Pštrosi v poušti Namib

Pštrosi v poušti Namib Zdroj: Olga Šilhová

Ikonická bizarní scenerie údolí Deadvlei
Solitaire je překvapivou zastávkou při cestě do pouště Namib
V národním parku Etosha
NP Etosha je skvělou příležitostí pro fotografy
Napajedlo v národním  parku Etosha
12
Fotogalerie

Přírodní klenot jménem Namibie: Neuvěřitelně pestrá africká země, kterou můžete objevovat i řadu let

Čím v téhle zemi začít, jak překonat byrokratické překážky, kolik času si na ni vyhradit a má snad kromě dech beroucích krás také nějaké temné stránky? To všechno vám prozradí Olga Šilhová, která jihoafrickou zemi zná jak své toulavé boty.

Namib. Slovo, ze kterého země na západním pobřeží jižní Afriky odvozuje své jméno, znamená v namštině velká prázdnota. S tím lze určitě souhlasit, alespoň pokud jde o příslovečně nízkou hustotu tamního osídlení. Statistiky z počátku roku 2019 uvádějí pouze 3,2 obyvatele na kilometr čtvereční a řadí tak Namibii na první místo v žebříčku nejméně osídlených zemí Afriky. Po zdejších cestách tak můžete putovat dlouhé hodiny nebo i dny a nepotkáte ani živáčka. Tím ale zmiňovaná prázdnota také končí. Různorodost krajiny, jíž se Namibie může pochlubit, naopak činí z této země jednu z nejzajímavějších destinací, kterou lze v Africe navštívit. Ráno můžete třeba ještě šplhat po nejvyšších písečných dunách světa a v podvečer už si se sklenkou dobrého jihoafrického vína pochutnávat na nějaké mořské specialitě na pobřeží divokého Atlantského oceánu.

Svatá trojice

Pokud do Namibie necestujete po zemi, bude zřejmě vaším výchozím bodem hlavní město Windhoek. Se stále rostoucí popularitou samostatného cestování je důležitým místem pro zajištění dostatečného množství zásob potravin, vody a benzinu. Jakmile totiž město opustíte, je možnost dokoupit si cokoliv z výše uvedeného seznamu značně omezená.

Pokud jste v zemi poprvé, vyhraďte si na svůj pobyt alespoň deset dní. Řešením časové tísně mohou sice být třeba i luxusní letecká safari, která zkracují vzdálenosti mezi jednotlivými místy, ale pokud nemáte po ruce přebytečné desítky a někdy i stovky tisíc navíc, raději se přidržte obvyklé pozemní trasy pro „začátečníky“. Ta by měla určitě zahrnovat základní trojici míst, jež Namibii nejlépe charakterizují: nejvyšší písečné duny světa, proslulé pobřeží Koster a národní park Etosha.

Na cestě k dunám

Kdo se k nejvyšším dunám Namibijské pouště vydá z Windhoeku, neměl by rozhodně minout místo s příznačným názvem Solitaire. Uprostřed ničeho tu o samotě stojí malý krámek s malým občerstvením, kde si až donedávna bylo možné dát ten nejlepší štrúdl na světě. Můžete zde také natankovat, což je v Namibii životně důležité. Jen pár kroků od moderní pumpy stojí zbytky staré čerpací stanice obklopené letitými vraky aut, jež už pomalu zarůstají kaktusy.

Namibie má na africké poměry celkem slušnou síť silnic. Jediným zádrhelem je jízda vlevo. V období sucha se tu dá na hlavních tazích cestovat i obyčejným osobním vozem, stačí ale jediná průtrž mračen a z vyschlých koryt sezonních říček se stává dravý veletok.

Samotné Sossusvlei je částí rozsáhlé Namibijské pouště. Nejvyšší písečné duny světa, známé z televizních dokumentů, zde dosahující až dvousetmetrové výšky. Najdete je zhruba 70 kilometrů od brány do zdejšího národního parku, ale vzhledem ke striktně omezené rychlosti jízdy vám potrvá téměř dvě hodiny, než se k nim dostanete. Pokud tedy chcete být na dunách časně ráno nebo se zde zdržet až do večera, je výhodnější ubytovat se v některém ze zařízení, která umožňují vjezd do parku i mimo otevírací hodiny. Požadavek na pobyt na dunách v ranních nebo podvečerních hodinách není důležitý jen pro fotografy čekající na dobré světlo. Týká se i každého normálního smrtelníka, jenž se zde v poledních hodinách nechce uškvařit. K dunám se po asfaltce dostanete až téměř na dosah, ale poslední krátký úsek cesty vede hlubokým pískem, který nelze zdolat jinak než za pomoci 4x4 vozů. Za poplatek zde můžete přesednout na terénní vozy, jež vás dopraví až k výchozímu bodu pro zdolání nejvyšších dun i k návštěvě proslulého Deadvlei – údolí mrtvých stromů.

