Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Joya de Cerén, středoamerické Pompeje

Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Joya de Cerén, středoamerické Pompeje Zdroj: Profimedia.cz

Málokdo si dovede představit, že zde před 1400 lety kvetl život. Tady je ukryta mayská historie v té nejryzejší podobě.
Stěny obydlí dávných mayských obyvatel z nepálených cihel a dřevěných trámků
Nedotčenou dávnou mayskou osadu zakonzervovalo celkem čtrnáct vrstev sopečného popela, který ztvrdl jako sádra.
Nikde jinde nebylo získáno tolik informací o každodenním životě dávných Mayů jako zde, v Joya de Cerén
Zakonzervovaný kukuřičný klas
7
Fotogalerie

Archeologické toulky po starověkých památkách Střední Ameriky: Joya de Cerén, středoamerické Pompeje

Uvnitř dávných obydlí postavených z cihel sušených na slunci se střechami z palmových listů leží domácí náčiní, zásoby kukuřice a nádoby s rýží a fazolemi. Na stolech je v miskách nedojedené jídlo a nedopité sklenice. Vše je staré přes 1400 let a můžete to spatřit na vlastní oči. Zůstalo to totiž zakonzervováno pod vrstvami popela.

Nejmenšímu státu Střední Ameriky se někdy kvůli malé rozloze (21 041 km2) říká "prstíček Ameriky". Avšak co se Salvadoru nedostává na rozloze, dohání v hustotě osídlení a drží si primát v celé Střední Americe (318 obyvatel/km2).

Podle nálezů monumentálních archeologických památek, kamenných skulptur a starobylých výrobků z keramiky, vytvořených původními obyvateli na území dnešního Salvadoru, je možné prohlásit, že tato země byla v posledních 3500 letech jednou z nejhustěji obydlených v Americe. Její bohaté dědictví, které je dosud ve značné míře ukryté pod zemí, se v poslední době dostává do popředí zájmu světové veřejnosti svými úchvatnými archeologickými památkami i mnohými záhadami.

V současnosti plných deset procent obyvatel Salvadoru tvoří indiáni. Většinu území kdysi obývali Mayové, kteří si tam v klasickém období (250-900 n. l.) stavěli obřadní centra a obytné stavby. V centrální oblasti na území údolí Zapotitán leží dvě důležitá archeologická místa, obřadní středisko Mayů zvané San Andrés a dále Joya de Cerén, nazvaná podle dnešní osady. Obě leží asi 36 km severozápadně od hlavního města San Salvador.

San Andrés

Do archeologické lokality San Andrés se sjíždí z dálnice vedoucí ze San Salvadoru do druhého největšího města Santa Ana. Nejdříve jsme navštívili místní muzeum, kde nám mladý indiánský průvodce sdělil první informace o historii tohoto obřadního a administrativního střediska, ležícího u soutoku řek Sucio a Agua Caliente. Po prohlídce muzea nás zavedl lesní cestou k prostranství s vyvýšeninou, na které jsme již rozeznávali velkou kamennou pyramidu a další stavby. Centru města o rozloze dvaceti hektarů, obklopeného obytnými domky obyvatel, dominovala na vyvýšenině akropole s rozlehlou plazou. Tři její strany tvořily pyramidy a plošiny z kamene. Západní část tvořily rezidenční komplexy vládnoucí elity. Největší stavbou San Andrés je pyramida na široké plošině. Má tvar jakéhosi zvonu, je vysoká patnáct metrů a sloužila jako základ hlavního chrámu, který byl postaven z materiálů časem podléhajících zkáze, a tak se nezachoval.

San Andrés bylo sídlo mocného městského státu v klasickém období, zejména od roku 500 n. l. Plnilo úlohu hlavního ekonomického, politického a náboženského střediska v rozlehlém údolí Zapotitán. Vládnoucí třída žila z povinných daní poddaných a získávala cenné materiály, jako třeba obsidián pocházející z naleziště v Ixtepeque v dnešní Guatemale. V současnosti prodávají obchodníci ve stáncích pod akropolí kopie mayských nádob a figurek z malované keramiky a jiné suvenýry, které vzdáleně připomínají dávné doby Mayů, kteří zde sídlili.

Joya de Cerén

Lokalita Joya de Cerén je vzdálena vzdušnou čarou pět kilometrů. Museli jsme však objet celou rozlehlou oblast, abychom se tam po vedlejší silnici ze San Andrés dostali. Přejeli jsme most přes Río Sucio, což ve španělštině znamená Špinavá řeka, a asi po dvou stech metrech jsme byli u brány do místa, kde došlo k jednomu z nejdůležitějších archeologických objevů posledních desetiletí v Salvadoru.

Dívám se ve svislé stěně porostlé tropickou vegetací na vrstvy sopečného popela různých barev, od hnědé, šedé až po bílou. Tady byl v roce 1976 zvláštní objev učiněn. Při zemních pracích na soukromém majetku, při výkopu základů pro nové silo na uskladnění kukuřičných zrn, kopáči narazili v pětimetrové hloubce na pozůstatky podivných staveb vytvořených lidmi. Nikdo neměl tušení, co se může v takové hloubce pod zemí skrývat. Nejdříve si dělníci mysleli, že to jsou ruiny nedávných staveb, avšak přivolaní archeologové pak zjistili, že se jedná o neobyčejný objev téměř nedotčené dávné mayské osady, která byla zasypána mohutnými vrstvami sopečného popela. Šlo o objev unikátních "Pompejí Střední Ameriky". Přesto, že nález byl učiněn na soukromém pozemku, státní orgány v Salvadoru nakonec rozhodly, že to, co se skrývá pod zemí, náleží státu jako národní dědictví.

Výzkumu se ujal mladý americký archeolog Payson Sheets. Pod vrstvami sopečného popela byly odhaleny stěny obydlí z cihel sušených na slunci, z dřevěných trámů a se střechou z palmových listů. Uvnitř bylo nalezeno různé domácí náčiní, zásoby kukuřice a nádoby s rýží a fazolemi. Téměř všechno bylo dobře zakonzervováno pod vrstvami sopečného popela, který ztvrdl jako sádra.

14 vrstev popela

Ukázalo se, že horní vrstvy obsahují šedý sopečný popel z erupce vulkánu Playón z roku 1658. Pod nimi se nacházejí vrstvy z erupce sopky El Boquerón přibližně z roku 900, a další nejsilnější jsou z exploze vulkánu Loma Caldera z konce 6. století, vzdáleného od Joya de Cerén pouze kilometr. Vrstev bylo celkem čtrnáct a právě pod nimi byly objeveny ruiny a artefakty mayského sídliště z klasického období.

V Salvadoru, podobně jako v celé Střední Americe, je horká půda s poměrně hustým řetězcem aktivních vulkánů, které se čas od času probouzejí a způsobují ničivá zemětřesení a exploze. Největším výbuchem sopky v minulosti pravděpodobně byla katastrofa u Ilopanga kolem roku 250 n. l., který se nacházel v centru dnešního Salvadoru. Odborníci odhadují, že vulkán dosahoval nadmořské výšky až tři tisíce metrů. Po explozi z něj zůstal pouze kráter, který je dnes zatopen vodami obrovského stejnojmenného jezera. Exploze způsobila nucené vystěhování obyvatel z rozsáhlých okolních částí dnešního Salvadoru a Guatemaly. Tyto oblasti s úrodnou půdou se však znovu zalidnily. Na jižní hranici světa Mayů se usadilo několik skupin.

Jedna našla domov v místě, které známe jako Joya de Cerén, nazvaného podle dnešního městečka u řeky Sucio. Mayové tam žili tradičním způsobem až do doby, kdy došlo k další mohutné vulkanické explozi před koncem 6. století n. l. Po výbuchu blízkého vulkánu Loma Caldera žhavá láva při setkání s vodou blízké řeky způsobila vznik horké páry, která se mísila s jemným sopečným popelem, zahalila oblohu a začala dopadat po dobu asi šesti dnů na mayskou vesnici. Domy, stavení, stromy a políčka byly nakonec při opakovaných erupcích pokryty vrstvami sopečného popela a vulkanického materiálu do výšky čtyř až šesti metrů. Až dosud bylo při archeologickém výzkumu identifikováno a odkryto šest obytných komplexů a dále stavby obecné s větším prostorem, kde se shromažďovala vládnoucí elita komunity a kde se konaly různé obřady a soudní procesy. Byla rovněž zkoumána stavba se zvláštní architekturou, kde byly nalezeny předměty používané šamanem-léčitelem. Zjistilo se, že v tomto posledním období šamanskou funkci zastávala žena.

Rodinnou usedlost tvořila rezidenční budova, skladiště potravin se sklepy a vnitřní patio. Mayové měli v oblibě květiny a zahrady. Nižší kruhová stavba kuchyně se stěnami z kulatiny a střechou pokrytou palmovým listím kvůli četným požárům stála opodál v bezpečné vzdálenosti od obydlí.

Zázrak konzervace

Hospodářství mayské společnosti záviselo hlavně na zemědělcích. Žili usedlým životem a obdělávali svá políčka zvaná milpa, na nichž pěstovali zejména kukuřici, fazole a kalabasy. Ze stromů kolem svých usedlostí získávali kakao, avokádo a tropické ovoce. Úrodu kukuřice sklízeli pro členy své komunity, ale značnou část museli odevzdávat formou povinných daní vládnoucí elitě v administrativním a obřadním centru San Andrés.

Materiální kultura, různé ozdoby, oděvy, předměty každodenního života a potřeby ceremoniálního charakteru dokumentují tradiční život původních mayských obyvatel. Jejich svět nebyl tak přelidněný. Žili ve větším sepětí s přírodou, protože na ní byli závislí. Vyráběli nejrůznější košíkářské výrobky, v nichž skladovali potraviny. Z bavlny tkali látky na oděvy nebo se věnovali výrobě keramiky či hudebních nástrojů ze zvířecích kostí a lastur. Zúčastňovali se trhů v okolí, aby za své výrobky získali některé důležité potraviny, keramické nádoby a nástroje, které potřebovali.

Při vykopávkách byly objeveny i keramické nádoby a talíře dekorované barevnými malbami a mayskými hieroglyfickými nápisy, které dávní obyvatelé používali v domácnosti a k obřadním účelům. Vysoko ve výklencích stěn archeologové našli obsidiánové čepele, břitvy a nože, zřejmě aby na ně nedosáhly dětské ruce. Na nožích byly stopy krve. V laboratořích zjistili, že obsahovaly zbytky krve psa, srnce, ale i člověka. Je známo, že Mayové pomocí nožů vykonávali obřady sebeobětování, případně i chirurgické zákroky.

Na místě se nenašly žádné pozůstatky lidí dostižených erupcí, a tak archeologové usuzují, že na rozdíl od Pompejí se obyvatelům vesnice zřejmě podařilo z místa katastrofy včas uprchnout do bezpečí. Lidé utíkali s velkým spěchem a zanechali všechno na svém místě, dokonce i jídlo v nádobách a miskách, aby si zachránili holý život. Vysušený zvlhlý sopečný popel pomohl vynikajícím způsobem zakonzervovat potraviny, rostliny, všechny organické látky v sídlišti, což způsobilo ten zázrak, že se zachovaly do dneška.

Málokdo si dovede představit, že zde před 1400 lety kvetl život. Tady je ukryta mayská historie v té nejryzejší podobě. Je to místo plné pradávných ozvěn. Jediné místo v Salvadoru, kde je možné si prohlédnout zbytky mayské vesnice přesně ve stavu, jako by ji její obyvatelé nedávno opustili. Návštěvníci archeologické lokality Joya de Cerén tak mají možnost se podívat zblízka na autentické pozůstatky, na to, jak žila zdejší mayská komunita v 6. století. Nikde jinde nebylo získáno tolik informací o každodenním životě dávných Mayů jako zde. Cenné poklady a artefakty, které byly nalezeny při vykopávkách v Joya de Cerén, jsou uloženy v místním muzeu a také v Národním antropologickém muzeu dr. Davida J. Guzmána v San Salvadoru.

Tento odkaz dávných mayských předků je tak důležitý a významný, že byla tato lokalita Joya de Cerén v roce 1993 zapsána do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Archeolog Payson Sheets, profesor na Coloradské univerzitě v Boulderu, se po celá léta neustále věnuje výzkumu tohoto místa i dalších oblastí Salvadoru. Navštívil jsem ho v pracovně v obci Joya de Cerén obklopené tropickou přírodou. O své archeologické chloubě mi řekl, že kdyby vulkán Loma Caldera nevybuchl, jeho popel nepohřbil stavby zdejší mayské vesnice a ta byla opuštěna za normálních okolností, nebylo by toto místo ničím výjimečné. Bylo by jako běžná archeologické lokalita z klasického období Mayů, kterých je v celé Střední Americe spousta. Ale za těchto okolností je nutné Joya de Cerén v plné míře docenit jako "Pompeje Střední Ameriky".


Ohrožení cizinci

Ani po tolika letech dvanáctileté občanské války v Salvadoru, která skončila v roce 1992, nedisponuje tato republika náležitou infrastrukturou pro turistický průmysl, a tak jsou turisté v této krásné zemi spíše výjimkou. Svůj podíl na tom má i velké zemětřesení, které v roce 2001 postihlo tuto zemi, a infrastruktura, již si Salvador stačil vybudovat, byla téměř zničená. Dosud se nepodařilo plně zvládnout zločinecké bandy, které přepadávají a unášejí zejména cizince. Přesto je všude vidět snaha, aby se Salvador brzy stal lákadlem pro turisty.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: