Národní park Etosha

Národní park Etosha Zdroj: Honza Čermák

Pokud vyrazíte do Spitzkoppe, rozhodně tam přenocujte. Úžasnou atmosféru mají nejen západ a východ slunce, ale i ničím a nikým nerušená noc.
Balvany ve Spitzkoppe. V období sucha nečekejte bujnou vegataci. Ale kvůli ní se do Namibie nejezdí.
Národní park Etosha
Ženy z kmene Himba nemají s nahotou problém
Člověk se musí ubránit pokušení některé z dětí adoptovat...
9
Fotogalerie

Nejkrásnější safari či nejvyšší písečné duny světa. To a mnohem více nabízí Namibie, země dech beroucích krás

Na turisty je tahle země už dobře připravená, na africké poměry velmi bezpečná a vzhledem k malé zalidněnosti si tu často užijete samotu a klid. A především získáte zážitky, kterých nebudete litovat.

Moje touha zažít Namibii na vlastní kůži začala v okamžiku, kdy jsem spatřil fotky mimozemsky vypadajícího údolí Deadvlei. Správná chvíle nastala, když se díky nabídce Qatar Airways zjednodušila a zlevnila letecká cesta do Windhoeku, kde jsme letadlo vyměnili za Toyotu Corollu. Prvním poznatkem bylo, že většina aut má v Namibii bílou barvu, nejspíš kvůli horku, na něž je určitě dobré se připravit.

Špica hned na úvod

Hlavní město vynecháváme a rovnou míříme na místo, o kterém se zase tak často nepíše. Německy znějící název Spitzkoppe připomíná jedenatřicet let německé koloniální nadvlády. A nadvlády nad vyprahlou rovinatou krajinou se právě tady ujalo uskupení skalních útvarů, jimž dominuje titulní kopec tyčící se sedm set metrů nad úrovní terénu do výšky 1754 metrů. Není tedy divu, že naše cílová destinace je vidět už z dálky. Ještě za světla se chceme dostat k jednomu ze dvou kamenných oblouků a najít si místo, kde přenocujeme. Máme mapku s očíslovanými místy a čísla jsou naštěstí i na cedulích u cesty, takže orientace není složitá. U kamenného oblouku jsou jedinými živými tvory macatí stepní damani připomínající sysly, kteří pobíhají po skalách a ve větvích stromů. Všude kolem se povalují menší či větší balvany, postupně se odkrývají krásné výhledy na okolní skály. To nejlepší přijde ve chvíli, kdy se dostaneme k oblouku, jehož „okno“ nabízí průhled na nejhezčí část celé oblasti, pásmo Pontok. Slunce už se ale nebezpečně rychle přibližuje k obzoru, takže se nekocháme příliš dlouho a přejíždíme na místo, jež recepční parku označil na mapě jako Sunset Point. A jsme tu opravdu za příslovečných pět minut dvanáct, skály už se zahalují do červeného hávu. Nicméně i po setmění je tohle místo magické. Za naprosté tmy a ticha je přímo fascinující zaklonit hlavu a sledovat černou oblohu posetou neuvěřitelným množstvím zářících hvězd, které z naší polokoule neznáme.

Ráno nás čeká výlet do zákoutí, do nichž se bez průvodce nesmí. U místa nazvaného Bushman’s Paradise absolvujeme asi stopadesátimetrový výšlap nahoru po kluzké skále za pomoci do ní připevněných řetězů. Ačkoli je teprve půl deváté, panuje už slušné horko, takže je to poměrně náročný ranní tělocvik. Nahoře nás čekají další balvanové kompozice, ale jsme tu především kvůli kresbám, které tu před dvěma až čtyřmi tisíci lety zanechali naši předkové na skalách. Jedná se o výjevy lovců a různých druhů zvířat. Průvodce nám vysvětluje jejich význam, někdy musí i napovědět, o jakého tvora se vlastně jedná. Dostáváme se ještě na dvě další podobná stanoviště.