Swakopmund

Po horké poušti je dobré se ochladit. Městečko Swakopmund leží přímo na pobřeží Atlantiku a je Mekkou nejrůznějších adrenalinových aktivit, od jízdy na čtyřkolkách až po parasailing. Je taky zárukou dobrého jídla, jehož základ tu tvoří mořské speciality. Kdyby vám někdo zavázal oči a postavil vás doprostřed některé ze zdejších ulic, na první pohled ani nepoznáte, že jste v Africe. Zdejší architektura a čisté ulice plné květin a malých obchůdků jsou pozůstatkem německé koloniální minulosti. Zabočím za roh a srazím se s korpulentní domorodou dámou v široké krinolíně. Hlavu jí zdobí výrazný klobouk a s úsměvem se jedna druhé omlouváme. Jsem tu správně. Žena je příslušnicí kmene Herero, jenž v ženském odívání převzal koloniální módu. Zašpičatělá pokrývka hlavy odkazuje také k tomuto období, ale má malou místní vychytávku. Jen málokterá německá dáma totiž zřejmě na hlavě nosila ozdobu, která symbolizuje rozevřené kravské rohy.

Pokud jste spíše milovníky mořské fauny, stačí zajet do asi 30 kilometrů vzdáleného Walvis Bay a vydat se na lodní vyjížďku, která vás zavede ke koloniím lachtanů. Provázet vás budou mořské vydry, kormoráni a pelikáni a při troše štěstí zahlédnete třeba i velryby, delfíny nebo kosatky. Pokud ani pak nemáte lachtanů dost, vydejte se do nedalekého Cape Crossu, kde najdete vůbec největší namibijskou kolonii těchto zvířat, odhadovanou na zhruba sto tisíc kusů.

Sandwich Harbour

Chráněná oblast je součástí národního parku Namib-Naukluft a stejně jako Swakopmund, Walvis Bay nebo Cape Cross leží na proslulém pobřeží Koster. Kdysi toto místo sloužilo jako komerční rybářský a obchodní přístav a těžilo se zde také ptačí guano a produkoval velrybí olej. Svůj název získalo asi po anglické velrybářské lodi Sandwich z roku 1780. Další z teorií praví, že název může pocházet také ze zkomoleniny německého výrazu pro jeden druh žraloka, jenž se vyskytuje ve zdejších vodách a kterému místní říkají sandfishche. Všechny hospodářské aktivity tu už dávno ustaly a dnes je tu úplná divočina. Pokud máte smysl pro dobrodružství a trochu času navíc, tak si toto přízračné místo nenechte ujít.

Je časné ráno a písečné duny strmě padající kamsi do hloubky se halí do přízračné mlhy. Pouze zvuk příboje prozrazuje, že kdesi hluboko dole na sebe narážejí vlny Atlantského oceánu. Divoká jízda po dunách připomíná horskou dráhu. Než se auto spustí z vrcholu písečného převisu, se vám zatají dech a při prudkém sešupu to nepříjemně lechtá kolem žaludku. Kromě dun jsou v Sandwich Harbouru k vidění i rozsáhlé mokřady, jež jsou domovem mnoha druhů ptáků. Kam až se člověk s autem dostane, záleží na silném přílivu a také na pohybu písku. Nic pro nezkušené a i to je jeden z důvodů, proč je tu pohyb vlastními vozy zakázán. Příliv je rychlý a není těžké ocitnout se v jeho zajetí. Silné větry navíc neustále mění strukturu dun a odhalují i různá neblahá tajemství. Většinou jde o kosterní pozůstatky zvířat, zejména velryb, podle jejichž koster a také podle vraků lodí, které plavbu kolem tohoto drsného pobřeží nakonec nezvládly, nese tato nelítostná krajina své jméno. Na růžích tu nemají ustláno ani lachtaní mláďata, kolem nichž slídí hladoví šakali.

V drsné krajině ale neumírají jen zvířata. O kus dál narazíme na kompletní lidskou kostru, včetně zachovalé lebky…

Etosha

Jaké by to bylo putování Afrikou, kdyby v něm chybělo klasické safari? Solná pánev Etosha je nejznámějším místem, které vám v Namibii může toto přání splnit. Vydat se sem můžete i vlastním vozem, protože je zde poměrně jednoduchá orientace. Park po jeho jižním okraji protíná kvalitní cesta, spojující několik větších safari základen, z níž můžete sjet ke značeným napajedlům. Etoshu lze navštívit celoročně, ale čím větší sucho, tím větší šance zastihnout zvířata, která se koncentrují kolem vodních zdrojů. Pokud si při hledání zvířat sami nevěříte, můžete si samozřejmě sjednat i místní odborné průvodce a třeba i noční safari.

Pro pobyt v této oblasti můžete využít i zařízení v nárazníkových pásmech mimo park, ale pokud si svůj pobyt zařídíte s dostatečným předstihem, je nejlepší volbou základna Okaukuejo, kde si můžete vybrat od ubytování v několika luxusních vilách přes jednoduché bungalovy až po místa přidělená pro jednoduché kempování třeba i ve střešních stanech na vašem vlastním voze. Každé takové místo je vybaveno základním zdrojem užitkové vody, elektrickou přípojkou a také vlastním grilem. V místě je malý obchod, čisté sprchy i toalety, benzinová pumpa, restaurace a bazény, jež oceníte zejména v horkých poledních hodinách. To, co ale Okaukuejo činí jedinečným místem, není toto kvalitní zázemí, které se ostatně dá nalézt i v řadě dalších namibijských kempů. Okaukuejo disponuje především vlastním napajedlem, jež je lehce osvětlené i v noci a kam se můžete za pozorováním zvířat bezpečně vydat třeba i ve tři hodiny ráno.

A kam příště?

A jaká další místa jsme ani nestihli zmínit? Proslulé skalní malby v Twywelfonteinu, zkamenělý les, pouštní slony v Damaralandu, druhou největší skalní průrvu světa Fish River Canyon, oblast Lüderitzu s pískem zavátou osadou Kolmanskop... A samozřejmě ikonický kmen Himba, jehož ženy si stále zdobí polonahá těla i umně spletené vlasy originálními šperky. A co třeba vodopády Epupa Falls nebo zvířata v proslulém Capriviho pruhu, který je součástí širšího Okavanga?

Namibie je zkrátka neuvěřitelně pestrou turistickou destinací, kterou můžete objevovat i řadu let. Vaší výhodou je, že při dobré přípravě můžete tuto zemi na rozdíl od jiných, méně bezpečných částí Afriky objevovat i sami.


Krvavá minulost

Německé koloniální síly spáchaly násilí na vašich předcích, zvláště na Hererech a Namech. Krutosti, vraždy a další zločiny té doby bychom dnes nazvali genocidou,“ pronesla před pár lety ke shromáždění u příležitosti výročí bitvy u Waterbergu německá ministryně pro rozvojovou pomoc Heidemarie Wieczoreková-Zeulová. Systematické vyhlazování poražených trvalo přinejmenším čtyři roky, a když byly v roce 1908 zavřeny poslední koncentrační tábory, byly vyhlazeny tři čtvrtiny původní populace Hererů a polovina Namů. Ti, co zbyli, byli prodáni farmářům jako otroci. Vše bylo předzvěstí událostí, které se měly odehrát zhruba o třicet let později v Evropě. Masové vyhlazování Židů v Osvětimi bylo ještě daleko, ale myšlenka lidi izolovat a pak se jich co nejrychleji zbavit se zrodila zřejmě už tady, v tehdejší Německé jihozápadní Africe.

lebky zajatých Namů a Hererů se už v roce 1904 zajímalo několik německých univerzit, které do zřízených koncentračních táborů vyslaly tým genetika Eugena Fischera, aby dokázal, že černá rasa je podřízena bílé. Fischer se úkolu zhostil s německou důkladností. Osobně prozkoumal nejméně 750 hlav mrtvých domorodých vězňů: proporce lebky, strukturu tváří... Z jeho výzkumů se pak zrodila zrůdná teorie o nadřazenosti ras. Tváří v tvář těmto hrůzám pak o to podivněji působí zarážející dluh, jejž má Namibie vůči své vlastní historii. Nikde tu totiž nenajdete památník obětem genocidy, zato pomníky z dob koloniální války se staly národními monumenty a socha symbolizující vítězství u Waterbergu se ve Windhoeku dodnes tyčí přímo na místě bývalého koncentračního tábora.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: