Zdravotní dobrovolníci z Brazilské lékařské expedice: Skuteční hrdinové Amazonie

Zdravotní dobrovolníci z Brazilské lékařské expedice: Skuteční hrdinové Amazonie Zdroj: Roman Nemec

V provizorní ambulanci tým oftalmologů vyšetřuje zrak domorodým pacientům. Rozdali jim více než 400 kusů dioptrických brýlí.
Chlapec José António z kmene Baré čeká celý vystrašený na chirurgický zákrok
Pan José Sabino odpočívá po operaci oka. Dlouhá léta byl v podstatě slepý a očekává, že konečně opět uvidí.
Takhle krásný a upřímný úsměv si vysloužil zdravotnický tým od sedmileté Márie Estefany, když se probrala z narkózy
Spustil se silný liják, a tak Marcelo kope odvodňovací kanály u chirurgického stanu
16
Fotogalerie

Skuteční hrdinové Amazonie. To jsou zdravotní dobrovolníci z Brazilské lékařské expedice

Vypravil jsem se do oblasti středního toku Černé řeky (Rio Negro) za lékaři, kteří pomáhají zdejším indiánům. Má cesta byla bohatá na malé i velké zázraky moderní medicíny, ale především na velkou porci lidskosti.

Krátce po deváté hodině ráno následuji pana Josého Sabina do velkého stříbrného chirurgického stanu, který na okraji pralesa působí dojmem vesmírné lodi. Staříka se ujmou sestřičky a já se jdu převléknout do sterilního zeleného oděvu. S rouškou a pokrývkou hlavy vstupuji do „operačky“, kde právě doktor Abreu vpichuje Sabinovi anestetikum do pravého oka. Vše je připraveno k operaci šedého zákalu a oftalmolog Bruno Tadao Uehara se chopí nástrojů. Asi po 30 minutách pacient odchází do pooperační zóny a s přelepeným okem si lehá do sítě. Kolem něj odpočívají ostatní pacienti.

Ani ne po dvaceti čtyřech hodinách se před oftalmologickým stanem opět setkávám s panem Sabinou a dalšími pacienty s přelepenýma očima. V jejich výrazu vidím velké napětí. Lékaři a sestry v bílých tričkách se zeleným křížem jim jemně odlepují náplasti z operovaných očí. Po chvilce, když si přivykly na denní světlo, se oči pacientů zalijí slzami štěstí. „Já tě vidím!“ radostně odpovídá pan Sabino svému doktoru Tadaovi. Takovéhle momenty jsou asi největším oceněním práce zdravotních dobrovolníků, kteří neúnavně, jako skuteční hrdinové, léčí domorodé pacienty uprostřed tropického pralesa…

Proti proudu řeky

Těžké dešťové mraky se vznášejí nízko nad rušným přístavem Porto São Raimundo na okraji metropole Manaus. Nosiči nakládají zavazadla do podpalubí lodě Rosa Holanda, která zanedlouho vypluje proti proudu Rio Negra směrem k městu São Gabriel da Cachoeira. Tmavohnědou hladinu majestátní řeky čeří první těžké kapky tropického lijáku a loď vyplouvá za velkého hukotu na dlouhou cestu. Spolu s dalšími asi padesáti cestujícími se veze i naše národnostně smíšená pětičlenná skupina zdravotních dobrovolníků. Za okny se míhají ostrovy národního parku Anavilhanas, porostlé věčně zeleným pralesem. Velí tu jen příroda a my dobře víme, jak nepředvídatelné může být cestování po Amazonce.

Lodivod naviguje po paměti. „Tady, v Anavilhanas, má řeka neuvěřitelných dvacet kilometrů na šířku,“ ukazuje nám. Loď uhání dnem i nocí, a neuvěřitelných 760 kilometrů tak zvládneme za 22 hodin. Obyvatelé povodí Rio Negra na dřevěných lodích by na ni potřebovali dva a půl dne, což v případě potřeby vyhledání rychlé lékařské pomoci může mít až fatální následky.

V dopoledních hodinách připlujeme k malé indiánské osadě Cartucho na levém břehu řeky, poblíž městečka Santa Isabel do Rio Negro. Na skalnatém břehu nás už vítá usmívající se Márcia Abdala, odpovědná za chod nevládní organizace Brazilské lékařské expedice (EDS), a po jejím boku stojí náčelník Germano. V Cartuchu, kde žije asi padesát rodin etnik Baré a Baniwa, je v posledních dnech nezvykle rušno.

Jak procházíme osadou, upoutají naše pohledy jednoduché dřevěné domky, většinou postavené na kůlech, škola, otevřené prostorné přístřešky se střechou z palmového listí, které slouží pro společenské akce, a bílo-modrý katolický kostelík, jenž se během nadcházejícího týdne promění v recepci či registrační místo pacientů. Na okraji velké travnaté plochy, která také slouží domácím i návštěvníkům jako fotbalové hřiště, vztyčil vojenský personál velké zelené stany. Nám a ostatním 85 dobrovolníkům poslouží v nejbližších dnech jako noclehárna. První etapa prohlídky končí v jídelně spojené s kuchyní, jíž vládnou šéfkuchaři André Carvalhães a Carol Albuquerque, také dobrovolníci.

Zrození EDS

Za ten krátký čas strávený na okraji pralesa máme šaty promáčené potem, takže stín a sklenice studené vody přijdou vhod. Do jídelny vchází doktor Ricardo Affonso Ferreira, ortoped, chirurg, spoluzakladatel a prezident nevládní organizace EDS. Je znát, že se od časného rána ještě nezastavil. „Náš logistický tým tu už přes týden zajišťuje potřebnou infrastrukturu: montáž dvou mobilních chirurgických center, oftalmologie i kuchyně. Až dnes přijdou lékaři, musí mít vše připraveno, aby se mohli naplno věnovat pacientům. Uvidíte, bude to týden bohatý na náročné výkony, střety odlišných kultur a jazyků, ale také na malé či velké zázraky!“ slibuje s úsměvem.

„Právě v tomto regionu, ve středním povodí Rio Negra, během výstupu na horu Pico da Neblina v roce 2002, se začal příběh dobrovolných lékařů, kteří se rozhodli poskytovat odbornou zdravotní pomoc a chirurgické zákroky domorodým indiánským kmenům v brazilské Amazonii. V malé osadě kmene Yanomami jsme s mým bratrancem Martinem, anesteziologem, na vlastní oči viděli, jak taková kýla umí zkomplikovat život nejedné domorodé ženě či muži a jak šedý zákal vyřadí člověka z aktivního života na okraj společnosti, kde zůstává na obtíž,“ vysvětluje nám Ricardo. „Medicínské znalosti indiánů jsou obdivuhodné, ale chirurgické zákroky neumějí. Pokud je potřeba, musí pacient do hlavního města Manaus, což je nákladné a zdlouhavé a čeká se na to i rok. A co je ještě horší, vize zdánlivě lehkého života ve městě takového jednoduchého rybáře či lovce vnitřně pozmění,“ upozorňuje lékař.

Tak se zrodila pomoc lékařů indiánům přímo v jejich prostředí. V roce 2004 se uskutečnila první expedice. Od vlády žádné finanční prostředky nepřišly, takže dobrovolníci jsou závislí na sponzorských darech, na výpůjčkách lékařského zařízení a na pomoci dobrovolníků.

Lékařská mise do osady Boa Vista

Lékařské expedice, jako je tahle v Cartuchu, plánuje lékařský tým několik měsíců. Je nutné přepravit přibližně 15 tun vybavení, jako jsou generátory, zdravotní potřeby, léky či potraviny, a také přímou nefinanční podporu od vládních organizací FUNAI (Národní indiánská nadace), Sesai (Sekretariát pro zdraví indiánů), DSEI (Speciální sanitární okrsek pro indiány) a od ministerstva zdravotnictví i obrany. Všichni společně mají jeden cíl: zajistit ochranu, důstojnost a zdravotní pomoc izolovaným indiánským kmenům v brazilské Amazonii.

„Při přepravě indiánů z hloubi pralesa do naší mobilní nemocnice je nám nápomocná armáda a vzdušná obrana, která nám dává k dispozici vrtulník, trajekt nebo člun,“ říká Ricardo. Jeden zelený vojenský člun právě vyplouvá a v něm sedí v bílém expedičním tričku EDS pediatrička Priscila Gonçalvesová. Navlékneme si záchranné vesty a vyplouváme po proudu řeky. Asi po 20 minutách rychlé jízdy nás vysadí na břehu, nedaleko od komunity Boa Vista. Vítá nás místní náčelník a zve nás pod přístřešek do stínu. Doktorka Gonçalvesová se hned pustí do prohlídky. Pomáhá jí tlumočník.