Hic sunt leones

Pak už míříme do národního parku Etosha, považovaného za jedno z nejlepších safari na světě. Cestou míjíme stovky termitišť různých tvarů a velikostí. Etosha vítá návštěvníky několika branami, my do ní vjíždíme Andersonovou. Během chvilky se registrujeme a získáváme povolení ke vstupu. Ačkoli si tu můžete pronajmout průvodce, není to rozhodně nutné, celý park je totiž možné projet vlastním autem. Jen se z něj nesmí vystupovat s výjimkou kempů a několika odpočívadel s toaletou, protože divá zvěř se tu pohybuje naprosto volně.

Vybaveni mapou s napajedly dorazíme k první nádrži, označené jako Pan. Lehce to otřese našimi nadějnými vyhlídkami. Z živočišné říše tu snad není ani moucha, čemuž se nemůžeme divit, protože jediná voda široko daleko je uložená v lahvích v našem autě a naštěstí i v chladiči. Optimismus nabíráme zpátky hned na zastávce druhé – Nebrownii. Tady se to zvířaty doslova hemží! Antilopy, pštrosi, žirafy a v dáli se míhají černé a bílé pruhy zeber. Následují další nádrže a další stáda. Zhruba v polovině trasy mezi dvěma hlavními branami parku se příhodně nachází kemp Halali. Skvělý je v tom, že jen pár minut chůze od našeho stanu je nádrž Moringa, kde se dají zvířata pozorovat jako v divadle. Slunce se sklání k horizontu. V naprosté tichosti čekáme jen chvíli, než si všimneme nosorožce, který si to pomalu šine naším směrem. Nejdřív se nesměle rozhlíží, pak se odhodlá až k nádrži. Pokud si chtěl užít trochu samoty, dlouho mu nevydržela. Zleva se blíží čtyři lvice a jeden mladý lev. Pětice našlapuje naprosto neslyšně, zapadající slunce vytváří v protisvětle kolem jejich elegantních těl zářivé obrysy, v nichž se třepotá zvířený prach. Připadáme si jak při sledování nějakého přírodopisného dokumentu. Když pak zprava majestátně přicházejí dva lvi, vlhnou mi z té podívané oči.

Člověk si říká, že už ho asi nemá moc co překvapit, jenomže druhá část přístupné oblasti parku nás další den dostala ještě víc! Zvířata jsou tentokrát skoro všude a doslova na dosah ruky. Přímo u cesty, nebo dokonce na ní vidíme stovky antilop různých druhů, zeber, desítky žiraf, pakoňů a pštrosů. Tu a tam se mihne i hyena, kojot nebo neznámí ptáci. A nakonec dojde i na vytoužené slony. U nádrže Okerfontein je sledujeme jen z několika metrů. Rochní se ve vodě, kterou si chobotem vpravují do mohutných tlam nebo na ještě mohutnější těla. Když se k nádrži pomalým, ale rázným krokem přibližují další urostlé kusy, je to nepopsatelný pocit. Na další slony máme štěstí u malého jezírka Klein Okevi, kde sdílejí vodu se žirafami.

Nahota říznutá okrem

Jedeme do městečka Opuwo. Míříme do některé z okolních vesnic, v nichž žijí příslušníci domorodého kmene Himba. Tedy především příslušnice proslulé tím, že si z vlasů pomocí okru uplácávají zvláštní dredy. Dostanete se k nim jen s průvodcem. My dali na doporučení z internetu a vyhledali místní ženu, jež se sice jmenuje Uvatera Ngombe, ale zřejmě pro ulehčení situace těm, kteří ji hledají, si nechává říkat Queen Elizabeth. Kromě odměny pro sebe nás nabádá, abychom nakoupili potraviny pro obyvatele vesnice.

Jakmile jsme po dost příšerné cestě dorazili do cíle, zafungovaly tamtamy zvěstující zprávu o naší přítomnosti a příslušnice kmene Himba se začaly postupně vynořovat ze skromných příbytků. Nedělali jsme si iluze, že jsme se dostali do civilizací nezasaženého kouta – jedné z žen vykukoval zpod sukně mobil. Queen Elizabeth nás společně s jednou z místních žen provádějí po vesnici. Sledujeme, jak se kamenem drtí kukuřice, vstoupíme do jednoho z domečků, kde nám domorodkyně ukazuje, jak se připravuje něco jako kouřový parfém, nad nímž si pak navoní nejen podpaží, ale i rodidla. Místní ženy nemají přístup k vodě, tohle je tedy jejich jediná možná hygiena.

Kostry, vraky a lachtani

O pobřeží Koster už se rozepsala Olga Šilhová, ale nedá mi to zavzpomínat na dojmy z našeho příjezdu. Za branou parku se cesta svažuje dolů a my máme pocit, že přistáváme na Měsíci. A poprvé tu máme na dohled moře, i když se v něm nedá koupat. Když sjedeme až úplně dolů na křižovatku ve tvaru písmene T, vyskáčeme z auta a užíváme si fantaskní pohled na tuny světlého písku kolem nás.

Jízda po jemném písku je podstatně příjemnější než na šotolině nebo jiných nezpevněných površích, které jsme v Namibii zažili. Cestou stavíme u několika méně či více zachovalých vraků lodí, u zbytků ropné plošiny nebo v laguně Huab, kde kolem nás krouží hejna ptáků. A neopomineme ani lachtaní rezervaci Cape Cross. Lachtanů jsou tu tisíce. Válejí se, koupají, bohužel si všímáme i pár uhynulých zvířat. Nejen kvůli nim tu panuje celkem pochopitelný zápach.

Plameňáci, duny a Kozoroh

Když vyjíždíme ráno ze Swakopmundu, je mlha a zima! Teplotní změna je přímo propastná. Z jedné strany silnice se převalují písečné duny, na druhé bouří oceán. Sotva vyjedeme za město, upoutají nás hned u silnice malá jezírka mezi dunami, v nichž se procházejí spousty plameňáků. Krajina pak postupně mění tvář, svoje kouzlo mají i serpentýny, jež nás provázejí při průjezdu sedlem. Pro mě coby Kozoroha je povinnou zastávkou obratník Kozoroha. Jsou to vlastně jen dvě cedule – každá z jedné strany silnice. Potom už dojíždíme do kempu Sesriem, odkud podnikneme výlet do pouště Sossusvlei.

Mrtvá nádhera

Čeká nás nejranější budíček za celou cestu, protože chceme stihnout východ slunce z Duny 45, vzdálené 45 kilometrů od kempu. Zespodu duna nepůsobí příliš vysoká, ale když se vydáme po její hraně vzhůru, máme pocit, že je nekonečná. Nahoře jsme přesně ve chvíli, kdy se nad okolními dunami do ranního pouštního ticha zjeví oranžově probarvené slunce. Zpátky se vracíme bosí po příjemně prohřátém písku.

Následuje dalších dvacet kilometrů do nitra pouště. Buď můžeme vyšplhat na dunu Big Daddy, která je v této oblasti nejvyšší, nebo jít rovnou do Deadvlei, tedy Mrtvého údolí. Ranní výšlap na dunu nám bohatě stačil, takže míříme ke splnění jednoho z mých cestovatelských snů. Znamená to absolvovat asi jeden a půl kilometru pod žhnoucím sluncem. Není to legrace. Po prvním pocitu lehkého rozčarování jsem po sestupu dolů jako u vytržení. Je tu nádherně, i když je moje tělo zhruba ve stavu jako konzerva s vepřovým ve vlastní šťávě. Zouvám si boty. A kochám se. Světlý jílový podklad, na něm roztroušeny desítky tmavých mrtvých akácií, za nimi oranžové písečné duny, nad námi sytě modré nebe. Na každém metru se nabízejí další a další zajímavé kompozice. Nebýt tu takové vedro, vydržel bych se tu toulat hodiny.

Město duchů

Aby písku nebylo málo, otáčíme kormidlo do města duchů zavaleného písečnými dunami. Vítanou zastávkou je kemp Betta, kde nám snad opraví píchlou pneumatiku. Je tu příjemně, taková malá oáza. Fíky, bělásci, zelené keře, juky, sukulenty – připadáme si tu spíš jako v Mexiku. Svačíme bratwurst s bramborovým salátem, další neklamný pozůstatek německého kolonialismu.

