Barevné a radostné Mexiko: Srdce, které tepe v rytmu mariachis | Reflex.cz
nahoru

Barevné a radostné Mexiko: Srdce, které tepe v rytmu mariachis

Eva Kubátová6. dubna 2020 • 07:40
Barevné a radostné Mexiko: Srdce, které tepe v rytmu mariachis
foto: Eva Kubátová

Jízdu po Mexiku začneme v hlavním městě. Už tady poznáte jeho neopakovatelnou pestrost a překvapivě narazíte i na české stopy. Projděte se městem, pod jehož domy leží pradávné jezero, kde žila divoká Frida Kahlo a kde můžete plout v bárce jako v Benátkách…

Kdo by neznal Antonia Banderase ve filmu Desperado, jak s písní na rtech a s kytarou v rukou zatočí bez mrknutí oka se zlotřilými pistolníky! Dnešní každodenní realita mariachis se však limituje spíše jen na pobíhání kolem šestiproudé „Centrální osy“, která protíná severojižním směrem hlavní město Mexiko, kde projíždějícím autům nabízí své muzikální služby pro všemožné rodinné oslavy, od křtin až po pohřby.

Ačkoliv sebepropagace v poklusu může hraničit s dobrým vkusem, jedno je jim nutné přiznat – do jednoho jsou to muzikanti vskutku geniální. Vždyť také mají pravděpodobně české kořeny a neříká se nadarmo, že co Čech, to muzikant.

Legenda (a spolu s ní i historikové) vypráví, že kdysi v 19. století, když do Mexika zamířil Maxmilián Habsburský, aby se stal místním císařem (a o tři roky později už stál před popravčí četou republikánů), odvezl si s sebou z Vídně celý dvůr, včetně středoevropských muzikantů. Vojenská kutálka pak prý Mexičany natolik uchvátila, že tento habsburský odkaz dodnes plní ticho veškerých oslav. Ale pst, ne abyste tenhle příběh vyprávěli samotným Mexičanům, jsou na „svoje“ mariachis patřičně hrdí.

Maxmiliánova kapka v moři

Kromě hudební tradice toho zůstalo po Maxmiliánovi v Ciudad de México více – jmenujme třeba pompézní avenidu Reforma, vedoucí k zámečku na hoře Chapultepec, kterému právě Maxmilián vtiskl současnou podobu. Mexičtí školáci zde povinně obdivují naprosto jedinečné kuřácké a čajové salonky, ale pro nás je to stavba vpravdě evropského charakteru. O mnoho zajímavější je však návštěva tohoto místa a okolního parku v neděli, kdy se můžete připojit k tisícům Mexičanů, kteří se sem shlukují za tradiční rodinnou vycházkou s výhledem na panoráma moderních mrakodrapů.

Vliv české kultury na tu mexickou je však pouhou kapkou v moři postupného vrstvení, které dalo vzniknout tomu, co Mexiko představuje dnes. Původní nativní kultury byly překryty na počátku 16. století příchodem Španělů a postupně přetransformovány koloniální správou v současné mestické tradice. Nejzásadnějším příkladem této transformace je pak například kult Panny Marie Guadalupské, která „nahradila“ aztéckou bohyni Tonantzin. To, že se jednalo o Pannu Marii bez dítěte v rukou, pak dopomohlo k rychlejšímu pochopení nově nastoleného kultu, ve kterém se nemuselo indiánům vysvětlovat neposkvrněné početí. Stavba metropolitní katedrály je pak dalším příkladem převrstvení – na místě nejzásadnější aztécké pyramidy starobylého města Tenochtitlán byl vytyčen katolický chrám, dnes největší v celé Latinské Americe. Podobný osud stihl řadu dalších míst, jmenujme třeba největší pyramidu světa v Cholule, jejíž základna čítá celých 400 krát 400 metrů, avšak své prvenství ztratila vyvražděním Cholulanů krvežíznivými vojáky dobyvatele Hernána Cortése a pozdějším vystavením výrazně žlutého katolického kostelíka na svém vrcholu, který dodnes září do dáli. A onen zámeček Chapultepec pak třeba není nic jiného než sídlo španělských místokrálů postavené na ruinách původního letního hrádku aztéckých panovníků. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Hlavní město je cestovateli často opomíjeno či bráno jen jako jakési „nutné zlo“, odkud jako by bylo potřeba z mezinárodního letiště rychle pryč na folklorně barevný jih. Dejte však této 22milionové metropoli šanci a vyhraďte si na ni pár dní, jen tak dovedete hlouběji pochopit, o co vlastně v Mexiku jde.

Růžový ráj intelektuálů a umělců

Úplně jiným světem je pak jih hlavního města. Nizoučké domky v křiklavých barvách, náměstí plná lidí, koloniální podloubí, řemeslné trhy, hluční pouliční prodavači a kejklíři, to je Coyoacán. Právě zde žila a tvořila malířka Frida Kahlo, a právě sem se uchýlil Lev Trockij poté, co upadl do nemilosti Stalina. A právě zde dodnes zapouští kořeny jak mexičtí, tak zahraniční intelektuálové a umělci, kteří ve zdech koloniálních staveb a dlážděných ulicích pokrytých lístky sytě růžových bugenvileí hledají své múzy. Právě ona fuchsiová, jak ji nazýváme většinou my, v Mexiku nese totiž padnoucí přízvisko „mexická růžová“.

A pokud už jste se múz a posedávání třeba se sladkými smaženými tyčkami churros či výtečnou mangovou zmrzlinou u Kojotí fontány (odtud také název Coyoacán) dostatečně nabažili, vydejte se na místní trh ochutnat nepřeberné množství lokálních pochutin (ne nadarmo se říká, že láska k Mexiku prochází žaludkem) a nezapomeňte se zastavit také u čarodějnických stánků, kde vám dozajista odpomohou třeba od zlých duchů (či tchyně), anebo naopak napomohou k penězům (anebo třeba sličnému svalnatému mládenci).

Proplout dnem po mexicku

Z Coyoacánu to však není daleko od Xochimilca – místa, kde město Mexiko žije svým prapůvodním tempem, kde určují životní rytmus plovoucí turfové zahrady, kde v kalných vodách mezi nimi žije endemický druh „vodní zrůdy“, jak poeticky Aztékové nazvali zdejšího obojživelníka axolotla mexického, a kudy se dá proplouvat na bárkách trajineras s pocitem, že jste se přenesli do indiánských Benátek. A právě tady je načase zpomalit a strávit klidně půl dne na pestrobarevné loďce, pít pivo a ochutnávat z plovoucích stánků: od vařené kukuřice, dokřupava smažené vepřové kůže až po všemožné druhy tacos.

Zajeďte se podívat i na Isla de las Muñecas - ostrov Panenek. Stojí to za to, i když od nejbližšího přístaviště čítá cesta na lodi poháněné pouze dřevěným bidlem loďkaře dobrých šest hodin včetně cesty zpět a cena více než značná (cca 3000 korun, ovšem bárka pojme až 18 osob). Zážitek je to více než obskurní. Stovky panenek na ostrov začal před více než sedmdesáti lety umisťovat don Julián Santana poté, co u břehu nalezl utopenou dívku, jež se zapletla do kořenů leknínů, a od té doby nenalézal klidu. Panenky tak začal věšet na stromy, aby místo ochránil před zlými duchy, kteří přicházeli spolu s duší utopené, s vroucí touhou, aby dívka mohla konečně odpočívat v pokoji...

Směrem k legendám

Je však načase opustit hlavní město a vydat se jižním směrem. První zastávkou musí být Puebla, město tisíce kostelů. Cestou minete jazykolamnou sopku Popocatépetl s ještě jazykolamnější sopkou Iztaccíhuatl, vyprávějící legendu o nenaplněné lásce chrabrého bojovníka k aztécké princezně, jenž zemřela žalem. Pokaždé, když sopka skropí žhavým popelem okolní vesnice a města, prý Popocatépetl vzdychl v nehynoucím citu. Puebla, město na úpatí obou sopek, jako by zrcadlila staletí toku dějin, a legendy zde rozhodně nekončí. Namátkou jmenujme tu o obřím zvonu katedrály, který se jednoho rána rozezněl městem, aniž by kdokoliv tušil, jak se na zvonici dostal, či o „Číňanečce z Puebly“, tedy o asijské služebné, která se po úplné světoběžné pirátské odyseji ocitla v Novém Španělsku (současném Mexiku), v domě ctihodného občana Miguela de Sosy právě v Pueble a svým stylem oblékání dala vzniknout mexickému ženskému kroji.

Co by kamenem dohodil od Puebly se nachází pitoreskní městečko Cholula, o jehož pyramidě již byla řeč. Nedělní trh se stánky s beraním masem pečeným v zemi (baracoa) stojí za návštěvu. Polijte si taco pálivou salsou a nechte zážitky plynule sklouznout do žaludku a rozlít se v teplo příjemných vzpomínek. Žhavá salsa či cumbia, jejíž rytmy zní z nedalekého náměstí, vás rozpálí i po té méně gastronomické stránce.


Co nevynechat v centru Ciudad de México

  • V majestátní katedrále se po olympijském úspěchu roku 1968 vdala gymnastka Věra Čáslavská. Mramorová podlaha je tu v důsledku bahnitého podloží nerovná, až se vám skoro zatočí hlava.
  • Hlavnímu městu Mexika předcházelo aztécké město Tenochtitlán, rozložené na ostrůvcích jezera Texcoco. Španělé kanály (jejich zbytky můžete vidět dodnes na jihu města v Xochimilcu) zasypali, aby zde mohli jezdit na koních a nemuseli plout na kanoích jako Aztékové. Neblahým důsledkem je dnešní bahnité podloží Ciudad de México a nerovný, nepevný povrch jen pár metrů od povrchem megalopole. Bahnitá břečka, vlastně původní jezero, je vidět ve skleněných průzorech mj. před katedrálou.
  • Jen pár kroků od katedrály se v Národním paláci projděte mezi nástěnnými malbami slavného muralisty Diega Rivery, na nichž pestrobarevně vyobrazil vše, co díky původním obyvatelům současné mexické metropole vůbec svět zná – věděli jste, že třeba rajčata, fazole, avokádo, arašídy či papája mají své kořeny právě tady? Že slova „kanoe“ či „kakao“ pochází z aztéckého jazyka nahuatl?
  • Nasajte atmosféru ruin centrální aztécké pyramidy Templo Mayor, odkud dekorativní hlavy opeřeného hada Quetzalcoatla smutně hledí směrem ke katolickému svatostánku katedrály a okolním koloniálním stavbám španělského impéria. Právě odsud pochází notoricky známý Sluneční kámen, často nesprávně nazývaný jako Aztécký kalendář.
  • Zaplujte do některé pulquerie, kam v minulosti neměly přístup ženy (a v některých dodnes nemají), a ochutnejte pulque, předkolumbovský nápoj bohů, lehce kvašenou šťávu z agáve. Zkuste třeba některou v blízkosti trhu Mercado de San Juan, na kterém můžete ochutnat například i pražené štíry.
  • Večer se zastavte na náměstí Garibaldi, kde vám místní mariachis zahrají cokoliv na přání. Nejlepší výhled je pak z terasy baru Muzea tequily a mezcalu (součástí vstupenky je ochutnávka zdarma). A pokud budete mít štěstí, narazíte na kompletní degustaci, ke které vás rádi přizvou (za kořeny mezcalu se pak vydejte do státu Oaxaca).
  • Anebo zamiřte do Arena México, kde každé úterý, pátek a neděli masy diváků hlučně obdivují více herecké než bojové umění lucha libre, mexické národní varianty wrestlingu. Zaručeně se od okolních diváků naučíte dobrou zásobu šťavnatých slov ve španělštině.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Eva Kubátová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země