Lékařka vezme do rukou fonendoskop a jemně ho přikládá na drobný hrudník nezvykle plavovlasého děvčátka. Zkontroluje bříško a pupík, uši a jazyk a přesouvá se k dalšímu dítěti. Nakonec dává přihlížejícím maminkám rady ohledně hygieny. Na závěr se ještě všichni vyfotí a pak nás místní doprovázejí ke člunu. Část z nich pojede s námi do nemocnice, kvůli chirurgickým zákrokům.

Hned po příchodu do mobilní nemocnice jsou pacienti registrováni a otestováni na nákazu malárií. Lékaři a zdravotníci už obsadili svá specializovaná stanoviště: pediatrii, oftalmologii, gynekologii, ambulanci praktického lékaře, oční chirurgii, všeobecnou chirurgii a lékárnu.

Z deníku mobilní nemocnice

Od časného rána je v osadě velmi rušno. Jako první vstává kuchyň, aby připravila všem snídani. Následují logistici, lékaři, pacienti či vojáci. Sladit tolik rozličných profesí, kultur a jazyků vyžaduje velké zkušenosti, trpělivost a solidaritu. Přesouvám se k přístřešku, pod kterým si pověsili barevné houpací sítě indiáni Yanomami z osady Tabuleiro.

Polonahé děti vesele pobíhají kolem maminek i prarodičů. Na pohled se výrazně liší od ostatních etnik. Zaujme mě Sandra Xamatariová (57) se svou malou dcerkou. Pozoruje mě šikmýma tmavýma očima, zatímco nesmělá holčička se jí schovává za záda. Líbí se mi její malá černá pírka, jež má v uchu na ozdobu.

Pacienti se pomalu přesouvají k jednotlivým klinikám. Před hnědým stanem zubní ambulance se shromažďují malé děti. Lékař Gustavo Sebben se dětem představí a rozdá jim zubní kartáček a pastu. Sám vytahuje jednu velkou a k tomu čelist z plastu a pustí se do názorné ukázky správného čištění zubů a jazyka. Děti ho více či méně úspěšně napodobují, což u okolostojících diváků vyvolává úsměvy na tváři.

Přišla řada na Sandru. Vstupuje do klimatizované ambulance, kde si poprvé ve svém životě sedá do zubařského křesla. Ujme se jí lékař José Ferreira a po důkladné kontrole jejího chrupu říká: „Už velmi dlouho jsem neviděl zuby bez kazu u pacienta jejího věku. Vykonám jen zubní hygienu, odstraním zubní kámen a hotovo.“ Díky nízké konzumaci cukrů a přirozené imunitě zuby zůstávají zdejším lidem dlouho zdravé.

V čekárně před oftalmologií sedí skupinka postarších pacientů různých etnik. Než si je zavolají dovnitř, každý z nich se otestuje na krátkozrakost. Předkládá se jim tabulka se symboly, protože většina z nich nezná písmena. Posadím se vedle staříka jménem José Bento Sabino z kmene Nadöb. Po chvíli se od něj dozvídám, že už několik let je prakticky slepý, ale doufá, že po odstranění šedého zákalu opět lépe uvidí na jedno oko. To levé se už bohužel zachránit nedá.

Dojemná rozloučení

Po týdnu stráveném v osadě Cartucho se zdravotnický personál vrací zpět na svá běžná pracoviště. Vedení nevládní organizace Brazilské lékařské expedice vyhodnocuje úspěšnost už v pořadí 42. expedice do brazilské Amazonie. „Výsledky jsou příjemně překvapivé: 353 chirurgických zákroků, 2289 lékařských konzultací a 6828 vyšetření. Tato čísla překračují týdenní výkony středně velkých až velkých nemocnic v Brazílii. Expedice posloužila domorodým etnikům Baré, Desana, Pira-tapuya, Tukano, Siriano, Baniwa a Yanomami,“ vysvětluje Márcia. To je ale jen miniaturní vzorek z celkových asi osmi set tisíc indiánů z více než 300 kmenů, které mluví 170 jazyky. Odhaduje se, že na území Amazonie dosud žije mezi 50 až 100 nekontaktovanými kmeny, přibližně pět tisíc původních obyvatel Jižní Ameriky.

Dobré zprávy o EDS se šíří nejen v Brazílii, ale i po celém světě a každým rokem je seznam dobrovolníků stále větší. Po konci expedice nám náčelník Germano a obyvatelé osady Cartucho děkují a loučí se s námi dojemnou písní v jejich rodném jazyce. Starat se o zdraví domorodých indiánů znamená zachovat Amazonský prales.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: