na přístavním mole a byla nádherná. Dlouhé havraní vlasy jí splývaly přes ručně tkanou tradiční blůzu huipil a za sukní z tuhé látky měla zastrčený mobil. Při každém z našich setkání mi věnovala to nejdůležitější – čas.

Žena v přístavu

Abyste mě chápali správně – městečky kolem jezera vás provede jakákoliv lokální agentura. Průvodce vám spoustu věcí vysvětlí, uvaří vám u místních (ty prý spravedlivě „točí“ tak, aby dal vydělat každému v okolí), ale celé je to takové uspěchané, organizované, načasované a anonymní, nemluvě o tom, že velkou část výdělku schramstne cestovka, i když nakrásně místní. Právě proto mám ráda ten moment, když namísto do detailu naplánovaného harmonogramu vidím v dáli osamělou ženskou postavu, jak čeká na přístavním mole. Protože i když jsem okruhy s místními cestovkami sama absolvovala, až díky Leticii se mi komunita spjatá s jezerem Atitlán skutečně zaryla do paměti a do srdce.

Dům bavlny

Leticia je součástí místní kooperativy svobodných matek pracujících v textilním odvětví. „V současné době je nás v Domě bavlny (Casa de algodón, jak se sdružení jmenuje) celkem 36 žen, všechny se věnujeme barvení a tkaní oděvů podle tradičních postupů a všechny vychováváme naše děti samy,“ vypráví pětadvacetiletá Leticia. Když byla na prahu dospělosti, otěhotněla, ale namísto radosti se od partnera dočkala odmítavé odpovědi. Opustil ji, stejně jako řadu dalších místních žen, kvůli jiné. Svobodné matky nemají všeobecně snadnou pozici a v tak tradičních komunitách jsou na tom o to hůře, musí se pekelně otáčet, aby své dítě uživily. Kooperativa, tedy řemeslné oborové sdružení, tu hraje nezastupitelnou podpůrnou roli. „I v jejím rámci ale máme vlastní zodpovědnost, finální výdělek závisí na tom, kolik toho která z nás zvládla během týdne prodat, což rekapitulujeme na pravidelných týdenních schůzích,“ vysvětluje Leticia.

Drahé indigo

Každý kus místního textilu prošel všemi svými fázemi ručně. Od sběru bavlněných bambulek a jejich čistění přes jejich přípravu ke spředení v nekončící vlákno, barvení a konečně i utkání na stavu, který mají ženy připevněný kolem pasu. „Je to hodně zdlouhavé. Navíc barvíme všechno přírodními barvami tak, jak to dělali naši předkové. Červenou získáváme z červce nopálového, ale využíváme i všemožné kůry, květiny a koření. Nejdražší ze všeho je pak indigo,“ vysvětluje Leticia, proč textilní artikly v modrých tónech mají často vyšší cenu. Nic tu není anonymní, i na té nejtitěrnější šálce najdete cedulku se jménem konkrétní ženy, která daný produkt vlastníma rukama vytvořila.

Od bylinek po obrazy

Kromě textilních kooperativ jako té Leticiině ale v San Juanu funguje i řada dalších sdružení – bylinkářská kooperativa tu provozuje malé zahrádko-muzeum s léčivkami a produkty z nich, v kávovém sdružení si zase můžete dát to nejlepší místní espreso z vysokohorských zrn sklízených na úpatích okolních sopek, umělecká kooperativa tu má krásnou galerii obrazů místních malířů. A ačkoliv se jedná velmi často o malby naivní, dokonale popisují místní realitu. Malířka Angelina Quic má navíc inovativní formu zpracování – věnuje se totiž ptačímu pohledu, zatímco její manžel Antonio Mendoza Coche naopak tomu mravenčímu. „Oba pohledy na svět jsou důležité – ptačí ti dává nadhled, zatímco v mravenčím si uvědomíš nedůležitost sebe samého jako jedince,“ vysvětluje mi Angelina. Její ptačí pohled na místní trh jsem si od ní kdysi koupila, a i když jsem ho pak další tři týdny táhla srolovaný v krosně po celé Guatemale, ani vteřinu jsem nelitovala. Atitlán tak dodnes zdobí náš obývák.

Jiný svět

Úplně jiným světem než šestnáctitisícový San Juan La Laguna je Santiago Atitlán s třikrát vyšším počtem obyvatel. Z přívětivého San Juanu odjedete naladění na pohodovou vlnu soudržnosti a v Santiagu vás hned v přístavišti přepadne ruch velkoměsta, jak by se mohlo v porovnání zdát. Jen co se nohou dotknete dřevěného mola, se na vás nalepí tuktukáři, prodavači, naháněči a často i opilci škemrající o pár drobných. Cvrkot místního trhu, spěchající ženy s plastovými koši na hlavách, muži v pruhovaných tradičních kalhotách odpočívající kolem na lavičkách, projíždějící tuktuky a černý odér výfuků chickenbusů, to všechno je místním koloritem. Pokud vás neulovili do tuktuku hned v přístavišti, budou se o to pokoušet stoprocentně kdekoliv, kam po Santiagu zamíříte. Hlavním turistickým tahákem tady totiž není městečko jako takové, ale Maximón.

Stařešina Maximón

Tohle populární mayské božstvo v dřevěném provedení je pro našince vpravdě bizarní. Klobouky, sluneční brýle, několikero kravat a šátků, doutníky a záplava živých i umělých květin, to všechno jsou jeho standardní atributy. Tvrdí se, že Maximón (čti mašimon) je božstvem synkretickým, vzniklým po dobytí území dnešní Guatemaly Španěly, a proto v sobě nese odkaz původních Mayů, který se kolonizací alespoň rámcově přizpůsobil katolické víře. Snad tím, že byl prohlášen za světce, ale zrovna tohle (a mnoho dalšího) je poměrně těžké v Maximónově realitě rozšifrovat. Jeho provedení se mezi jednotlivými městy v okolí liší, avšak nejtradičnějším místem, kam za ním jeho věřící putují, je právě Santiago Atitlán. „Mayský stařešina“, jak se Maximónovi přezdívá, je ochráncem městečka, ale také milenců, obchodníků, nemocných i těch, co touží po pomstě, byť by při ní měla být prolita krev.

Alkohol, cigarety a peníze

Maximón je nejvyšším božstvem pro řadu obyvatel Santiaga, ale ve vedlejších městech kolem Atitlánu se tahle víra nesetkává s velkým pochopením – například v San Juanu hrají nejdůležitější roli protestantské církve, ostatně stejně jako v mnoha chudších oblastech Guatemaly a Střední Ameriky všeobecně. Kritika je dost nasnadě – Maximón se každoročně stěhuje mezi domy významných obyvatel Santiaga, kteří svou hostovskou rolí sponzora ještě rostou na důležitosti a patřičně si ji užívají. Celý rok tak vlastně v úplně laické rovině věnují opíjení a pokuřování umně zakrytém důležitostí sošky Maximóna vystavené kdesi v místnůstce na dvorku. Obklopení bývají řadou svých kumpánů, kteří se těší odleskem přízně a zájmu. Na místní poměry se totiž navíc v téhle místnůstce generuje poměrně velké jmění – Maximónovi je nutné patřičně vzdát hold a nejvhodnějšími artikly jsou lahve všemožného alkoholu, doutníky či cigarety a samozřejmě peníze. Ty, stejně jako ostatní dary, nejprve končí v blízkosti sošky, ale asi si nemusíme dlouho představovat, co se s nimi stane za zavřenými dveřmi. Při každé návštěvě jsem se snažila s pánem domu promluvit, samozřejmě za patřičnou úplatu, to je jasné, zadarmo tady totiž ani kuře nehrabe, ale upřímně jsem se nikdy nedostala dále než k pozdravu. Byl totiž pokaždé úplně pod obraz. Pro úplnost jen zopakuji, že se vždycky jednalo o jiného sponzora, jak Maximón putoval mezi svými dočasnými hostiteli, i když alkoholový scénář se neomylně opakoval. Jednou jedinkrát jsem byla svědkem, že se hostitel (za nutné podpory svých kumpánů) zvedl ze židle a na mladém páru Američanů provedl očistný rituál spočívající ve vyfukování doutníkového kouře do obličeje, následovaného přímým poprskání jejich obličejů pálenkou přímo z úst hostitele.

Dva odlišné světy

Pokud v jednom dni navštívíte San Juan i Santiago Atitlán, potkáte se se dvěma naprosto odlišnými světy na pár kilometrech čtverečních. Na loďce tak cestou zpět bývá ticho, mozek tolik vjemů nestačí zpracovat. A zpracovávat je bude dlouho. Na návštěvu jezera Atitlán, jeho pobřežních perel a lidi tady žijící totiž jen tak nezapomenete.


Co ještě u Atitlánu

Kolem jezera Atitlán se najde vyžití skutečně pro každého. Profesionální trekaři si užijí výstup na některou ze tří okolních sopek. Výpravy do přírody je nejlepší plánovat se základnou v městečku San Pedro La Laguna, které je také v hledáčku mladých batůžkářů toužících kromě přírody i po zábavě. Těm, kteří nemají mnoho času, přijde vhod Panajachel, který je centrem místních služeb a odkud také vodní taxi vyrážejí nejčastěji. Těm, kteří chtějí zůstat v relativním centru dění, ale zažít trošku autentičtější život místních, ráda doporučím Panajachelu blízká městečka Santa Catarina a San Antonio de Palopó. Zájemci o návštěvu Maximóna musí zamířit do Santiaga Atitlán, který nabízí i kurzy tkaní tradičních textilů, ale současně má i řadu negativ pojících se s větším městem. Duše dobrodruhů zaplesají v nedostupné Santa Cruz La Laguně, kde se prý i skvěle potápí. Toužební po klidu, relaxaci a meditaci se najdou nejlépe v San Marcos La Laguně. Ale nejraději ze všech míst kolem Atitlánu se vracím právě do San Juan La Laguny. Pokud se tam vypravíte, domluvte se s Leticií, najdete ji jednoduše na Facebooku jako „Leticia Aju“. Ze všech místních průvodců vám totiž nejradši doporučím právě ji a její textilní kooperativu.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: