Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Legenda o Cortésově koni | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Legenda o Cortésově koni

František Bureš4. června 2020 • 08:30
Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Legenda o Cortésově koni
foto: Profimedia.cz

Historie posledního mayského městského státu Tayasal je obdivuhodná a dobře ji dokresluje půvabný příběh o kulhajícím vraníkovi, kterého španělský dobyvatel Mexika Hernán Cortés ponechal v úschově u mayských indiánů na březích jezera Petén Itzá v Guatemale.

Z mnoha dílčích historických zápisů španělských kronikářů ze 16. a 17. století byla poskládána mozaika z vyprávění, která jsou na rozhraní skutečných událostí a legendy. Bylo to v roce 1524 po úplném dobytí říše Aztéků. Cortés se rozhodl co nejdříve odjet z Mexika. Jako záminku využil vzpoury jednoho ze svých velitelů Cristóbala de Olid na atlantickém pobřeží Hondurasu, kterou musel sám se svými vojenskými oddíly potlačit. Na pobřeží Mexického zálivu se však rozhodl, že nevyužije cesty po moři, která by byla snadnější, ale vydal se na expedici pro něho zcela neznámou - po souši přes tropické pralesy Peténu v severní Guatemale.

Dobyvatel Hernán Cortés byl tělem i duší velkým dobrodruhem. Jeho vášní bylo poznávat a dobývat neznámé země. Byl už unaven politickými a administrativními problémy v právě dobytém Mexiku a chtěl dobýt další území, které bylo podle názorů jiných zcela neproniknutelné, pohřbené v deštných tropických pralesích, plné bažin, jezer a velkých řek, kde bylo nebezpečí zákeřných nemocí.

Vyčerpávající cesta

Cesta Cortésovy expedice trvala dva roky a překonala vzdálenost dva a půl tisíce kilometrů, z nichž osm set bylo hustými panenskými pralesy. Byl to vskutku jeden z velkých činů v historii prozkoumávání neznámých zemí. Ozbrojenou expedici tvořilo celkem sto čtyřicet španělských vojáků, devadesát tři jezdců, tři tisíce mexických indiánů, sto padesát koní, děla a munice, téměř tisíc vepřů, které představovaly tuny čerstvého masa, a spousta dalšího proviantu. Přes všechna tato opatření se pochod hladovějících a nemocných ubožáků napříč pralesy Peténu stal velmi těžký a plný útrap. Cortésova výprava sledovala přesně jihovýchodní směr a 13. března 1525 došlo utrmácené a vyhladovělé vojsko k břehům ohromného jezera Petén Itzá v samém srdci Peténského pralesa.

Na ostrově uprostřed jezera se tyčily pohanské chrámy. Byl to Tayasal, hlavní město bojovné etnické skupiny Itzá. Uviděli indiány, jak loví ryby a ti, když je uviděli, prchali ve svých pirogách, člunech z jednoho kusu kmene, směrem k obydlenému ostrovu. Španělé na jednoho z opozdilých rybářů pustili velkého psa, který jej donutil, aby se vzdal. Žalostná situace španělské expedice a nedobytnost ostrovní pevnosti Tayasalu přiměly Cortése, aby nepoužil síly, ale aby jednal diplomaticky. Cortés indiánského rybáře ponechal na svobodě a v doprovodu španělského posla ho posílá informovat vládce Tayasalu o mírumilovných úmyslech cizinců a sjednat jeho setkání s Cortésem.

Panovník mayského městského státu, kterého vždy nazývali Canek, pozvání kupodivu přijal a příštího dne se uskutečnila první schůzka mezi Cortésem a vládcem Tayasalu, která se vedla v přátelském duchu. Cortés byl velmi překvapen, že Canek, přes poměrně velkou izolovanost tohoto místa, měl naprosto přesné zprávy o španělském dobyvateli a jeho vojsku, o celém průběhu bojů i o konečném dobytí Aztécké říše. Přesto dal panovník Canek příkazy, aby Tayasal přijal Hernána Cortése a jeho doprovod s velkou pompou. Cortés byl z tohoto přátelského přijetí tak potěšený, že svěřil náčelníkovi do opatrování svého vyčerpaného a kulhajícího koně Morcillu, který si ošklivě poranil nohu o větev, s tím, že si ho vyzvedne, až se znovu vrátí. A neustále připomínal panovníkovi, aby se o jeho vraníka všichni dobře starali.

Osudový omyl

Když Cortésova expedice odešla, aby pokračovala dál do Hondurasu, indiáni měli obrovskou radost z projevené důvěry cizinců a provolávali slávu. V Tayasalu mu dali jméno Tziminchak, Hromový tapír. Nikdy předtím totiž koně neviděli. Na americkém kontinentě vyhynul asi před deseti tisíci lety a do Ameriky koně znovu přivezli teprve Španělé. Aztékům v Mexiku připadal kůň jako nějaký obrovitý drak, z jehož nozder šlehají plameny a všude kolem rozsévá smrt. Indiánům z Tayasalu tak nepřipadal a projevovali Cortésovu vraníkovi opravdovou úctu. Bohužel nevěděli, jaké nápoje a potravu mu mají podávat. Jednali s ním jako s váženým hodnostářem, a tak mu podávali množství zkvašených nápojů z kukuřice a kořeněné pálivé pokrmy s masem z krocana a jiných zvířat. Cortésův kůň churavěl čím dál víc, až po několika týdnech nakonec pošel hlady.

I když se indiáni velmi obávali ducha mrtvého koně, větší strach měli z možných represálií po návratu Cortése s jeho vojskem. Vládce Canek se obrátil na umělce sochaře. Ti se dali do práce a po několika týdnech tesání a dokončovacích prací stála v hlavním chrámu města Tayasal socha koně z kamene a štuku v životní velikosti. Mayští indiáni Itzá hlavu Tziminchaka ověnčili barevnými květy a přinášeli tam při různých rituálech obětiny, pálivé papričky a alkoholické nápoje z kukuřice. Hernán Cortés dorazil do Hondurasu, kde byla již vzpoura potlačena a její vůdce Cristóbal de Olid popraven. Cortés se však k indiánům do Tayasalu u jezera Petén Itzá už nikdy nevrátil a na svého koně zapomněl.

Po celé další období sto sedmdesáti let se indiáni mayské etnické skupiny Itzá odmítali podrobit Španělům. Postupně se ubránili třem trestným vojenským výpravám. I proto, že oddíly španělských vojáků byly po několikaměsíčním pochodu k jezeru Petén Itzá většinou naprosto vyčerpané. V roce 1618 přišli po dlouhých útrapách k břehům jezera Petén Itzá také dva španělští misionáři, františkánští kněží, a nechtěli uvěřit tomu, že mayští indiáni Itzá uctívají jako svou modlu koně. Jaká to zvrhlost! To, že misionáři nenávidí jejich modlu Tziminchaka, bylo pro mayské indiány Itzá překvapením a dobrým ponaučením. Hodnota jejich idolu ještě více stoupla. A tak se rozhodli k moudrému řešení: že přemístí sochu na jiné místo, kde bude ve větším bezpečí. Mayští kněží proto sochu Tziminchaka odtáhli ke břehu jezera a nalodili na velkou pirogu, aby ji převezli na odlehlé místo, kde by ji ukryli. Věřili, že tam bude ukryta před zraky případných dalších cizinců. Potkala je však smůla. Socha byla těžká a obtížně se na voru ze člunů přepravovala. Stačilo jedno chybné zamanévrování pádly a kamenný kůň sklouzl z voru a ztratil se v bahně zeleného jezera.

Krásky bitvu neodvrátily

V roce 1547, dva roky po ukončení krvavých bojů proti spojeným mayským kmenům, byly provincie na mayském území už ovládány a spravovány Španěly, kteří je však stále nepřemohli. Některé odlehlé městské státy hrdinsky pokračovaly v boji. Posledním skutečně nezávislým městským státem a velkým obřadním centrem zůstal Tayasal v srdci peténských deštných tropických pralesů v dnešní Guatemale, který si uhájil svou nezávislost. V roce 1623 a o rok později se uskutečnily dvě vojenské výpravy, které vždy skončily krutou porážkou Španělů.

Konečně v roce 1697 dorazilo k břehům jezera Petén Itzá početné španělské vojsko vedené generálem Martínem de Ursúa. Vojáci museli celé měsíce vzdorovat tomu nejhoršímu utrpení. Nakonec ale stáli před poslední baštou Mayů - Tayasalem. Indiáni Itzá spustili válečný ryk, vřískavý zvuk trumpet, dunění bubnů a ječivé pištění fléten. Španěly nezastrašily ani tisíce zákeřných šípů. Tesaři za necelé dva týdny dokázali postavit ohromnou galéru a jeden velký člun. Vládce Tayasalu vyslal ke Španělům své vyslance, aby se dohodli s dobyvateli. Generál Ursúa odmítl jejich návrhy a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci. Tehdy se indiánský vládce uchýlil k poslednímu manévru a vyslal ke Španělům ve čtyřech člunech nejkrásnější mladé ženy z ostrova s úkolem, aby je pobavily a odvedly tak pozornost nepřítele od útoku na Tayasal. Tato jindy účinná zbraň neovlivnila válečný plán generála Ursúa.

Ráno 13. března 1697 se Španělé nalodili ve válečné zbroji na plavidla. Proti nim vypluli indiáni Itzá v lehkých dlouhých pirogách s luky a toulci plnými šípů. Nastala nelítostná krvavá bitva. Generál Ursúa si zaslouží uznání, že do bitvy zakázal nasadit dělostřelectvo a hákovnice arkebuzy. Přesto to byla krvavá jatka a voda jezera Petén Itzá se zbarvila doruda krví indiánů Itzá. A ti, kteří nezahynuli, byli zajati a v řetězech odvlečeni na galéru, odkud se většina znovu vrhla do jezera a utonula. Jen některým skupinám uprchlíků se podařilo uniknout krvavé řeži. A tak po sto padesáti letech marného úsilí španělských dobyvatelů Tayasal padl. Stačily pouze tři hodiny boje, aby poslední bašta mayských indiánských povstalců Tayasal, bojujících proti španělské koruně, byla dobyta a zcela zničena. Bylo to 14. března 1697, kdy zanikl poslední nezávislý městský stát Mayů, který téměř o dvě století přežil dobytí Mexika a Guatemaly.

Schovaná kost

Následujícího dne po vítězné bitvě se Španělé dali do ničení všech pohanských staveb a idolů v Tayasalu. Generál Ursúa, doprovázen dvěma kněžími, si vybral ten největší chrám, aby na jeho troskách byl postaven nový katolický kostel jako symbol vítězství španělských dobyvatelů. Slavnostně před vchodem pohanského chrámu vztyčil velký kříž. Byla to ironie osudu, že to byl právě tentýž chrám, v němž indiáni Itzá před půldruhým stoletím vztyčili kamennou sochu Tziminchaka, kopii Cortésova koně.

Uvnitř chrámu Španělé v úžasu objevili zažloutlou stehenní kost koně, která se houpala na tenkých barevných šňůrkách, a za ní na podlaze stály tři kadidelnice na pálení vonné kopálové pryskyřice, ke kterým indiáni přinášeli obětiny. Není pochyb o tom, že to byla kost Cortésova vraníka, kterou si indiáni Itzá pečlivě uchovávali jako posvátnou relikvii.

Ta socha tam je...

Na ostrově, kde kdysi sídlil vládce Canek, vyrostlo později na ruinách a základech posledního velkého obřadního centra Mayů nové koloniální město, které Španělé nazvali poeticky Flores, Květy. Poměrně nedávno byl ostrov spojen s pevninou u městečka Santa Elena umělým náspem a mostem pro čluny. Dnes je Flores moderním městem a společně se Santa Elenou největším a nejdůležitějším v severní Guatemale. Do Flores přijíždějí turisté z celého světa, aby odtamtud podnikali cesty do ruin dávných mayských měst, zejména do Tikalu. Do oblasti Peténu vede asfaltová silnice oklikou až z hlavního města Guatemaly. V každém případě je lépe tam letět některým z menších letadel místních leteckých společností. Let z hlavního města Guatemaly nám trval necelou hodinu.

Když jsme se plavili po vlnách jezera Petén Itzá, hovor se stočil kolem příběhu Cortésova koně a hlavně kolem ztracené kamenné sochy Tziminchaka. Tvář indiána, který byl přímým potomkem původních obyvatel a nás provázel, ožila. Bylo vidět, že o soše ví. "Můj táta mi o ní vyprávěl," rozpovídal se Lázaro. "Prý ji jednou viděl. Kamenný kůň se objevil za ohromné bouře těsně pod hladinou jezera. Bylo to někde támhle." Ukázal rukou k nedalekému malému ostrůvku a s nadějí v hlase pokračoval: "Já sám jsem ji ale ještě nikdy neviděl, ale ta socha tam určitě někde je..."

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

František Bureš




Diskuse ke článku

 

Články odjinud
Starší články Lidé a Země