Baffinův ostrov: Trek drsnou arktickou krajinou pátého největšího ostrova na světě | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Baffinův ostrov: Trek drsnou arktickou krajinou pátého největšího ostrova na světě

Petr Kahánek22. června 2020 • 07:20
Baffinův ostrov: Trek drsnou arktickou krajinou pátého největšího ostrova na světě
foto: Petr Kahánek

„Když účastníkům zájezdu v arktickém močálu modrají rty, tak je to dobrej vejlet, špatnej vejlet, nebo jakej je to vejlet?“ I takovéto otázky napadaly českou výpravu na Kanadské arktické ostrovy. Jak to celé dopadlo…?

Baffinův ostrov v severovýchodní části kanadského teritoria Nunavut v sousedství Grónska je pátý největší ostrov na světě, šestkrát větší než Česko. Zato populace je tisíckrát menší než naše a hustota zalidnění činí krásných 0,02 osoby na čtvereční kilometr. A krásné to tu je i v jiných ohledech – pokud tedy máte v oblibě drsnou arktickou krajinu, kde lední medvědi dávají dobrou noc.

Létá se sem z Ottawy přes hlavní město Nunavutu Iqualuit; my se potřebujeme dostat do Qikiqtarjuaqu – inuitština, či přesněji jedna z jejích větví, inuktitutština, má svá úskalí. Chystáme se přejít Akshayuk Pass, sto kilometrů dlouhé údolí při jižní hranici národního parku Auyuittuq, „Neroztávající země“, která v dnešní době samozřejmě roztává. Cílovou metou je další inuitské městečko, Pangnirtung (krátce Pang), respektive fjord třicet kilometrů od něj. Tedy osmdesát kilometrů člunem z Qiku, sto po svých a posledních třicet člunem do Pangu. Do Auyuittuqu každoročně zavítá jen pár set návštěvníků, což celému výletu dává příjemně dobrodružný nádech.

Qikiqtarjuaq

V Qiku, sto kilometrů za polárním kruhem, žije asi 600 lidí. Mnoho z nich má akutní nebo latentní formu tuberkulózy; v roce 2017 byla nemocná desetina populace. Několik málo kilometrů místních cest nikdy nepoznalo asfalt stejně jako ranvej miniaturního letiště, jehož odletová hala by se vešla do větší garáže. Na první a jedinou noc máme navzdory doslova krvavým cenám pokoj ve zdejším hotýlku; je tu sice tábořiště, v okolí se ale běžně potulují lední medvědi, což by mohlo mít neblahý vliv na aklimatizaci.

Ve zlatém podvečerním světle má osada atmosféru dobrodružných filmů ze šedesátých let, občas s odstíny bizarního postapokalyptického světa, v jehož ulicích pobíhají na první pohled bezprizorné děti a psi. Ale pořád je tu hotýlek, obchod, kostelík svatého Michaela a andělů i kancelář správy národního parku, kam musíme na povinné školení a registraci.

Školení je zajímavé, s první informací o tom, že páru, který je na cestě dva dny před námi, medvěd roztrhal stan. Navíc jde o vědce, kteří díky speciálnímu povolení mají flintu, což pro nás samozřejmě neplatí; člověku z Beskyd bleskne hlavou, jestli si neukrojil příliš velký krajíc. Jakkoli jsou ostatní hrozby (únava, podchlazení, vítr, ledovcové řeky) pravděpodobnější, kapitola o největších suchozemských šelmách v celé instruktáži rezonuje nejsilněji.

Za dveřmi kanceláře nás nabírá místní průvodce Billy, jehož člunem plujeme do fjordu na severním konci údolí. Vzdálenostně jako přes Lamanšský průliv tam a zpátky, navíc mezi ledovými krami fantaskních barev i tvarů, z nichž některé jsou i na konci srpna velké jako domy. Uvažuju, jestli jsem něco takového kdy viděl. Asi ne.

Údolím věčného mechu

A pak najednou stojíme na pláži a okolo je ticho. Dle instrukcí bychom měli co nejrychleji postoupit alespoň pět kilometrů do vnitrozemí, nahazujeme tedy absurdně těžké batohy a vyrážíme. Severní konec průsmyku je široký, s víceméně rovinatým dnem. Žádná pěšina tu není, terén je pokrytý měkkým mechem, do něhož se chodidlo při každém šlápnutí spolehlivě boří až po kotník. První půlhodinu mi to nepřipadá tak hrozné.

Teplota je první dva dny příjemná, arktické polojasno dokonce hřeje více než počasí, které jsme nechali doma. Bez potíží překračujeme několik menších řek. Podél stokilometrové trasy je sedm skromně vybavených nouzových přístřešků: dvě holé palandy, vysílačka a deník, do něhož zapisujeme, kdo jsme a kam jdeme; kdybychom se ztratili, poslouží tyto informace rangerům jako vodítko. A u každého z nich je latrína. Záblesk civilizace v divočině potěší, jen ten barel mohl být o fous nižší. Trapperům menšího vzrůstu pomůže asi jen levitace.

V pasti vřesoviska

Noc ovšem přináší jinou starost: dramatickou změnu počasí. Oblohu dokonale zakrývá šedý závěs a útlé mraky se kolem skal plíží jako nekoneční hadi pohánění větrem, který hledá každou skulinu v oblečení.

Zanedlouho už prší a mechový koberec pod nohama přechází v protivný močál bez hranic a břehů. Přešlapování z drnu na drn zpomaluje rychlost postupu k nule, až nezbude než se přezout do brodiček a pokračovat rovnou za nosem ledovou vodou.

Vyždímaní zalézáme do dalšího přístřešku, jehož oranžová střecha nás několik hodin pálila do očí. Můj analytický mozek zahlcují pochybnosti. Když účastníkům zájezdu v arktickém močálu modrají rty, tak je to dobrej vejlet, špatnej vejlet, nebo jakej je to vejlet? Za dvanáct hodin jsme s extrémním úsilím ušli jen osm kilometrů.

Kamenná zahrada bohů

Následující dny nás ale nechávají vydechnout. Déšť a vítr jsou ty tam a pod nohama máme pevné, písčité břehy Owl Riveru. Na horizontu se okolo třicátého kilometru začíná rýsovat Mount Asgard, majestátní dvoutisícová homole s useknutým vrškem, z něhož v úvodní sekvenci „Špiona, který mě miloval“ na lyžích seskočil James Bond (toho času Roger Moore). Stopa severské mytologie, z níž pojmenování Asgard (tedy „domov bohů“) vzešlo, je v geografii Baffinových hor poměrně výrazná. Význačné vrcholy nesou jména Odin, Thor nebo Frigga.

Přicházíme k místu, kde má dle mapy být jeden z hlavních brodů. Ty je vhodné překračovat mezi třetí a šestou hodinou ranní, než se po noci oteplí a tání ledovců zvýší hladinu vody. Koryto Soví řeky je tu stovky metrů široké; to je na jednu stranu dobře (voda se rozlije do mnoha relativně mělkých ramen, kde proud není nijak silný), na stranu druhou to znamená delší vystavení zimě. Teorie se beze zbytku naplňuje. Hladina časně z rána sahá do půli lýtek, chlad se ale bolestivě zakusuje do chodidel.

Za řekou terén přechází do obrovské ledovcové morény, která průsmyk půlí na severní a jižní část. Skýtají se nám úchvatné pohledy na Mt. Asgard a ledovce okolo něj. Krajina je velice drsná, takhle nějak možná vypadal svět bez života miliardy let nazpět. Není tu jediná rovná linie, žádné zvuky lidí nebo zvířat, nic se nevzpírá chaosu přírodních živlů, a přece jako by byl ze všech stran cítit nekompromisní řád věcí, které tu vždy byly a budou bez ohledu na nás.

Po půldruhém dni mezi ledem a kamením jsme definitivně v jižní části průsmyku. Znova se mění charakter krajiny: oblé tvary první poloviny přecházejí v zubatý Mordor, jehož kontury se ostře rýsují proti temně zataženému nebi. Opět prší, což marně zkoušíme přečkat ve stanu.

Otevírá se nám ovšem údolí Thoru, ikonického štítu s nejvyšším vertikálním útesem na planetě, z jehož vrcholu si ti nejtvrdší z nejtvrdších mohou užít pohled do hlubiny dvanácti set padesáti metrů; západní stěna má navíc průměrný sklon 105 stupňů, a je to tedy dokonce mírný převis. Vrchol Thoru (1675 m n. m.) byl poprvé zdolán teprve nedávno, v roce 1965. A ještě další dvě dekády trvalo, než se čtveřici kanadských lezců podařilo poprvé pokořit monumentální západní stěnu.

Vichry zimy

S večerem sedmého dne se zvedá úporný severák, v němž jen s obtížemi stavíme stan. Duralové oblouky sice statečně drží, zuřivé třepetání stěny a déšť ovšem činí spánek velice obtížným. Ráno není o nic lepší. V poryvech větru je těžké udržet se na nohou a z bezejmenných potůčků, které se včera poslušně držely skály, jsou bystřiny, z nichž téměř každá představuje problém: dravý proud najednou sahá vysoko nad kolena. Přemýšlím, jak je to po relativní rutině na papírově těžších brodech možné, a odpověď mi nabourává mou self-image zálesáka, co zahání medvědy přísným pohledem: měli jsme prostě štěstí.

Ale máme je i teď, fouká nám do zad, a nikoliv do tváře. Napínáme síly a pelášíme přes polární kruh k zátoce, z níž se máme plavit do Pangu.

Pangnirtung

Na člun druhý den ráno nastupujeme se zadostiučiněním a nostalgií. Jakkoliv se fjord rychle ztrácí v ranní mlze, nebude lehké tohle místo opustit. Přímo z přístavního mola míříme do správy parku na deregistraci. Službu konající Inuit vaří čaj, ptá se, jak to v parku vypadá, a pokukuje po hodinách na zdi.

„Musím jít lovit,“ říká s omluvným úsměvem. Úředničina ho očividně nenaplňuje. Mezi řečí se ptám na lov tuleňů. „Čekám nad dírou v ledu, kam se tuleň plave nadechnout. Když to zabublá, střelím ho, hákem vytáhnu nahoru, vykrojím kus masa a rovnou zakousnu. Radši lovím menší tuleně, ti větší jsou moc cítit rybinou.“ – „Asi tu dost mrzne.“ – „ Tak minus čtyřicet. Jsem zvyklej. Loni jsem byl v Ottawě a musel jsem zůstat v hotelu, bylo mi horko“ – „A narvaly lovíte taky?“ – „Je to naše svaté právo. Maso jde komunitě.“

Pang je větší než Qik, ale má podobné problémy. Z šestnácti set obyvatel je polovina mladší čtrnácti let. Incidence tuberkulózy je vysoká, ale zdaleka ne tak jako nezaměstnanost. A ze všudypřítomných plakátů je zřejmé, že tu bojují s alkoholismem. „Já už jsem dva roky střízlivej. Pivo v baru stojí přes sto dolarů, ale kdo chce, tak to samo řeší jinak,“ říká jeden místní.

Loučíme se. Naslepo se nám daří najít nocleh. Pan domácí, Marcus, původem Němec s vizáží učitele z Bradavic, nejdřív váhá: „Má to tu zamluvené filmový štáb, jen na dnešek ještě nepotvrdili. Ale pojďte dál, můžete si dát kafe a sprchu, zavolám jim.“ – „Co natáčejí?“ – „Dobrodružné sci-fi. Přistanou tu mimozemšťani a místní s nimi bojují.“

Jaká analogie kolonizačních časů. Pokoj je nakonec volný. Přes chodbu bydlí Joseph, lékař z Vancouveru, co každým rokem slouží v místní nemocnici. Při povídání o svých cestách po světě samovolně přechází do ruštiny, němčiny nebo francouzštiny. „A co tu obvykle řešíš?“ – „Zhruba věci v rozmezí rýma – útok ledního medvěda.“

Atmosféra Pangu je stejně silná jako jeho problémy. Miniaturní inuitské muzeum s botami, stany a kajaky z tuleních kůží. Hřbitov plný bílých křížů, stará stanice na zpracování velrybího tuku, opuštěný kostelík, letiště s hliněnou ranvejí, kde může pilot zrušit let, když se mu nezdá počasí. Pohledy do fjordu a huskyové v ulicích.  Bude nám to prostě chybět.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Petr Kahánek




Články odjinud
Starší články Lidé a Země