Pár kilometrů před Lüderitzem se znovu ocitáme na Měsíci. Všude kolem silnice je světlý písek, jenž se po ní v poryvech převaluje. K dopravním značkám s různými zvířaty tady přibývají nové, s varováním „SAND“ a „WIND“. A jsou opravdu na místě. Nám to ale nepřijde ani tak nebezpečné, jako spíš zábavné. Podobně jako název města, do kterého přijíždíme, upevněný po vzoru Hollywoodu vysoko na skále.

Hlavním důvodem naší přítomnosti je ale město duchů Kolmanskop, jež se nachází asi deset kilometrů východně od Lüderitzu. Průvodkyně nám vypráví o historii (jedná se o naleziště diamantů), přidává zajímavé příběhy a perličky, zavádí nás do několika různých domů, můžeme si tak prohlídnout tělocvičnu, bowlingovou halu, dům majitelky obchodu, řeznictví a další příbytky, které už jejich majitelé dávno opustili.

Kaňon sami pro sebe

Má smysl dojet až na daleký jih kvůli druhému největšímu kaňonu světa? V první řadě se vyplatí dostat se na hlavní vyhlídku na Fish River Canyon ráno, kdy je osvětlený ze správného úhlu. A rozhodně se vyplatí nezůstat jen u téhle jedné vyhlídky. Nejdřív jsme se vydali vpravo na další, která je zároveň začátkem dlouhého treku. Pokud na něj není čas nebo chuť, stačí se vydat zpátky k parkovišti a pokračovat dál na druhou stranu. Nám to šlo kousek autem, ale pak už jsme kvůli spoustě ostrých kamenů radši pokračovali po svých. A kaňon vypadal čím působivěji! Ukazuje další svoje tváře a navíc tu roste i množství zajímavé květeny, která dodává krajině ještě větší šmrnc. Jsou to hlavně urostlé sukulenty a červeně zbarvené juky. A nejlepší na tom je, že jsme tu v podstatě sami. Teprve teď nelitujeme ty stovky kilometrů, které jsme sem museli urazit. Vhodným místem k odpočinku je pak kemp Ai-Ais, jehož součástí jsou i termální prameny. Bazén s krásnou tyrkysovou vodou, kolem něhož se tyčí palmy a pobíhají paviáni, jsme měli i tentokrát jenom pro sebe.

Rozsochatý les

Stále mi ale ještě něco chybělo. Ty typické, podivně tvarované stromy, kterým se česky říká aloe rozsochaté. Tu a tam jsme nějakou zahlídli, ale přímo celý les (Quiver Tree Forest) se nachází za městem Keetmanshoop. Stromy jsou tam nádherné a je jich opravdu spousta. Zato turisté až na vzácné výjimky žádní.

Jen si nesmíte představovat les v českém pojetí, kde se příjemně zchladíte nebo najdete úkryt ve stínu. Ten je v Namibii nedostatkovým zbožím. Ale kvůli všem těm krásným zážitkům člověk zvládne spalující vedro přetrpět.


Dobré vědět

  • Ceny jsou srovnatelné s českými, v restauracích zaplatíte o něco víc. Benzin je naopak výrazně levnější (v přepočtu kolem 20 Kč).
  • Kempy jsou často součástí hotelových resortů. Výhodou je, že i když spíte ve stanu, můžete využívat například hotelové bazény. Kempy jsou čisté, levné a většinou dobře vybavené.
  • V případě parku Etosha doporučuji rezervaci ubytování v kempech v předstihu, a to i mimo hlavní sezonu.
  • Řízení vlevo není takový problém jako velmi špatná kvalita velké části cest. Je vhodné vědět, jak se mění píchlá pneumatika – budete na to nejspíš sami. A je třeba dávat pozor na zvířata, jejichž pohyb se neomezuje pouze na safari.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: