nahoru

Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Tajemná civilizace starých Mayů

František Bureš 1. června 2020 • 08:30
Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Tajemná civilizace starých Mayů
foto: Profimedia.cz

Žádný jiný lid předkolumbovské Ameriky nedosáhl tak vysoké úrovně jako Mayové. Svědčí o ní kamenná obřadní centra, impozantní pyramidy s chrámy, paláce, překrásné sochařské umění, obrovité masky, složitě propracované hieroglyfické písmo a observatoře, kde rozvíjeli matematiku s náročnými astronomickými výpočty a kalendářem.

Svět Mayů se rozpínal od Yukatánského poloostrova přes části mexických států Tabasco a Chiapas, přes celou Guatemalu a Belize až po západní části Hondurasu a Salvadoru ve Střední Americe. V dávnověku byli Mayové rozděleni do skupin s podobnými fyzickými charakteristikami, hovořili jazyky, které pocházely z jednoho lingvistického kmene, a udržovali společné historické tradice. Z výsledků nedávných archeologických výzkumů je známo, že kolem roku 2500 př. n. l. sídlila na místech, kde dnes leží město Huehuetenango v jihovýchodní Guatemale, skupina hovořící protomayským jazykem, který se v průběhu času rozdělil na různé jazyky mayských etnik, jejichž pozdější rozšíření a stěhování do dalších území způsobily vytvoření rozlehlého území, v němž se potom rozvinula mayská civilizace na vysoké kulturní úrovni, jedna ze šesti kolébek raných civilizací na naší planetě.

Z geografického hlediska lze území Mayů v zásadě rozdělit na dva odlišné přírodní celky: vysočiny a nížiny. Vysočiny se táhnou z Chiapasu jihovýchodním směrem a dále na jih do Střední Ameriky. Leží v nadmořské výšce nad 300 metrů a dominují v ní vysoké kužely vulkánů jak neaktivních, tak i činných. Nížina je naproti tomu geologicky jednoduchá, rozsáhlá vápencová, poměrně plochá tabule s tropickými deštnými pralesy, která se na severu pozvolna noří do modrých vln Mexického zálivu. Na jihu Belize a v guatemalském Peténu je částečně zdvižena a její propadlé krasové pohoří bizarně vystupuje nad okolní plošinu. Krajina severní části Yukatánského poloostrova z ptačí perspektivy vypadá jako nekonečný zelený koberec.

Na rozdíl od horské části na jihu není v nížině mnoho pravidelných toků. Větší je pouze řeka Usumacinta s přítoky, které odvodňují sever Guatemaly a lakandónské území v Chiapasu. Kolem meandrujícího toku řeky Usumacinta se soustředilo mnoho mayských měst. Řeky tekoucí do Karibského moře, jako Motagua, Belize, New River a Hondo, ztrácejí v době sucha značnou část vody. Žádná z oblastí, které Mayové obývali, nebyla tedy příhodná pro zemědělství. Bažiny měly vody příliš mnoho, aridní oblasti měly vody nedostatek a deštné pralesy měly zase málo úrodnou půdu.

Malý počet řek, jezer a nedostatek pitné vody byly též odedávna vážným problémem obyvatel nížinné oblasti. Na severu Yukatánu při pohledu z letadla se na mnoha místech zaleskne uprostřed vápencové propasti jako zrcadlo modrá nebo zelená vodní hladina. Tyto studny zvané cenote (čti senote) byly hlavním zdrojem pitné vody a určujícím prvkem při zakládání mayských sídlišť na Yukatánu.

Kolem roku 500 př. n. l., kdy se mayská civilizace začala rozvíjet, se projevují již typické rysy mayské kultury. Na základě nejnovějších výzkumů Mayové již kolem roku 100 př. n. l. používali v nástěnných malbách pokročilé malířské techniky i hieroglyfické písmo s důležitými historickými a mytickými časovými údaji. V architektuře vzniká charakteristický mayský oblouk. Svého největšího rozkvětu v architektuře, astronomii, v kalendáři, sochařství a keramice mayská civilizace dosáhla v klasickém období (250 až 900 n. l.). Na nejvyšším stupni hierarchie městských států stáli panovníci, kteří byli uctíváni jako prostředníci obyvatel s bohy.

Překvapivá civilizace

Předkolumbovští Mayové měli jednu z nejpodivnějších, nejtajemnějších a nejpřekvapivějších civilizací své doby, v níž společenské vrstvy byly přesně vymezeny. Vládnoucí elita se věnovala obchodu, válkám a náboženským obřadům. Kněží byli důležitou složkou, jelikož řídili náboženské obřady a rituály, uctívali bohy a prosili o jejich přízeň. Mezi nejdůležitější mayské bohy patřili: stvořitelský bůh Hunab Ku, bůh deště Chak a pán nebes Itzamná. Astronomové, kteří se věnovali hledání harmonie vesmíru a cyklů časového oběhu Slunce, Měsíce, Venuše a dalších planet, museli provádět složité výpočty, aby mohli předpovědět různé jevy a spojit je s osudem obyvatel. Písaři zaznamenávali události historické, náboženské a mytologické pomocí složitého systému hieroglyfického písma, a malíři a sochaři umělecky ztvárňovali ve svých dílech témata jak mytická a náboženská, tak nástupy na trůn a činy svých panovníků.

Architekti, kteří náleželi do vládnoucí vrstvy, se věnovali plánování výstavby měst a vedení staveb, přičemž tesaři a zedníci patřili do nižší společenské třídy společně se služebníky panovníků a různých umělců. Nejnižší třídu tvořili zemědělci, kteří ze své úrody kukuřice museli živit vládnoucí elitu, ale i početnou vrstvu obchodníků, úředníků, stavitelů, šamanů, písařů a umělců.

Mayové používali v matematice dvacítkovou soustavu a jako jedna z prvních civilizací na světě používali nulu. Aby vyjádřili čísla, užívali tečku o hodnotě jedna a čáru o hodnotě pět. Nulu znázorňovali tvarem mušle. Kombinací těchto tří symbolů dovedli vyjádřit všechna ostatní čísla. Rovněž vytvořili dvacet zvláštních hieroglyfických znaků jednotlivých čísel do dvaceti, které často umisťovali místo čísel s jednoduchými symboly.

Mayská filozofie byla velmi zvláštní a žádná jiná kultura té doby nebádala tolik o čase. Stejně tak jako i jiné kultury Mezoameriky, Mayové používali dva kalendáře: rituální, nazývaný tzolkin, který sloužil pro konání obřadů uctívání bohů, slavností a k předpovídání osudu lidí, a dále kalendář solární, zvaný haab, s osmnácti měsíci, každý po dvaceti dnech, a s pěti dny navíc, zvaných auyeb, čili 18 x 20 + 5 = 365 dnů. Často používali kombinaci obou kalendářů a jejich výpočty byly tak přesné, že jim umožnily předpovídat zatmění Slunce a Měsíce a vypočítat oběh planety Venuše.

Neodvratný konec

V letech 780 až 909 n. l. mayská kultura spěla ke svému pádu. Jednotlivé městské státy, jako Tikal, Calakmul, Dos Pilas a jiné, spolu často válčily. Neodvratný pád byl pravděpodobně zapříčiněn souhrou řady různých faktorů. Vyčerpaná půda již nemohla uživit miliony lidí v nížinách. Potravinovou situaci vyostřilo několik za sebou následujících suchých období. Jednomu z nejsilnějších měst Tikalu se podařilo rozdrtit ve vyčerpávající krvavé bitvě svého odvěkého rivala město Calakmul. Kořist ale představovala příliš velké sousto a dříve téměř jednotná mayská říše se rozpadla na řadu znepřátelených městských státečků. Žádnému panovníkovi se už nepodařilo soustředit do svých rukou dostatek moci, aby se mohly uskutečnit potřebné kroky ke sjednocení mayské říše a aby proběhly nutné zemědělské reformy.

Zbožštělí panovníci nehledali žádná řešení, místo toho se ve svých palácích obklopovali luxusním zbožím a okázalými slavnostmi. U mayské šlechty stále více narůstal boj za větší míru nezávislosti vůči panovníkovi. Politické instituce se začaly rozpadat. Lid, který trpěl hlady, se stěhoval jinam. Kamenná města byla postupně opouštěna a rozpadala se. Brzy zarostla tropickým pralesem a upadla v zapomnění. Až teprve od 19. století byly pro náš svět ruiny těchto měst znovu objevovány. Úpadek a zánik klasické mayské civilizace patří až dosud mezi největší archeologické záhady vůbec.

Až do konce 10. století zůstaly v těchto oblastech jen izolované skupiny s nízkou kulturní úrovní. To znamená, že znalosti kalendářního systému, mayského hieroglyfického písma a další druhy vědomostí byly ztraceny. S nimi tak skončila vlastní klasická mayská kultura. Většina obyvatel se odstěhovala na severní Yukatán a následovalo období, kdy se představily i jiné kulturní vlivy. A tak se v období let 975 až 1200 n. l. tradice Mayů smísily s kulturou Toltéků, pocházejících z náhorních plošin středního Mexika. Toltékové s sebou přinesli na Yukatán kult Quetzalcóatla, toltéckého božstva Opeřeného hada, kterého Mayové ve svém jazyce nazývali Kukulkán. Toltécký vliv se rovněž projevuje v architektuře a dekorativním sochařství čili umělecká činnost se mění v reprodukování té, kterou prováděli v Tule, i když byla přizpůsobená a zabarvená jemností mayských umělců.

A stejně tak v tomto období byly vytvořeny ligy mezi rodinami vládců různých měst. Nejdůležitější byla liga, která vznikla kolem roku 1000 n. l. mezi městy Chichén Itzá, Uxmal a Mayapán. Časem Mayapán pozvolna získal převahu a nadvládu nad ostatními městy a v období let 1200 až 1540 n. l. se válčilo mezi etnickými skupinami, kterým vládly rodiny původu Nahuů a jiné vedené mayskými rodinami. Následkem bylo rozdělení a zbídačení obyvatelstva a potlačení kultury. I když se Mayové snažili znovu vrátit svou kulturu a tradice na výsluní, dosáhli pouze znovuzavedení mayského jazyka na Yukatánu. A když přišli na Yukatánský poloostrov španělští dobyvatelé, nalezli již národ, který ztratil svoje období slávy. Jejich potomci však žijí dodnes.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

František Bureš




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země