Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím!

Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím! Zdroj: Profimedia.cz

Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím!
Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím!
Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím!
Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím!
Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím!
10
Fotogalerie

Návštěva erotické kavárny v Santiago de Chile aneb Jedno kafe s dlouhýma nohama, prosím!

Dát si espreso v centru chilské metropole může být pořádně horká záležitost. Ani ne tak kvůli teplotě nápoje jako kvůli tomu, kdo ho servíruje.

Jeden blok od centrálního náměstí Santiago de Chile si zajdu na cappuccino do podniku Motta. Není to ale obyčejná kavárna, tady podávají „café con piernas“ – tedy doslova kafe s nohama.

Otevřu dveře s neprůhledným tmavým sklem a ocitnu se v úsporně osvětlené místnosti. Šest mužů tu na stojáka usrkává ze šálku u vysokých pultíků, které obklopuje malé vyvýšené pódium, na němž se ladně pohybují tři ženy ve spodním prádle a na nejméně deseticentime­trových podpatcích.

Dva polibky na uvítanou

„Ahoj,“ vítá mě se širokým úsměvem tmavovláska Yoanni jako starého kamaráda, „co si dáš?“ Má na sobě minimalistické bikiny, které netvoří o mnoho více než svítivě žluté šňůrky. Není to žádná sošná kráska, vzhledem k odvážnému oblečení by bylo záhodno sundat pneumatiku kolem pasu. Nastavuje nejdříve levou a pak pravou tvář k polibku. Převezme moji objednávku a odpluje s vyzývavým vlněním hýždí k přístroji. Za ním kávu udělá zarputile se tvářící drsňák, který zároveň hlídá, aby si klienti na děvčata příliš nedovolovali. Stěny i strop jsou obloženy zrcadly, takže štamgasti mohou obdivovat křivky dívek ze všech úhlů. Komu se do okukování nechce, tomu v rohu hraje televize s přenosem fotbalového zápasu, který brzy nahradí hudební klipy.

Yoanni se vrátí s hrníčkem napěněného nápoje a sklenkou vody. Speciální přirážku za vysvlečenou obsluhu tu nemají. Cappuccino stojí v přepočtu šedesát korun jako jinde v centru Santiaga. Opře se lokty o pultík a vyptává se, odkud jsem a proč jsem přijel do Chile. Lehce mi přitom klade prsty na paži. Perlivě se směje každé mé odpovědi, byť na nich není nic vtipného. Tak takhle se z obyčejného chlápka aspoň na chvilku stane lev salonů…

Po chvilce se přemístí k pánovi vedle a koketuje zase chvilku s ním. Pak zase ke mně. „Máme svoje sektory, do kterých si vzájemně nevstupujeme,“ říká, což vysvětluje, proč mi žádnou pozornost nevěnuje její pohlednější kolegyně v oranžových plavkách a kozačkách, kterou hypnotizuji pohledem. Yoanni tvrdí, že jí okukování zákazníky nijak nevadí. Stud ztratila dávno, je bývalá striptérka, ale tady prý vydělá víc. Navíc se tu na rozdíl od barů pracuje přes den, a protože má dneska ranní šichtu, půjde už za chvilku domů. Navíc tady chlapi na ně nesmí sahat. Toto café con piernas je totiž cudné. Sem se chodí jen na čumendu. Loučíme se opět dvěma polibky na tvář.

Aby se mužům lépe pracovalo

Z našich krajů známe něco podobného z hospod, kde občas roznášejí pivo číšnice nahoře bez, nebo v méně „hanbatější“ formě v řetězci Hooters, kde servírky v sexy uniformách nosí na stůl hamburgery a hranolky. Na Tchaj-wanu zase skromně oblečené ženy prodávají ve speciálních prosklených trafikách cigarety a betelové oříšky. Ale „kafe s nohama“, to je chilská specialita. I když na internetu najdu zprávy, že podlouhlou jihoamerickou zemí už se inspirovali i v americkém Seattlu, kolumbijské Bogotě a španělské Menorce.

Tyto provozovny jsou otevřené jenom přes den, zavírají krátce po osmé. Podávají výhradně kávu, džusy a další nealko. Lepší kšeft mají v zimě, kdy je kvůli chladnému počasí větší poptávka po horkém nápoji. „Vznikly na konci Pinochetovy éry,“ vypráví Carlos Jorquera, majitel Café Selva přímo v pasáži na hlavním náměstí Plaza de Armas. „Jeho diktatura byla hodně konzervativní. Zvláště na začátku, když zavedl noční zákazy vycházení. Vždyť my tu předtím měli kabarety na úrovni Buenos Aires! Ale zmizely a potřebovali jsme je něčím nahradit, tak teď máme café con piernas. To moje bylo založeno jako třetí,“ chlubí se oplácaný padesátník.

„Teď to ale s námi vypadalo špatně, pravicový starosta nás chtěl vyhubit. Zakázat nás nemohl, ale nepovolil otvírat další. Od konce minulého roku jsou však na radnici socialisté, tak snad bude klid,“ říká vousatý chlapík, který sedí u kasy a každou číšnici, která mu přinese zaplacený účet, poplácá po zadku nebo pohladí po stehně. „Ale vždyť café con piernas je ku prospěchu celé společnosti. Přijde sem takový vystresovaný právník nebo nespokojený státní úředník, nabudí se kofeinem, sáhne si na holku, odchází šťastnej, a hned pracuje daleko efektivněji,“ obhajuje svérázně smysl existence tohoto druhu byznysu.

Consumo de las seňoritas

Jeho podnik je totiž výrazně divočejší než ten předešlý. Už při vstupu vidím, že dva kravaťáci tančí hodně natěsno ploužák se dvěma servírkami. Než se stihnu rozkoukat, vrhne se na mě Carla, dlouhovlasá kudrnatá brunetka. Nastaví tváře, takže o mé obsluze je rozhodnuto. Ještě než stačím říct cappuccino, cítím, že mi její ruka šmejdí po poklopci a že si moji dlaň položila na ňadro. „A nechceš víc než kávu?“ ptá se vyzývavě. „A kolik to stojí?“ koktám překvapeně. Dívka v kozačkách a v jakémsi elastickém trikotu se spoustou šňůrek jen kývne na stěnu, kde visí cedulka s nápisem – Consumo de las seňoritas: 2000 pesos.

Jenže co taková konzumace slečen za v přepočtu 80 korun obnáší? Carla pozná začátečníka, a tak vysvětluje: „Můžeš se mě dotýkat úplně všude. Nebo ti předvedu erotický tanec.“ Je to taková nevěra light. Klienti si nesundají ani košili, natož trenýrky.

Volím tedy tanec. Je to vskutku bizarní scéna: zatímco si zamíchávám cukr, ona mi zadkem asi dvě minuty naráží na klín. Ptá se, jestli si ještě přeji pokračování, ale já si chci spíš o její práci popovídat. Prostitutkou by podle svých slov být nemohla, ale osahávání cizími muži jí ani jejímu příteli nevadí. „Je zvyklý, dělám to už pár let. Navedla mě k tomu matka potom, co o této profesi zahlédla reportáž v televizi. Nic jsem nestudovala ani jsem se nevyučila, ale tady si přijdu na slušné peníze,“ líčí s tím, že její plat představuje pouze polovina z „consumo de las seňoritas“ (druhá jde majiteli zařízení) a spropitné. „Dnes je to slabota. Mám teprve jednadvacet tanců a se samými škrty,“ řekne si nevybíravě o všimné. Dám jí tisíc pesos, Carla si schová zelenou bankovku do výstřihu a začne se věnovat tlouštíkovi v obleku, který je evidentně lepší partie. Za chvíli už ji omakává, co mu krátké ruce stačí.

Za neprůhledným sklem

Café con piernas je několik druhů. Někde pouze obsluhují v bikinách, jinde chodí v krátkých sukýnkách, ale bez spodního prádla a se zrcadly na podlaze. Jinde je to jen s ohmatáváním jako u nás a někde je to se vším všudy. Zvenku rozdíl nepoznáš, všechny mají zatemněná skla,“ zasvěcuje mě do problematiky Carlos Jorquera. Zato vevnitř se to pozná dobře. Čím ušmudlanější podnik a horší káva, tím odvážnější nabídka doprovodných služeb.

Do jednoho takového s názvem Calí vejdu v ulici Teatinos, kde jsou nohaté kavárny jedna na druhé. Peruánka Marina, která si malou, ale krásnou figuru prodlužuje pomocí snad dvaceticentime­trových podpatků, mi přinese espreso a hned se lísá. Jeden týpek právě odchází v doprovodu své servírky na toaletu. „Děláme tu všechno: felace za 10 000 pesos a penetrace za 20 000 pesos,“ vytahuje Marina vzhledem ke slizkosti a ošuntělosti místa překvapivě medicínské termíny. Ptá se, zda mám také zájem. S ohledem na věrnost přítelkyni odmítám. „Neboj, jen mi koupíš džus, budeme si povídat, můžeš se mě dotýkat a pak uvidíš, jestli budeš mít chuť na něco víc,“ láká mě Marina do svých tenat.

Kdepak, slečno, tahle káva už je na můj vkus přece jen příliš horká. Příště si dlouhé nohy u svého cappuccina radši odpustím.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: