Archeologické toulky po památkách Střední Ameriky: Posvátná studna obětí

Archeologické toulky po památkách Střední Ameriky: Posvátná studna obětí Zdroj: Profimedia.cz

Cesta k posvátné studni v Chichén Itzá je i dnes příjemná. Už odedávna se stala cílem poutníků a předmětem uctívání.
Při rituálních obřadech byly oběťmi nejen krásné panny, ale i otroci - muži, ženy a děti. Častěji byly obětovány děti a potom muži.
O pokračujících náboženských obřadech u Posvátné studny svědčí mnoho nalezených předmětů charakteristických pro poklasické období Mayů.
Pozůstatky mayského města Chichén Itzá
Pozůstatky mayského města Chichén Itzá
8
Fotogalerie

Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Posvátná studna obětí

Mayské město Chichén Itzá (čti čičén) na mexickém Yukatánském poloostrově je proslulé svou Posvátnou studnou obětí. Tato studna Mayů je opředena mnoha legendami o krásných pannách, které byly shazovány do jejích hlubin jako oběti bohu deště. Jaká je skutečná historie této studny a jsou legendy o smrti dívek pravdivé?

Mayové v ploché vápencové rovině severní části Yukatánského poloostrova, kde neprotékají po povrchu žádné řeky či potoky, zakládali svá města vždy u trvalého zdroje pitné vody. Tím byly v této oblasti hluboké a velké přírodní studny, které vznikly zřícením stropu jeskyně nad některou z podzemních řek ve vrstvách vápence. Mayové je nazývali ts'onot. Španělé toto slovo zkomolili a vznikl název cenote. Přímo v areálu mayského města Chichén Itzá jsou tyto studny dvě, vzdálené od sebe necelý kilometr. Jednu, k níž je až k hladině vody přístup po pěšině, používali místní obyvatelé jako zdroj pitné vody. Mayové ji nazývají Xtoloc (čti stolok). Ta druhá, široká šedesát metrů, s téměř svislými vápencovými stěnami, jejíž hladina vody bývá v hloubce přes dvacet metrů, se k zásobování vodou nehodila. A tak ji dávní Mayové používali pouze k náboženským účelům. Říká se jí proto Cenote Sagrado, Posvátná studna.

Tento cenote je ohromný otvor do země, mírně oválný. Jeho kolmé stěny složené ze žlutobílých vrstev vápence strmě spadají dolů k tmavozelené vodě. Smaragdovou barvu vytvářejí zvláštní mikroorganismy, které se vyskytují jen v této studni. Její bahnité dno začíná v hloubce kolem dvaceti metrů. Při náboženských obřadech v dobách živelních katastrof sem dávní mayští kněží shazovali lidské oběti a s nimi i drahocenné předměty všeho druhu, aby usmířili boha deště, větru, hromu a blesků, kterému Mayové říkali Chac (čti čák). Věřili, že důležitý bůh má sídlo v této studni. Proto ji také nazývali studna Obětí. Rituální obřady se konaly v případě krajní nouze, třeba když neměli Mayové dostatek deště pro svá kukuřičná pole. Při obřadu podle legendy obvykle obětovali pannu. K tomu vybírali nejkrásnější dívku, nejlépe z vládnoucích kruhů.

Cesta k posvátné studni v Chichén Itzá je i dnes příjemná. Už odedávna se stala cílem poutníků a předmětem uctívání. Z hlavní plazy od Venušiny pyramidy před Kukulkánovou pyramidou tam vede severním směrem široká dlážděná cesta sacbé napříč nízkým pralesem. Posvátná cesta prochází místem, kde jsou vidět zbytky starých zdí městských hradeb, které chránily centrum města. Brzy přicházíme k okraji ohromné propasti. Před námi jdou tři mladé mayské ženy, oblečené v tradiční bílé tunice huipil s pestrobarevným vyšíváním. Zastavily se až na plošince, mírně vysunuté nad propastí, odkud v dávných dobách mayští kněží shazovali krásné panny do Posvátné studny obětí. Přistoupil jsem k nim a zeptal se jich, zdali znají legendy o krásných pannách. "Samozřejmě," odpověděly dívky svorně a zasmály se. "Nebojte se, skákat tam dolů nebudeme. Chodíme sem jako k posvátnému místu našich dějin." Chvíli tam postály, dívaly se mlčky do zelených kalných vod cenote a pak poodešly zpátky na cestu.

Skok do hlubin

Na levé straně blízko okraje cenote se nacházejí zřícené zdi parních lázní, které se dosud zachovaly. V parní lázni se kdysi osoba vybraná kněžími jako oběť bohu deště Chacovi musela nejprve podrobit očistě těla. Vzpomněl jsem si na amerického novináře a originálního cestovatele Richarda Halliburtona, který asi před padesáti lety proslavil po celém světě tuto studnu Smrti reportáží o vlastním skoku do hlubin propasti. Chtěl zkusit pocity obětí a skočil ze stejného místa jako kdysi krásné panny - z výšky dvaceti dvou metrů do kalných zelených vod. Samozřejmě tam měl připravené lano, po kterém se poté vyšplhal zpátky...

Jedním z prvních, který se o Posvátnou studnu začal vážně zajímat s cílem ji prozkoumat, byl na konci 19. století americký inženýr Edward H. Thompson, jehož podporovalo muzeum Peabody na Harvardské univerzitě. Již předtím zkoumal některé jiné archeologické lokality na Yukatánu. Náhodou se mu dostala do rukou kniha Zpráva o věcech na Yukatánu od španělského biskupa Diega de Landy. Tento španělský duchovní po návštěvě ponuré propasti v Chichén Itzá v roce 1566 ve svém spise napsal: "V dávných dobách a ještě donedávna Mayové při rituálním obřadu měli zvyk shazovat do této studny živé lidi jako oběti bohům v době sucha. Házeli tam také mnoho různých věcí z drahého kamení a předměty, které považovali za cenné. A jestliže se do této země dostalo zlato, pak jeho větší část musela připadnout této studni díky nábožné úctě, kterou k ní indiáni chovají..."

Průzkumnické nadšení

Thompson uvěřil Landovým slovům i starým legendám a rozhodl se, že dno propasti prozkoumá. Tomu pak věnoval celý zbytek svého života a průzkum studny se stal jeho životním cílem. S pověřením jako konzul Spojených států nastoupil svůj úřad v Méridě v roce 1885 a naučil se jazyku yukatánských Mayů. V roce 1903 zakoupil ohromnou haciendu San Isidro, na jejímž pozemku se nacházelo archeologické naleziště Chichén Itzá i s Posvátnou studnou. Jako inženýr se rozhodl pro vybagrování dna propasti. Nechal si dovézt jednoduché rypadlo a dva potápěčské obleky. Najatými pomocníky se nechal spustit v potápěčské výzbroji na bahnité dno studny. Pomocí ocelových drapáků rypadla byly pak vynášeny na povrch nejprve hroudy jílu a střepy hliněných nádob. Po několika dnech se objevily keramické kadidelnice na pálení kopálové pryskyřice. To potvrzovalo, že pro Maye tato studna byla posvátná. Po jednom měsíci bagrování bylo nalezeno panovnické žezlo ze dřeva v podobě muže se zlatou maskou. Pro Thompsona to byl první důkaz, že se biskup Diego de Landa nemýlil. Později rypadlo začalo vyzvedávat množství předmětů: ozdobné zlaté a měděné kotouče, ozdoby ze zeleného jadeitu, zlaté a měděné rolničky jako ozdoby válečníků, keramické poháry, sekyrky, kopálovou pryskyřici a různé části z lidských koster.

Houževnatost a vytrvalost tohoto diplomata při výzkumech (od roku 1904 s přestávkami až do roku 1911) byly štědře odměněny. Zcela se potvrdila věrohodnost Landových slov i starých legend o studni Obětí. Primitivní rypadlo je dosud vystaveno jako historický exponát v dnešní moderní vstupní budově do archeologické lokality. Thompson všechny cenné předměty i kosterní pozůstatky nechal odvézt z Mexika do Spojených států, kde byl prováděn výzkum a restaurování předmětů. Výsledky nechaly do značné míry nahlédnout do temné historie Mayů. Reprezentativní soubor předmětů ze zlata a mědi, které byly vyzvednuty z Posvátné studny v Chichén Itzá, se vrátil Mexiku až v roce 1952, a sbírku předmětů ze vzácného jadeitu Spojené státy předaly až v roce 1976.

Mexiko začalo provádět v Posvátné studni vlastní výzkumy v roce 1961, avšak vyskytly se problémy s malou viditelností, která znesnadňovala sběr předmětů. Až o šest let později vedl významný archeolog Román Piňa Chan lépe vybavenou mexickou expedici, která již postupovala vědeckým způsobem. Blízko severní stěny určila v bahně nad kamenitým dnem místo, které dovolilo stanovit časový sled obětin vhozených do cenote. Dnes Mexiko vlastní vynikající sbírku artefaktů z tohoto cenote a vědecky je zkoumá.

Potvrzení lidských obětí

Potvrzení existence dávných lidských obětí později nalezených na dně cenote bylo pro archeology další částí výzkumů. Dlouhou dobu se domnívali a mnozí tomu věří dodnes, že bohu deště Chacovi byly obětovány jen krásné panny. Ani biskup Diego de Landa se ve své Zprávě o Yukatánu v pasáži o Posvátné studni jednoznačně nezmiňoval jenom o krásných dívkách jako obětích bohu deště. Oběťmi při rituálních obřadech nebyly jen panny, ale také otroci - muži, ženy a děti. Výsledky antropologických výzkumů kosterních pozůstatků vyzvednutých z osvátné studny obětí ukázaly, že častěji byly obětovány děti, potom muži a méně často mladé dívky, nevěsty boha Chaca. Předmětem sporů badatelů, které trvaly přes sto let, byla důležitost Posvátné studny pro Maye a způsob, jakým by bylo možné pomocí obětin objasnit rozporuplnou historii dávného mayského města Chichén Itzá. Bylo zjištěno, že žádná obětina, ať šlo o keramické nádoby, předměty ze dřeva nebo kovu, textilie, jadeit nebo kadidlo, nebyla do cenote uložena před 8. stoletím n. l. Proto je počátek náboženských obřadů a využívání Posvátné studny pro obětiny spojován se vznikem města přibližně ve stejné době.

První období obětin, které byly identifikované v cenote, odráží válečnický kult. V té době se jako obětiny házely vrhače oštěpů, zvané atlatl, dřevěné oštěpy a hroty kopí z křemene a chalcedonu. Takové zbraně v rukách válečníků ze středního Mexika jsou zobrazeny na reliéfech a nástěnných malbách v Chichén Itzá. Tito muži a jejich zbraně představovali elitu válečníků z dávného Teotihuacánu a poté Toltéků z Tuly.

Změna božstva

Na jednom plochém disku ze zlata s vytepaným reliéfem, který byl vyzvednut z Posvátné studny, je scéna, kde válečníci s oděvy a pokrývkami hlavy, které jsou charakteristické pro toltécké válečníky ze středního Mexika, útočí s vrhačem oštěpů pod ochranou Opeřeného hada na mayské vojáky. Datum, kdy k tomuto konfliktu došlo, zůstává stále neznámé. Metropole Chichén Itzá byla postavena někdy před rokem 900 n. l. ve víru těchto událostí pravděpodobně jako jižní výspa mocného města Teotihuacán. To bylo právě v úpadku a novým následníkem Tuly ve středním Mexiku se mělo stát právě Chichén Itzá. Do něj bylo přeneseno mnoho vojenských tradic, rituálů, architektonických a sochařských prvků, které jsou známé u Toltéků z Tuly. Chichén Itzá bylo ve 12. století poraženo a většina obyvatel město opustila. Nadále ale existovalo jako poutní místo s Posvátnou studnou, kam směřovali poutníci a vrhali do ní obětiny, aby uctili svá božstva.

Mayská metropole severního Yukatánu byla pak přemístěna dále na západ do Mayapánu. Důkazem o pokračujících náboženských obřadech u Posvátné studny je to, že se tu našel velký počet předmětů charakteristických pro Yukatán v pozdním poklasickém období Mayů. Do Posvátné studny vhazovali velký počet dřevěných sošek, třínožkových keramických vykuřovadel naplněných kopálovou pryskyřicí a mnoho textilií utkaných z bavlny, což napovídá, že uctívali také Ix Chel (čti is čel), bohyni Měsíce.

Posvátná studna a pyramida El Castillo sloužily jako poutní místa až do 16. století, vlastně až do příchodu španělských dobyvatelů na Yukatán. Studna obětí v Chichén Itzá zaujala své místo jak v mayské historii, tak i v moderní době. Ale jen málo zahraničních návštěvníků rozumí jejímu dávnému významu. Všem, kteří přijdou k ponuré propasti a nahlédnou do tmavozelených vod v barvě jadeitu, se tají dech nad velikostí a hloubkou tohoto cenote, který obklopuje tichý prales.


Vzácné obětiny

Podle archeologických výzkumů začalo první osídlení místa Chichén Itzá již před rokem 300 n. l. a jeho kulturní rozvoj byl zpočátku pomalý. Období rozkvětu nastává až v pozdním klasickém období Mayů přibližně v letech 750 až 900 n. l. Některá místa v okolí jiných cenotes však již byla obydlena o tisíc let dříve. Ale pouze Posvátná studna v Chichén Itzá přijímala jako obětiny tak bohaté, různorodé a exotické předměty. Zvláště jedinečné jsou nálezy velkého množství ozdob a šperků ze vzácného zeleného jadeitu, kterého si Mayové cenili více než zlata. Zlato se dováželo z jižních oblastí Střední Ameriky a z dnešní Kolumbie. První rolničky odlité ze zlata byly po moři přivezeny do severního Yukatánu do přístavu Cerritos asi šedesát kilometrů severně od Chichén Itzá v 9. století v kánoích obchodníků. Rolničky ze zlata nebo z mědi se pak používaly jako součást okázalého oděvu, který se nosil při tancích nebo jako ozdoby vojáků, kteří si je s oblibou uvazovali nad kotníky.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: